TROCHU HISTORIE 33

Zrychlené přesuny na 5, 10, i 15 kilometrů, a také náročné pochody převážně v noci, po skončení ostrých střeleb ve výcvikovém prostoru Ralsko, na obrovské střelnici Kuří Vody, to je právě to, co nám ti ostatní odmítají uvěřit.

Také jsme mimo silnějších zimních ponožek tenkrát fasovali i „onuce“, to byl čtvercový kus bavlněného plátna, letní ty byly tenké, zimní byly ze silnějšího plátna. Pokud jste naučil nohy do nich „zabalit“, tak neměly chybu, ale při nesprávném omotání způsobovaly řadu problémů, zvláště při delších pochodech.

Onuce se spolu s ponožkami obouvaly do služební obuvi vzor 60, nebo staršího vzoru 25, to byly kožené šněrovací boty, nikdo jim neřekl jinak než „kanady“, na rozdíl od jiných jednotek, které používaly tak zvané „půllitráky“. To nebylo nic jiného, než takové hrubě ušité holínky z poměrně tvrdé, hrubě vyčiněné kůže, ty měly nesporně jednu velkou výhodu, při obouvání jste se nemusel zdržovat šněrováním, ačkoliv neustálým používáním kanad, jste získal ve šněrování rutinu.

Na horní fotografii (fotografie v příloze) jsou boty tak zvané „půllitráky“. Fotografie je ale zavádějící, boty nebyly světlé, ale tmavě hnědé až černé, v barvě kůže, a nešly vyleštit, na dolní fotografii je obuv vzor 60 tak zvané „kanady“ Ty pevně držely na kotníku, což pro nás výsadkáře bylo nesmírně důležité.

Ještě bych rád připomněl jednu takovou raritu, která se týká obuvi vzor 60. Kanady, které se používaly každý den, měly gumovou podrážku s nějakým „proti skluzovým“ vzorem. Ale byl ještě jeden typ této obuvi, který měl podrážku koženou a bez nějakého vzoru. Byly to kanady, které používaly pochodující jednotky na přehlídkách na Letné. Ptáte se proč? Gumová podrážka zvuk pochodující jednotky spíše tlumila, kdežto kožená zvuk spíše zvýrazňovala.
No a dovedete si představit, jak by asi vypadaly pochodující jednotky v těch půllitrácích?

Ale vrátím se zpět k tomu, jak to tenkrát bylo, právem jsme na to hrdí, a proto si dnes i po těch šedesáti třech letech, které od naší služby u výsadkových jednotek uplynulo, nasadíme „červený baret“, který byl zaveden do výstroje až po našem odchodu do zálohy, a na službu u hedvábného hrotu armádního meče s nostalgií vzpomeneme. Ve vzpomínkách zůstaneme i s kamarády, kteří spolu s námi pod vrchlíky padáků sloužili, ale kterým putování po této zemi skončilo dříve, a kteří odešli sloužit k nebeské rotě, kde to mají ke hvězdám hodně blízko.

Tak přátelé a kamarádi, naše ranní oblékání připomíná spíš zpomalený film, který doprovází zvuky,jako ó, ach, kruci, prostě věkem se ztratila schopnost rychle se obléct jako tenkrát při poplachu, na obloze již není a ani nebude vidět upoutaný balon, to byla ta neskutečná romantika výsadkářského pravěku, ani neuslyšíte charakteristický zvuk padáku, který se nad vaší hlavou právě otevřel, zmizel také zvuk dvou devítiválcových motorů dopravních „ iljušinů“.

Přesto nebo právě proto čas od času zvednete k nebi svoji notně prošedivělou hlavu, a to když se na nebi objeví stařičký dvouplošník AN-2, s civilní imatrikulací, kterému nikdo neřekne jinak než „Andula“, která zvukem motoru vzdáleně připomíná zmizelé „čtrnáctky“, a ze které skáčou parašutisté z civilních aeroklubů a seskoky si platí, aby se za chvíli volného pádu nad jejich hlavami objevil vrchlík moderního padáku typu „křídlo“.

To zůstanete na chvíli stát až do doby než se vedle Vás uslyšíte hlas Vaší paní, se kterou jste přijel nakupovat do supermaketu „ tak co, to tady budeš zase stát a čučet, nebo půjdeme nakupovat“ a jí pronesená slova Vás vrací ze vzpomínek zpět do každodenní reality. Je nutné ale zdůraznit, že ne všechny manželky jsou takové, drtivá většina chování svých mužských protějšků toleruje, a sem tam jim umožní uvolněním financí z rodinného rozpočtu, nákup nějaké výsadkářské relikvie, a také se spolu s nimi zúčastňuje akcí, které veteráni, bývalí výsadkáři pořádají. Za to jim patří náš dík.

Ano, je to již neskutečných šedesát tří let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích, a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, běhat zrychlené přesuny a zdolávat výsadkovou překážkovou dráhu, kterou by z dnešních dobře placených profesionálů, sotva kdo zvládl.

Proto otevřete nějakou krabici, nebo album, kde máte uloženy zažloutlé černobílé fotografie z vojny, a pokud jste elektronicky trochu vzdělaní, a fotografie máte uloženy v počítači, nasaďte na svoje věkem unavené oči s několika dioptriemi brýle, a začněte tyto fotografie prohlížet.

Fotografie z doby, kdy jsme na pravé kapse vycházkové uniformy nosili odznak padáku s andělskými křídly, a na límci stejné uniformy, dvě malá letadélka s padáčkem uprostřed, to bylo límcové označení druhu zbraně. Nošení těchto odznaků bylo výsadou mužů, kteří sloužili u výsadkového vojska. Pokud někdo z Vás, žádné fotografie nemá, tak právě proto jsem si dovolil nějaké na dalších stránkách nabídnout. Tak prosím prohlížejte a vzpomínejte.

MOŽNÁ SE PŘI ČTENÍ NÁSLEDUJÍCÍCH ŘÁDKŮ OBJEVÍ VE VAŠEM OKU SLZA, ALE TO NEBUDETE PLAKAT, JEN Z OČÍ BUDETE VYLÉVAT SMUTEK, NAD DÁVNO ZMIZELOU DOBOU SVÉHO MLÁDÍ.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 6.dubna 2024.

TROCHU HISTORIE 32

Od ostatních jednotek jsme se lišili uniformami, nosili jsme polní maskovací oděv, později tolik kritizované maskáče „vzor 60 mlok“, ale také zbraněmi.

Zatím co ostatní jednotky používaly samopaly vzor 24 nebo 26 (ty některé jednotky používaly ještě v sedmdesátých letech minulého století, a které se v Luštěnicích balily do přepravních beden určených na cestu přes moře na Kubu, eventuálně samonabíjecí pušky vzor 52, které patřičně pochromované, předvádějí různé skupiny současné armády, která se předvádí na různých akcích, při ještě různějších příležitostech), dostali jsme i nové zbraně se sklopnou ramenní opěrkou, útočné pušky vzor 58 V.

Písmeno „V“ znamenalo, že zbraň je určena především pro výsadkáře. Zde chci připomenout rozdíl mezi samopalem a útočnou puškou, zatím co samopal vzor 24 a 26 používal pistolové střelivo ráže 7,62 x 25 Tokarev, tak útočná puška používá puškový náboj 7,62x39 mm.

Do naší výstroje patřily i „útočné nože VO – 07“, služné neboli „žold“ jsme měli o 10 Kč vyšší než jiné jednotky, stravovací normu jsme měli v normě 5, vyšší byla jen norma „L“ na tu měl nárok létající personál. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci jsme měli také víc seskoků, tenkrát samozřejmě placených.

Foto1 - mlok

Blůza s kapucí, polní maskovací stejnokroj „ vzor 60 Mlok“, kapuce byla s blůzou spojena přišitím, nosila se srolovaná na zádech pod límcem. V létě bylo v maskáčích horko, v zimě zase, jak jinak zima, ale v zimním období se do maskáčů používaly zateplovací vložky „ Aratex“.

Maskáče se také dost rychle při každodenním nošení zašpinily, zvláště kalhoty v oblasti nad koleny. Později byly zrušeny, ve zdůvodnění se uvádělo, že hodně připomínají tehdejší německy „Bundeswehr“. To ale nevadilo, když se po zrušení výsadkového střediska v roce 1964 do uvolněných objektů nastěhovala 1 průzkumná rota, útvar krycí číslo 9669, ten maskáče „mlok“ bez problémů při výcviku používal. Ještě větší paradox byl po zrušení tak zvaných „kamuflážek“ neboli „ pestrých kabátců“, ty byly na nějakou dobu nahrazeny kabátci „mlok“.

Foto 2 - Štáb 22 výsadkové brigády, pochoduje před radnicí v Prostějově v kabátcích vzor 60 „mlok“, za nimi je budova Prostějovského zámku, vlevo na snímku je trochu vidět hudba výsadkové brigády, kterou řídil major Holoubek.


Foto 3 - Příslušníci 1 průzkumné roty VÚ 9669 v Luštěnicích, na překážce „lanový most“ v maskáčích vzor 60 „mlok“, fotografie je z roku 1965.

Nikomu tenkrát nevadilo, že maskáče připomínají Bundeswehr. Ono totiž záleželo na tom, kdo právě jednotce velel a nošení výstroje dovedl prosadit. Každý z velitelů vyšších jednotek si hrál na svém písečku. Stejné to bylo i s noži VO – 7, o tom ale později.

Na závěr, v maskáčích vzor 60 „mlok“ se skákalo i na monstrózním cvičení „Vltava“, tyto maskáče si oblíbil i Jásir Arafat a nosil je při každé příležitosti.

TROCHU HISTORIE 31

ESPIRIT DE CORPS – DUCH NAŠEHO SPOLEČENSTVÍ.
Kdo nikdy na padáku neopustil letící letadlo odkud
samoty, vesnice a města připomínají spíše dětské hračky, kdo nikdy
nezažil radost i strach z volného pádu, pískání větru v uších a proud
vzduchu bijícího do obličeje, ten nikdy nepochopí hrdost a čest výsadkáře.

SIN MIEDO – BEZE STRACHU
Čím ostatní být nemohli, tím jsme byli my
Čeho se ostatní báli, to jsme byli my
Kam se ostatní báli jít, tam jsme šli my
Co ostatní nedokázali splnit, to jsme splnili my
Ti ostatní mohou zapomenout, ale ne my.

S HRDOSTÍ MŮŽEME ŘÍCT, ŽE JSME BYLI VÝSADKÁŘI ČESKOSLOVENSKÉ LIDOVÉ ARMÁDY.

Ohlédnutí a připomenutí doby šedesáti tří let, které uplynuly do naší základní vojenské služby u výsadkových jednotek bývalé Československé lidové armády, výsadkových padákových praporů, 57. motostřeleckého pluku VÚ 8015 Stříbro, a 74 motostřeleckého pluku VÚ 2071 Karlovy Vary, které působily v sestavě 19.a 20 motostřelecké divize 1. armádního sboru.

Tyto prapory v přísném utajení vykonávaly výsadkový výcvik a seskoky padákem právě u 1. výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích.

Luštěnice, na mapě je najdete na silnici číslo 38, to je hlavní tah mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, od té je vzdálena zhruba 15 kilometrů, stejná vzdálenost je i z Luštěnic do Nymburka. Z Luštěnic do Prahy je to v dnešní době po dálnici R 10 nějakých třicet pět kilometrů, to ale musíte z Luštěnic do obce Brodce na exit 33.

Luštěnice jsou celkem bezvýznamná obec, v roce 2018 oslavila 750 let od svého založení. V šedesátých letech minulého století se ale nesmazatelně vryla do paměti několika stovek mladých mužů, kteří zde jako devatenáctiletí kluci, nastoupili v té době k vykonání základní vojenské služby. Zase nic výjimečného, takovou službu musel podle tehdejšího zákona vykonat každý muž po dovršení věku devatenácti let, služba v armádě patřila podle zákona k té nejčestnější povinnosti každého muže.

V tomto případě zde ale přece jen něco výjimečného bylo. Čas od času se nad obzorem objevil upoutaný balon, pod kterým byl koš, no koš, byla to obyčejná bedna, zbitá z neohoblovaných prken, natřených jak jinak než barvou khaki. Z té bedny vypadávaly v pravidelných intervalech postavičky, nad kterými se po chvíli jejich pádu, objevil vrchlík padáku.

Stejně tak se nad okolím a samotnými Luštěnicemi, objevovala v té době velká vojenská dopravní letadla, ta měla otevřené dveře, a i z nich vypadávala řada postaviček, nad kterými se vzápětí, otevíraly vrchlíky padáků.

Těch letadel bývaly různé počty, někdy jen jeden, někdy tři, a někdy také dvanáct nebo i více, podle toho, kolik výsadkářů mělo za úkol z těch letadel vyskočit. Letadla nelétala moc vysoko, jen asi 500 metrů nad zemí, byla dobře vidět a také hlavně slyšet, pokud jich bylo více, tak se vzduch chvěl hukotem jejich motorů, ale jak se letadla vzdalovala směrem k doskokovým plochám, tak zvuk slábl, až se úplně ztratil.

Za nějaký čas se ty postavičky, nyní již proměněné na vojáky, v polních maskovacích uniformách, objevily někde na lesní cestě v blízkosti kasáren na lesních cestách, po kterých se skrytě ve dne i v noci po splnění úkolů vracely do kasáren.

Do kasáren „Zelená“ na severním okraji lesního komplexu nazývaného „Svatojiřský les“. Kasárna byla od Luštěnic přístupná ze stání silnice číslo 275 směrem na městys Brodce, na kilometru 1,6, odbočením vlevo, byla to a je dosud jediná odbočka na této silnici. Ze silnice to bylo k bráně do kasáren asi 600 metrů. Od brány do samotného ubytovacího prostoru to bylo dalších 500 metrů, okolo stožárů, různých výcvikových zařízení, fotbalového hřiště, a také vodárny, ukryté v malém lesíku.

Zde si dovolím trochu odbočit, v současné době je na místě bývalého výsadkového cvičiště vybudováno moc pěkné sídliště „Sluneční“, v drtivé většině v něm bydlí zaměstnanci automobilky Škoda v Mladé Boleslavi.

Ještě jedna zajímavost, při našem setkání veteránů výsadkového vojska v roce 2011, zorganizovaném v Luštěnicích při příležitosti připomenutí padesátého výročí od nástupu naší základní vojenské služby, mně byla nabídnuta starostou obce, možnost přidělení bytu v této lokalitě. Tuto nabídku jsem s poděkováním odmítl.

Do těchto kasáren jsme tenkrát nastoupili jako devatenáctiletí kluci, abychom zde vykonali výcvik výsadkáře a také seskoky padákem. Nepotřebovali jsme k tomu žádná výběrová řízení, psychotesty, nebo jiné podobné nesmysly, dostali jsme povolávací rozkaz a na jeho základě nastoupili k určenému útvaru.

Nestáli nad námi, ani na nás neřvali vytunění svalovci se slunečními brýlemi na ksichtu, nemuseli jsme tahat velkou pneumatiku, nebo nosit nad hlavou kládu, podle vzoru armády júesej, stejně tak jsme nemuseli hledat padesátikorunovou minci, hozenou do nádoby s vnitřnostmi hovězího a vepřového dobytka. To je ta šikana, a degradace myšlení.

Ano kamarádi, je to již neskutečných šedesát tři let, kdy jsme se poprvé objevili v Luštěnicích a začali cvičit pozemní výsadkovou přípravu, učili se balit padáky, na kterých jsme prováděli seskoky, cvičit sebeobranu a boj zblízka, a také běhat nezapomenutelné zrychlené přesuny.

R/MŘ

Pokračování "Historie.." v sobotu 23. března 2024

TROCHU HISTORIE 30

Šli jsme do budovy, jak jsme zjistili, tak to byla jídelna. Zde každý dostal talířek s párkem a dvěma rohlíky, poměrně v klidu jsme dojedli, a potom odešli z jídelny ven.

Tam jsme byli vyzváni, abychom se trochu seřadili, a následně jsme byli odvedeni do velké umývárny, nazývané kombajn, kde jsme odevzdali všechny civilní svršky, ty byly později odeslány na naši domovskou adresu, a tak jak nás Pán Bůh stvořil, odešli pod sprchu.

Na cestu do sprchy jsme ještě dostali mýdlo a ručník. Pokud si někdo myslí, že ze sprch tekla příjemně teplá voda tak se hluboce mýlí, možná, ti před námi. Rychle jsem se opláchl tou studenou vodou, a odešel do další místnosti, tam za dlouhými stoly stálo několik vojáků, na stolech potom hromady maskovacích uniforem, košil, trenýrek, opasků a bot. Po nahlášení svého jména, jsem postupně všechny tyto věci vyfasoval a potom začalo moje první vojenské oblékání. Málem bych zapomněl, také jsem byl samozřejmě slušivě podle předpisu ostříhán.

***
Před dalším čtením chci ještě jednou upozornit, že všechny použité symboly, zkratky nebo oslovení v dalších článcích, nepropagují žádná hnutí nebo organizace, a nevyzívají k násilí proti jednotlivcům, nebo skupinám osob.
Fotografie stejně tak i kopie jednotlivých dopisů a dokumentů jsou chráněny autorskými právy.
***

Zde jsme již byli vyzváni k rychlejšímu pohybu, a také oslovováni jako vojáci. Rozhlédl jsem se po skupině bývalých branců, teď již polovičních vojáků, a hledal toho spolucestujícího z Olomouce. Kousek ode mne se ozvalo, to čučíš, jsem to já. Vedle mne stál ten kluk z vlaku, teď již oblečen, pardon vojensky ustrojen stejně jako já, do polní maskovací uniformy vzor 60 mlok.

Okolo nás se šířila neskutečná vůně naftalínu, který byl na výstrojní součástky použitý, a to asi ve větším množství než určoval předpis. Ta vůně toho naftalínu mně provázela dost dlouho, ale postupně jsem s ní smířil.

Od toho kombajnu jsme byli odvedeni po okraji borovicového lesa dál k jednomu z několika nízkých baráků. Před ním postávaly hloučky pokuřujících vojáků, kteří zřejmě přijeli před námi, ti byli také cítit tím naftalínem.

Voják, s jedním červeným páskem nad kapsou uniformy, tedy svobodník, vzápětí vyvolal mé jméno, potom mně odvedl dovnitř té budovy, do velké místnosti plné postelí, na jedné z nich visela jmenovka s mým jménem, a na posteli hromada věcí. Byl jsem vyzván k uložení těch věcí do skříňky ve vedlejší místnosti, i na skříňce bylo moje jméno.

Nevěřícně jsem zíral na tu neskutečnou hromadu, kterou jsem po zkontrolování a následném podepsání výstrojního listu, narovnal do mrňavé skříňky, všechno se tam vešlo. Po narovnání té výstroje, jsem si oddechl, a vyšel před budovu, z jedné s kapes uniformy vytáhl krabičku s cigaretami, a jednu si zapálil.

U malého stolečku u vchodu do budovy stál voják, na uniformě měl červené šňůry, později jsem se dozvěděl, že tak byl označen dozorčí roty, ten za chvíli zavolal, nástup na večeři a vzápětí na to oznámil, že je potřeba si vzít třídílnou jídelní soupravu neboli ešus a v plátěném pytlíku i příbor. Nějak jsme se zformovali do troj řadu a po povelu jednoho z poddůstojníků odešli do jídelny.

Co bylo na večeři, si nepamatuji, ale také si nevzpomínám na to, že by někdo z nás na to jídlo v tom ešusu použil příbor, jídlo bylo ale dobré a bylo ho poměrně dost. Po konzumaci první vojenské večeře jsme se vrátili k tomu baráku, a než jsme se rozešli, tak nás dozorčí seznámil s tím, jak to bude ve zbytku dne dále pokračovat.

Pokud budeme psát domů, tak dopis odevzdáme u stolku dozorčího naše adresa je vojenský útvar 1910/Z. Potom také že je potřeba provést úklid v budově, tak zvané rajony, po nich chvilka volna, potom osobní hygiena a večerka. Večerka je ve 22.00, spát budeme ve slušivých nočních košilích barvy khaki s nezaměnitelnou vůní toho naftalínu, uniformy budou srovnány do komínků na nočních stolcích, budíček je v 6.00 ráno, po budíčku jak jinak, následuje rozcvička, to je tak vše a rozchod.

Prvních rajonů jsem neměl tu čest se zúčastnit, chvíli jsme ještě s ostatními vojáky postávali a pokuřovali u budovy, potom se odešli umýt a připravit na večerku. Po jejím vyhlášení jsem zalehl na vojenský slamník neboli strožok, i o nich bude později také řeč, a protože po tom dni jsem byl trochu utahaný, tak vzápětí i usnul.

Noc uběhla rychle, ráno následujícího dne mně místo mámy probudilo pískání na píšťalku, a volání budííííček, a nástup na rozcvičku.

Byli jsme probuzeni do prvního vojenského rána u 1. výsadkového výcvikového střediska, 1 armádního sboru, krycí číslo VÚ 1910 v Luštěnicích, ve vojenském prostoru Milovice – Mladá, kasárna „Zelená“, zde budeme vycvičeni na vojenské výsadkáře.

R/MŘ

Další pokračování vzpomínek v sobotu 16.března 2024

TROCHU HISTORIE 29

Ještě než jsem já i ostatní branci nastoupili, tak jsme si z hlášení nádražního rozhlasu vyslechli mimo jiné i informaci o tom, že ve zvláštním vlaku před námi, došlo k úrazu brance, který se za jízdy vyklonil tak daleko z okna, že si o nějakou značku vedle trati urazil hlavu.

No nedivte se, tenkrát šlo za jízdy otevřít okno, žádná Pendolína ještě nejezdila, jasně že svoji roli v tom sehrál i alkohol. Ve vlaku moc místa nebylo, stáli jsme v chodbičce, kupé byla beznadějně obsazená branci, kteří jeli ze Slovenska, na cestě byli celou noc, a po zlikvidování zásob pálenky se potřebovali trochu vyspat, tak si z jednotlivých kupé udělali lehátkový vagon.

Vlak ještě zastavil v Zábřehu na Moravě, tam nastoupili další branci, potom byla delší zastávka v České Třebové, tam se měnila lokomotiva, delší zastávky samozřejmě využili všichni ti žízniví, aby nakoupili zase nějaké to pivo na cestu.

Na chodbičce vedle mne stál kluk, který také nastoupil v Olomouci, dali jsme se spolu do řeči a vzápětí jsme zjistili, že na povolávacím rozkazu máme stejné číslo a místo útvaru. Ve zbytku času, který nám zbýval do vystoupení v místě určení, jsme zjistili i to, že jsme vyučeni ve stejném oboru a to byl, jak jsem již dříve uvedl soustružník kovů. Při tom vzpomínání nám cesta rychle uběhla, a než jsme se nadáli tak vlak zastavil ve stanici Kolín.

Rozhlas brance upozorňoval, že máme nastoupit na normální osobní vlak směr Nymburk, což jsme urychleně provedli. Ve vlaku byli další branci, kteří měli stejné místo určení jako my dva, tedy Luštěnice. Po mostě jsme přejeli Labe, a pokračovali směrem na Nymburk.

V Nymburku opět klasické hlášení rozhlasu, že vlak směr Mladá Boleslav odjede z koleje, její číslo a číslo nástupiště, potom vyjmenované jednotlivé stanice, a mezi nimi i Luštěnice. Tak že hurá do toho vlaku, v něm nás jelo již víc těch, kteří jsme končili v Luštěnicích.

Paní průvodčí nám slíbila, že nás na ty Luštěnice upozorní, abychom náhodou nezajeli jinam, než jsme měli. Jeden pán se přidal s tím, že i on bude v Luštěnicích vystupovat, toho jsme hned využili a začali se vyptávat, cože je to tam za posádku. Odpověděl, že ve vesnici kasárna nejsou, jen bytovky kde bydlí důstojníci dotyčného útvaru, co je to za útvar neví, ale kasárna jsou údajně někde v lese, a za války v nich byla ubytována německá armáda. Podívali jsme se s tím olomouckým klukem na sebe a Lojza, tak se jmenoval, procedil mezi zuby, no nazdar.

Paní průvodčí dodržela svůj slib, že nás upozorní, no a my jsme byli na místě. Stanice Luštěnice, malá vesnická stanice, trochu větší nádraží s klasickou nádražní restaurací, správněji hospodou.

Opodál stálo zaparkované vojenské nákladní auto, jak jsem později zjistil tak armádní Praga V3S, kousek od ní dva vojáci v maskovacích uniformách, tu uniformu jsme měli možnost o něco později poznat do detailu, byla to polní maskovací uniforma vzor 60 „mlok“.

A jak jsme tak stáli a klábosili, tak se nad obzorem objevilo to, co bylo dost často vidět v Prostějově, byl to upoutaný balon, a z něho stejně, jako u nás na Hané, ale tentokrát zřetelně viditelné, vypadávaly postavy výsadkářů, protože jsme byli velmi blízko, tak bylo zřetelně slyšet i zvuk otevírajícího se padáku.

Stejně jako v Prostějově, i zde měly padáky typický čtvercovitý tvar. Tak že chlapci hola, hola, výsadkové vojsko vás volá. U některých branců toto zjištění vyvolalo viditelné rozpaky, stejné to bylo i mého olomouckého spolucestujícího.

Mezitím nás ti dva týpci v těch maskáčích upozorňovali, že je potřeba vylézt na korbu náklaďáku, a ten nás odveze do kasáren. Na první pokus se jim to ale moc nedařilo, protože mezitím co se s námi dohadovali, tak do stanice přijel vlak z opačného směru, tedy od Mladé Boleslavi. Z něho vystoupila další parta branců, někteří, dalo by se říct že, vypadli, ti hned zamířili do té hospody.

Marné byly protesty těch dvou vojáků, nakonec jsme všichni v té hospodě skončili. Samozřejmě že i já, i když jsem pivo zrovna moc nemusel, ale nechtěl jsem trhat partu. V hospodě se ty maskáče daly do řeči, potvrdili nám to, co jsme viděli venku, že útvar je výcvikové středisko výsadkového vojska, a že to nebude dlouho trvat a uvidíme to na vlastní oči.
S tou partou z druhého vlaku přijel jeden kluk, ten měl zřejmě víc upito, tak začal chodit po rukách, mezí řečí prohodil něco o tom, že dřív pracoval u nějakého cirkusu. Stejné představení uspořádal později, samozřejmě v kasárnách, ale to bylo naposledy, co jsme ho viděli, o něco později jsme se nějak dozvěděli, že byl převelen k jinému útvaru, ale ne k výsadkářům.

Tak to pivo bylo nadlouho poslední, co jsme v té hospodě, nejen já, ale i ti ostatní vypili. Pivo se sice dalo koupit i později u útvaru v prodejně ARMY, ale bylo jen sedmistupňové, o tom ale později.

Po chvíli se těm dvěma vojákům podařilo tu partu branců na druhý pokus přesvědčit, že by bylo opravdu dobré, nastoupit na tu vétřiesku, a odejet do kasáren, kde jsme určitě již byli netrpělivě očekáváni, ha, ha.
Někteří měli s nastoupením problémy, to byla ta vypitá piva, ale nakonec jsme vyjeli, směr kasárna.

Vesnice, tedy Luštěnice nic moc, obyčejná malá vesnice, na hlavní silnici mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, tak někde uprostřed této vzdálenosti. Z té hlavní silnice jsme za malou chvilku odbočili doleva, na ukazateli jsem si stačil všimnout názvu Brodce. Ale i z této silnice jsme odbočili znovu doleva, a po chvíli zastavili před závorou. U závory voják, znovu v té polní uniformě, ale se samopalem přes rameno, pomalu zvedl tu závoru, znovu jsme se rozjeli, a byli jsme v kasárnách.

Na první pohled to jako kasárna vůbec nevypadalo, kolem byl les, nízké baráky, asfaltová cesta, a nebýt stožárů od různých výcvikových zařízení, spíš to připomínalo nějaký kemp. Ale to jsme již zastavili u nízké budovy a sesedli z korby náklaďáku, potom následoval odchod.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 9.března 2024

TROCHU HISTORIE 28

Před tím prvním seskokem jsme ale museli projít zdravotní prohlídkou. Zdravotní prohlídka o způsobilosti k provedení para-výcviku a samotných seskoků, proběhla ve Vojenské nemocnici v Olomouci na Hradisku. Nemocnice je tam dodnes a dodnes patří armádě. Lékaři tam nejsou žádná ořezávátka, patří mezi špičkové odborníky ve svých oborech.

S jedním jsem měl možnost se seznámit osobně, mnohem později, když jsem si při montáži velkého čerpadla na Vltavě v Praze, sedřel kůži na noze. Vzhledem k tomu, že Vltava nebyla vůbec čistá, a už vůbec ne stříbropěnná, jsem chytil nějakou infekci na kůži. Chodil jsem s tím hodně dlouho, a nikdo si s tím nevěděl rady, až jeden bývalý lékař z kožního oddělení vojenské nemocnice, mně tu nemocnou zadní „tlapku“ pomohl vyléčit, byl to bývalý primář kožního oddělení té vojenské nemocnice.

Ve vojenské nemocnici všichni uchazeči o výcvik prošli prohlídkou na všech odděleních, muži mimo gynekologii. Výsledek prohlídky jsme měli následně zapsán i ve vojenské knížce. Nebyla tam rozepsána všechna oddělení, jen nějaké číslo diagnózy a klasifikační skupinu, ta moje byla skupina „A“. Ještě jedna zajímavost, předvolání k prohlídce sloužilo jako omluvenka pro zaměstnavatele, který nám hradil i ušlou mzdu, a také jako cestovní doklad na cestu vlakem a autobusem, nevím, jak to bylo tenkrát možné. Na vojně se potom žádné prohlídky nekonaly, jen se na „ Seznam skákajících“ neboli manifestu, podepsal útvarový lékař, a také, připojil razítko.

Po provedení popsaných tří seskoků, jsme ještě nějakou dobu na letiště chodili, ale bylo to jen do doby, než jsme dostali povolávací rozkaz, stejné to bylo i se zaměstnáním. Prostě jsme jen čekali na doručení povolávacího rozkazu, ta doba se s neúprosnou jistotou pomalu a jistě blížila.

Jednoho dne pošta i mně doručila očekávaný povolávací rozkaz, kde stálo: Dostavte se dne 1.9.1961 nejpozději do 24.00 hodin, k vojenskému útvaru VÚ 1910 Luštěnice.

Dále ještě nějaké říkání o tom co může následovat po neuposlechnutí tohoto rozkazu, že můžete být i předveden, dále že povolávací rozkaz slouží jako cestovní doklad pro cestu k útvaru tam i zpět, a také praktické upozornění na druh oblečení, jasně, žádný smoking s motýlkem, ale praktická tepláková souprava.
Ještě také dodatek co si sebou vzít, v tomto případě to bylo holení.

V zaměstnání jsem měl nárok na nějakou dovolenou, tak tu jsem si vybral, před tím jsem odevzdal všechno, co jsem vyfasoval, se spolupracovníky jsem rozloučil, popřál jim dobrý obraz při sledování dámské šatny, a na mzdové účtárně vybral skromnou mzdu.

Doma potom ve zbytku volna, které do nástupu zbývalo, přemýšlel o místě nástupu k vykonání základní vojenské služby. Žádná navigace nebo něco podobného tenkrát nebylo k dispozici, snad jen automapa, ze které se toho moc vyčíst nedalo, a internet byl v nedohlednu. Ale co, dopravu k útvaru mám zajištěnou, tak hochu hlavu vzhůru, a vydej se na cestu.

Před tím mně starostlivá maminka na cestu usmažila pořádný řízek, ke kterému přidala krajíc chleba, otec přidal i svoje holení, plácl mně po rameni se slovy, dávej na sebe pozor, nikam se necpi a hlavně napiš. Jo dopisní papíry a nějaké známky jsem měl spolu s tím řízkem a holením v sportovním pytli. Tenkrát se nějaké batohy nepoužívaly, jen ty sportovní pytle, to byl takový vak s pevným dnem a nahoře se šňůrou, která vak po stažení uzavírala a také sloužila k jeho nošení.

Tak jsem 1.9.1961, brzy ráno, přesněji o páté hodině ranní nastoupil do prvního ranního spoje směr Prostějov, toho rána nás jelo několik branců, a to za útrpného přihlížení ostatních cestujících, nevím, ale já jsem to nebral nijak tragicky.

Na vlakovém nádraží v Prostějově vládl neskutečný mumraj, před nádražím stála vojenská nákladní auta, za okny kabiny měla na papíře napsána velkými čísly, krycí čísla jednotlivých útvarů, na nádraží potom hlídky armády, které si vyzvedávaly brance, kteří přijížděli k jednotlivým útvarům.

V Prostějově mimo výsadkářů i spojaři a letectvo, další potom do Stichovic, kde byl dislokován útvar, který měl na starosti ostrahu tamního opravárenského závodu. Někteří branci pokračovali vlakem dál, směr Konice, ti skončili na posádce Skřípov, tam v té době byly velké sklady letecké munice.

Na nádraží se někteří kluci, nyní již branci loučili se svými děvčaty, u toho loučení byla i nějaká slza, ale jinak děvčata již jedním okem pokukovala po právě přijíždějící náhradě, tak to v životě chodí. Nejeden branec potom v Prostějově nebo v jeho okolí zůstal i po skončení základní vojenské služby.

Já jsem spolu s několika kamarády, se kterými jsem chodil do paravýcviku, nastoupil do vlaku směr Olomouc. Na hlavním nádraží v Olomouci panoval ještě větší mumraj než v Prostějově, do Olomouce přijížděly zvláštní vlaky ze směru od Přerova, Hranic na Moravě, již zmiňovaného Prostějova, dále Šumperka, Uničova a Litovle.

Zvláštní rychlíky přivážely i brance ze Slovenska, to bylo v té době součástí republiky, ti kluci byli na cestě k určeným útvarům již delší dobu, a bylo to na nich docela znát. Ze svých domovů si vezli zásoby nějaké pálenky, pivo si stačili kupovat ve větších stanicích po cestě, prostě něco neskutečného.

Zajímavé ale je, že to železnice zvládala bez větších problémů, musíte si uvědomit, že drtivá většina těchto zvláštních vlaků byla vedena jako rušící spoje, tedy nebyly v pravidelných jízdních řádech, na druhou stranu ale měly přednost před ostatními vlaky, mimo mezinárodních spojů nebo nákladních expresů. V dnešní době něco nemyslitelného.

Tak jsem i já do jednoho zvláštního rychlíku směr Praha spolu s kamarády nastoupil, a vydal se na cestu vstříc novým zážitkům.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 2. března 2024

TROCHU HISTORIE 27

V té době byla totiž do Prostějova redislokována 22 výsadková brigáda. To víte pitomci, už na mě určitě čekají. Nečekali, všechno bylo jinak.

Dodnes jsem nepochopil tehdejší systém, podle kterého byli branci zařazováni k jednotlivým útvarům. Jistě, velkou roli zde hrály známosti s důstojníky na OVS, kteří byli zodpovědní za přidělování branců, zvláště některé dámy by o tom mohly vyprávět.

Branci, kteří byli sportovně založeni a působili ve sportovních klubech, tak na ty číhali zástupci oddílů Dukla, ti měli absolutní přednost, u ostatních platilo asi pravidlo, že čím dál od domova tím lépe.

Někteří kluci ze Slovenska, které tenkrát bylo součástí republiky, to měli s posádek Stříbro, Tachov, Cheb a jiných na západní hranici, domů opravdu daleko. Ti na vojně k dovolené dostávali tři dny na cestu tam i zpět. Vím ale i takových, kteří bydleli, a doposud bydlí v Prostějově, a do Prostějova dostali povolávací rozkaz. No cesty páně jsou a byly často nevyzpytatelné. Ještě, že dnes máme profesionální armádu, sice připomíná kabaret, ale zase nehrozí to co v minulosti.

K těm známostem s důstojníky na OVS mám jednu takovou vzpomínku. Můj bratr ročník 1945 dostal povolávací rozkaz k útvaru na letiště do Stichovic, to je a bylo od našeho bydliště v Čechách pod Kosířem asi šest kilometrů. Letiště již dávno nebylo ve vojenském provozu, ale v jeho prostorách sídlil „Vojenský opravárenský závod 035“. Jeho součástí byl i vojenský útvar, zesílená rota, která měla na starosti ostrahu tohoto závodu, tedy strážní službu.

Kdo z Vás byl na vojně, tak ví, jak to u takové jednotky fungovalo, výcvik naprosto žádný, jen strážní služba. Pokud jste nebyl ve stráži a nedržel hotovost, tak bylo volno, tak že 24 hodin ve stráži, a 72 hodin volna. Zajímavé je jak se „brácha“ k takové jednotce dostal.

Náš otec byl ve svém okolí dosti známým chovatelem králíků, ne obyčejných, ale čistokrevných, choval tříslové černé ( Tč), tříslové hnědé (Th) a tříslové modré, těch modrých bylo v celé republice velmi málo. Otec s králíky jezdil na výstavy, a to nejen v okrese nebo kraji, ale i v na republikové výstavy. Tím pádem byl členem spolku chovatelů drobného zvířectva, v tom spolku byl také členem jeden chovatel výstavních holubů, navíc to byl důstojník na OVS.

Ten nejen že choval holuby, ale potřeboval na své nemovitosti provést nějaké zednické práce. No a otec byl zedník, v tehdejší době dobrá profese. Tak otec pracoval ve svém volnu na opravách nemovitosti, a bratr se tak díky této známosti dostal na tu strážní rotu na bývalé letiště Stichovice. Této známosti jsem později využil i já, pro jednoho z mých synů.

Vrátím se k ale mému odvodu, nejen mému ale i ostatních kluků ročníku 1942 z naší vesnice.

Po skončení celé procedury jsme z OVS odešli na autobusové nádraží a vydali se za útrpného přihlížení dalších cestujících, na cestu domů. Domů jsme ale nedojeli, ve vedlejší vesnici, kterou je Služín, nás všech čtrnáct branců vystoupilo, a protože zastávka byla a dodnes je hned u hospody, tenkrát pohostinství, tak jsme hned do tohoto zařízení zamířili. Před hospodou stála kapela, která nám na uvítanou zahrála několik písní.

Po nezbytném občerstvení jsme se vydali na cestu do naší obce, samozřejmě že pěkně po svých. Není a ani tenkrát to nebylo daleko, asi jeden a půl kilometru, v půlce cesty u bývalé pily a mlýna, na nás čekali kluci z ročníku, které čekal odvod v příštím roce. Ti měli připravený věnec, který jsme po příchodu do naší obce položili u pomníku padlých v první a druhé světové válce.

Samozřejmě, že u toho byla i ta kapela, a také zvědaví občané. Již u pomníku začalo přetahování o věnec, ti dva hoši co ho drželi, měli již něco upito, a tak zemskou přitažlivost vyrovnávali přetahováním ze strany na stranu. Věnec byl položen, celá parta vyrazila na cestu k jednotlivým domům, kde kdo z odvedenců bydlel.

V každém domě starostliví rodiče měli nachystáno něco z dobrot naší Hané, nějaké cukroví, kalíšek slivovice, nebo i kousek pečeně, a k tomu i pivo. U domu si každý odvedenec řekl kapele o nějakou píseň, tu mu kapela zahrála za zpěvu všech přítomných. Tak to pokračovalo dál, bylo nás tenkrát čtrnáct, no, a protože vesnice je docela velká, tak se jednalo o celkem slušný výkon.

Dostali jsme se až k domu, kde jsem bydlel já, zde se opakovalo všechno jako předtím. Jídlo, pití a hudba na přání přesně si nepamatuji, co jsem si nechal zahrát, ale za to si přesně pamatuji, co následovalo. Vzpomínáte si, jak jsem v jedné z předchozích vzpomínek napsal něco o tom, že ve vesnici byly v každé ulici okolo silnice příkopy?

Tak i před naším domem takový příkop byl. A jak muzikanti hráli, tak jeden z nich, do toho příkopu spadl. Čemu se divíte? Muzikanti měli hodně upito, dotyčný prostě nezvládl takový nápor občerstvení, a upadl. Nakonec jsme všichni skončili v místním pohostinství, kde se hrálo a zpívalo až do zavírací hodiny.

Tenkrát byl v módě likér zvaný „zelená“ správně peprmintový likér, bylo to takové sladké lepidlo, no a někteří branci toho tenkrát vypili hodně. Já jsem se ale držel stranou, nikdy jsem moc nepil, to jsem tak nějak dodržoval i v pozdějších letech, a vždy se mně to vyplatilo. Takový odvod byl poslední, po našem ročníku se něco podobného již nikdy neopakovalo.

Po provedeném odvodu jsme obdrželi „Průkaz brance“, tam bylo zaznamenáno, do jakého předvojenského výcviku jste byl zařazen, Ti kluci, kteří byli zařazeni jako pěchota, tenkrát motostřelci, tankisté, pohraniční stráž a jiné složky armády, nemuseli chodit na žádný výcvik, my co jsme byli zařazeni jako výsadkové vojsko, jsme začali chodit na Svazarmovské letiště v Prostějově.
Tam jsme prodělali základní výcvik, pozdější pozemní výsadkovou přípravu, a naučili se balit padáky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.února 2024

TROCHU HISTORIE 26

I když jsme museli chodit do zaměstnání, tak zdaleka neskončila doba klukovských lumpáren našeho mládí. Do té doby se ale pomalu začalo promítat pokukování po opačném pohlaví, zatím ještě bezvýrazném, ale s přibývajícím věkem postupně zvětšujícím.

S neúprosnou jistotou se začala přibližovat doba, o které jsme často z úst starších mužů slyšeli, ono vás ty srandičky přejdou, počkejte na vojně.

Zatím nám to bylo jedno, dál nad našimi hlavami létala velká vojenská dopravní letadla, v zámeckém parku i na „Kosíři“ dost často cvičila armáda, a také obcí projížděly kolony vojenských vozidel, zvláště v nočních hodinách. V dnešní době něco naprosto nemožného, navíc, kde na to armáda brala peníze.

Na jeden takový přesun si moc dobře pamatuji, jednou ráno v 5 hodin jsme tak jako každý den, odjížděli pravidelnou linkou ČSAD do Prostějova. Ve Stařechovicích, což je druhá obec na cestě do Prostějova, jsme zůstali asi půl hodiny stát, v noci tou obcí projížděla kolona vojenských vozidel, ve které byly i tanky, v šedesátých letech to byly již T- 54.

V jedné zatáčce, kterých je v té obci několik, jeden řidič tanku asi zdříml, a v zatáčce to vzal rovným směrem. Smůla byla v tom, že tomu tanku tam v cestě stála řada rodinných domů, takže hlavní kanonu tank nadzvedl střechu prvního domu a kus toho domu zbořil, potom podle vyprávění místních zůstal stát. Vojenská správa dále ale všechno do pořádku, domek opravila, ten tam stojí dodnes, po čase se na celou událost zapomnělo.

Ještě je nutné podotknout, že noční přesuny se nejely s plnými světly, ale s nočním osvětlením, tak zvaným „notkem“. Těch cvičících vojáků na Kosíři bývalo dost, bývali to hlavně spojaři, pro většinu kluků z vesnice, nebyl problém vyběhnout nahoru do lesa, kde měli vojáci vybudován stanový tábor. Stany byly malé, vždy pro dva vojáky, tam nám půjčili i samopal, samozřejmě bez nábojů, zpátky jsme se vraceli zase přes les a po cestě jsme ještě stačili nasbírat nějaké hřiby.

To byla „úlitba bohům“ abychom nemuseli doma vysvětlovat, kde jsme se celé odpoledne „flákali“, zatím co doma bylo práce nad hlavu. Těch hřibů rostlo tenkrát hodně, hlavně jsme věděli kam je jít sbírat.

Ještě bych rád připomněl ty autobusové linky, ráno z vesnice odjíždělo, jak jsem již zmínil v 5 hodin ráno několik autobusů nejen do Prostějova, ale i do Olomouce a Lutína. Cena týdenní dělnické jízdenky byla osm korun, jednotlivá jízda byla za koruny čtyři. Divíte se těm cenám? No, v dnešní době něco nemyslitelného.
Ty autobusy do Prostějova a zpět, jezdily každou hodinu, některé vyjížděly nebo končily v obci, některé pokračovaly dál až do Kladek nebo Konice. Tam navazovaly na další spoje směrem na Litovel, no to byla ta špatná doba. Ale to je jen vzpomínka.


Jednou při příjezdu z ranní směny jsem doma nalezl dopis, odesílatelem byla Okresní vojenská správa v Prostějově, a v dopise stálo : dostavte se dne 13.4.1961 na Okresní vojenskou správu, čistě oblečen k provedení odvodu. Razítko a podpis.

V této souvislosti si každý jistě vzpomene na krásnou moravskou píseň „ Otvírajtě sa Strážnické brány, k asendě jede šohajek švarný“ .

Odvody do armády to byla na vesnici událost číslo jedna. Ne jinak tomu bylo i v mém případě. Toho rána jsem spolu s ostatními kluky z našeho ročníku a za doprovodu tajemníka tenkrát Místního národního výboru, čistě oblečen, vyrazil do Prostějova, kde měla Okresní vojenská správa svoje sídlo.

Budova OVS stála hned vedle velmi známé restaurace s názvem „ U Antoníčka“, ale které nikdo neřekl jinak než „konibar“ asi tušíte proč. Ano, prodávalo se zde koňské maso, mimochodem za porci opečené klobásy s houskou a jedním pivem, jste zde tenkrát zaplatil 10 Kčs, té klobásy bylo dvacet deka. Obě budovy, jak bývalý „konibar“ a bývalá OVS stojí dodnes, a ani nevím co, nebo kdo v nich je.

Tak že jsme dorazili na OVS, spolu s námi ještě spousta kluků z okolních vesnic, odvody probíhaly postupně podle písmen abecedy, my jsme přišli na řadu jako čtvrtí v pořadí podle písmena Č jako Čechy pod Kosířem. Před odvodovou komisi jste musel přijít na boso a jen v trenýrkách. Tak i na mně přišla řada a já jsem v trenýrkách předstoupil před odvodovou komisi.

Komise se skládala z důstojníků bývalé ČSLA, kolik jich tam bylo tak to si nepamatuji, snad to, že mezi nimi byl i lékař. Nebyl jsem žádné „ ořezávátko“, měřil jsem 182 cm a vážil něco kolem sedmdesáti kilogramů. Na tehdejší „špatnou dobu“ jak ji novodobí historikové nazývají, tak docela dobrá postava.

Od komise jsem slyšel různé dotazy typu, sportujete, kouříte, umíte plavat, jste ženatý, nebolí Vás něco, což jsem přecházel bez povšimnutí. Jeden dotaz mně ale překvapil, a to když se jeden důstojník s hodností majora, zeptal, u jaké zbraně byste chtěl sloužit? Po pravdě jsem odpověděl, že je mně to docela jedno, protož jsem byl přesvědčen, že to stejně nemohu ovlivnit.

Mnohem později, kdy jsem měl na OVS dobré kontakty, jsem jejich prostřednictvím svým synům vojenskou službu v blízkosti bydliště, nebo i přímo v Prostějově, zařizoval. Zatím ale byla řada na mně. Jeden z členů komise, se po krátké poradě s ostatními, zeptal, nechcete sloužit u výsadkářů?

V té chvíli jsem si ani moc dobře neuvědomil, o co jde, moje odpověď byla zase v tom smyslu, že je mně to jedno. Odešel jsem za ostatními, teď již branci, a jeden z nich se zeptal, tak co u čeho budeš sloužit? No, říkali něco o výsadkářích, chvilku bylo ticho a potom se ozvalo, blbče, tak to budeš doma, tím asi mysleli Prostějov. Jak hluboce se mýlili, zjistili až o něco později, myslím tím ten Prostějov.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.února 2024

TROCHU HISTORIE 25

V interiéru kostela je obraz hlavního oltáře, který představuje křest Ježíše Krista, obraz je dílem vídeňského malíře F. .A.Maulbertsche, boční oltáře jsou zasvěceny sv. Antonínu Paduánskému a sv. Janu Nepomuckému. Nepodepsaný obraz nad křtitelnicí s námětem Matky Boží a dvou cherubínů, je připisován Josefu Mánesovi, obraz pod kůrem namaloval hrabě August Silva-Tarouca.

Před kostelem stojí u jeho vchodu, dvě barokní sochy, původně stály těsně u zdi kostela a byly značně poškozené, sochy pocházejí z třicátých let 18 století a zhotovil je olomoucký sochař Andreas Zahner, Andreas by se dal přeložit jako Ondřej. V roce 1985 byly sochy přesunuty na vysoké kamenné podstavce, postavené u paty schodiště hlavního vchodu do kostela.

Při pohledu zepředu stojí napravo od kostelních dveří sv. Pavel s knihou v ruce, vlevo potom sv. Petr s klíči a knihou. V již zmíněném roce 1985 byly soch zrestaurovány, v současné době patří spolu s celou stavbou kostela, mezi chráněné kulturní památky České republiky.

Před sochami při pohledu zepředu stojí misijní kříž s pozlacenou sochou Ježíše Krista, kříž i socha pochází z roku 1854, a dal jej zhotovit hrabě August Alexandr Silva – Tarouca.

Na kostelní věži jsem jako kluk několikrát byl, je z ní moc pěkný rozhled po okolí, vidět je také dobře směrem ke hřbitovu. Když v kostele probíhá smuteční obřad, tak po jeho skončení, a při cestě pohřebního průvodu na hřbitov, se zvoní na jeden ze dvou zvonů, zvonění ustane ve chvíli, kdy čelo průvodu dorazí k bráně hřbitova.

Dříve se zvony musely rozhoupat pomocí lana a silou paží, nebylo to nic jednoduchého, a mělo to svá pravidla, i tohoto způsobu zvonění jsem se zúčastnil. V současné době mají zvony, jak jsem zmínil dříve, elektrický pohon. Jinak kostel je postaven v barokním slohu, je 38 metrů dlouhý, 16 metrů široký, a 22 metrů měří na výšku.

Co by to bylo za kostel, kdyby neměl svoji faru, ta u kostela je jednopatrová barokní budova, a pochází z roku 1771. Uvnitř budovy, která je chráněnou památkou, a kde bez svolení památkářů nelze ani zatlouct hřebík, jsou zachovány malované stropy, kachlová kamna, štuková výzdoba, a hlavně unikátní tesařské práce na celém objektu. Pro svoji výjimečnou zachovalost, je od roku 1958, vedena jako kulturní památka.

V její blízkosti na místě zbourané farní stodoly a farních chlévů byl v roce 2001 – 2002, postavena moderní budova Domu s pečovatelskou službou, dále jen DPS, v domě je 24 jednotek s bezbariérovým přístupem, budova bývalé fary by se v budoucnosti měla stát součástí tohoto komplexu.

Bohužel v současné době se začalo uvažovat o bourání fary, z důvodu naprostého nedostatku finančních prostředků. O záchranu budovy se sice stará Mateřské centrum Srdíčko v Konici a i když se centrum snaží prostřednictvím benefičních koncertů zpěvačky Báry Basikové, finanční situaci zlepšit, pořád je to ale málo. Podle stávajících plánů by měl být DPS s budovou fary propojen chodbou, na faře by měla být jednak kuchyň, také nějaká lůžková část pro ležící důchodce a služby by měly být celodenní, to jsou ale jen plány, uvidíme.

Na faře v minulosti bydlel nejen farář, ale fara poskytovala ubytování i pro kostelníka, tuto „ funkci“ za našeho mládí plnili rodiče jednoho z našich spolužáků, takže jsme měli možnost čas od času se na faru podívat. Po tom, co bývalý farář zemřel, zůstala fara neobydlená, funkci kostelníka plnili jednotliví občané, a ti bydleli ve svých domech ve vesnici.

Na faru nenastoupil v té době žádný nový farář, bylo to z důvodu naprostého nedostatku této, dá se říct, profese. Studium teologie minulý stát nepodporoval, to trvalo až do roku 1989, do tak zvané „sametové revoluce“. Na farnosti byli dosazováni faráři z Polska, od července 2006 byl administrátorem excurrendo R D. Mgr. Janusz Zenon Lomzik, po něm nastoupil v roce 2018 administrátor „excurrendo“ R. D. Mgr. Roman Vlk, excurrendo, doslovně z latiny přeloženo znamená vyjíždějící.

Farnost spadá pod děkanát Konice, diecéze je Olomoucká a provincie moravská, farář má svoje sídlo ve farnosti Laškov, odtud spravuje i farnost v Přemyslovicích a již zmíněných Čechách pod Kosířem. Pro ty, co neví, co znamená zkratka R. D jedná se o první písmena latinského slova „ Reverendus Dominus“ v překladu důstojný pán. O farnosti v Čechách pod Kosířem je první písemná zmínka již v roce 1356.

Při psaní těchto vzpomínek jsem měl možnost nahlédnout do obecní a farní kroniky, pro zajímavost uvádím seznam farářů a kaplanů ve farnosti v Čechách pod Kosířem od roku 1490.
1490 - Jakub
1506 - Bartoloměj
1544 – 1553 Jan
1555 – 1558 Petr
1559 – 1561 Václav Jakub
1563 – 1564 Jan Černý
1564 – 1566 Jan Městský, zv. Dorothaus
1566 – 1568 JanTolnický, farář českobratrský
1568 – 1621 faráři českobratrští
1622 – 1624 Jakub Vavřinec Capricius, české jméno Kozílek.
1625 – 1630 Antonín Gaunicius
1631 – 1639 Petr Kempa, zavedl farskou kroniku
1639 – 1641 Matouš Dubelius, české jméno Doubek
1641 – 1663 MatoušLambek
1663 – 1667 Jan Jindřich Škoda z Příbora
1667 – 1680 Pavel Leopold Michalín.
1680 – 1691 Jan Jindřich Pernoha
1691 – 1692 Matěj Sedlák
1692 – 1727 Pavel Tanzman, 35 roků na faře
1728 – 1734 Rafael Folkman
1734 – 1735 Jakub Červeňák, kaplan
1735 – 1765 František Hilbert v Čechách 30 let farářem
1765 – 1802 Jan Červinka, sloužil 36 roků
1802 – 1803 František Rokyta
1803 – 1816 SephirinŠott
1816 – 1862 Jan Hodina, sloužil 46 let
1862 – 1868 Jan Mikulka
1868 – 1883 Dr. František Vodička, rodák z Lutotína
1883 -1931 Viktor Valha, na faře 48 let
1933 -1935 Josef Bečica, kaplan
1935 -1938 Ignác Stodůlka, kaplan, a František Kyselák
kaplan, sloužil jen 6 týdnů
1938 – 1942 Rudolf Fridrich, kaplan
1942 – 1950 František Kozák
1950 – 1984 Jan Stejskal
1984 – 1999 Vladimír Krejza
1999 - 2003 Mgr. Petr Hrubiš
2003 – 2006 Mgr. Jan Mach
2006 Mgr. Janusz Lomzik

To bylo v krátkosti něco o kostele a faře v obci, velmi rád doplním několika údaji o významných rodácích naší obce.obce
Jan Nepomuk Karel Hunčovský ( 1752 – 1798) osobní lékař císaře Leopolda II
Bedřich August Karel Silva – Tarouca (1816- 1881) přítel Josefa Mánesa
Arnošt Emanuel Silva – Tarouca (1860 – 1336) zakladatel parku v Průhonicích
Rudolf Hlubinka (1878 – 1951) právník, památkový ústav v Praze
Bedřich Hacar (1893 -1963) ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky
František Smékal (1882 – 1977) vedoucí funkcionář báňských organizací.
Mojmír Miler (1925 – 2016) člen baletních souborů Národních divadel Praha a Brno
František Železňák (1935 – 1982) kapelník a hlavní inspektor vojenských dechových hudeb bývalé Československé lidové armády.
Antonín Čelechovský (1922 – 1979) pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Vladimír Dosoudil (1905 – 1942) soudce.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 10. února 2024
****************
Fotogalerie:

Kostel sv. Jana Křtitele v zimě, pohled ze zámeckého parku, na pozadí zasněžený „Kosíř“, a pohled na kostel od křižovatky u mostu, dobře jsou vidět obě sochy a misijní kříž. V pozadí opět „Hanácký MontBlanc“ neboli „Kosíř“.

Pohled na ukazatel a kostel od mostu.

TROCHU HISTORIE 24

Při odchodu z ranní směny býval v té době dost často vidět ve směru k letišti, které bylo od vstupní brány do Agrostroje vzdušnou čarou asi dva kilometry, upoutaný balon, ze kterého v pravidelných intervalech vypadávali postavičky, nad kterými se vzápětí otevíraly vrchlíky padáků.

Když foukal vítr od letiště, tedy z jižního směru, tak bylo docela dobře slyšet charakteristický zvuk otevíraného padáku. Tenkrát jsem nevěděl, že ten balon je „DAG-2“, a padák je tenkrát u výsadkového vojska používaný PD-47, neboli „pédeta“.

Také se ve vzduchu častěji objevovala velká vojenská dopravní letadla, někdy jen jedno, to přeletělo nad letištěm, a za ním byla vidět řada otevřených padáků. Pokud bylo letadel více, tak ta vždy odlétala nějakým směrem od letiště. Tenkrát mně vůbec nenapadlo, že i já v nich budu jednou sedět, do odvodu byla ještě relativně dlouhá doba. Ale o tom později.

V souvislosti s mým učebním oborem je potřeba zmínit se o tom, že v druhém ročníku jsme se nakrátko, přestěhovali do místa mého narození, tedy do Mostkovic. Jak dlouho jsme v Mostkovicích bydleli přesně nevím, snad jen to, že do „učení“ jsem z Mostkovic dojížděl jen velmi krátce. V Mostkovicích jsme bydleli u mého dědečka, v tom domku, kde spolu s ním bydleli moji rodiče v době, než jsem se narodil.

V Mostkovicích jsem nikoho neznal, ale bylo mně to celkem jedno, měl jsem tam psa. Byl to německý ovčák, kterého jsem naučil několika cvikům. Třeba tomu, že když jsme jeli na pole, které bylo za vesnicí, tak „Bojar“ tak se ten pes jmenoval, nikdy nešel po svých, vždy seděl na „trakaři“, což byl dopravní prostředek, při cestě na pole. Zpátky z pole, kdy se vezli domů, třeba pytle s bramborami, což bylo dost těžké, tak také seděl na trakaři, a bylo mu to docela jedno, že je to těžké.

Po cestě na chvíli s trakaře seskočil, to když jsem se zastavil u bývalého kamenolomu, kde byla voda, a on se šel napít. Později jsem o tohoto kamaráda přišel, někdo mně ho otrávil. I když jsem později měl ještě několik psů, tak žádný se tomuto nevyrovnal.

Také bych se v souvislosti s Mostkovicemi zmínil ještě o jedné věci, děda pracoval za války na letišti ve Stichovicích, zmínil jsem se o tom v některé předcházející vzpomínce: Když skončila válka, tak si lidé z okolí letiště, vozili domů věci, které tam zůstaly po německé armádě, v tomto případě po „Luftwafe“.

Děda stačil natahat nějaké skříně, jedna z nich byla ještě donedávna doma, na zadní straně této skříně byla vypálena orlice se svastikou.
Jasně, zanechaná a opuštěná letadla si nikdo domů neodtáhl, možná nějaké zbraně, ale děda letadla měl, a to celou bednu. Byly to modely letadel mnoha typů, které se piloti učili poznávat, tenkrát docela běžná věc, byly vyrobeny v docela přesném měřítku z nějakého materiálu, který dobře hořel. Teď se ale podržte, protože můj otec s těmi modely tenkrát topil, ano topil, ta bedna s nimi zavazela, nic se tenkrát nevyhazovalo, popelnice byly v nedohlednu, tedy na vesnici, co hořelo, tak se spálilo v kamnech. Mít tak dnes bednu těch modelů, tak bych byl vysmátý.

V Mostkovicích jsme ale dlouho nebydleli, rodiče se rozhodli odstěhovat zpět do Čech pod Kosířem, kde koupili rodinný domek, dalo se v něm bydlet, ale otec ho ještě s jedním svým kamarádem začal postupně opravovat. Původní majitel tam zanechal stavební materiál, a tak se domek postupně opravoval až do dnešní podoby.

Tak jsem se nejen já, ale i moji bratři a sestra vrátili do Čech pod Kosířem. Naši rodinu zde potkala taková velice smutná událost, můj bratr v pouhých šestnácti letech zemřel na leukémii. Smuteční obřad proběhl v kostele svatého Jana Křtitele, o tom bych se rád zmínil v následujících řádcích. Informace o kostele najdete na Internetu, ale přesto v nich něco chybí.

Z historie kostela - první kostel stál nedaleko staré tvrze v zámeckém parku a to až do konce 18 století. Svojí kapacitou nedostačoval rostoucímu počtu obyvatel panství, a tak se v roce 1781, začal vedle hospodářských budov fary, začal stavět kostel nový.

Budova fary stála od roku 1771. Autorem projektu byl Jan Petr Ceroni, stavba kostela byla dokončena až v roce 1794. Současně se stavbou kostela, byla pod ním zbudována hrobka pro šlechtický rod Silva – Tarouca, o které jsem se zmínil v předchozích kapitolách. Vnitřní zařízení, oltářní obraz, kazatelna a lavice, bylo získáno ze zrušeného kláštera sv. Kláry v Olomouci, a chrámu Matky boží v Olomouci, z chrámu byly boční oltáře a lavice. Obrazy pro boční oltáře daroval místní rodák Jan Hunčovský. V roce 1807 byly zakoupeny varhany, které vydržely jen do roku 1898, místo nich byl zakoupen a instalovány nové varhany od firmy Jana Tučka z Kutné Hory. V roce 1876 byla zvýšena věž kostela do současné podoby.

Zde se chci zmínit o tom, jakým způsobem byl na stavbu dopravován veškerý stavební materiál. Z lesní cesty, na okraji lesa byla zbudována tak zvaná „tretna“, po které se povozy materiál dopravoval, povozy byly taženy volskými potahy, koně by se po tretně báli chodit. Po této opravě byly na zvýšené věži instalovány nové věžní hodiny.
V posledních letech 20 století, byly na kostele provedeny větší opravy, jako výměna oken a dveří, statické zajištění celé stavby, omítky a oprava střechy. V roce 1989 byly instalovány nové hodiny, provedena oprava krovu, instalováno topení a pořízen elektrický pohon zvonů. Okolí kostela bylo odvodněno a upraveno.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 3. února 2024