TROCHU HISTORIE 43

V souvislosti s předchozí kapitolou bych velmi rád zveřejnil několik fotografií velitele 1 armádního sboru generálporučíka Muchy spolu s fotografiemi velitele 1 výsadkového výcvikového střediska majora Viléma Jirouška. Některé fotografie jsou naprosto unikátní a doposud nebyly nikde zveřejněny, na těch unikátních je například velitel 3 praporu podplukovník Ladislav Doležal, kterého se podařilo identifikovat až podle jeho dvou hvězd na nárameníku, podplukovník Doležal převzal po odchodu majora Jirouška do Prostějova, velení střediska, a to až do jeho zrušení. Takže se prosím pozorně dívejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.června 2024

TROCHU HISTORIE 42

ROZHODUJÍCÍM ZPŮSOBEM PRO TENTO ZPŮSOB NASAZENÍ BYLO PŘEDSTIŽENÍ PROTIVNÍKA...
a to spolu s využitím momentu překvapení při útočné bojové činnosti vlastních pozemních jednotek.

Činnost těchto praporů byla předpokládána na dobu čtyř až šesti hodin bojové činnosti v týlu protivníka v hloubce čtyřiceti až šedesáti kilometrů za probíhající frontovou linií. Ke splnění tohoto úkolu, byly v roce 1960 určeny třetí motostřelecké prapory v posádce Karlovy Vary a v posádce Stříbro, ty zahájily výcvik v Luštěnicích.

V následujícím roce to byly prapory z posádek Klatovy a Prachatice, ty prováděly výcvik v Chrudimi. Vytvoření výcvikových středisek řídila správa bojové přípravy na MNO a zabezpečovaly obě podřízené „SBP“ u 1 a 4 armádního sboru.

Odborné funkcionáře do obou středisek dodala 22 výsadková brigáda. Do Luštěnic byl převelen kapitán později major Vilém Jiroušek, mimochodem rodák z obce Písková Lhota, nedaleko Luštěnic, v Chrudimi středisku velel kapitán Vlastimil Gallát, jen pro zajímavost, ten si zahrál malou roli ve filmu „Atentát“, který se v Chrudimi u střediska natáčel, ve filmu je to velmi krátká epizoda vojáka jedoucího na motocyklu, Gallat byl do Chrudimi převelen z Prostějova od 71. výsadkového praporu, k tomuto praporu se po zrušení střediska v Luštěnicích vrátil major Jiroušek, a velel mu až do jeho zrušení.

Motostřelecké prapory byly cvičeny jako taktické výsadky, především v taktice vedení boje výsadkových jednotek v týlu nepřítele a v seskocích padákem, dále byla preferována tělesná, střelecká a ženijní příprava, jejich zvládnutí je typické pro výsadkáře, kteří bojují v týlu nepřítele a to bez podpory vlastního dělostřelectva a letectva.

V té době již bylo na vyšších velitelských stupních rozhodnuto, že další výsadkový výcvik nebude organizovat
„ Svaz pro spolupráci s armádou“ dále jen Svazarm, ale bude organizován vlastními silami armády, bylo to také z důvodu utajení některých informací, které by ze Svazarmu mohly uniknout na veřejnost.

Proto v přísném utajení bylo vybudováno středisko v Luštěnicích, které spadalo pod velení 1 armádního sboru, tomu v té době velel generálporučík Alexander Mucha, bývalý příslušník 2 Československé samostatné paradesantní brigády v bývalém SSSR.
Ten byl uznávaným odborníkem na taktiku boje výsadkových jednotek, velmi dbal na to, aby se středisko v Luštěnicích stalo prakticky výkladní skříní 1 armádního sboru. Proto byly ve středisku organizovány různé ukázky výcviku nejen pro naše jednotky, ale i pro různé zahraniční delegace, o těch bude zmínka později. S odstupem doby je ale s podivem, proč byla existence střediska tak utajována, když na druhou stranu byl ve středisku, dá se říct takový pohyb různých ukázek.

Jak jsem zmínil dříve, tak tyto prapory byly cvičeny v seskocích padákem s určením jako taktické výsadky, i když tenkrát naše generalita moc dobře nevěděla, k čemu je takový výsadek v případě nezdaru odsouzen.

Příkladem je Arnheim, kde spojenecký výsadek za 2 světové války byl naprostý debakl, tento výsadek stojí za to připomenout, protože počet letadel a kluzáků byl tak obrovský, že zatím co výsadkáři z prvních letadel již tyto letouny opouštěli na určených dopadových plochách, tak poslední letadla s výsadkáři teprve v Anglii startovala.

Je nutné také připomenout nasazení výsadkářů od 101 americké výsadkové divize, při vylodění spojenců v Normandii, ti byli vysazeni v noci na území, které předtím bylo zaplaveno, tam se jich hodně utopilo, a to ještě před tím, než mohli začít bojovat.

Za připomenutí stojí i výsadek 20 tisíc amerických výsadkářů ke konci 2 světové války, který měl za úkol zajistit přechod spojeneckých jednotek přes řeku Rýn, výsadek sice svůj úkol splnil, ale za cenu velmi vysokých ztrát.

I německý Wehrmacht měl svoje výsadkáře, kteří používali název „Fallshimjager“ v překladu „padákoví myslivci“, ti provedli masivní výsadek na ostrově Kréta, i zde došlo k obrovským ztrátám, proto Hitler zakázal používat tyto jednotky bez jeho souhlasu.

Přesto o taktickém výsadku naše generalita uvažovala, kdyby se býval nějaký uskutečnil, tak bychom takéb ývali byli k slávě odsouzeni.

Jediný masivní výsadek, který se v poválečném období uskutečnil na našem území a jen s příslušníky našeho výsadkového vojska, bylo monstrózní spojenecké cvičení „Vltava“ i o tomto výsadku se zmíním v pozdějších kapitolách.

R/MŘ

Pokračování vzpomínek v sobotu 8.června 2024

****
Fotografie:
Velitel 1 armádního sboru, generálporučík Alexander Mucha, zemřel v Praze ve věku 51 let, při nehodě, přejela ho tramvaj, když venčil svého psa.

TROCHU HISTORIE 41

V předchozí kapitole jsem uvedl, že přidám nějaké fotografie z překážkové dráhy u 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, jsou od mého bývalého spolubojovníka, který u tohoto střediska sloužil, a s kterým jsem se potkal v kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově.

Na levém snímku je lanový most v Chrudimi, v Luštěnicích byl mnohem delší, na pravé fotografii je lanový kůň, opět v Luštěnicích byl delší, a nebylo vedle hlavního lana takové pomocné lano, kterého jste se mohli při skluzu přidržovat.

Jak je také patrné z přiložených fotografií, tak v Chrudimi jsou sice nějaké stromy vidět, ale les to určitě není. Navíc se jednalo o listnaté stromy, a ty na podzim vždy opadaly, zůstal po nich v té době jeden problém, a to byl úklid spadaného listí. Borovice v Luštěnicích neopadávaly, tak že nebylo potřeba něco uklízet, no a trávy pod stromy moc nebylo, ta trocha, která tam vyrostla, byla neustálým provozem sešlapána.

Navíc vzhledem ke složení půdy, která byla nejen na samotné dráze ale i jejím okolí, mezi jednotlivými budovami taková hodně písčitá, tak tráva rostla mnohem pomaleji, než kdekoliv jinde. Po dešti půda, vzhledem ke svému složení velmi rychle vysychala.

K celé překážkové dráze a i jednotlivým překážkám se vrátím v dalším pokračování.
Na ukončení těchto několika kapitol o výsadkové překážkové dráze, bych zde rád připomenul slova jednoho vysokého důstojníka bývalé ČSLA, který řekl „ i když jsem za své vojenské kariery prošel mnoha funkcemi a útvary, tak Luštěnice mně v paměti utkvěly ze všech nejvíce“

Vraťme se tedy o několik kapitol zpět, jaké to vlastně v Luštěnicích bylo? Proč se i po tolika letech, která uplynula od naší základní vojenské služby, scházíme? Kamarádství, které v té době vzniklo, po dobu naší služby u výsadkových jednotek, kdy jsme si často museli sáhnout až na samé dno našich sil, se prostě nedá jen tak odhodit a také na ně nelze zapomenout.

Na našich uniformách nebyly řady vyznamenání nebo medailí tak jako je tomu v současné době, kdy vedle řady dekorací těchto novodobých bojovníků, chybí snad už jen zavěšené klíče od auta. Byly tam pouze dva malé padáčky spolu se dvěma letadélky a samozřejmě „ Odznak výsadkáře Československé lidové armády“, neboli „paraplacka“. Sloužili jsme bez bojových zástav nebo praporů, ale na službu u této jednotky jsme právem hrdí.

Vraťme se ale zpět do doby, kdy středisko vzniklo, a proč spolu s podobnými útvary vzniklo. Výsadkové jednotky bývalé Československé armády, dále jen ČSLA, procházely řadou vývojových změn, které byly ovlivňovány postupným vývojem názorů na použití naší armády v závislosti na vývoji vojenské doktríny bývalé Varšavské smlouvy. Proto také došlo počátkem šedesátých let minulého století, k řadě pozitivních změn, které ve svých důsledcích vedly k rozšíření výsadkových jednotek.

Některé z těchto změn byly reakcí na mezinárodní vývoj a probíhající studenou válku. Proto byla na MNO vypracována nová koncepce použití výsadkového vojska, ve které bylo preferováno použití takticko – operačních výsadků, a to podle vzoru bývalého Sovětského svazu. Rozhodujícím způsobem se na jejím vzniku podíleli příslušníci „Správy bojové přípravy“ generálního štábu ČSLA, pro výsadkáře znamenala změny ve výcviku vyvolané zaměřením předpokládané bojové činnosti, bohužel tyto změny y poměrně krátkou dobu svého trvání.

Spolu s uvedenými změnami, bylo nařízením MNO v roce 1959 uloženo velitelům vševojskových armád, přebudovat v následujících letech, u 1. a 4. armády, dva motostřelecké prapory vybraných motostřeleckých pluků, které budou cvičeny jako výsadkové padákové prapory. Každý z těchto praporů musí být schopen provést vysazení na padácích do taktické hloubky protivníka, a to i za ztížených povětrnostních podmínek ve dne i v noci.

Úkolem takového praporu bylo po vysazení dobytí a udržení důležitých objektů, obsazení soutěsek, mostů, přehrad, terénních dominant, a také provádění přepadové činnosti na důležité objekty jako velitelská stanoviště, spojovací uzly a polní letiště. Rozhodujícím způsobem pro tento způsob nasazení bylo předstižení protivníka.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.června 2024.

TROCHU HISTORIE 40 - FOTOGALERIE

Je pravda, že z bývalých kasáren toho moc nezbylo, důkazem je několik fotografií, jak to teď na jejich místě vypadá.

FOTO 1
Na fotografiích jsou zbytky baráků na místě, kde býval ubytován prapor z Karlových Varů, tam kde byl prapor ze Stříbra, poddůstojnická škola, jídelní blok, budovy štábu balonové čety a ošetřovna jsou postaveny bytové domy. Co ještě zůstalo je budova bývalé strážnice u vjezdu do kasáren, a také cesta v současnosti silnice, která vedla dál do vojenského prostoru, a vedle které byla výsadková překážková dráha.

***********

FOTO 2
Na horním snímku je budova bývalé strážnice a současně útvarového vězení, v současnosti je budova obsazena soukromou firmou, na dolním snímku je cesta okolo bývalé překážkové dráhy, která vedla dál do VVP, byl to i lovecký revír MNO, později i o něm bude zmínka. v současnosti po ní přijedete k řadovým domkům na bývalém fotbalovém hřišti a výsadkovém cvičišti.

***********

FOTO 3
Na poslední fotografii je borovice na které jsou dobře vidět místa kde byly přibité latě, po kterých se stoupalo vzhůru na překážku lanový most. Fotografie byla pořízena v roce 2011, při našem setkání.

Borovice stála na stejném místě ještě o několik let později, fotografie je z našeho dalšího setkání v Luštěnicích, kde mně u této borovice na památku zvěčnila paní Jana Neřádová.

Celá překážková výsadková dráha vedla krajem lesa, a ke zřízení jednotlivých překážek byly použity borovice v tomto lese. Dnes by zřízení takové dráhy určitě narazilo u ochránců přírody, tenkrát ale nic takového neexistovalo, prostor spravovala armáda, a ta si dělala to, co bylo právě potřeba.

Na fotografiích jsou borovice, které zůstaly na místě bývalé překážkové dráhy, vlevo je fotografie pořízená v roce 2011, vpravo potom fotografie z roku 2018, to bylo v roce, kdy jsme pořídili pamětní desku na budovu Obecního úřadu v Luštěnicích. Jestli tam borovice stojí dodnes, tak to nevím, ale pokusím se to nějak zjistit.

Fotografie z překážkové dráhy, tentokrát z Chrudimi, budou zveřejněny pro porovnání v dalších kapitolách, tam to bylo ale o něčem jiném, žádný les, jen ocelová lana a ocelové trubky, ten les v Luštěnicích byl naprostá výjimka a jedinečnost, stejně jako celé výsadkové středisko.

*******

R/MŘ

POkračování najdete v sobotu 25.května v odpoledních hodinách

TROCHU HISTORIE 39 - FOTOGALERIE LUŠTĚNICE

Fotogalerie:
Pozn.k barevným fotografiím prostoru "ZELENÁ"

Letecký snímek celého areálu „Zelená“, nahoře vlevo je 114 řadových domků vedle nich pak dalších 24 rodinných domků, pod nimi pak 12 bytových domů se 156 bytovými jednotkami, vedle 24 rodinných domků v ulici „Luční“ je les s objektem vodárny.

Toto sídliště je něco naprosto výjimečného. Při návštěvě tohoto sídliště jsme se mimo jiné dozvěděli, že obyvatelé jednotlivých domů, si běžně v sobotu navečer, udělají venku oheň, a grilují maso nebo ryby.

Na barevných fotografiích jsou domy a řadové domky, které byly postaveny na místě bývalých kasáren „Zelená“ po zrušení VVP Mladá, ten byl zrušen rozhodnutím vlády ČR ke dni 31. 12. 1991. Zastupitelstvo obce Luštěnice rozhodlo Zelenou obnovit, a oživit tak bývalou osadu nesoucí stejný název.

Vzniklo tak bytové družstvo Luštěnice – Zelená, obec dostala na výstavbu dotaci. V ulici „Sluneční“ bylo následně soukromou firmou postaveno a prodáno 114 řadových rodinných domů, a v sousední ulici „Luční“ dalších 24 rodinných domů. O bydlení v této lokalitě je velký zájem, vzhledem k poloze sídliště a dobré dopravní dostupnosti do Mladé Boleslavi, Nymburka a také Prahy, o čem svědčí nově postavené domy na soukromých pozemcích.

Jak jsem již uvedl dříve, tak při našem setkání v Luštěnicích při příležitosti padesátého výročí od nástupu naší ZVS, mně bylo nabídnuto bydlení v této lokalitě, bohužel jsem tenkrát nevěděl, jak se všechno v mém životě bude vyvíjet, tak jsem nabídku odmítl, později když nás snacha z našeho domu vystěhovala, tak jsem chtěl tuto nabídku oživit, bohužel bylo již pozdě.

Poslední připomínka k fotografiím sídliště „ Luční“, Na Výsluní“ „Zelená“. Na našem setkání při již zmiňovaném padesátém výročí, byly jak jinak přítomny i manželky, některých z nás. Na dotaz na starostu obce, který je mimochodem uznávaným pěstitelem kaktusů, kde by se v případě přidělení bytu, mohly dámy ucházet o práci, tak jim bylo sděleno, že automobilka Škoda je velmi dobře placeným zaměstnavatelem. Automobilka „Škoda“, svými autobusy sváží zaměstnance, kteří bydlí i mimo Mladou Boleslav, tedy v tomto případě na sídlišti „Zelená“.

Když jsem ale při psaní těchto vzpomínek na internetu našel odkaz, že se obyvatelé Mladé Boleslavi bojí nejen ve dne, ale hlavně v noci bojí vycházet ze svých domovů kvůli vysokému procentu kriminality ve městě, tak jsem nakonec byl rád, že jsme zůstali ve svých bydlištích.

Ještě něco k fotografii, na které je vidět stojící komín, ten zde zůstal po odchodu Sovětské armády, která po roce 1968 v tomto prostoru byla dislokována, později o jejím pobytu budou v rámci vzpomínek samostatné kapitoly, na závěr této kapitoly položím otázku. Víte někdo o něčem podobném jako je toto sídliště, někde jinde? Asi sotva.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 18.května 2024

TROCHU HISTORIE 38

IL-28 U toho letounu ještě na chvíli zůstaneme.
Byl to vůbec první proudový letoun na světě, který mohl použít při startu tak zvanou „forsáž“, přesněji přídavné spalování, měl dvě přetlakové kabiny, rychlost byla 0,82 Mach, posádka byla tříčlenná, pilot, navigátor a střelec, ten ovládal v zadní otočné věži dva kanony ráže 23 mm, stejné kanony byly i na přídi letounu, ty ovládal pilot, pumovnice unesla až 3 000 kilogramů, letoun se vyráběl v licenci i v Číně pod názvem „Harbin“, v Severní Koreji tyto stroje létají dodnes. Letouny s označením IL-28 A mohly nést i jaderné pumy, v kódu NATO měl označení „Beagle“.

Ale vraťme se zpět k samotným kasárnám „Zelená“, ty postavil za II. světové války německý Wehrmacht, který zde také cvičil svoje jednotky známější pod názvem „Afrika Corps“, zdejší podnebí a krajina vzdáleně připomínala bojiště v Africe.

Kasárna byla vybudována na pokraji lesa a to bez nějaké větší likvidace lesního porostu. Byly to nízké podezděné baráky typu delta, s lokálním topením a kompletní hygienickým vybavením, tedy umývárnou a WC, s tekoucí vodou, ta byla ale pouze studená. Vodu do celého areálu spolehlivě dodávaly dvě artézské studny, každá o hloubce 90 metrů. Tyto studny zásobují sídliště, které na místě kasáren vzniklo, vodou dodnes. Studny byly a jsou dodnes v malém lesíku v blízkosti samotných kasáren, v dnešní době hned v těsné blízkosti již zmiňovaného sídliště.

V souvislosti se studnami trochu odbočím, při příležitosti našeho setkání veteránů u příležitosti padesátého výročí od nástupu naší ZVS, jsme jak jinak, také navštívili naše bývalé působiště, tam nás ze samotné obce dovezla pravidelná autobusová linka, která na sídliště pravidelně jezdí.

Na místě bývalých kasáren jsme se setkali se dvěma, dá se říct pamětníky, oni sice doslova pamětníky nebyli, ale poskytli nám informace, které měli od svých rodičů. Ty se týkaly právě již zmiňované vodárny, a byly o tom, že Wehrmacht na místo stavby kasáren přivezl nějakého člověka, který místo k vyvrtání obou studní přesně určil, a to i s množstvím dodávané vody.

K tomu množství dodávané vody, přímo v objektu kasáren byl vybudován i bazén o rozměrech 50 x 15 metrů, a hloubce od tří do jednoho metru. Bazén sloužil jako protipožární nádrž, ale v letních dnech se hojně využíval ke koupání, a to i přes to, že velitelé jednotek to neradi viděli. Ještě něco, bazén také posloužil při povyšování a to jak důstojníků, tak mužstva.

Od dalšího občana jsme se také dozvěděli, že v objektu kasáren byl vybudován větší amfiteátr, ten byl v době našeho nástupu, již částečně zbourán, jeho torzo nám sloužilo v ženijním výcviku při provádění trhacích prací.

V areálu kasáren byla také kotelna, která zásobovala teplou vodou sprchy, v kotelně se topilo uhlím, a obsluhovali ji dva vojáci základní služby. Každou sobotu, mužstvo mělo možnost, se v teplé vodě vykoupat. Tomuto zařízení se říkalo kombajn. Špinavé prádlo za čisté vyměňoval staršina roty kus za kus, později v kasárnách ve Stříbře výměna probíhala přímo na místě v tom kombajnu.

V souvislosti s vodním hospodářstvím v kasárnách si jistě položíte otázku, kam odtékala použitá voda z kasáren. Uvědomte si, že vody bylo v kasárnách potřeba velké množství, byly zde dva prapory výsadkářů, poddůstojnická škola, stravovací zařízení, ošetřovna s lůžkovou částí, a v neposlední řadě „Pomocné zemědělské hospodářství“, kde bylo čtyřicet kusů hovězího dobytka, a asi sto padesát kusů vepřového.

Žádná čistírna odpadních vod tenkrát nebyla k dispozici, všechno bylo napojeno na důmyslně vybudovaný trativod. Někde v těsné blízkosti kasáren, nebo možná přímo v kasárnách pramení „Stružský potok“, který, jak je patrné z názvu odtéká směrem k obci Struhy.

Do tohoto potoku byl tedy zabudován trativod, v současné době do něho odtéká voda z čističky odpadních vod, do které jsou odváděny odpadní vody z obou stávajících sídlišť, která na místě bývalých kasáren vznikla, a není to nějaké zanedbatelné množství. Jedná se o 156 bytových jednotek a 138 řadových rodinných domů.

Tak že k tomu potoku, potok sám o sobě není nic zvláštního, moc vody v něm tenkrát neteklo, zato byl ale pořádně „nasáklý“ právě tím trativodem, bylo to takové velmi jemné černé řídké bahno, samozřejmě že mělo i svůj nezaměnitelný odér. Bylo to ale mimo kasárna dost daleko od nich, takže žádný zápach se do kasáren nedostal.

Protékal cvičištěm za kotvištěm balonů, a v případě některých horlivějších poddůstojníků, sloužil i k výcviku jednotek, o tom bude ale zmínka v pozdějších kapitolách.

Ještě něco, ten potok ani v největších mrazech nezamrzal a ani se v jeho těsné blízkosti neudržel sníh. Ještě něco k tomu bazénu, pamatuje si někdo z Vás, nebo ví snad o podobném zařízení někde jinde v jiných kasárnách? Asi sotva, to byly právě jen Luštěnice. I když bazén byl určen jako protipožární nádrž, využíval se právě tímto způsobem, fotografie na dalších stránkách jsou toho příkladem.

I ta protipožární nádrž měla svoje důvody. Ve všech budovách se v zimě topilo v kamnech, budovy byly napůl ze dřeva, okolo byl les, v létě byl vzduch nasáklý pryskyřicí z borovic, takže stačilo opravdu málo, aby vznikl nějaký požár. Ale pokud je mně známo, tak k žádnému nikdy nedošlo.

R/MŘ

POkračování v sobotu 11.května 2024

TROCHU HISTORIE 37

V roce 1960 se ve výcvikovém prostoru Mladá, konkrétně v kasárnách „Zelená“ začalo budovat 1. výsadkové výcvikové středisko 1960 – 1964, dále zde v roce 1961 byla rozmístěna část jednotek 15 tankového pluku, 311 vrtulníkový roj v roce 1964 – 1968, v roce 1965 až do roku 1968 1 výsadková průzkumná rota, a v roce 1966 až 1968 3 tanková základna.

Na letišti „Boží Dar“ byly dislokovány proudové bombardéry IL – 28, u těch bych se rád v dalších řádcích zmínil.

Tyto letouny se u nás objevily poprvé v únoru 1955, jednalo se o dvoumotorové taktické bombardéry s tříčlennou posádkou.
Byla to náhrada za dosud používané bombardéry, dvoumotorové pístové stroje Aero C-3, to nebylo to nic jiného než poválečné označení německého cvičného a dopravního letounu Siebel Si 240 D, který během německé okupace vyráběly továrny Aero a ČKD, výroba tohoto typu, pokračovala i po válce.

Tak že IL-28 nahradily tyto dosluhující letouny, československá armáda si IL-28 pořídila celkem 57 kusů a to v různých verzích, jednak to byly IL-28 U ( U jako učebnyj), IL-28 R (R jako razvědnyj), ty sloužily u 47. průzkumného leteckého pluku v Přerově.

Název Přerov je zavádějící, jedná se o letiště mezi vesnicemi Bochoř a Henčlov. To letiště je tam dodnes, i když armáda z něho po roce 1989 po dlouhých tahanicích odešla. Údajně se má ale na letiště vrátit, ne s leteckou technikou, ale s drony.

Další stroje byly ve výzbroji 24. a 29. bombardovacího leteckého pluku 46. bombardovací letecké divize. Tyto dva pluky byly dislokovány právě na letišti „Boží Dar“, proč jsem se ale o nich zmínil?

Z jednoho z těchto strojů, konkrétně IL-28, který nesl trupové označení TH-14, byl dne 21. března 1957 proveden seskok z výšky 12 580 metrů, to bylo na hranici dostupu tohoto letounu, padáky se otevíraly ve výšce 800 metrů, délka volného pádu byla podle barografu 11 600 metrů, tento seskok provedl Jaroslav Jehlička, Zdeněk Kaplan a Gustav Koubek, seskok byl proveden ve dne na letiště „Boží Dar“ ve výcvikovém prostoru Mladá.

Následně tato trojice provedla 27. března 1957 noční seskok ze stejného letadla, ale v noci z výšky 12 815 metrů, volný pád byl v tomto případě 12 200 metrů, na stejné letiště, oba seskoky byly uznány jako světový rekord a nebyly překonány nejméně po dobu jednoho roku.

Jistě se budete ptát, jakým způsobem výsadkáři opustili letoun. Celkem to bylo jednoduché, na zemi se před startem usadili v pumovnici letadla na systém popruhů, po startu si v předem domluvené výšce přesedli přímo na dvířka pumovnice, no a ve výšce určené k seskoku, se pumovnice prostě otevřela. Padáky otvírali pomocí přístroje KAP-3

Boží Dar bylo i naše letiště odkud jsme startovali k provádění seskoků na doskokové plochy v blízkém či vzdáleném okolí letiště. Přímo na letiště se neskákalo.


R/MŘ

Pokračování najdete v sobotu 4.května 2024

.............

Foto 1: Na fotografii je IL-28 s trupovým označením, které se u letectva používalo v padesátých letech.

Foto 2: Pohled z kabiny L-200 D „Morava“ na dráhu 06 na letišti Bochoř u Přerova při přiblížení na přistání.

TROCHU HISTORIE 36

Odchod znamenal pro stovky rodin, obrovskou tragédii. Movitější si postavili nové domy mimo zabrané území, méně zámožní rolníci se rozptýlili k příbuzným po okolí.

Němci po celou dobu okupace prostor přestavovali a rozšiřovali, v prostoru vybudovali šest střelnic, postavili řadu bunkrů, pozorovatelen a pěchotních úkrytů. Mezi Tuchomí a Hasinou postavili rozsáhlé muniční sklady, ve kterých bylo více jak sto padesát vagonů munice.

Na přelomu let 1940-1941, probíhaly v prostoru přísně utajované zkoušky s vrtulníky Focke- Achgelis, které byly vyrobeny v podzemní továrně v Rabštejně, a další zkoušky různé zkoušky speciálních vozidel, například ponorného tanku.

Přilehlé polní letiště využívala i Luftwaffe. V té době se zde natáčely filmy německé válečné propagandy, které pak byly ve filmových týdenících vydávány za záběry z východní fronty.

Koncem války byl do prostoru přesunut německý pluk z Polska s množstvím obrněných vozidel, na jaře 1945 sem byl přesunut německý pluk, nebo lépe řečeno jeho zbytek, který prošel bojem při vylodění spojenců v Normandii, a také konečná montáž stíhačů tanků Hetzer z pražské továrny ČKD. Byl zde i obrněný vlak, se kterým se během pražského povstání vojáci jednotek SS, snažili zasáhnout do bojů v Praze.

Jak se blížil konec války v roce 1945, tak u občanů žijících na hranicích vojenského prostoru nebo v jeho těsné blízkosti, začala převažovat nejistota, jestli při svém bránění nebudou Němci decimovat vesnice a zanechávat za sebou spoušť, tak jak to činili jinde.

Proto začali na zahradách kopat kryty, do beden ukrývali nejcennější věci a potraviny.

Milovický prostor Němci opouštěli s postupujícím sledem událostí, pamětníci vzpomínali, že okupanti houfně odjížděli i na bicyklech. Útěkům německé armády velmi přitěžovala povstalecká aktivita, vykolejenými vlaky se zeminou a následnému přerušení trati, která se velmi rychle ucpala dalšími transporty. Němci těsně před svým odchodem vyhodili do vzduchu muniční sklady u Všejan a v Houštině.

Ráno 9.5.1945, převzaly vojenský prostor československé jednotky Revolučního národního výboru V Milovicích, od něho potom 17.5.1945 převzala správu prostoru až do odchodu v listopadu 1945 Rudá armáda.
Po odchodu Rudé armády Milovický prostor převzala Československá armáda, rozšířila jej na konečnou rozlohu 58 km2 a v sousedství na Božím Daru vybudovala na tehdejší dobu, moderní letiště.

Lidé, kteří byli donuceni se za války vystěhovat, mohli se podle vydaného repatriačního zákona vrátit. Dekretem byla zrušena platnost všech vynucených smluv a vyvlastnění. Bohužel ale mnohé domy byly zničeny nejen válkou, ale především vykradači, kteří se vrhli na obce, které Němci opustili a drancovali vše, co mělo jen trochu nějakou cenu. Mizela okna, dveře krovy i kamna.

Podíl na tom měla i Rudá armáda, za těch několik měsíců přechodné správy.
Přestože bylo lidem vlastnictví formálně vráceno, tak armáda chtěla zabránit obnovení dřívějších vesnic ve prospěch získaných území pro armádu.

Návrh na přidělení nejlepších obcí z vysídleného pohraničí, které by byly přejmenovány podle jejich původních bydlišť, však všichni obyvatelé do jednoho zamítli. Přesto si ale vojenská správa vyhradila konečnou úpravu hranic vojenského prostoru, především v katastrech obcí Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník a Luštěnice.

Československá armáda prostor využila nejprve ke zřízení skladu techniky, která zde zůstala po útěku Wehrmachtu, ta ale stejně skončila v hutích, a to včetně mnoha unikátních prototypů, z nichž některé pocházely ještě z třicátých let.

V roce 1946 bylo vojenské cvičiště opět dáno do provozu, jeho zahájení se zúčastnil i generál Svoboda.

V roce 1947 kdy došlo k reorganizaci armády, byl do Milovic přemístěn dělostřelecký oddíl a v roce 1950, 3 tanková divize.

V roce 1949 vešel v platnost zákon, který upravoval postavení vojenských výcvikových prostorů, obyvatelům přilehlých obcí, bylo zakázáno do těchto prostorů vstupovat, a to včetně lesů. Byly zřízeny Vojenské lesy a statky s ředitelstvím na Lipniku.

V roce 1950 se přehlídky vojenského učiliště zúčastnil i tehdejší ministr národní obrany, generál Alexej Čepička.

V roce 1951 byl zřízen Vojenský újezd Mladá, tím byly odloučeny správní věci vojenského tábora od Milovic. V padesátých letech se opět jednalo o dalším rozšíření výcvikového prostoru v katastru obce Lipník.

Po návštěvě delegace zástupců obce Lipník v čele předsedou MNV na velitelství tankového a mechanizovaného vojska dne 8 ledna 1952, rozhodlo Ministerstvo národní obrany dne 25 ledna 1952 o tom, že obec Lipník nebude do rozšíření vojenského újezdu zahrnuta.

Po roce 1945 v prostoru sídlila opět československá armáda, a to až do invaze v roce 1968, kdy ji nahradila okupační vojska, konkrétně tak zvaná Střední skupina vojsk, ta zde měla svoje velitelství v ČSSR.
Pro potřeby sovětské armády byl z Milovic denně vypravován z Milovic do Moskvy speciální vlak.

V roce 1991 sovětská armáda celý prostor opustila, vláda ČSFR dne 5 září 1991 rozhodla o zrušení vojenského újezdu Mladá ke dni 31. prosince 1991. Usnesením vlády ze dne 20. prosince 1991 pak bylo celé území vojenského újezdu přerozděleno mezi obce Benátecké Vrutice, Benátky nad Jizerou, Brodce, Čachovice, Lipník, Luštěnice, Milovice, Smilovice a Straky.

V podstatě se tak obnovilo dřívější správní a katastrální členění celé oblasti, zůstalo zde ale obrovské množství opuštěných vojenských i civilních objektů, včetně již zmiňovaného letiště, z velké časti, byly tyto stavby zdevastovány a jejich vybavení rozkradeno.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 27.dubna 2024

TROCHU HISTORIE 35

V DOBĚ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY BYL V MILOVICÍCH TÁBOR, kde byli drženi zajatci z ruské a italské fronty.

Vzhledem k nuzným stravovacím a hygienickým podmínkám zde docházelo k vysoké úmrtnosti zajatců, až 36 lidí denně.

O hřbitov je vzorně pečováno, v přilehlé budově je malé muzeum, každý rok v listopadu se zde pořádají vzpomínkové slavnosti. Vznik hřbitova úzce souvisí se zahájením 1. světové války v roce 1914, nikoliv se založením VVP Milovice- Mladá. Se stále vrůstajícím počtem zajatců a přítomnosti infekčních onemocnění, které byly v podobných zařízeních více než běžné, bylo tedy na místě, co s ostatky zemřelých zajatců.

Zpočátku byla těla zemřelých pochována na místním civilním hřbitově, ten však nemohl pojmout tak vysoký počet těl, a proto došlo v roce 1915 ke zřízení již zmiňovaného hřbitova. Zpočátku byla, jak jsem již uvedl dříve, těla zemřelých ukládána k poslednímu odpočinku po jednom, ale se vzrůstajícím denním počtem úmrtí, bylo přistoupeno k pohřbívání do hromadných hrobů. Podle dostupných údajů je zde pochováno více než 5000 osob italské národnosti, odtud také pochází označení hřbitova jako italský.

Ještě jedna poznámka, během 2. světové války zde byly uloženy ostatky příslušníků Wehrmachtu, ty byly později exhumovány a převezeny na německý hřbitov v Mariánských lázních.

Na pomnících je mnoho osobních nápisů, zde jsou některé z nich.
Nápis 1915 – 1918, NEŽELTE SMRTI VÍTĚZǗ

AI SOLDATI ITALIANI MORTI IN PŘI GIONI A LA FRATERNA PIETA DEL POPOLO CECOSLOVACCO

RUCCKNMЂ BONHAMЂ 1914 – 1918

***

Vraťme se ale k výcvikovému prostoru...

Z důvodů rozšíření cvičiště a také snadnější dopravy jak materiálu, tak jednotek, byla v roce 1921, z Lysé nad Labem do Milovic, vybudována železniční vlečka, ta mimo jiné, kromě již zmiňované přepravy vojáků i obyvatel Milovic, sloužila i k výcviku železničního vojska.

V roce 1923 se začalo jednat o rozšíření cvičiště o 2 700 hektarů, tedy na celkovou rozlohu asi 5 000 hektarů. Jednalo se o rozšíření, do kterého spadaly Dražice, Brodce, Hory, Kostomlaty, Všejany, Struhy, Oujezd, Josefov a také Luštěnice, z tohoto plánu však nakonec sešlo.

Ve dvacátých letech byla v rámci takzvané "útočné vozby československé armády", v Milovicích zřízena tanková četa s francouzskými tanky Renault FT, která byla jediná v celé armádě, ta kromě vlastního výcviku sloužila jako ukázková i pro jiné útvary. Milovický pluk pak v roce 136 převzal první tanky vyrobené ve firmě Škoda a ČKD, a o rok později měl ve výzbroji již 197 tanků, naší výroby.

Mezi obyvateli Milovic a armádou byla velmi dobrá spolupráce, vojáci vybudovali pro děti Skautský domov, zajišťovali přepravu stanů na letní skautské tábory, armáda zapůjčovala stadion ve vojenském táboře na všechny sokolské akce, také vydláždila silnici z Milovic do Lysé, a průtah samotnými Milovicemi.

Okupace Československa v roce 1939, mimo jiné, znamenala i obsazení vojenského prostoru Milovice-Mladá, a zkonfiskování československé armádní výzbroje. Milovický prostor byl Němci přejmenován na „Truppenübungsplatz“ Milowitz“ a sestával ze tří táborů. Jeden z nich „Nordlager“ tvořil právě prostor „Zelená“ u Luštěnic. Jeho určením byl výcvik jednotek před odchodem na frontu. Němci zde cvičili jednotky Rommelova „Afrika Corps“, zdejší krajina včetně podnebí připomínala sice vzdáleně, bojiště v Africe.

Od samého začátku okupace Němci počítali s rozšířením prostoru, které se nepodařilo prosadit za Rakouska-Uherska, a ani ve dvacátých letech, a to na celkovou rozlohu 5 300 hektarů. Za neuvěřitelně krátkou dobu měli vše administrativně připraveno k vystěhování obcí Jiřice, Benátecká Vrutice, Struhy, Lipník, Zelená, Kbel, Újezdec a také Mladotín - to byla osada v blízkosti Benátek nad Jizerou, ten byl zcela vystěhován a srovnán ze zemí.

Byla zabrána část katastrů dalších obcí, mezi nimi Luštěnický. Vystěhovalci dostali striktní ultimátum k opuštění svých domů do 31. 10. 1940. Majitelé domů pokud souhlasili s prodejem, podepsali s Německými úředníky smlouvu, kde si mohli určit cenu, v opačném případě jim hrozilo vyvlastnění za směšnou částku.

R/MŘ

Další pokračování naleznete v sobotu 20.dubna 2024

Fotogalerie:

TROCHU HISTORIE 34

Než ale začnete vzpomínat, jak to tenkrát bylo, tak je nutné vrátit se do doby, kdy vojenský výcvikový prostor Milovice – Mladá vznikal.

Kasárna „Zelená“ leží na jeho nejsevernějším výběžku, vzdálená, jak jsem již dříve uvedl od obce Luštěnice, zhruba jeden a půl kilometru, a to po státní silnici z Luštěnic do městyse Brodce.

Za našeho působení vedla od kasáren do Luštěnic polní cesta lemovaná alejí třešní, v současné době jsou ovocné stromy vykácené a cesta je zoraná. Vidět ji můžete jen z leteckého snímku kasáren, a okolí. Na místě bývalých kasáren bylo postaveno nové sídliště, i o tom, je zmínka v předchozích kapitolách.

Všechno začalo již v roce 1904, Rakousko – uherská armáda, dost neúspěšně svedla několik bitev v Prusko – rakouské válce.

Císařský dvůr ve Vídni rozhodl, že musí dojít k modernizaci jeho armády, a to včetně důkladného výcviku. Armádě k tomu ale chyběla jedna důležitá věc, a to bylo místo pro trvalý výcvik Nejvhodnější území pro boj a střelba si vytipovala na rozsáhlém území, do kterého spadaly tehdejší Nové a Staré Benátky, Kbel, Jiřice, Vrutice, Milovice, Mladá, Lipník a Struhy.

Vyhláškou o vyvlastnění nemovitostí vydanou dne 30.4.1904,armáda začala vykupovat statky, pozemky a domy, kdo prodat nechtěl ten byl donucen, ostrý dělostřelecký výcvik v těsné blízkosti domů, byl docela slušný psychologický nátlak. Obec Mladá, která měla šest statků, osmnáct chalup, školu a faru, byla kompletně vystěhována a srovnána se zemí.

Armáda potom v roce 1907, jako kompenzaci škod za původní kostel Svaté Kateřiny v Mladé, vystavěla v Milovicích nový kostel, faru i hřbitov. Rakouská armáda potom v tomto prostoru cvičila až do skončení 1. světové války v roce 1918.

V jejím průběhu byl vybudován u Milovic velký zajatecký tábor, pro ruské, srbské a italské válečné zajatce. Tábor měl 65 jednoduchých baráků, byly ztlučeny jen z prken a polepeny černou lepenkou, tak zvaným „tér papírem“, stály na podezdívce z cihel, do každého z nich se vešlo až 300 zajatců.

Životní podmínky v táboře byly velmi těžké, zajatci umírali na infekční choroby, z nedostatku potravy, a také vyčerpáním z těžké práce. Pracovali při údržbě tábora, samotného vojenského cvičiště, na polích, v lesích, na stavbě silnic a také museli kopat hroby pro zajatce, na Vojenském zajateckém hřbitově pro zajatce, kteří zemřeli. Na hřbitově bylo pochováno několik tisíc zajatců různých národností, ale převažovali Italové. Prací zajatců vznikla i tak zvaná „ ruská silnice“ mezi obcemi Mladá a Lipník.

Po skončení 1.světové války a vzniku samostatného Československa, také samozřejmě vznikla i Československá armáda.

Ta začala výcvikový prostor také využívat, zejména pro dělostřelecký výcvik, zkoušky těžké dělostřelecké munice, byly zde umístěny vojenské instrukční školy a mimo jiné probíhal i výcvik balonového vojska.

Zdejší posádku dvakrát a to v roce 1920 a 1922 navštívil tehdejší prezident T.G. Masaryk Jak jinak, samozřejmě přehlídka vojska a ukázka cvičné dělostřelby. V roce 1922 byl odhalen i pomník válečným zajatcům, a následně zde byly každoročně pořádány vzpomínkové slavnosti. Ty jsou zde pořádány i nadále.

Zde bych se velmi rád zmínil o válečném hřbitově. Na hřbitově je pískovcová socha z roku 1921, od sochaře J. Deyla, ta ale nepředstavuje tradiční pojetí pomníku, socha je věnována nejen obětem 1 světové války ale zároveň oslavuje vznik samostatného Československa.
Socha znázorňuje muže, který se opírá o štít, na kterém jsou reliéfní znaky všech zemí nového Československa, tedy Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, muže doprovází mohutný dvouocasý lev, který do země zašlapává dvouhlavou orlici, ta symbolizuje zaniklé Rakousko – Uhersko. Na pravou stranu pomníku byla dodatečně vysekána i jména obětí 2 světové války.

V roce 2022 se na hřbitově konal další ročník pietního aktu, za zemřelé italské válečné zajatce, toho se pravidelně zúčastňuje i České velkopřevorství řádu Sv. Lazara, dále italský velvyslanec, členové italského horského sboru Alpini, zástupci armády ČR, místní zastupitelé a zástupci církve.

Ptáte se proč zástupci velkopřevorství? Řádová historie je totiž s Milovicemi velmi úzce spjata a to prostřednictvím řádového preláta Antonína hraběte Bořka – Dohanského, který zde sloužil právě zmiňovaným válečným zajatcům. Službě zasvětil celý svůj život, který nakonec krutě vyhasl v nacistickém koncentračním táboře Osvětim.

Na hřbitově jsou pohřbeni vojáci různých armád, národností a různého náboženského vyznání, proto na hřbitově uvidíte pomníčky židovské, muslimské, řecko- ortodoxní a samozřejmě i římsko- katolické, celkem je zde pohřbeno až 6500 osob.

Vůbec prvním pohřbeným byl podle kronik, válečný zajatec carské ruské armády AfamesiHricov od 135 pluku, zemřel 6. února 1925, dále je zde pohřbeno 527 ruských zajatců, údajně mezi nimi byl i vnuk ruského spisovatele Tolstého, 60 srbských a 5726 italských válečných zajatců, jednotlivě je pohřbeno 81 italských zajatců, ostatní jsou pohřbeni ve společných hrobech a to od šesti až do sto osob. Z dob Rakousko-Uherské monarchie je zde pohřbeno 325 vojáků, z toho je 224 české národnosti, 49 maďarské, 40 polské,6 rumunské národnosti a dvě ošetřovatelky české národnosti.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.dubna 2024