TROCHA HISTORIE 90

U obuvi vzor 60 ještě chvíli zůstaneme.

„Kanady“, jak se těmto botám mezi vojáky, a nejen mezi nimi říkalo, měly ve výstrojních součástkách jednotky výsadkového vojska, pohraniční stráže a jednotka hradní stráže.

Kanady, to byla kožená obuv s pevně přišitou spinkou, na které byly dva upínací řemínky, a také pevně všitý „jazyk“. Podrážka těchto bot byla z gumy, boty se daly použít na lyže a tehdejší vázání, pro tento účel bylo vzadu na podpatku takové vybrání, do kterého „zapadla“ pružina od vázání.

U výsadkových jednotek měly „kanady“ svůj význam, pevně obepínaly kotník výsadkáře, a tak zabraňovaly jeho výronu. Také při výcviku, a zejména při pozemní výsadkové přípravě bylo nutné, aby nohy cvičících výsadkářů byly pevně stažené, a tak zabraňovaly úrazům, které mohly při náročném výcviku vzniknout.

Tyto boty se do armády dodávaly v klasických velikostech, a v metrickém číslování. Jen pro zajímavost, u obuvi se používalo a používá číslování „anglické“ velikost je udávána v palcích, francouzské číslování, to ale nemá nebo nepoužívá poloviny, a již zmíněné metrické číslování. Takže, pokud jste nahlásil velikost bot dvacet osm, to bylo v metrickém číslování, tak v anglickém to byla velikost číslo osm, a ve francouzském čtyřicet dva.

Asi si říkáte, proč to sem tahám, je to proto, že to byla součást naší výuky ve Vyšším vojenském učilišti. Ještě něco co se stalo s tou obuví.. pokud jste ji sundal z nohou, na každé rotě byla taková malá místnost, říkalo se jí „botárna“ tam jste svoje „kanady dal do takového regálu, a ráno při nástupu na rozcvičku jste si je odtud vyzvedl. V té místnosti byla i malá kamna, v zimě se v nich topilo, aby boty vyschly, ale znáte to, po dvaadvacáté hodině nesměl být v kamnech ani popel, obsluhu kamen měl na starosti pomocník dozorčího roty, který se o topení staral, jenže palivo do kamen bylo velmi nekvalitní, tak že z vysoušení dost často sešlo.

U jednotek pohraniční stráže měli vysoušeče obuvi, pro každý pár zvlášť, to fungovalo jinak, než ta zatracená kamna.

Ale zpět k těm botám, běžná velikost bylo číslo „dvacet osm“ metrické, anglické „osm“ a francouzské „čtyřicet dva“, ale spolu s námi nastoupil ke středisku jeden nováček, ten měl velikost obuvi „ dvanáct“, v metrickém číslování to byla velikost „třicet dva“ prostě něco neskutečného.

Samozřejmě že taková velikost nebyla k dispozici, tak dost dlouhou dobu voják chodil v tom, v čem nastoupil na vojnu, asi za měsíc nejprve vyfasoval ty „ tenisky“ a za nějaký čas i „kanady“. Již zmíněný vojín měl nejen velkou nohu, ale i jeho výška byla něco přes dva metry.
Takže měl problém nejen s botami, ale i stou svojí výškou, při výskoku z letadla se musel hodně sklonit, aby se vešel do dveří letadla, nikdy letadlo neopustil ve vzpřímené poloze, ale vždy takovým „kotrmelcem“, a to bylo dost problematické, za nějakou dobu byl od útvaru odvelen k jiné jednotce.

Ještě taková jedna zajímavost, každý rok se konala přehlídka ke dni vítězství, armáda tam vždy představila to nejlepší, co měla k dispozici z techniky.

Po Letné ale hlavně pochodovaly útvary motostřeleckých divizí a pluků, spolu s jednotkami pohraniční stráže. Motostřelci ale měli ve své běžné výstroji obuv zvanou „půllitráky“, byly to takové, dá se říct holínky ze surové kůže, podrážka byla opatřena železnými cvoky, a na „ kramfleku“ byla solidní kovová podkůvka. Daly se velmi rychle obout, ale na přehlídku se moc nehodily, při pochodu by byly moc hlučné, a také vypadaly dost nevzhledně.

Bylo proto rozhodnuto, nahradit je botami vzor šedesát, ty byly sice „elegantní“ ale jejich gumová podrážka „tlumila“ zvuk pochodujících jednotek, a to zase nebylo žádoucí. Tak vznikly „kanady“, které neměly podrážku gumovou, ale koženou. Jak vypověděl jeden z účastníků přehlídky, s kterým jsem se setkal v kurzu praporčíků, a který měl tu čest v této obuvi pochodovat, tak to bylo „o hubu“ dost špatně se v této obuvi chodilo, na nácvik slavnostního pochodu používali již zmíněné „půllitráky“, kanady s koženou podrážkou obuli až na samotnou přehlídku.

Ty „půllitráky“ jsem měl možnost při pochodu vyzkoušet i já, bylo to v již zmiňovaném „Vyšším vojenském učilišti“ při příležitosti nějakého výročí. Učilišti tenkrát velel generál major František Bedřich, pozdější náčelník „Hlavní politické správy ČSLA“, bývalý frontový voják, který za II. světové války velel minometné četě, ten si na různá výročí dost potrpěl.

Takže, obuti v těch půllitrácích, celý náš kurz praporčíků, spolu s ostatními školními jednotkami, stál na náměstí ve Vyškově, a čekal na zahájení přehlídky, ta začala přesně v deset hodin dopoledne, když zvony na věži blízkého kostela odbily desátou hodinu.

Přehlídce velel plukovník Vasil Štefaňo, bývalý příslušník 2 československé paradesantní brigády v Sovětském svazu. Ten spolu se soudruhem generálem po nezbytném hlášení, provedl přehlídku učiliště. No co Vám budu říkat, nás vojáků od výsadkových jednotek tam bylo celkem šest, od 1 armádního a 4 armádního sboru po jednom a od 22 výsadkové brigády zbývající čtyři, všechno ostatní byli motostřelci, nebo tankisté.

Pro ty byl pochod v těch půllitrácích pohoda, ale my co jsme ty boty měli poprvé na noze, jsme nepředstavitelně trpěli.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 10.května 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 89

V předchozí kapitole byla zmínka o tak zvané „LEHKÉ OBUVI“, proto se pokusím vysvětlit, co tento výraz znamenal.

Při našem nástupu k útvaru každý z nás „vyfasoval“ tři druhy obuvi. V prvé řadě to byla služební obuv vzor 60, tak zvané „kanady“, to byla celokožená obuv v horní části pevně spojená přišitou „spinkou“, na které byly dva řemínky s přezkami, s protiskluzovou podrážkou z tvrdé gumy. Tyto boty se daly použít i na lyže, pro tento účel bylo na zadní části podpatku vybrání pro vázání.

Dále jsme dostali vycházkové polobotky ve standartním hnědém provedení, a v neposlední řadě to byly tenisky, tak zvané „KECKY“. Kanady jsme měli na nohou každý den prakticky od rána do večera, sundat jsme je mohli až po příchodu z večeře, potom přišly na řadu ty „kecky“.

Polobotky byly uloženy spolu s vycházkovým stejnokrojem na šatně, používaly se velmi málo, jen pokud jste šel na vycházku, nebo při odjezdu na opušťák, nebo dovolenou.

Teď ty KECKY.

I na vojně se stávalo, že jste „omarodil“, ne, žádný „covid“ nehrozil, ale mohlo se stát, že jste při výcviku utrpěl nějaké poranění, menšího nebo většího rozsahu, nějakou nevolnost, nebo jste si z vycházky a to buď povolené, nebo nepovolené, „přitáhl“ nějakou virózu. Takže ráno před nástupem do zaměstnání, jste se u dozorčího roty zapsal do tak zvané „Knihy nemocných“, a s ní jste odešel na ošetřovnu.

Tam Vás prohlédl útvarový lékař, v jeho nepřítomnosti stačil i zdravotník neboli „lapiduch“, teď jen záleželo na tom, do jaké „kategorie“ marodů jste byl zařazen. Ti „těžší“ pacienti zůstali ležet na ošetřovně, zpravidla to byla nějaká teplota nebo nějaký úraz, který potřeboval převaz, nebo něco podobného, ale to, že jste se na ošetřovně mohl takzvaně „zašít“ jako vojín Kefalín ve filmu „Černí baroni“, tak to nehrozilo.

Po prohlídce lékařem Vám byla určena diagnóza, a verdikt lékaře byl zapsán k Vašemu jménu do „Knihy nemocných“. Jak jsem již uvedl, tak „těžší“ pacienti zůstali na ošetřovně, ti lehčí s právě s poznámkou „lehká obuv“ se vrátili na rotu.

Lehká obuv znamenala, že jste nemusel nosit „kanady“ a byl jste osvobozen na určitou dobu od výcviku. To ale neznamenalo, že jste se mohl třeba povalovat na kavalci, tak to ne! Pacienti s lehkou obuví podléhali dozorčímu roty, a ten je mohl a také zaměstnával při různých pracích, hlavně při různých formách úklidu a podobně.

Pokud se stalo, že v té době, kdy jste měli lehkou obuv, příslušná jednotka prováděla seskoky, tak tito „marodi“ s lehkou obuví nastoupili na vétřiesku, a odjeli na doskokovou plochu uklízet použité padáky a také sbírat čecholy. Jestli si někdo myslí, že to byla tak zvaná „brnkačka“ tak se hluboce mýlí, padáky spolu s čecholy byly „rozházené“ často po velké ploše, podle toho o jaké síle jednotka skákala.

Stávalo se také, že se v blízkosti doskokové plochy, a to i přes její pečlivý výběr, našel nějaký strom nebo i skupina stromů jako byly aleje podél polních cest, na kterých skončili svůj seskok, někteří z výsadkářů - to znamenalo jediné, ten padák dostat z toho stromu dolů.
Takže, lehká obuv vyrazila do nejbližší vesnice, a od místních obyvatel doslova „vyžebrala“ zapůjčení žebříků.

Ne vždy se to ale setkalo s pochopením obyvatel, musíte si uvědomit, že bylo pouze šestnáct let od doby, kdy skončila II. světová válka, a my jsme se často pohybovali v prostoru, kde před tím žilo obyvatelstvo německé národnosti.

Že se ne vždy podařilo padák sundat, to popisuje i jeden z výsadkářů, pozdější štábní důstojník 4 armády. „ když jsem jednou později skočil skutečný ne štábní les do smrkového lesa vedle přehrady Seč, tak můj padák visel na vysokých smrcích ještě rok, protože nešel sundat“.

Ale zpět k té LEHKÉ OBUVI. I já jsem jednou v létě měl povolenou „lehkou obuv“, moc nadšení to ve mně nevzbuzovalo, právě naopak, záleželo na tom, který poddůstojník byl určen do služby dozorčího roty. Měl jsem štěstí, byli to jen takoví ti „rozumní“ kteří když jsem se u nich ráno hlásil tak řekli“ někam zalez, moc se neukazuj“, ale tato idylka jednoho dne skončila. Nastoupili jsme na úklid padáků, po sousední rotě, která ten den prováděla seskoky. Takže nástup na vétřiesku a odjezd na plochu. Doskoková plocha bylo jedno velké dost vysoké a hlavně tvrdé strniště, já na nohou ty služební „kecky“ za chvíli chození po tom strništi jsem měl nohy poškrábané do krve, kalhoty od maskáčů byly dole volné, to vysoké strniště je spolehlivě zvedalo., ale přežil jsem to.

Ještě něco k té ošetřovně, do služby tam byli přidělováni zdravotníci jednotlivých rot a také náčelníci praporních obvazišť. Co se týká zdravotníků, tak ta jejich služba na ošetřovně byla naprostá „zašívárna“, nemuseli na výcvik, prostě pohoda. U náčelníků praporních obvazišť to byla normální služba lékaře.

U našeho praporu tuto funkci zastával četař v další činné službě, to byly ty tři žluté pásky na jeho náramenících, dnes již slouží, jak jsem se dozvěděl u „nebeské roty“, byla s ním legrace, málokdy ho bylo vidět střízlivého. Na nástupy praporu a to v době kdy již praporu velel „ malý Jožo“ chodíval pozdě, k velké nelibosti velení.

Ale od praporu „Karlovy Vary“ čas od času sloužila na ošetřovně v té době a u výsadkového vojska zvlášť, žena. Měla titul MUDr, a hodnost nadporučík, kolik jí bylo let nevím, jestli to byla slečna nebo paní, tak to také nevím, nikdy jsem se o to nezajímal. Později když jsem se u střediska pohyboval jako voják z povolání, tak jsem ji tam neviděl, kde skončila nevím, ale v době mé ZVS se o ní ve středisku dost vyprávělo v souvislosti s různými sexuálními příběhy ale znáte to.. „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“.

Kdo ví, pravdou ale je, že jako ženská vypadala moc dobře, tenkrát mně to ale bylo jedno.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16.dubna 2025.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 88

Tak na náš seskok do neznámého terénu byl proveden dohovor s JZD, které na rozlehlé ploše pěstovala cukrovku. Na tom poli se rýsovala bohatá úroda našeho „bílého zlata“, ale my jsme o tom zatím neměli tušení.

Iljušiny nalétly nad plochu vysazení, v jejich trupech se rozsvítila zelená světla a rozdrnčely se zvonky, následoval „ vpřed, úder z oblohy“. K zemi padala zhruba stovka výsadkářů, která zatím ještě netušila, na jakou plochu dopadne, a my z přeškolovacího kurzu mezi nimi. Kde to bude, to jsme věděli, ale co tam bude, tak o tom jsme neměli tušení.

Padák se po výskoku z letadla spolehlivě otevřel, pod nohama se otevřel obrovský prostor, dole na zemi zelená plocha, na ní bílá plátěná šipka, která udávala směr větru. Mým zásahem se „pédeta“ neochotně otočila po větru, uvelebil jsem se v postroji padáku, tedy pokud se to tak dalo nazvat, a předepsanou rychlostí jsem se snášel k zemi.

Vedle mne poletoval „ čechol“ mého padáku, ale zdálo se mně, že poněkud rychleji, stejně tak jako můj padák. Ono začalo trochu víc „foukat“, ale asi to bylo v normě. Byl jsem ve výšce, ze které se dalo poznat, do čeho dopadnu, žádná tráva, ale pěkná cukrová řepa, na ní samozřejmě spousta zeleného listí. V posledních dnech panovalo pěkné suché počasí, nemohl jsem tedy očekávat změklou půdu, která by byla určitě laskavější k mým kotníkům než právě dozrávající plody „bílého zlata“. Nezbývalo nic jiného než se plně soustředit na dopad, špatné došlápnutí na řepu, také mohlo znamenat výron v kotníku.

Dopadl jsem dobře, všechno bylo v pořádku, ale trochu silnější závan větru stačil znovu „nalít“ vrchlík mého padáku, a já jsem poprvé mohl okusit, že v naplněném vrchlíku, v jeho sedmdesáti čtverečních metrech se skrývá značná síla, která si dovede velmi spolehlivě poradit s asi sedmdesáti dvěma kilogramy mé váhy.

Naštěstí jsem se stačil po přistání otočit na břicho, takže jsem byl v poloze, která byla vhodnější k další manipulaci s padákem. Bylo potřeba spodní popruhy spolu se šňůrami stáhnout a padák takzvaně „vylít“. Než se mi to podařilo, tak jsem „ujel“ po tom řepném poli asi dvacet metrů, žádná řepa nepovolila, a tak můj záložní padák trhal to zelené listí cukrovky a po zbytku té řepy tloukly moje lokty a kolena.

Konečně se vrchlík zklidnil a položil se na pole, odepnul jsem záložní padák a přehodil ho přes hlavu, do obličeje se mně vysypaly polámané listy řepy, a také trocha suché hlíny, pak už jen rutina, sbalit padák a vypravit se k dozorčímu doskokové plochy.

Když jsem tam přicházel, tak jsem viděl, že i ostatní měli při tom přistání nějaké problémy, někteří dokonce pokulhávali, ale byli jsme živí a zdrávi. On ten vítr foukal přece jen o trochu silněji, než byly povolené hodnoty. Nevím, jak by to asi vypadalo seskočit na takové pole v noci. Co bylo ale důležité, že jsem si mohl zapsat seskok pod značkou LZV-NZ, tedy letadlo, zbraň, výstroj, neznámý terén.

Tak to byla vzpomínka jednoho z účastníků přeškolovacího kurzu. Když jsem mnohem později sbíral vzpomínky, fotografie a spoustu jiných věcí pro knihu o naší vojenské službě u výsadkového střediska, tak mně po jejím vydání oslovil účastník tohoto kurzu s touto vzpomínkou. V knize je popsán můj osobní zážitek o tomto seskoku, a vzpomínka pana plukovníka, sice již ve výslužbě, moji událost jen potvrdila, a nejen ji.

Co se tedy tenkrát stalo?

V předchozích řádcích je popsáno to, co tenkrát „pamětník“ ještě jako poručík prožil. Já k tomu jen přidám můj příběh. Byli jsme vysazeni v prostoru obcí Písková Lhota, Bezděčín a Strašnov, byl to seskok výsadkové roty, žádné „ manévry“ se po tom seskoku nekonaly.

Zabezpečení doskokové plochy bylo standartní, sanitní vozidlo Tatra 805 s lékařem a také dozorčí plochy. Pokud se skákalo na nějaké větší cvičení, tak na doskokové ploše dozorčí byl, ale na nějaká hlášení nebyl čas, dozorčí se tam stavěl proto, aby nedošlo k odcizení padáků a „čecholů“, které po seskoku zůstávaly na zemi, o jejich úklid se postarala jednotka složená z lehčích marodů, kteří mohli nosit tak zvanou „lehkou obuv“, od dalších rot našeho praporu, které neskákaly.

O úklid padáků by se totiž postaralo obyvatelstvo okolních obcí. O bavlněné PD-47 zájem nebyl, ale v té době se již používaly záložní padáky ZVP-300, a o ty byl velký zájem. Co se mně tenkrát přihodilo? Po vysazení jsem nejen já, ale i ostatní výsadkáři zjistili, že to jak se říká, začalo víc foukat, to se stávalo, byl to nárazový vítr, se kterým se mohou v dnešní době setkat třeba skokani na lyžích.

Ten vítr, tak to byla jedna věc, další bylo to řepné pole, podle předpisu musíte mít při přistání nohy pěkně u sebe, to lze dodržet, pokud povolené hodnoty větru nepřesáhnou určitou mez, a dopadáte na rovnou zem, třeba louku, nebo strniště. Další velmi podstatnou věcí bylo dodržení všech věcí, které jsme museli mít v plné polní. Mimo rezervního prádla tam musela být v jedné boční spodní kapse i krabička krému na boty. Nechci polemizovat o tom proč tam ta „piksla“ musela být, ale prostě tam byla, rozměrově byla dost velká, protože v ní bylo asi čtvrt kila vojenského černého krému na obuv.

Takže přistání do toho řepného pole za poněkud „rychlejšího“ větru proběhlo dost dobře, ano někteří výsadkáři se po tom poli stačili projet s nalitými vrchlíky svých padáků. Já jsem ale po dopadu na několik kusů řepy, jen ztratil rovnováhu, dopad vypadal jak tanec afrického šamana, a nakonec jsem spadl na stranu, kde byla v mé plné polní uložena ta „piksla“ s tím krémem. Ta po dopadu na řepu samozřejmě nepovolila, co ale spolehlivě povolilo, byla má pravá polovina zadní části mé tělesné schránky. Dost to bolelo a bylo to znát i na mé chůzi, to je to co bylo popsáno v předchozích řádcích jako kulhání.

Ti výsadkáři z přeškolovacího kurzu, sbalili svoje padáky do přepravních obalů, vhodili je do „štábní vétřiesky“ která tam na ně čekala, ta je odvezla zpět do kasáren, ti byli v pohodě, i když byli od té řepy potlučeni.

My jsme se ale do kasáren vraceli pěkně „po svých“, naštěstí to nebylo daleko, zhruba dvanáct kilometrů, tak dvě hodiny chůze, jak jsem napsal, tak žádné manévry se nekonaly, šlo jen o ten seskok a přesun do kasáren. Takže jsem to zvládl i s tím naraženým pozadím.

Jo, a ten poručík co se projížděl se svým padákem po tom řepném poli? Sedává tady u nás na „hanáckém“ dvoře spolu s ostatními bývalými příslušníky VÚ 1910 z Luštěnic, kde u dobrého jídla a pití s nostalgií vzpomínáme na službu u prvního výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích, i o tom bude později ve vzpomínkách nějaký článek.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 26.4.2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 87

První kilometry rychle ubíhají, zatím máme dost síly, spěcháme, abychom získali trochu času k odpočinku někde v lese, tam sníme nějakou konzervu z kádé dávky napijeme se trochu vody ze zatím plné polní láhve, vykouříme cigaretu, a půjdeme dál, kasárna jsou ještě daleko, a sil začne pomalu ale s neúprosnou jistotou ubývat.

Nejdeme v žádném pochodovém tvaru, před námi jdou pátrači, kteří nás mají upozornit na cokoliv, co by mohlo zpomalit náš postup, hlavně na značkaře. Ti jsou na nás vždy „nasazeni“, obyčejně jsou to vojáci od nějakého útvaru, ale někdy je to i „Lidová Milice“ nebo „Veřejná Bezpečnost“.

Lidová milice je bez problémů, jsou to chlapi od rodin, kteří mají minimální zájem na tom, aby někde v lesích honili nějaké „paragány“, horší je to ale s Veřejnou bezpečností, to jsou ještě poměrně mladí chlapi, a berou taková cvičení dost vážně, navíc mají i psovody se psy.

Jdeme dál, jdeme s Pavlem kousek od sebe, mluvíme spolu jen v nejnutnějším případě, domlouváme se různými posuňky. Začalo se stmívat, pokračujeme v pochodu, někde před námi vylétly světlice, jsou daleko, nám ale daly vědět, kde jsou značkaři, kteří nás hledají. Pátrači se zastavili, přikrčeni čekají, až je dojdeme, potom se vyměníme. Jdu spolu s Pavlem dopředu, po chvíli dáváme znamení ostatním, že mohou pokračovat v pochodu.

Nevím kolik jsme ušli, ale ucítil jsem kouř a uviděl mihotavé záblesky světla. Pavel na druhé straně cesty již také zůstal stát, chytil se za nos a ukázal dopředu před sebe. Postupujeme opatrně dopředu, najednou jsme narazili na dva vojáky, opřeni o kmen stromu kouří jak rozbitá kamna a kus před nimi je vidět oheň. Na to že hoří v lese, sice na takové mýtině, je to docela solidní vatra.

Dáváme ostatním vědět co se děje, ty dva strážné nebo co to je velmi opatrně obcházíme, až se dostaneme k tomu ohni, okolo něho leží několik vojáků, ten co je od toho ohně nejdál je náš. Tak vytřeštěné oči jsem v životě neviděl, stačil ještě slovensky říct „ do riti, paragáni“, ale to ho již vlečeme co nejdál od toho ohně dál do lesa.

Pochoduje s námi, pro jistotu jsme si ho uvázali na kus padákové šňůry, to je taková prevence aby nám nezdrhl a tak neupozornil ty ostatní u toho ohně. Nemáme sebemenší zájem na nějaké šarvátce a tím méně na jakémkoliv zdržování. Všechno se seběhlo tak rychle, že se z toho nemůže vzpamatovat, vyptáváme se, od které jednotky jsou a co zde dělají, naštěstí s naším cvičením nemají nic společného, navíc jsou to záložáci povolaní na pravidelné cvičení, jen se nějak připletli do naší cesty.

Velitel čety rozhodl, že ho pustíme, třeba trefí zpět k tomu ohni, který sice slabě, ale za námi probleskuje na té mýtině. Takže než je najde, uplyne nějaký čas, a než jim vysvětlí, co se stalo, tak budeme již někde hodně daleko, a navíc neví, jakým směrem jsme zmizeli a kam jdeme.

Pochodujeme dál, nevím, jaká doba uplynula, ale nakonec jsme našli to, proč tady tak říkajíc „blbneme“..

Mezi stromy stojí tři nákladní auta Praga V3S, nikdo jim neřekne jinak než „ vétřieska“, na nich něco co představuje rakety. Ti co je mají hlídat, chrápou spolu s řidiči v kabinách aut.

Zastavili jsme se a po velmi krátké poradě jsme zaútočili. Spousta výbušek, nějaká dýmovnice a také jsme snížili váhu našich zásobníků cvičné munice. Po tom útoku se zase dáváme dohromady a pokračujeme směr kasárna, po cestě se nebudeme již ničím zdržovat.

Východní obzor se pomalu začal rozjasňovat, v polní láhvi poslední trocha vody, konzervy z „kádéčka“ žádné nezbyly, tak jedna s posledních cigaret, a posledních pár kilometrů do kasáren. Těsně nad ránem jsme konečně „doma“, zbraně dáme do zbrojního skladu, odpoledne je vyčistíme, potom trochu opožděný nástup na snídani, proviantní náčelník si jako vždy po takových manévrech dal záležet.

Po snídani je povolený odpočinek až do oběda, svléknu se z „maskáčů“ a rychle se natáhnu na kavalec, probudí mně až známé „nááááástup“ na oběd. Oběd jako vždy dobrý, po obědě chvilka volna, honem do „ Army“ pro nějaké cigarety, z těch vyfasovaných žádné nezbyly. Odpolední zaměstnání v klidu, žádná „taktika“ nebo pozemní výsadková příprava, jen čištění zbraní. Použité padáky byly dovezeny do kasáren, a zde budou čekat na další zabalení a další seskoky. Nebude to trvat dlouho, a to co jsme prožili nedávno, se bude opakovat, jen v trochu jiné podobě, v jaké to bude, to zatím nevíme.

Nevím určitě, ale možná jsem v minulých kapitolách psal o tom, že u střediska probíhalo přeškolení jak důstojníků, tak velitelů jednotlivých průzkumných družstev bývalé ČSLA. Zákonitě jsme s nimi museli přijít do styku, a to i když nebyli zařazeni u našeho praporu, ale do výsadku, na jedno z dalších cvičení zařazeni byli. O tom co se při něm stalo, chci napsat.

Vhodné výsadkové plochy se v té době hledaly dost těžce, byl dokonce sestaven seznam vhodných výsadkových ploch v celé naší bývalé republice. Předpis pro provádění seskoků vyžadoval plochu bez běžných překážek, jako byly různé vodní plochy, pokud se do nich neskákalo, větší řeky a vodní toky, komunikace včetně železničních tratí, bytová zástavba, lesíky anebo rozsáhlá křoviska, ale také dráty vysokého a velmi vysokého napětí.

Těch vhodných ploch v té době bylo opravdu málo, naštěstí v té době vládla řada jednotných zemědělských družstev, která disponovala rozsáhlými plochami, ale osetými různými plodinami. Velké plochy byly osety obilím, potravinářskou pšenicí, nebo sladovnickým ječmenem, ale také i cukrovou řepou. Dnes na těchto plochách často té nejúrodnější země třeba u nás na „Hané“ naprosto převládá zástavba foto voltaických elektráren, nebo lány řepky či kukuřice na siláž.

Ale zpátky do střediska, je jasné že do dozrávající pšenice nebo lánů ječmene nemohlo být vysazeno tři sta vojáků. Také si nedovedu představit, že výsadkový prapor přistává po vysazení do lánů kukuřice, navíc plné divokých prasat.

Proto se vždy do příslušného JZD vypravil štáb střediska, aby sepsal smlouvu o úhradě případných škod, které zákonitě musely při takových masivních výsadcích vzniknout, a po uskutečněném seskoku příslušný finanční náčelník vyrazil uskutečněnou škodu úhradou realizovat. U všech vojenských útvarů tehdejší doby byl v rozpočtu limit na úhrady škod v národním hospodářství, protože nejen seskoky, ale i jiná cvičení obvykle jisté škody přinášela.

Jak to tedy tenkrát vypadalo? Vzpomíná jeden z účastníků přeškolovacího kurzu...

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.dubna 2025.

TROCHA HISTORIE 86

Usadili jsme se na sklopené sedačky na bocích trupu, no sedačky, kus vylisovaného duralového plechu, do kterého „zapadlo“ pozadí dvacetiletého výsadkáře, žádné vypolstrované a pohodlné sedačky v první třídě.

Mám trochu štěstí, hned za mým pravým ramenem je okénko v trupu letadla, přes něj sice mizerně, ale vidím kousek země a kus křídla s motorem letadla. Chvíli je ticho, to je ale vzápětí přerušeno takovým svištivým nezaměnitelným zvukem, to startéry dvou devítiválcových motorů zabraly, motory se pomalu rozběhly, z výfuků se vyvalila oblaka kouře, když se motory zahřály, tak ten kouř zmizel.

Slabé drcnutí letounu, začali jsme popojíždět na hlavní VPD. S trochou nervozity ještě jednou zkontroluji útočný nůž na horní hraně mého záložního padáku, také se znovu ujistím, již poněkolikáté, že moje zbraň je pevně přivázána k jednomu z popruhů mého padáku, k tomu jsem použil kus šňůry z vyřazeného padáku, který již dosloužil, několik metrů vyřazené šňůry se určitě najde i v některé mé kapse „ maskáčů“.

Zbraň, v mém případě je to OPU vzor 54, je na mém levém rameni v pevném obalu, na levém rameni proto, že na pravou stranu budu po přistání padat, pokud bych padal na levou stranu, kde byla zbraň, mohl bych ji při pádu poškodit. Moc často se to nestávalo, že by někomu při seskoku „ uletěla“ zbraň, pokud by se to někomu přihodilo, tak zbraň se musela po jejím dopadu na zem najít, a to v každém případě, sice byla již nepoužitelná, ale bylo nutné zjistit číslo zbraně, aby mohla být komisionálně odepsána.

Dojeli jsme na začátek vzletové a přistávací dráhy, letoun se zastavil, z okénka jsem zahlédl, jak se po jeho pravé straně zastavil s odstupem další letoun, motory zatím běží na volnoběh, netrvá to dlouho, a rozeběhnou se na „plný plyn“. Tu dobu před startem nemám moc rád, je to takový zvláštní pocit, možná je v tom i trocha strachu, kdo ví, ale pořád vidím ty vojáky stojící u vrat hangáru.

Piloti posunuli plynové páky na doraz a dva motory Iljušinu se rozběhly na plné obrátky, jeho mohutná kola podvozku kopírují drobné nerovnosti VPD, to je takové slabé drncání, to ale za chvíli přestane s tím, jak se kola s bouchnutím schovají v podvozkových šachtách. Z pravé i levé strany se k nám přidaly další letouny, děláme okruh nad letištěm, tam se k nám přidají další letouny, nakonec čtyři trojice, správně letky, zamíří ke vzdálené doskokové ploše.

Chvíli je klid, kolega, který sedí vedle mne, do mne drcne loktem, hlavou ukáže ke dveřím, tam se na malém panelu rozsvítilo jasné žluté světlo, zvedli jsme se z laviček, a mnohokrát naučenými pohyby z pozemní výsadkové přípravy se řadíme do zástupu.

Protože jsem voják prvního ročníku ZVS, tak za mnou je v zástupu výsadkářů Pavel, voják druhého ročníku ZVS, „mazáci“ mají víc seskoků než „bažanti“ a také víc zkušeností, zařazení je proto, kdyby náhodou některý z nováčků „zazmatkoval“, ale zatím se to nestalo.

Výtažné lano padáku držím pevně v ruce, dávám pozor, aby nebylo pod mojí rukou, současně ale nespouštím oči v zástupu přede mnou.

A je to tady, motory ubraly na intenzitě, a na tom malém panelu se rozsvítilo zelené světlo, jako někde na zemi na křižovatce, tam ale k němu nezaznívá zvuk zvonku, zde je spolehlivě slyšet i přes hluk, který vydávají motory letounu.

Řada výsadkářů se dala do pohybu, jeden za druhým mizí ve dveřích letadla, je to docela fofr, vysazovač u dveří sotva stačí odebírat odhozená výtažná lana. Nikdo nechce zůstat v letadle, pokud by se tak z jakéhokoliv důvodu stalo, a někdo přece jen zůstal, tak se mu seskok nebude počítat a nedostane za něj zaplaceno, nehledě k tomu, že bude muset snášet ne zrovna příjemné připomínky od kolegů. Vyskočí za každou cenu, i přes to, že se rozsvítilo červené světlo, které seskok zakazuje. Pokud vyskočí na to červené světlo, tak to také znamená, že bude dost daleko od ostatních výsadkářů, tuto vzdálenost bude muset velmi rychle dohnat, aby se mu ostatní výsadkáři neztratili. Doskoková plocha rozhodně nebyla čekárna někde na nádraží.

Proud vzduchu mně udeřil do obličeje, a pod nohama mám najednou prázdno, zmizela relativně bezpečná podlaha v trupu letadla, otevřel se obrovský prostor, z té výšky země vypadá, jakoby na ní někdo postavil dětské hračky, je to takový zvláštní pocit i přes to, že vím, že se nade mnou otevře sedmdesát čtverečních metrů vrchlíku mého padáku, a to i přesto, že jsem nepočítal předepsaných 121,122 a 123.

Zvuk motorů odlétajících „ Iljušinů“ pomalu mizí v dálce, to už se ale nade mnou s charakteristickým „plesknutím“ spolehlivě otevřel vrchlík mé „pédety“. Pocit nejistoty vystřídal klid z otevřeného padáku, podle předpisu kontroluji vrchlík, je v pořádku, žádná díra nebo nějaký problém, mám pár vteřin na to, abych se rozhlédl okolo sebe.

Kus ode mne si to „valí“ k zemi zásobník, na kterém se úplně neotevřel nákladní padák, to bude zase řečí, že to balení někdo odflágl. Pavel, který se vznáší kousek ode mne, křičí „ do prdele, měli jsme kliku, že nás to nechytlo“.

Připravuji se na dopad, matička země zde bude coby dup, a je to tady, nohy k sobě, trochu pokrčit v kolenou to abych ztlumil dopad, a jsem zpátky na zemi. Zůstávám ležet, odepínám záložní padák, sundám z něho útočný nůž, „záložák“ přehodím přes hlavu, a nakonec sundám i dlouhé kožené výsadkářské rukavice. Ty spolu s obalem od zbraně, který jsem s ní sundal, rychle nacpu do VV-08, to je plná polní.

Okolo mně je již pěkná mela, výbuchy, střelba, dýmovnice, k nebi letí barevné světlice, ty udávají směr, kam se mají přesunout jednotlivé jednotky. Rozhlížím se po Pavlovi a rozbíhám se k lesu, narazil jsem na kluky z družstva, co jim patřila tarasnice, v zásobníku na kterém se neotevřel padák, tak z té si již nikdo nevystřelí.

Doběhl jsem k lesu, jasně, opřený o kmen stromu, tam stojí Pavel, nezapomene můj příchod okomentovat „ člověče kde jsi, chtěl jsem pro Tebe poslat motospojku“, no jo srandičky. Spolu se mnou doběhlo ještě několik kluků z naší čety, rychle si zapálím cigaretu a čekám, co bude následovat.

Velitel čety, o rok starší než my, ale s hodností poručíka, má již před sebou velitele jednotlivých družstev, orientují si a porovnávají mapy, následuje krátká porada, povel „dokouřit“ a vyrážíme. Někde v lesích před námi jsou ukrytá odpalovací zařízení raket, ty musíme najít, zlikvidovat je, co nejrychleji zmizet v lesích, a vrátit se do kasáren, jak jinak než po svých.

Po cestě nás budou otravovat značkaři, ale to není zas až tak velký problém, nevyhledáváme s nimi přímý střet, snažíme se je nějak obejít, nemají totiž šanci nás dohonit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.dubna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 85

Ještě něco k těm našim úkrytům..

My jsme měli v této věci celkem jasno, po vyhlášení poplachu jsme se jednoduše, jak kdo stihl, přesunuli do toho prostoru, kde ty úkryty byly, byli jsme přece kluci z lesa, jak nám, dá se říct, s ironií říkali.

Ale byly zde jednotky, mám na mysli Prostějov a Holešov, které byly dislokovány ve městech, a tam se nic takového jako v Luštěnicích budovat nedalo, navíc o jejich dislokaci věděl kde kdo. Tak že celkem logicky, se museli přesunout někam, kde by se soustředili a připravili na samotné bojové akce.

V Prostějově to bylo UVZ Hamry, tedy „Ústřední výcvikové zařízení“, a zase, tam to vypadalo úplně jinak než v tom lese u nás. Ubytovací sruby, samozřejmě vytápěné, umývárny a WC, kuchyně a jídelna, vzdálenost z Prostějova asi dvanáct kilometrů, tak že přesun nákladními auty, o nějakém utajení nemohla být řeč.

V Holešově to bylo asi podobné, museli se přesunout někam do „Hostýnsko-Vsetínských“ kopců, přesněji do Dobrotic, a tam mohli budovat něco podobného, co bylo v lese u střediska, vzdálenost z Holešova byla něco kolem tří kilometrů, takže se snad mohlo uvažovat i o přesunu pomocí vlastních chodidel, a to i vzhledem k tomu, jak vysoce elitní tato jednotka byla.

Nevím, nikdy jsem o něčem takovém, jako bylo budování úkrytů u těchto jednotek, neslyšel, a mám za to, že sotva existují i nějaké fotografie. Ještě jedna taková maličkost, v okolí Luštěnic byla a je doposud taková hodně písčitá půda, proto kopání nebo jakákoliv činnost spojená se zeminou, nedala moc práce. Pokud tedy vojáci v Holešově kopali někde v Hostýnských horách, dá se předpokládat, že tam půda byla určitě mnohem tvrdší než v Luštěnicích, tudíž se určitě při této činnosti více nadřeli.

V předchozí kapitole jsem se v souvislosti s našimi úkryty a ubytováním v nich zmínil o VVP Doupov, správně „Hradiště“. Mezi vojáky se ale běžně používal název „Doupov“, mezi nimi také názor, že „kdo nebyl na Doupově, nebyl na vojně“.

Jak jsem uvedl v předchozích kapitolách, tak my jsme tento prostor moc často nevyužívali, na nějakých cvičeních možná ano, ale bylo to dáno způsobem našeho výcviku, seskočili jsme, provedli nějakou akci, a po jejím provedení se ztratili v lesích. Na pomoc národnímu hospodářství, jako byla senoseč, to ano, ale to byla pohoda v letních měsících.

Na Doupově se cvičilo v každém ročním období, a cvičící jednotky musely být někde po dobu trvání cvičení ubytovány, přečtete si, jak to v té době v tomto výcvikovém prostoru vypadalo.

Radošov, Kyselka, Hlavákov, Hradiště, Olšová Vrata, prostor o rozloze třicet krát třicet kilometrů, plocha s hornatým terénem, výška některých kopců přesahuje 900 metrů nad hladinou moře, nejvyšší kopec „Hradiště“ je vysoký 934 metrů, to je bývalý silně zalidněný okres Doupov.

Po odsunu a vystěhování německého obyvatelstva, zde bývalá ČSLA z rozhodnutí vlády ze dne 4.3.1953, zřídila výcvikový prostor, prostor, kde po odsunu německého obyvatelstva zbyla jen torza bývalých kostelů, vesnických stavení, starých sadů, které postupem doby zplaněly, zapomenuté hřbitovy, nebo zbytky základů staletých usedlostí.

Na zbytcích stavení armáda cvičila práci s trhavinami. Drsné místo s rozježděnými tankovými cestami, rozrýpané tisíci v čase a době cvičícími vojáky Varšavské smlouvy, a kopci, na kterých byly stopy po dopadu dělostřeleckých granátů.

Ubytovací kapacity v roubených srubech, které byly zapuštěné částečně do země, schopných pojmout přes sto vojáků, vytápěných jedněmi kamny, kde na dřevěných palandách nad sebou spala znavená vojska, smrad a špína, které je doprovázely.

Hygiena v polních gumových sprchách, pod jednou sprchou se mačkalo i osm vojáků najednou. Polní záchody, mohutné díry v zemi, posypané chlorovým vápnem, s dřevěným zábradlím aby se bylo čeho držet, to byly tak zvané kolotoče, kde svoji potřebu vykonávalo až třicet vojáků najednou, major s holou řití vedle obyčejného vojáka, a protože toaletní papír byl často nedostatkovým zbožím, tak se k utírání vojenských zadků používala „Obrana lidu“ nařezaná na kousky.
Někdy se k útvarům dostal i sovětský časopis „Ogoňok“ nebo „Soldat“ vytištěný na polo křídovém papíře, byl nepoužitelný pro svoji kluzkost a nenasákavost, a také nehořel.

Doupov, to byl prostor prolitý potem cvičících vojáků, prostor prokletý generacemi vojáků, kde smrt byla všudy přítomná, ujeté nohy, urvané údy, zmrzačená těla nezřídka i duše.

Nebylo velkých cvičení bez smrtelných úrazů, imitovala se skutečná bojová činnost. Mrazy bývaly i mínus třicet stupňů, motorová zimní nafta NM-30 zamrzala v palivových soustavách motorů, prsty se lepily na pancíř „haklů“ ,jinak transportérů OT-80.

Jídlo, které vyklopil kuchař v prošívaném vatovém mundůru do „ešusu“ za chvíli ztuhlo. To byly podmínky na Doupově, zatím co armáda USA a německý Bundeswehr, kteří „stínově“ cvičili na druhé straně hranice v Grafenveru, ukončili svoji činnost, my jsme cvičili dál.

Omrzliny, rozsekaná vojenská technika, několik dní nevyspaní řidiči, fatální chyby znavených obsluh dělostřeleckých systémů, nedodržování a přehlížení bezpečnostních zásad, to byla živná půda pro mimořádné události všeho druhu a následných zmrzačených nebo dokonce mrtvých. Hodnost a věk nebyla kritériem, které by se „Zubatá s kosou“ vyhýbala.

To všechno v době hlubokého míru, v době budování rozvinuté socialistické společnosti, studená válka byla opravdová, to také byl Doupov, neboli „Opičí hory“, jak je vojáci mezi sebou nazývali. Ano, byli jsme vojáci „studené války“

Vrátím se ale k našemu prostoru soustředění, jak to tam po vyhlášení bojového poplachu vypadalo.

Jak jsem napsal dříve, tak padáky jsme tam nikdy nebalili, ono by to ani mezi tolika stromy dost dobře nešlo. Padáky přivezli na nákladních automobilech tak zvaných „vétřieskách“ to byly automobily, které armáda tenkrát používala.

Po ustrojení do padáků jsme nastoupili na korby těchto aut, při nastupování jste ale musel dávat pozor, abyste o něco nezchytil ručním uvolňovačem na záložním padáku, ono nastupovat s oběma padáky, plnou polní, maskou a zbraní, nebylo zas až tak jednoduché, ale i s trochou obtíží se to vždy podařilo.

Zkusili jste někdy tak ustrojeni nastoupit ze země do výšky podlahy korby nákladního auta? Na nastupování na náklaďák byl takový postup, řidič bez padáků, výstroje a výzbroje lehce vylezl na korbu, výsadkáři, který nastupoval jako první, tomu podal ruku a pomohl mu nastoupit, výsadkář, který tak nastoupil, podal ruku dalšímu, ten zase dalšímu, prostě až poslednímu na konci řady.
Ještě je ale nutné dodat, že v zadní části sklopené bočnice, byly dva otvory, do kterých se při nastupování „strčila“ špička boty, samozřejmě že s nohou. Tak jste se dostal na korbu a „vétřieska“ vyrazila spolu s ostatními k letišti.

Nebylo to daleko, necelých osm kilometrů, na sklopených lavičkách na korbě se moc pohodlně nesedělo, vadil Vám hlavní padák na zádech, ale ten kousek se to dalo vydržet.

Projeli jsme letním, trochu chladným ránem přes tři ještě ztichlé vesnice, až na letiště. Hodinky na mé ruce ukazují pět hodin ráno. Spolu s ostatními výsadkáři jsme opatrně sesedli z vozidel, a postavili se do řady na okraji pojezdové dráhy na letišti „Boží Dar“.

Ranní chlad „zalézá“ pod maskovací polní stejnokroj vzor 60 „mlok“, ten moc nehřeje, na sobě mám oba padáky, jak hlavní, tak záložní, moje jméno je napsáno na „Seznamu skákajících“ mezi výsadkáři se mu říká „manifest“, na jeho druhé straně je již razítko a podpis hlavního lékaře útvaru, je to sice jen formalita, ale bez toho podpisu a razítka by to prostě nešlo, takový byl předpis.
Na základě tohoto „Manifestu“ mně a ostatním výsadkářům, bude o několik dní později vyplacena částka 60 korun, tenkrát ještě „Československých“, v tomto případě ale jen těch 60 Kč.

Dva dny jsme se ukrývali v lesích vojenského prostoru, tam kde byly vybudovány dřevozemní úkryty, tam jsme se na provizorních plastických stolech seznamovali s úkoly, které nás po seskoku do neznámého terénu čekají. Tam jsme také „ vyfasovali“ tak zvaná „kádéčka“, je to několik konzerv, nějaké suchary, cigarety a také čokoláda, to je náhrada za neodebranou teplou stravu po dobu cvičení. O těch KD dávkách se zmíním později.

Mimo těch konzerv i munici, trhaviny, dýmovnice, prostě všechno co budeme v příštích hodinách potřebovat. Přijeli jsme na letiště, velmi opatrně sesedli z aut, tak abychom si neotevřeli padák, zatím stojíme v hloučku, a z kapes „maskáčů“ vytahujeme nezbytné cigarety. Polohlasně mezi sebou hovoříme, a k velkému odporu pozemního personálu kouříme, i přes to, že nás mechanici upozorňují na skutečnost, že křídla nedaleko stojících „čtrnáctek“ jsou plná kvalitního leteckého benzínu.

Stejné je to i o kus dál se stojícími MiG- 17, jejich nádrže jsou až po okraj naplněny kerosinem. Naši velitelé náš zlozvyk tolerují, někteří kouří také, a když někdo z pozemního personálu má nějaké připomínky, tak stačí říct „ víš co, dám Ti moje padáky, a můžeš jít místo mě“ spolehlivě to zabere.

Vedle mě stojí Pavel, voják druhého ročníku, v civilu lesník odněkud ze Šumavy, od něho sbírám rady, o tom jak bez problémů projít prvním rokem ZVS. Potáhl z cigarety, podíval se na obzor, který se pomalu začínal rozjasňovat, a řekl, vypadá to na pěkný den.

Zazněl povel „dokouřit, v řad nastoupit“, na prvé a druhé rozpočítat“, povel, který nikde jinde než u výsadkového vojska neuslyšíte. Mnohokrát naučenými pohyby vytvoříme řadu, a začne se ozývat „ prvý, druhý, prvý, druhý“, rozpočítávání skončí v okamžiku, kdy dojde na konec řady. To již ale přišel náčelník výsadkové služby, který provede poslední kontrolu před nástupem do letadla, spolu s ním se objevili i piloti.
Zvednu pravou ruku, do té mně NVS položí karabinu výtažného lana, a klepne mně na rameno, můžu nastoupit do letadla.

Mechanici mezi tím odstranili špalky od podvozků letadel, a k trupům postavili schůdky, ozval se další povel „ vpravo bok, do letounu odchod“ Řada výsadkářů se dala do pohybu, po přistavených schůdcích jeden po druhém mizí v trupu letounu, rozpočítaná sudá čísla sedají vpravo, lichá vlevo, než se posadí na jednoduchá sedátka, tak nezapomenou zapnout karabinu výtažného lana, na kotevní lano, které vede středem trupu iljušinu.

Než zmizím v trupu letadla, tak ještě stačím zahlédnout vojáky od útvaru dislokovaného na letišti, ti přerušili ranní rozcvičku, zůstali stát u otevřených vrat jednoho hangáru, a s neskrývaným zájmem sledují, jak výsadkáři mizí v trupech letadel.

Co se asi těm vojákům honilo v jejich hlavách? Chtěli by být na místě těch kluků s padáky na zádech? To asi sotva, ale o něco později budou někde u piva vyprávět ostatním jaké to je být výsadkářem, a to i přesto, že jim na límci jejich uniformy chybí odznáčky příslušnosti k výsadkovému vojsku, dvě malá letadélka s malým padáčkem uprostřed, a na pravé kapse té samé uniformy odznak „Výsadkář Československé lidové armády“ tak zvaná paraplacka.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 5.dubna 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 84

Vraťme se ale k tomu, kam jsme se v případě vyhlášení bojového poplachu chodili ukrýt.

Je jasné, že v kasárnách jsme zůstat nemohli, o existenci našich kasáren měli naši nynější přátelé za západní hranicí, určitě docela dobré informace, a to v době, kdy o nějakých špionážních družicích nebylo nic známo. Tenkrát s námi takoví kamarádi nebyli, a proto bylo nutné mít v záloze něco, kam by se jednotka mohla, sice na krátkou dobu, ukrýt.

My jsme to měli, byly to dřevo zemní úkryty, asi jeden a půl kilometrů od kasáren. Byly vybudovány v lese, který byl součástí komplexu výcvikového prostoru „Mladá“, a „Svatojiřského lesa“.

Každá četa zde měla vybudován úkryt, ten byl vykopán v zemi, do hloubky zhruba dvou metrů, pokud šlo kopání bez problémů, tak to bylo v pohodě, půda okolo Luštěnic je převážně písčitá, pokud se ale při kopání narazilo na něco tvrdšího, byla v rámci výcviku použita trhavina.

Kdokoliv může namítnout, že jsme měli použít nějakou techniku, nebo jednotku ženijního vojska, která by za nás to budování provedla.

Nebylo to možné z jednoho prostého důvodu, technika vydává při své práci nějaké zvuky, to nebylo žádoucí kvůli utajení, stejně tak jako ženijní jednotky, ty by byly při budování úkrytů moc nápadné, a navíc, její příslušníci by někde u piva „ vykecali“ že v lese budují nějaké kryty.

Takže jsme si to kopali sami. Jak takový úkryt vypadal?

Jak jsem již napsal, tak byl asi dva metry hluboký, široký asi pět metrů a na délku měl tak patnáct metrů. Rozdělený byl na dvě poloviny, na každou se vešlo zhruba patnáct vojáků, včetně velitele čety. Uprostřed byl nejvyšší, k bočním stěnám se jeho výška snižovala na nějakých sto padesát, možná méně centimetrů, takže jeho profil byl ke středu úkrytu šikmý.

Celý vnitřní prostor byl vystlán smrkovým chvojím, na něm byla sláma a seno, na tom se spalo. Někde uprostřed byla i malá kamna. Z jedné strany úkrytu, byl vybudován vchod, který se dal uzavřít provizorními dveřmi z prken, prkna dodala správa budov, dveře se daly i uzamknout na petlici a zámek. Klíče od zámku byly u dozorčího roty. Úkryt byl zakrytý kmeny o různé síle, na nich potom krytý záhozem z vykopané zeminy, na té byly drny, a také vysazeny malé stromky jehličnatých dřevin, borovice a smrků. Fantazii budovatelů těchto úkrytů nebyly kladeny žádné meze.

Ze zbylé zeminy, kterou tvořil převážně jemný písek, byly vytvořeny pro každou akci, tak zvané plastické stoly. Byl to podle mapy zhotovený reliéf krajiny, kam jsme měli seskočit, byla tam znázorněna plocha dopadu, jednotlivé obce, eventuálně řeky, železnice nebo rybníky, vše bylo znázorněno velmi jednoduše, pomocí toho co bylo právě po ruce, nejčastěji to byly kousky větviček a smrkové nebo borové šišky.

U stolu jsme před samotným seskokem byli seznámeni s místem vysazení a jednotlivými úkoly. V tomto prostoru, kam jsme se po vyhlášení bojového poplachu přesunuli, se také balily zásobníky PDMM-100, padáky ale nikdy, ty nám dovezli těsně před odjezdem na letiště.

Po ustrojení do padáků, jsme odjížděli z prostoru přes obce Struhy, Čachovice a Vanovice, což byla nejkratší cesta na letiště „Boží Dar“. Ještě k těm klíčům od zámku. Pokud se šlo na výcvik někam do lesa směrem k těm úkrytům, tak velící poddůstojník, nebo i někdy velitel čety, klíče u dozorčího vyzvedl, po skončení výcviku je zase vrátil.

Je jasné, že tyto úkryty sloužily v zimních měsících jako úkryt při výcviku před mrazem, dalo se tam totiž zatopit. A jak se tam spávalo?
Docela jednoduše, na to chvojí, slámu a seno, jste si prostě roztáhl stanový dílec, neboli „celtu“, na tu jste se natáhl a bylo to. Že po Vás běhaly myši? Kolikrát jste byli tak utahaní, že jste usnuli, hned jak se ulehli, zvlášť v zimě, kdy se v tom úkrytu topilo, tak Vám nějaká myš mohla být ukradená.

Můžeme si ale položit otázku, jak se to dalo vydržet. Dnes má armáda, tedy, jestli to co tady je, armádou dá nazvat, k dispozici nafukovací stany, které vytápí naftové agregáty, stany jsou vcelku, z pogumovaného materiálu, tak že žádné myši nehrozí.

Jednu vadu ale tento prostor měl, nebyla tam žádná voda, ta ani netekla někde v okolí. O kus dál sice takový potůček byl, no byl to vlastně „trativod“ z kasáren, i o něm bude zmínka později. Také Vás určitě napadlo, kam jsme si chodili „ulevit“, ano, všudy okolo byl les, tak že to nebyl až takový problém. Na „malou“ to bylo jednoduché, „vyčůral“ jste se u nejbližšího stromu, na „velkou“ se doporučovalo zajít kus dál do lesa.

V příští kapitole bude i zmínka o tom, jak to vypadalo s ubytováním a stravováním, v místech většího soustředění vojsk, třeba na „Doupově“.

V místě našeho čekání na seskoky, jsme měli i poměrně dost volna, nic se necvičilo, všechno bylo podřízeno seskokům. Tak že, vojsko má spoustu času, jste v lese, kam „civilní“ osoby nemohou jen tak vstupovat, přístupové cesty hlídají stráže, v lese je spousta zvěře, a vy máte zbraň. Na večer se s polí začali do lesa vracet bažanti, v myslivecké mluvě „pernatá“ zvěř, vraceli se proto, aby „hřadovali“, to je, seděli na větvích stromů, kde přečkali noc.

Nevím, koho to napadlo, ale někdo přišel na nápad, že by bylo dobré, si nějakého ptáka ulovit k večeři. Od nápadu nebylo nikdy daleko ke skutku, tak že, útočnou pušku do ruky, nějaký ostrý náboj se do ní vždy našel, do kapsy „maskáčů“ baterku, ta patřila k povinné výbavě při nočním seskoku, a šlo se na věc. Na větvi sedící bažant „ mžoural“ do ostrého světla baterky když ho zasáhla kulka, není ani moc nutné podotýkat že, měla ráži 7,62. Po jejím zásahu z toho opeřence zůstaly na větvi pouze jeho nohy, vše ostatní bylo k ničemu, i o našich „lovech“ bude také zmínka.

Ještě k těm klíčům, někdy si klíče od dozorčího brali i sami vojáci, to bylo vždy, když za některým z nich přijela slečna, ženatý nebyl na rotě žádný voják, výjimku tvořil jeden z poddůstojníků, ale to byla opravdu výjimka. V létě tyto návštěvy byly bez problémů, na podzim se ale ten úkryt docela hodil. V Luštěnicích nebo v blízkém okolí nebyl totiž žádný hotel nebo něco podobného, kde by se se slečnou dalo jít, k dispozici. No, holkám to prostředí asi až tak moc nevadilo.

Ještě jedna zajímavost, z prostoru kde byly tyto dřevo zemní úkryty, moc fotografií nemám, ale něco přece jen.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 29. března 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORII 83

Tak pozemní výsadkovou přípravu máme za sebou, padáky umíme rychle a hlavně spolehlivě zabalit, co s námi poletí do nebes, to již také víme, a tak nezbývá nic jiného než se zmínit o tom, kde se schováme, před odjezdem na letiště.

Ano v našem případě se jednalo o odjezd, naše letiště bylo kousek dál od kasáren. Jiné útvary výsadkového vojska měly letiště, dá se říct „u huby“. My jsme byli výjimka, naše bylo kousek dál od posádky. Balon a seskoky z balonu jak jsem se již zmínil v předchozích kapitolách, tak to jsme měli v kasárnách. No, v kasárnách to zase až tak přímo nebylo, bylo to o něco dál. Ale pokud byly seskoky z letadel, tak to jsme museli na letiště, to naše bylo u Milovic, bylo to letiště „Boží Dar“

Trochu historie o letišti „Boží Dar“ si můžete přečíst zde, ale více najdete v knize „Osudové okamžiky, 100 let výcvikového prostoru Milovice-Mladá“ napsal ji a vydal Karel Řehounek, ale nevím, jestli se dá kniha ještě někde sehnat.

Letiště „Boží Dar“ bylo součástí vojenského výcvikového prostoru a původního „Vojenského tábora Milovice“ který vznikl v roce 1904, na pozemcích o rozloze zhruba 3400 hektarů. Tyto pozemky odkoupila vojenská správa jednak od vídeňské „Zemské banky“ a zbytek od místních sedláků.

Vzhledem k množství jednotek trvale dislokovaných nebo i dočasně cvičících na tomto území, byl původní prostor rozšířen o dalších 2700 hektarů, a mohl tak poskytnout ubytování pro zhruba pět tisíc mužů. Stálé vojenské letiště zde bylo vybudováno v letech 1923 – 1924, a první letecké jednotky se zde trvale rozmístily od roku 1925.

Při svém vzniku mělo travnaté letiště rozlohu 590x950 metů, to postačovalo pro všechna tehdejší letadla, ve dne i v noci. Výjimku tvořily bombardéry, ty měly povoleny pouze denní provoz.

Po nacistické okupaci v březnu 1939, byla armáda první republiky rozpuštěna, a letiště i s letouny předány německé „Luftwaffe“, ta letiště využívala po celou dobu trvání 2 světové války. Po jejím skončení a osvobození naší vlasti v roce 1945 začala výcvikový prostor využívat opět naše armáda, v roce 1946 bylo dáno do provozu i letiště.

V létě roku 1949, začala rozsáhlá rekonstrukce letiště, byla vybudována betonová vzletová a přistávací dráha (VPD), její délka byla 2500 metrů a šířka osmdesát metrů, tato VPD umožňovala trvalý provoz proudových letounů. Současně došlo k vybudování železniční vlečky s železniční stanice Milovice až na letiště. O železniční vlečce bude zmínka v některé další kapitole, která se bude týkat dočasného pobytu Sovětské armády.

I já jsem přišel do styku s okupační armádou. Jak? Tak bude v té některé příští kapitole.

Letiště „Boží Dar“ se stalo místem pro přeškolování stávajících, nebo nově vzniklých útvarů na proudové letouny MiG-15. Přezbrojení na tento typ letounů probíhalo od května 1951, do té doby byly používané letouny JaK-23, to byly proudové letouny, ale neměly šípové křídlo.

Na letišti „Boží Dar“ se za dobu jeho trvání vystřídalo mnoho útvarů, stejně jako působilo mnoho jednotek, ve výcvikovém prostoru, kde se během padesátých a šedesátých let odehrála řada cvičení, a to nejen naší armády, jedním z nich bylo cvičení pod názvem „Šumava“ za účasti československé, polské, východoněmecké a sovětské armády., které se de facto stalo přípravou na srpnovou invazi pěti armád bývalé Varšavské smlouvy.

V Mladé se nacházelo velitelství cvičení, a na letišti operovaly sovětské vrtulníky společně s vojenskými dopravními letouny. Letiště „Boží Dar“ se tak po této intervenci stalo na dlouhou dobu součástí rozsáhlého areálu, využívaného „Střední skupinou vojsk“, které zahrnovalo nejen městečko Milovice, ale i vojenský újezd Mladá.

Pro útvary sovětského letectva bylo na letišti postupně vybudováno 44 mohutných železobetonových úkrytů letadel, to byly tak zvané ÚLy. Současně byla vybudována i nová pojížděcí dráha na jižní straně letiště.

Pro potřeby leteckých útvarů bylo v blízkosti letiště uloženo 2500 tun munice. V lokalitě „Na Vinici“ vznikl sklad pro uložení letecké jaderné munice, tedy jaderných leteckých pum.

V předchozích řádcích byla zmínka o železniční vlečce. V době okupace jezdil přímý rychlík číslo 522/523, Milovice - Moskva, tento rychlík měl jen několik málo zastávek po našich tratích, první byla v Lysé nad Labem, potom až Česká Třebová, Olomouc, Hranice na Moravě, odtud ne na Ostravu, ale do Valašského Meziříčí, Žiliny a dál až do Košic.

Rychlík byl „narván“ koberci, ledničkami, mikrovlnnými troubami a jiným zbožím, jeho cestující nepodléhali celním předpisům. Rychlík byl vypravován denně, pokud jste se znal s velitelem transportu, tak jste se mohl zadarmo podívat i do tehdejšího Sovětského Svazu, jízdenka nic nestála.

Rychlíková souprava byla sestavena z výhradně sovětských vagonů, ty se v Černé nad Tisou, přesouvaly na sovětskou širokorozchodnou železnici. Lokomotivu vedl český strojvedoucí, stejně to bylo i s vlak vedoucím, v Žilině se lokomotivy měnily, dál pokračoval vlak se slovenskou posádkou. Vlaková četa ale v rychlíku nebyla, byl tam jen velitel transportu, a v každém vagonu tak zvaná „děžurnaja“ něco jako naše průvodčí,ale o tom až v dalších kapitolách.
To bylo velmi krátké ohlédnutí o letišti „Boží Dar“,

Jak jsem popsal, kdo nebo jaká jednotka na letišti působila, tak je velmi zajímavé, že nikde, ale opravdu nikde, nenajdete pár řádků o tom, že jsme na tomto letišti působili i my, respektive naše jednotka. Asi to bylo, nebo je dáno jejím utajením, i když na druhou stranu existuje spousta fotografií, které by prakticky neměly existovat, ale buďme rádi, že jsou a že je jich tolik.

Pořídit fotografii v kasárnách nebyl až tak velký problém, horší to bylo na samotném letišti, no i z letiště několik fotografií ale mám.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.března 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 82

Ještě chvíli zůstaneme u těch Avií, zde je potřeba zmínit i havárie těchto letadel, letoun s trupovým číslem 3149 havaroval 30 března 1960 poblíž obce Kostelany, když v mlze narazil do kopce v Litenčické pahorkatině, při této havárii zemřelo dvanáct osob, sedm z nich byli přepravovaní piloti a pět osob posádka letounu. Další letoun s trupovým číslem 3148, narazil do země v oblasti Hůrka u Nového Jičína do země dne 22 srpna 1964, zahynula celá posádka letounu.

V začátcích budování výsadkového vojska armáda používala letouny typu Douglas DC-3 spíše známé pod názvem „Dakota“, ty byly vzápětí nahrazeny letouny Lisunov Li-2, to nebylo nic jiného než právě zmíněná DC-3 „Dakota“. Jen pro zajímavost, z typu DC-3 byly vyvinuty varianty Lisunov Li-2, Basler BT-67 a Nakadžima L2D.

Armádní „Lisunovy“ byly vzápětí nahrazeny v předešlé kapitole již zmiňovanými IL-14 a Avia Av-14. Lisunovy nebyly mezi mechaniky moc oblíbeny, bylo to dáno jejich nespolehlivostí motorů. Bývalá armáda zakoupila na podzim roku 1952 deset letadel tohoto typu, některá byla ve verzi Li-2 P, a několik jich bylo ve verzi Li-2 D, písmeno „P“ znamenalo „pasažerskij“ v překladu „osobní“, písmeno „D“ desantnyj, tedy osobní.

Líčka se od „Dakot tvarově vůbec nelišily, rozdíl byl jen v motorech, Líčka měla dva devíti válce „Švecov“ každý o výkonu 1000 koňských sil, „Dakoty“ měly také dva motory Pratt & Whitney, každý o výkonu 1200 koňských sil

Líčka neměla v době svého působení u armády žádnou nehodu, za zmínku stojí ale jedna událost, která se stala na letišti „ Tri Duby“ vojín který byl pověřen doplňováním paliva doplňováním paliva, do letounu omylem natankoval normální benzín, který se používal v automobilech. Letadlo sice odstartovalo, ale kvůli nedostatečnému výkonu motorů skončilo v poli za VPD.
Nehoda se obešla bez zranění, letadlo bylo poškozeno jen minimálně, a po odstranění závad bylo zařazeno zpět do služby. Vojín, který nehodu způsobil, byl přeložen k jinému útvaru, kde určitě s nostalgií vzpomínal na pohodovou službu na letišti

V Luštěnicích jsme na výsadkovém cvičišti měli jeden notně „očesaný“ Lisunov, ale při výsadkovém výcviku jsme ho moc nepoužívali, bylo to dáno jeho náklonem na zadní ostruhové kolo, zato ale sloužil jako spolehlivá „zašívárna“ při nepříznivém počasí, nebo i při přestávce ve výcviku.

Mimo tyto typy armáda používala k výcviku výsadkářů ještě typ AN-2, u nás spíše známý pod názvem „Andula“, ten je možné spatřit i dnes a to jak v aeroklubech, tak v soukromém sektoru, kde jsou „Anduly“ využívány k nejen k samotným seskokům, ale i k vyhlídkovým letům. Andula dokáže dopravit do vzduchu dvanáct výsadkářů. V současné době je v České republice asi dvacet letuschopných strojů tohoto typu.

Je až s podivem že stroje, které začaly být vyráběny před sedmdesáti pěti léty, dodnes létají a to i přes to, že vypadají poněkud archaicky, jsou to totiž dvouplošníky. Armáda bývalé ČSSR, je měla také ve svém stavu, několik jich bylo dislokováno i na letišti v Prostějově. Aerokluby na Jižní Moravě mají „Anduly“ vylepšené malovanými ornamenty, vypadají moc dobře. Některé stroje tohoto typu se používají jako práškovací k ošetření polí, nebo i při hašení lesních požárů.

Nakonec jak je dobrým zvykem, tak přidávám několik fotografií a to jednak ještě Av-14, a několik fotografií AN-2 , L-60 a Lisunova Li-2

S těmito stroji jsme během naší ZVS přišli do styku, a z nich jsme i prováděli seskoky padákem. Je to po těch mnoha letech tak trochu nostalgie na naši službu u elitních výsadkových jednotek bývalé ČSLA, a tím pádem i na naše mladá léta. Třeba někdo z Vás také přišel s těmito „éry“ do styku, tak se dívejte a vzpomínejte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.března 2024

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 81

Třeba se někomu bude zdát, že je zbytečné se zmiňovat o ASD Dukla, ale moje zmínka zde byla nebo je proto, že v Dukle sloužili nebo byli zařazeni i tři bývalí příslušníci VÚ 1910 Luštěnice, i když přítomnost Josefa Pospíchala v Luštěnicích se mně doposud nepodařilo zjistit.

Třeba se po přečtení těchto vzpomínek někdo z Luštěnic ozve, i když silně pochybuji, neustále nás ubývá.

Seznamovací seskoky z balonu skončily, teď byla na řadě letadla, lépe řečeno jedno letadlo, které k provádění seskoků u jednotek výsadkového vojska v té době armáda používala, nebylo to nic jiného než u nás v licenci vyráběný IL-14, u nás pod označením Avia Av-14.

Jak samotný název napovídá, tak v Československu byl vyráběn v závodě Avia v Praze Letňanech, výroba byla zahájena v roce 1955 a celkem bylo vyrobeno 203 kusů tohoto letounu. První letoun tohoto typu byl armádě předán koncem roku 1956.

Od roku 1957 se v továrně začalo pracovat na verzi Av-14T pro československé vojenské letectvo.

V roce 1958 v prosinci byly dodány letouny evidenčních čísel 3105, 3106, 3107 a 3108, které byly zařazeny k 1 dopravnímu výsadkovému leteckému pluku, dislokovanému na letišti Praha-Kbely. Evidenční čísla armáda používala jako trupová čísla. V lednu armáda převzala další stroj evidenční číslo 3109 a v březnu téhož roku další dva stroje.

Do srpna 1959 bylo 1 leteckému výsadkovému pluku, který se mezitím přestěhoval do Prostějova, dodáno ještě osm strojů Avia-14 T. Verze tohoto typu měla vestavěný kladkový jeřáb a nákladní vrata na levé straně trupu za křídly. Typ Avia – 14 byl mimo jiné vyráběn i ve verzi Avia-14D se sklopnými lavicemi podél stěn trupu, jak napovídá písmeno „D“, tak se jednalo o verzi určenou pro výsadkáře, to byly letouny, ze kterých jsme byli vysazováni i my.

Posádku těchto strojů tvořilo pět osob, dva piloti, palubní inženýr, navigátor a palubní radista.
Zde trochu odbočím, nevím přesně, kdy to bylo, ale jeden seskok se mně vryl do paměti, právě kvůli sestavení posádky.

Byli jsme již rozpočítáni a seděli na sklopných sedačkách v trupu, sklopné sedačky nebyla žádná první třída u aerolinií, prostě jen kus vytvarovaného plechu z duralu pro naše pozadí. Motory letounu běžely ve volnoběžných otáčkách, aby se zahřály, každý z nás držel v ruce výtažné lano od padáku, a letouny začaly pojíždět na čáru startu.

V jednu chvíli se otevřely dveře do prostoru, odkud posádka řídila letoun, ve dveřích se objevila ženská v uniformě. Nepamatuji si, jakou hodnost měla, ale jeden detail jsem si zapamatoval, na nohou měla obuté tak zvané „kominíčky“ tento druh obuvi ženy tenkrát nosily, byla to taková móda. No a ta paní, nebo spíše slečna „přecupitala“ s úsměvem na tváři trupem letounu k jeho konci, tam se zase s úsměvem obrátila a vrátila se zpět do kabiny.

Nevím, proč to udělala, a ani jsem neměl možnost to zjistit, ale ten její úsměv moc dobře neladil s našimi bledými tvářemi v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“. Později, když jsme již byli po vysazení na zemi někde v lese, tak při krátkém odpočinku někdo z nás řekl, že ta „baba“ v tom letadle zastávala funkci radisty. V každém případě v těch letech, žena u armády a konkrétně u letectva bylo něco mimořádného. Mnohem později, když potkat ženu v uniformě nebylo nic až tak výjimečného, jsem si na tuto událost mnohokrát vzpomněl.

Ale teď zase zpátky k samotným letadlům.

I když tyto stroje měly označení Avia, armáda stále dá se říct „zarputile“ používala označení Iljušin IL-14, nevím proč. V každém případě to bylo, velmi dá se říct „elegantní“ éro, nezaměnitelný byl zvuk, který vydávaly startéry motorů tohoto stroje při jejich spuštění, byl to takový pisklavý zvuk.

Motor: 2x Švecov AŠ 82 T, každý po 1397 kW

Rozpětí: 31,70 metrů

Délka: 22,31 metrů

Výška: 7,8 metru

Nosná plocha: 100, 0 m2

Maximální rychlost 430km/hod

Cestovní rychlost: 320 km/hod.

Stoupavost u země (při startu): 5,3 m/s

Ta stoupavost byla při startu opravdu pomalá, a trvalo dost dlouho, než se letoun dostal do výšky pro vysazení, letoun doslova „visel“ na vrtulích. Do tohoto stroje se nás vešlo dvacet sedm výsadkářů, prakticky to byla celá jedna četa, velitel čety, plus tři velitelé jednotlivých družstev, a tři družstva po sedmi výsadkářích, střelec z kulometu, jeho nabíječ, střelec s pancéřovky, jeho nabíječ, střelec s odstřelovací puškou, a dva střelci s útočnou puškou vzor 58.

Armáda používala tyto letouny od roku 1957 až do roku 1977, celkem to bylo třicet dva strojů tohoto typu, za zmínku stojí, že Avie Av -14 používala i letka Ministerstva vnitra. V kódu NATO tento letoun nesl označení „ CRATE“.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.března 2025.