Svatý Fabián.

Odešel do nebe 20.ledna roku 250 jako dvacátý římský biskup (papež) Jeho pontifikát se datuje lety 236-250.

Zajímavost:

Zemřel papež Antera a konala se volba papeže dalšího. Na ni přišel zcela prostý křesťan bez ambic na zvolení... i v průběhu volby sedla na hlavu křesťana Fabiána bílá holubice (zdroj: Eusebius z Ceasareje)... všeobecné pozdvižení! Fabián byl označen jako znamení BOŽÍ- volby byla jasná... a jak se ukázalo, nebyla špatná....v rané době křesťanství se FABIÁN zařadil mezi papeže nejvýznamnější...

Proč?

Rostoucí počet věřících vyžadoval církevní reorganizaci Fabian tedy rozdělil Řím na sedm obvodů nazývaných jáhenství.

V čele každého stál jáhen- jeho úkolem byla starost o kaple, útulky, pečoval o vdovy, chudé a sirotky.

Ustanovil vyslance, svatého Dionýsa a věrozvěsty další, aby šířili křesťanství v Galii- zde založili sice malé, ale významné křesťanské komunity. (Paříž, Tours, Arles, Naurbonne, Toulouse, Clermont a Limoges.)

Nechal převést ostatky papeže Ponciána ze Sardinie do Říma a pohřbít je v katakombách Kalixtových.

Údajně papež Fabián ( zdroj Eusebius z Caesaereje) pokřtil císaře Filipa Arabského- ten se tak stal prvním křesťanským císařem římským...

Fabián

řídil církev plných 14 let. Poté však císař Decius nařídil ,aby před pětičlennou komisí každý občan Říma obětoval bohům; zahájil tak systematické pronásledování křesťanů. Pokud se občan podvolil, dostal písemné potvrzení "libellus", při odporu jej čekalo mušení, konfiskace majetku, vězení a jako v příadě Fabiána, smrt.. přesně nevíme, jak byl zbaven života, ale předpokládá se, že byl sťat...

zdroj: Wikipedie, upraveno a zkráceno R/1

---

PRANOSTIKY:

O svatém Fabiánu a Sebestiánu zalézá zima za nehty i otužilému cikánu.

Svatý Fabián- zimy pán.

Fabiánské mrazy málokdy schází.

Fabiánská zima pálí!

A pro sadaře:

Na svatého Fabiána a Šebestána, stromům opět míza dána

Český bratr.

Tak se nazývá časopis Českobratrské církve evangelické .

Vychází dvanáctkrát do roka; jednou ročně, zpravidla v červenci jako dvojčíslo. Standartní počet stran činí 44-48... obsahem je dění ve světě evangelíků, ale lze zde najít i obsah kontextu mimocírkevního.

Časopis byl založen v roce 1924, navazoval na stejný časopis vydávaný od roku 1886 , jeho vydávání bylo zastaveno v roce 1915, když předtím do něj zasahovala státní cenzura...

Od roku 1914 do posledního čísla v roce 2022 vycházel i týdeník Kostnické jiskry (původně Česká reformace), později Evangelický týdeník Kostnické jiskry.

Byly periodikem vydávaným uskupením zvaným Kostnická jednota (sdružuje členy českých evangelických církví) odkazujících se na Mistra Jana HUSA . V roce 1916 zasáhla opět cenzura, na dva roky bylo vydávání listu zastaveno, poté do vzniku republiky vycházel časopis jako Česká reformace ale začátkem roku 1919 se vrátil ke svému názvu původnímu.

Zdroj: VIZINA, Petr Můj mistr Jan (on line) PRAHA, Český rozhlas, FIALOVÁ , Eva Malý obrazový průvodce dějinami Československé církve evangelické, 1.vydáníPraha, Kalich, 2008 ISBN 978-80-7017-091.5 S.38

upraveno- zkráceno R/1

6.LEDEN - Tříkrálová.


Obvyklý vzorec účetní

- má dáti - dal

v té situaci nevšední

by asi neobstál.


Dávají jenom z vůle své

a nechtěli nic zato.

Byly to dary královské,

myrha, kadidlo a zlato



A dnes, napříč staletími

zní poselství, že v tento čas

ty královské dary svými,

obdarovávají i nás.



Co je to za dary? Znáte je:

Víra, láska a naděje!

---

připravila R/7 základna Mělník



Zjavenie Pána ( Traja králi a vianočný sviatok právoslavných kresťanov)

Pravoslaví (ortodoxie) t .j .pravoslavná

církev také ortodoxní (pravdivá je náboženství křesťanské a církev složená z více územních církví- ty dohromady tvoří pravoslavné společenství.

Počátky

mají n prvotní křesťanské obci (Jeruzalém) a ve východní části říše římské- proto najdeme pro ně i výraz jako "církve východní ". Hlásí se k nim především obyvatelé jihovýchodních a východních států evropských : Řecko, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Ukrajina, v jiných částech jsou to především migranti, takže je najdeme i v USA, Kanadě a Austrálii.

Církev pravoslavná

zachovává apoštolskou posloupnost, její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech ( významných bylo koncilů sedm v průběju 4-8 století.

Napětí

mezi východní a západní církví vyvrcholilo v roce 1054- rozpor nebyl překonán dodnes...ale úplný rozkol nastal po čtvrté křížové výpravě. Dlužno řídi, že je i nauka církve pravoslavné v některých ohledech relativně nauce římskokatolické a mezi církvemi pokračuje dialog

Současný stav.

Ve druhém tisíciletí nová dogmata římskokatolické všriuky jsou pro pravoslavnou nauku neslučitelní a znemožňují obnovení jednoty církve římské. a navíc, církví protestantských s církví pravoslavnou...

Zdroj: článek : Organizace pravoslavných církví, velmi zkráceno, R/1

28.prosinec je v západní liturgii dnem MLÁĎÁTEK ... také NEVIŇÁTEK ...tak jsou označováni chlapci ve věku do dvou let věku, které nechal král Herodes (dle evangelia Matouše)v Betlémě zavraždit po narození Ježíše. (odkazy: Jeremiášovo proroctví o Ráchelině pláči)...

Řecká liturgie uvádí, že Herodes nechal povraždit 14 000 chlapců, liturgie syrská hovoří dokonce o 64 tisících a středověk dokonce o 144 tisících. Pravdou ovšem je, že jde o čísla spíše symbolická, ve skutečnosti mohlo být zabito deset až dvacet dětí...

Zajímavosti je, že se o vraždách dětí nezmiňuje Falavius Iosephus, i když popisuje mnohé ukrutnosti posledních let vlády Heroda...

Den Mláďátek přippdá na dnešek, 28.prosince , katolická církev uctívá zabité děti jako mučedníky a považuje je za první oběti pronásledování kvůli Ježíši Kristu.

Svatým Neviňátkům je zasvěcena v Praze Betlémská kaple.

Pranostika:

Na Mláďátka a sv.Josefa se den omlazuje,,.

---

Zdroj: církevní svatí, zkráceno, upraveno

R/1

Koleda, koleda Štěpáne..

Druhý svátek vánoční známe většinou z toho, že se na Štěpána měnila služba čeledínů a děveček. Odtud tak pramení pořekadlo „Na Štěpána není pána.“ A koleda? Pastýři, kteří se starali od jara do pozdního podzimu o dobytek na pastvě, byli vlastně obecními zaměstnanci. A na Štěpána vytrubovali kolem domů (koledovali), dům od domu o svojí odměnu. Koledou se ukončila duchovní část vánoc a svátky se otevřely veselí. Různé hry, divadelní představení, kde vystupovali vedle Svaté rodiny a andělů i pastýři, často humorně dohadující se o cestě do Betléma. A na Štěpána dostával dary i dobytek. Pro krávy a koně to byly oplatky se zapečeným lístkem petržele, trocha medu, chleba, ovoce i sůl. Slepice dostaly zrní, které bylo při štědrovečerní večeři pod ubrusem, houser i kohout byli poděleni česnekem. Hospodáři obdarovávali i stromy, mlynáři zbytky jídla házeli mlýnu a pile.

To byly ve zkratce lidové zvyky středověku, které se držely až do začátku XX. století. Ale jsme o století dál a chlubíme se křesťanskými kořeny – kolik z nás ví co ten svatý Štěpán vlastně pro křesťany představoval?

Než se pustíme do životní příběhu sv. Štěpána jenom krátké uvedení do historických reálií té doby. Židovská víra přes přísné předpisy nebyla nikdy uzavřena interpretaci a proto existovala (a dosud existuje) řada židovských sekt. Když se objevil prorok Ježíš (Ješua), který dosavadní židovskou rituální praxi označil jako starou proti nové, kde prioritou byla láska k bližnímu, asi nejzřetelněji v Kázání na hoře –

„Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,“

židovské okolí to nějakou dobu tolerovalo a spokojilo se s odsouzením samotného proroka. Střední východ byl v té době značně helenizován. Řečtí nebo pořečtění obyvatelé byli z hlediska židů pohany. Následovníci Ježíše, aramejsky mluvící židokřesťané zachovávali judaistickou rituální praxi a splývali se svým židovským okolím, zatímco „helénisté“ již tehdy židovské obyčeje odmítali. Toto napětí se odráží i v tom, že první obětí náboženského pronásledování křesťanů byl právě helénista Štěpán (Stefanos), zatímco aramejsky mluvící Kristovi následovníci byli židy ještě tolerováni. Ke konfliktu mezi židovskou obcí a helenistickými prvokřesťany došlo v rozdílném náhledu na sociální otázku vdov, obecně chudých věřících a dle židovského pohledu na zneužití této péče pro t.zv. podávání svátosti oltářní (eucharistie), což připomínalo odsouzeného Ježíše. A ačkoli Ježíš nikdy neměl (nehlásal) žádnou mocenskou ambicí, pro židovskou radu, muselo být podávání oltářní svátosti v prvé řadě politický problémem, tedy problémem autority a vztahů uvnitř židovské komunity.

Bylo vybráno sedm mužů „o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti,“ kteří dostali péči o vdovy na starost, takže záležitost pak neodváděla vedení obce od apoštolské práce. Jako první diakony (jáhny) křesťané vybrali Štěpána, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie. Jáhen či diakon je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství a podobně.

Všichni měli řecká jména, nebyli tedy křesťany židovského, ale pohanského původu. Apoštolové na ně s modlitbou vkládali ruce. Od té doby se v křesťanských církvích užívá tento ritus uvedení do úřadu. Štěpán z nich byl nejmoudřejší. Evangelista Lukáš nám ve Skutcích apoštolů o něm napsal toto svědectví: „Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení.“

Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilikia a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu“

Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: ‚Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.’“ Přesto jeho odpůrci údajně nebyli s to čelit „Duchu moudrosti, “ v jehož moci Štěpán mluvil. Obžalovali ho z toho, že „mluví rouhavě proti Mojžíši a proti Bohu“. Štěpánova řeč, kterou se před židovskou radou hájí, je velmi dlouhá a vylíčil v ní křesťanské pojetí dějin spásy od Abrahama po Ježíše. Řeč ale z obhajoby vrcholí jako obžaloba Štěpánových soudců a potažmo židovství vůbec: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i duši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. Dali se do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli, vyhnali ho ven za město (zřejmě bez formálního vynesení rozsudku) a začali ho kamenovat. Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.‘ A po těchto slovech skonal.“ Problém rady nebylo její židovské náboženství, ale její potřeba autority, sebepotvrzení, které nemělo být nikým zpochybňováno.

Mučedníky – řecky martyry (doslova svědky) – ale nová víra potřebovala. Svědek, tj. svědek života a vzkříšení Ježíše Krista, toto označení se používalo pro křesťany, kteří pro svou víru zemřeli. V přeneseném slova smyslu podali svědectví o svém Pánu. Vzpomeňte na svatého Václava, který přijal víru a byl pro ní zavražděn. Existence českého svědka a jeho živý kult přispěl k emancipaci Českého státu. Štěpánův příběh má ovšem další pokračování. Jeden z nejkrutějších kamenovrhačů Saul (česky Šavel) se na cestě do Damašku obrátí v aktivního přívržence nové víry, na svatého Pavla. Ale to je už jiný příběh… Proto 26. prosince sv, Štěpán, přestože nemá s Vánocemi nic společného, si církev připomíná svého prvního mučedníka, který dal za svou víru život.

Mučednictví představovalo nejcennější lidskou oběť a mělo velký význam při vytváření raného křesťanství. Byl to cenný politický kapitál. Krev prolitá mučedníky je semenem, z něhož vyrůstají noví křesťané, řekl později křesťanský spisovatel Tertulián. Kameny, které zabily Štěpána, aby bylo zničeno jeho učení a jeho společenství, se tak paradoxně staly stavebními kameny církve – církve jako společenství lidí, „živých kamenů.“ To připomínají i mnohé evropské kostely, které nesou Štěpánovo jméno: mezi jinými dómy ve Vídni, Pasově a Řezně i velkolepá katedrála v Bourges ve Francii. V České republice je sv. Štěpánovi zasvěcena katedrála v Litoměřicích.

Popsaný příběh se odehrál v dobách, kdy jste mohli proroky ukamenovat, ale předtím jste je museli vyslechnout. Dnes to má vrchnost jednodušší. Pokud dotyčný hlásá něco, co by mohlo vyvolávat zlobu (a ono je těžké o některých věcech mluvit, aniž byste se někoho nedotkli), pak se jeho argumenty nebude vůbec zabývat. Pokud se tohle použít nedá, pak ho jednoduše prohlásí za dezinformátora. S důkazy nebo bez nich.

Takového není nutno ani vyslechnout.

R/7 redakce Mělník

Kouzlo vánoční.

Ó, neříkejte, že jen svátkem dětí

jsou Vánoce, spíše dětmi jsme my zase;

za zvony, jejichž hlas krajem rozléhá se

o půlnoci, kus bytostí všem letí



Vše známe to již takřka po paměti

a neklamem se v světel, cetek jase,

a víme, jak vše zvšední čase

však "Narodil se" umíme před pěto.



A cosi taje v nejtvrdší té hrudi

a cosi jihne v nejchladnějším oku

a cosi v nejtemnější duši zpívá



i tomu, kdo se celý rok trudí,

cos plá jak paprsk duše ve hlunoku;

to Mladost okem vzpomínky se dívá.

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

připravila R/7 paní Olga Friedrichová, Mělník

Hoj, ty Štědrý večere


Hoj, ty Štědrý večere,

ty tajemný svátku,

cože komu dobrého

neseš na památku?


Hospodáři štědrovku,

kravám po výslužce,

kohoutovi česneku,

hrachu jeho družce.


Ovocnému stromoví

od večeře kosti

a zlatoušky na stěnu,

tomu kdo se postí...


Karel Jaromír Erben

ROPUŠÍ KÁMEN

Před časem jsme zveřejnili článek o relikviáři v němž byla naleze i vzácný Ropuší kámen./ také ropušný kámen/... německy: (Krötnstein, anglicky Toadstone, nalezli jsme jej i pod názvem bufonit.

Latinsky znamená bufo ropuchu.

Mystický kámen se měl nacházet v hlavě ropuchy. Má dvojí barevnou mutaci. Zasazovány byly do magických prstenů nebo amuletů a to až do do 18.stoltí...

...obdobně jako u zkameněliny zubů žraločích nyly i ropuší kameny považovány za protijed a používaly se při léčbě epilepsie. Již ve století čtrnáctém začali lidé vsazovat do šperků ropuší kameny pro jejich magické vlastnosti. Podle lidových tradic bylo záhodno, aby byl ropuší kámen vyňat z těla ještě za života žáby. Podle popisu anglického duchovního a spisovatele Edvarda Topsella (pravděpodobně v letech 1572-1625), ty bylo možno udělat položením ropuchy na kus červené látky...

zdroj: Paul Taylor- londýnské přírodopisné muzeum - překlad z angličtiny

Eduard Topsell je znám zejména svým bestiářem (slovo pochází z latiny "bestiarium " dravé zvíře) a pochází buď z obrázků nebo knih o zvířatech pravých, ale také vymyšlených- pozn. redakce)...

V dalších pojednáních o ropuších kamenech se dozvíme, že nebyly větší lidského nehtu, že je žába nevydávala dobrovolně, ale až po jejím vystavení zvýšení teplotě ( potom kámen vyplivla a měla tendenci jej zase spolknout...

Ale věcně bez legend.

Volné ropuší kameny byly nalezeny mezi drahokamy a alžbětinském pokladu šperků (konec 16. a začátek 17.století (Cheapside Hoard),

další jsou ve sbírkách universitního Ashmoleova muzea v Oxfordu,

prsteny v nich je zasazen ropuší kámen jsou v Britském muzeu v Londýně

a článek končíme tím, čím jsme začali...

rokem 2021 na zámku Bečov nad teplou (Karlovarsko) nalezené při čištění relikviáře svatého Maura...

základní zdroje: anglická a česká Wiki.. upraveno, zkráceno R/1

Pro lásku boží.

Je zvláštní doba- což je prostě znát:

do války velet se dnes jaksi nosí,

a kdo by mír chtěl, je hned " dezolát",

jenž neklaní se před symbolem kosy.

Zubaté nechce vlastní děti dát

pro blaho hodnot obalených krví.

Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat

dostane chudák vždycky jako prvý.

Nechtějme válku-to je jasný vzkaz.

Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:

jak to vše začne- pak se hroby zmnoží.

Nechtějme tupě čekat na rozkaz.

Kdo slouží válce, tomu srazí vaz:

Vzdorujme, prosím, pro vší lásku boží...

Marek Řezanka.


O autorovi:

Mgr. Marek Řezanka vystudoval demografii, dlouhodobě se věnuje publicistice. Má komentáře v Lidových novinách, Kulturních novinách a dalších. Vydal několik básnických sbírek např. Otisky, Děti objevují svět, procházky po Jelení, Balady o době na hlavu a další...

připravila redakce Mělník R/7

Příběh o čtyřech svíčkách

Hořely čtyři svíčky na adventním věnci. Tak tiše, že bylo slyšet, jak svíčky začaly hovořit. První svíčka vzdychla a řekla: „Jmenuji se POKOJ. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují.“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo.

Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA. Jsem ale zbytečná, lidstvo nechce nic o Bohu vědět. Nemá tedy cenu, abych svítila.“ Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla.

Tiše a smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. Už nemám sílu, abych hořela. Lidé mě odstavili na stranu. Vidí jen sami sebe a nikoho dalšího, koho by mohli mít rádi.“ A s posledním záchvěvem zhaslo i toto světlo.

Vtom vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Vy musíte přece svítit, a ne být zhaslé!“ A skoro začalo plakat. Konečně se ke slovu přihlásila i čtvrtá svíčka: „Neboj se! Dokud já svítím, můžeme i ostatní svíčky znovu zapálit. Jmenuji se NADĚJE.“

připravila R/4