TROCHA HISTORIE 73

U TĚCH PADÁKŮ JEŠTĚ CHVÍLI ZŮSTANEME, tyto zastaralé „sovětské“, ale v licenci u nás vyráběné PD-47, v továrně „Kras Chornice“, byly u armády postupně nahrazovány novými padáky OVP-65, ty měly horší směrovou řiditelnost.

Umožňoval několik způsobů otevírání „ na lano“, tedy s upoutaným vakem vrchlíku nebo na tak zvanou „průběžku“, což není nic jiného než stabilizovaný pád, a také seskok volným pádem.

Tento typ se používal pro hromadné výsadky z letounů „Avia -14“ Tento padák byl postupně nahrazován typem „OVP-68/A“, to byl armádní padák, zaváděný do výzbroje průzkumných útvarů.

Zatím co typ OVP-65 měl vrchlík v čistě bílé barvě, tak typ OVP-68/A měl vrchlík v maskovacím provedení. Důvod byl, nebo je, zcela zřejmý, zatím co u výsadkového vojska se prováděly výsadky na operačně-taktickém provedení, postrádalo maskování vrchlíků smysl, u čistě průzkumných jednotek bylo maskování na místě.

Padáky tohoto typu měly nebo mají kruhový tvar, a tento tvar má jak je známo řadu nevýhod, kulatý padák je málo ovladatelný, rychleji klesá k zemi, a dopad vyžaduje parakotoul. Také nemá tandemové uspořádání, tak že je nutný záložní padák.

Na zavedení těchto typů padáků, hlavně pak jejich vyzkoušení v ostrém provozu, se podílel, nebo je zkoušel bývalý náčelník výsadkové služby u výcvikového výsadkového střediska Karel Plzák, ten byl již v hodnosti majora náčelníkem skupiny zkušebních výsadkářů při VÚ 030.

K samotné zkratce a číslu, VÚ byl výzkumný ústav, nikoliv vojenský útvar, číslo 030, nula udávala režim „tajný“, 30 potom pořadové číslo tohoto zařízení v rámci armády. Tehdy byla u výzkumného ústavu státní zkušebna, SZ 228, to byla padáková zkušebna, ta měla dvě skupiny, skupinu zkušebních výsadkářů, a skupinu záchranných prostředků, to byly vystřelovací sedačky.

Major Karel Plzák byl veden jako starší zkušební výsadkář, jako zkušební výsadkář byl veden kapitán Jindřich Kubík, i ten shodou okolností a náhod se nějakou dobu pohyboval i v Luštěnicích, kde působil u jednotky MV známé pod názvem „OZU“, nebylo to nic jiného než „Odbor zvláštního určení vojsk Ministerstva vnitra“, byl to dost utajovaný útvar, který spadal pod XIV správu Ministerstva vnitra.

Kdo bude mít zájem, tak víc informací o této jednotce najde na Internetu.

Major Karel Plzák sice zemřel, ale já mám kontakt s jeho synem, ten létá u policie s vrtulníky, příležitostně ale „provětrá“ i „ AN-2“na jednom letišti, tam také létá se svým ultralehkým letadélkem, bývalý velitel čety doprovodných zbraní poddůstojnické školy v Luštěnicích Drahoslav Bohunický, a zase ty Luštěnice. Tak jsem opět trochu odbočil, ale zpět k těm padákům.

Padáky PD-47 jako hlavní, a PZ-300 jako záložní, tak to byl „výsadkářský pravěk“ na který žádný z nás „veteránů“ kteří prošli výsadkovým výcvikem jak u 7 výsadkového pluku, 22 výsadkové brigády, 1 výsadkového výcvikového střediska a 4 výsadkového výcvikového střediska, nemůže jen tak zapomenout.

Tenkrát to byl i kus romantiky, který dnešní generace mladých sotva kdy pozná. Ještě chvíli ta nostalgie trvala, a to do doby než se „vrchnost“ rozhodla, že vybuduje novou armádu na zcela profesionální úrovni, tedy bez povinných odvodů, na základě dobrovolnosti. Nemá cenu se o tom moc rozepisovat, úsudek ať si každý udělá sám. Tak tedy jaké padáky dnešní výsadkáři používají?

OVP-12 SL-1, je osobní výsadkový padák určený pro hromadné seskoky výsadkářů z letadel a vrtulníků, za nás, místo vrtulníku, to byl balon. Plocha vrchlíku je 80 metrů čtverečních, a teď pozor, těch 80 metrů může nebo nemusí mít, je povolena tolerance plus mínus dva metry, asi záleží na tom jak která švadlenka, která padák šije, se do toho rozměru trefí. Jinak padák je kompletován se záložním padákem ZVP-80.08 A, ke komplexu lze připojit nosný systém výstroje NSV-12, ten výsadkář před přistáním odhazuje.

Další padák, který současná armáda používá je OVP-80.08, i ten je určen pro hromadné seskoky z vojenských dopravních letounů a vrtulníků, umožňuje provádět seskoky s nuceným otevíráním výtažným lanem, průběžným otevírání se stabilizací a se stabilizovaným pádem. Plocha vrchlíku je menší než u předešlého typu pouze 70 metrů, ale zase s tou tolerancí plus mínus dva metry. Opět je kompletován se záložním padákem ZVP 80-08, nebo ZVP -80-08 A. Oba hlavní padáky stejně jako záložní mají kulaté vrchlíky.

Speciální výsadkové jednotky také používají padáky typu MMTS-260, ty jsou určeny pro seskoky z velkých výšek až 7500 metrů, jsou to vlastně „křídla“ a jsou určena pro seskoky HAHO/HALO s dodatečnou výstrojí a výzbrojí. Při využití kyslíkových souprav, je možné doklouzat až na vzdálenost několika desítek kilometrů od místa vysazení. U tohoto padáku je zabudován systém RAX, který umožňuje zrychlené otevření záložního padáku.

AČR ale naše padáky tohoto typu nepoužívá, používá padáky typu křídlo MMS-RA-360 od amerického výrobce, tento typ má klouzavost 60 až 80 kilometrů, podle výšky vysazení a také síly větru. Jeho předností je údajná tichost, a to ani při přistání, nedochází u něho k žádnému „třepotání“ ploch.

Ale pozor! AČR nemá a ještě asi dva roky nebude mít letecký prostředek, ze kterého by se tyto seskoky daly provést, proto na loňském cvičení používala „Atlas A 400 M“ který na cvičení přiletěl z Belgie.

Všechny typy výše jmenovaných padáků spolu s ostatními typy, které zde nejsou vyjmenované, vyrábí firma MarS Jevíčko, je to asi osm kilometrů od obce Chornice, kde se dříve vyráběly padáky PD-47, tedy na Moravě.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 11.ledna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 72

Jeden z dalších padáků, se kterým jsme se museli seznámit, byl nákladní padák PDK-42, později byl nahrazen novějším padákem PDK-42M, písmeno „M“ znamenalo, že se jedná o modernizovanou verzi tohoto typu.

Tyto oba padáky byly součástí zásobníku PDMM-130, název tohoto zásobníku byl v ruském jazyce a dal by se přeložit jako „parašjutnojdesantnyj, mjagkijměšok“ což by se dalo přeložit jako „ výsadkový měkký měch“, možná je to špatně, protože ruštinu jsem za ta léta, která mně dělí od skončené školní a povinné docházky dělí, tak trochu nebo hodně zapomněl

Tyto zásobníky se používaly pro shazování různých druhů zásob výsadkovým jednotkám v týlu nepřítele, to v době předpokládané válečné události, a v naší tenkrát mírové době cvičícím jednotkám, které se na tu válečnou dobu dost intenzívně cvičily. Balily se do nich nejen minomety a tarasnice, které tenkrát ve výzbroji výsadkářů byly, ale také radiostanice, které se již nevešly do osobních zásobníků typu „GK“, což byl „ gruzavickij kontejner“ neboli nákladní zásobník.

Do zásobníků se balily i potraviny, a to velmi pečlivě, včetně chleba. Tyto zásobníky se připevňovaly na zvláštní závěsy pod křídla dopravních letadel, v té době sem tam nějakého „IL-14 D“, ale ve většině to byly již u nás v licenci vyráběné „Avia Av-14 T“, písmeno „T“ jako transportní.

Samotné odhození zásobníků ovládali piloti s kabiny těchto letadel. Letadla, která měla podvěšeny zásobníky, se po provedení vlastního výsadku vrátila znovu nad plochu vlastního vysazení, a zásobníky odhodila. Pokud skákal celý prapor i s podpůrnými jednotkami, tak v tom okamžiku, kdy se letadla vracela, byl ve vzduchu ještě výsadkáři, kteří skákali jako poslední, to již nad plochu nalétávala letadla se zásobníky, museli jste dávat pozor na to, co okolo Vás prolétlo, mohl to být i zásobník, na kterém se neotevřel padák, i to se někdy stalo, a po jeho dopadu byl obsah zásobníku k ničemu.

Na jednom z mnoha cvičení a navíc ještě v rámci prověrek, o kterém se zmíním ještě později v souvislosti s útočným nožem, kdy nám měly být tímto způsobem shozeny i potraviny a to na předem dohodnutou plochu, kterou jsme museli samozřejmě zajistit a zaujmout její obranu, jsme netrpělivě čekali na „dary s nebes“.

Objevila se jedna „čtrnáctka“, na ploše čadila červená dýmovnice, její kouř udával směr větru, a „čtrnáctka“ odhodila zásobníky. Byli tři, pro každou rotu jeden, a velmi pečlivě označené, pro kterou rotu zásobník je. Dva se otevřely, na třetí jsme nevěřícně zírali, jak si to valí k zemi. To jsme ale ještě nevěděli, že je to zrovna ten, který byl určen pro naši rotu.

Po tom co jsme zásobník, nebo to z něho zbylo, odnesli do nedalekého lesa, jsme z něho začali dolovat sice pečlivě zabalené, spolu s konzervami a nějakými sušenkami, nárazem na zem slisované bochníky chleba, do kterých byly ty konzervy zalisovány, spolu s těmi sušenkami. To vše bylo ještě proloženo slámou, ta se běžně do zásobníků dávala jako taková výplň. Při konzumování toho, co zbylo s potravin, jsme museli dávat pozor, nejen na kousky plechu s nárazem roztrhaných konzerv, ale i na slámu, která v této směsi chleba, masa, sušenek a obalů od nich byla přítomná.

K zásobování jednotek pohonnými hmotami nebo i vodou, se také zkoušel zásobník „PDBB-47“, opět to bylo v ruštině a znamenalo to, že se jedná o „parašutnoj-děsantnyjbenzijninbak“, což by se dalo přeložit jako „sud na benzin“, vešlo se do něho 90 litrů kapaliny. Nevzpomínám si ale, že bychom někdy tento způsob zásobování pohonnými hmotami použili.

Motocykly „JAWA-350“ které v té době armáda používala, a které jsme měli v používání i my, měly na každém cvičení, nádrže až po okraj naplněné benzínem. Navíc „motospojky“ jak se jim říkalo, měly zvláštní systém poukázek, kterými u čerpacích stanic za odebrané pohonné hmoty platily.

Motocykly byly také shazované na padácích, u naší jednotky ale ne, i u těch někdy došlo k tomu, že se jim padák neotevřel, potom nastalo to, o čem jeden výsadkář vyprávěl „ chodili jsme jak pitomci po ploše, a hledali každý šroubek, který z toho motocyklu po jeho dopadu na zem zůstal...motocykl se musel totiž odepsat z evidence, a podle nějakého předpisu, ten motocykl musel být celý“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 4.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 71

U balení padáků ještě chvíli zůstanu, při balení docházelo také k úsměvným příhodám. Někteří velitelé z řad poddůstojníků se balení padáků nemohli nebo nechtěli balení padáků zúčastnit, ať to již bylo z pohodlnosti nebo z důvodů služebních povinností, stráž, nebo dozorčí služba.

Domluvili se proto s instruktorem-baličem, a ten jim jejich padák nechal buď zabalit, anebo, což se také stávalo, jejich padák zabalil spolu se svým pomocníkem při výkonu služby dozorčího padákového skladu. Nesmělo se to, respektive to bylo zakázané, ale dělalo se to. Do této služby se instruktoři-baliči stavěli, dá se říct pravidelně, i o tom bude zmínka později.

Pokud tedy padák balil instruktor se svým pomocníkem, tak to bylo v pohodě, ale pokud ho balili vojáci, mohlo dojít k již zmiňovaným příhodám. Nesměli by to být výsadkáři, aby tyto tak zvané „vyčuránky“ nevedli ve své paměti, a čas od času jim připravili nějaké nemilé překvapení, které se projevilo až při samotném seskoku. Nebylo to nic jiného, než noviny natrhané na větší kousky, které po otevření vrchlíku začaly kolem výsadkáře poletovat, ten okamžitě zareagoval a otevřel záložní padák, protože se domníval, že došlo k roztržení vrchlíku jeho hlavního padáku.

Byla to tak trochu ostuda dotyčného výsadkáře, protože bezdůvodně otevíral záložní padák, po kontrole vrchlíku hlavního padáku bylo „ z úřední moci“ zjištěno, že vrchlík hlavního padáku nevykazuje žádné známky poškození, a tudíž zůstává i nadále v provozu. Někdy také stačilo „zapomenuté“ těžítko, které okolo padajícího výsadkáře vlivem zemské přitažlivosti, prolétlo rychleji než padající výsadkář, to ale moc velká legrace nebyla, padající těžítko mohlo při dopadu na zem, způsobit nějaké zranění výsadkářů, kteří již byli na zemi.

Při seskoku ve „Svazarmu“ v předvojenském výcviku, neúmyslně zapomenuté těžítko při svém dopadu zdemolovalo křídlo na zemi stojícího kluzáku. Záložní padák se nějakou náhodou mohl otevřít i v letadle, u střediska byl známý případ, kdy zdravotnice praporu „Karlovy Vary“, tedy žena, což bylo v té době něco naprosto nevídaného, s hodností nadporučíka, a titulem „MUDr“, otevřela „záložák“ v letadle, protože o ní bylo známo, že se bojí skákat, měla ale smůlu, v letadle spolu s ní byli dva náčelníci výsadkové služby, ti jí „záložák“ urychleně znovu nějak nacpali do obalu, a soudružku nadporučici jednoduše z letadla vyhodili, samozřejmě za všeobecného radosti dalších výsadkářů.

Nutné je dodat, že některá z těchto příhod se mohla stát některému z velících poddůstojníků, který nebyl u mužstva příliš, nebo vůbec v oblibě, nevztahovalo se to jen na poddůstojníky, ale jen na důstojníky nižších hodností.

Výsadkáři byli ve vymýšlení podobných ptákovin prostě nepřekonatelní, někdo může ale namítat, jak bylo možné, že i přes několik kontrol při balení padáků, mohlo k něčemu takovému dojít. Vojáci si prostě dovedli najít ten správný okamžik k provedení, možná že i ten kdo kontrolu prováděl, koutkem oka něco zahlédl, ale protože věděl, že se nic nemůže stát, tak to prostě velkoryse přehlédl.

I to patřilo ke službě u výsadkářů, bylo to možná i takové odreagování od náročné služby u těchto elitních jednotek. Vojáci z povolání, a to jak u výsadkového střediska, tak i u praporu, do doby než jeho velení převzal „malý Jožo“, nebyli žádní suchaři, a různé ptákoviny prostě přehlíželi. Bylo to asi dáno tím, že při samotných seskocích stávali u dveří letadel jako první.

Jeden z velitelů čet po skončení denního zaměstnání dojížděl na kole do blízké vesnice za nějakou slečnou, aby si čas od času mohl „vrznout“. Ten dopravní prostředek, tedy kolo, měl stát u jedné z budov, druhý velitel si od spojařů vypůjčil stoupací železa, a s jejich pomocí vystoupal s kolem na nejbližší borovici, těch bylo okolo budov dostatek, byli jsme v lese.
Potom s malorážkou v ruce čekal u jednoho s oken budovy, až si „soudruh poručík“ pro kolo poleze, několika ranami z malorážky mu potom prostřílel obě kola, samozřejmě zase za všeobecného veselí přihlížejících vojáků. Je ale nutné dodat, že to nebylo při zaměstnání, ale až po přečtení denního rozkazu.

To bylo takové malé odbočení, ale i to je nutné, aby každý pochopil, jak to na té vojně za té „ špatné doby“ chodilo.

Ještě bych se rád vrátil do doby, kdy se začalo výsadkové středisko rušit. Padákový sklad byl plný padáků, drtivá většina jich byla zabalených, ty otevřené se začaly likvidovat, prostě se uřezaly šňůry od vrchlíku a od popruhů, dávaly se na jednu hromadu, kde skončily nevím.

Ale co se zabalenými padáky? Nevím, kdo na to přišel, nebo koho to napadlo, jen bylo při jednom nástupu oznámeno, že kdo má zájem, tak si vyzvedne padák a může jít skákat, ne z letadla, ale z balonu.
To byla jeho hlavní výhoda, balon byl k dispozici trvale, stačilo jen zvednout telefon a řídícímu létání na nejbližších letištích oznámit, že je balon ve vzduchu. Za seskoky se v tu dobu již neposkytovala finanční odměna, jen se vyplnil „manifest“, správně „Seznam skákajících“ a šlo se na věc.

Ty seskoky nebyly nic divného, snad jen trochu nekázně, protože neprošly denním rozkazem, byla to vlastně jen „labutí píseň“ nad koncem jednoho útvaru.
Ale o co šlo, kdo měl zabalený padák tak skákal, ale našli se i jedinci, kteří se s posledním seskokem nehodlali smířit, a ačkoliv se to bude zdát přitažené za vlasy, tak prostě smotali vrchlík padáku, trochu poskládali šňůry a jeli nahoru.

Vyskočili z koše, vyhodili vrchlík, a v pohodě přistáli, na zemi pak na památku z obalu padáku vytáhli „záznamník o balení padáku“, marně jsem se pokoušel od jednoho z nich záznamník získat, má totiž nesmírnou cenu, bohužel se mně to nepodařilo.

I nás, kteří jsme se těchto a podobných událostí zúčastnili, pomalu, ale s neúprosnou jistotou ubývá, zůstávají jen ty vzpomínky na čtyři roky strávené u výcvikového výsadkového střediska.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.prosince

*********
Fotogalerie:

Unikátní fotografie, na které je štáb výsadkového praporu Karlovy Vary, ten byl součástí 20 motostřelecké divize, druhá zleva je nadporučík MUDr. Eva Stránská, velitel praporního obvaziště. Sedící v teplákové soupravě a s kočkou, je velitel praporu kapitán Kuštejn, všichni ostatní jsou v polních uniformách vzor 60 „mlok“. S tou kočkou velitel praporu skákal.

TROCHA HISTORIE 70

V předchozím pokračování vzpomínek je fotografie, na které je zachycen okamžik zachycení výsadkáře, kterému se neotevřel úplně hlavní padák. Jako důvod neúplného otevření je uvedeno, že se při výskoku z letadla „ nalepil“ na výsadkáře, který byl v řadě před ním.

Stávalo se to, a mělo to jeden prostý důvod - strach. Vojáci druhého ročníku, kteří již na svém kontě měli několik seskoků byli, dá se říct víc zkušení, a věděli, jak se mají při opuštění letadla zachovat. Ale vojáci prvního ročníku takové zkušenosti neměli, proto docházelo u některých z nich k takovému jednání, prostě se v pudu sebezáchovy jednoduše tak zvaně „přilepili“ na výsadkáře před ním, tím pádem bylo v drtivé většině takových případů zaděláno na problém.

Ve výsadku se výsadkáři s takovými problémy vždy řadili mezi zkušenější výsadkáře, i když i ti zkušenější ten strach měli určitě také. Jak jsem již uvedl dříve, záleželo na psychice každého z nás.
Ono to zase nebylo až tak jednoduché, při opuštění relativně bezpečného letadla se Vám najednou pod nohama objevil obrovský prázdný prostor, kde se nemáte čeho chytit, a i když víte, že na zádech máte 70 metrů čtverečních bavlny, které jste si před seskokem velmi pečlivě zabalil, tak pocit nejistoty nebo strachu ve Vás ještě chvíli, než se naplní vzduchem vrchlík Vašeho padáku, určitě vzbuzuje obavy, možná i ten strach.

Ten může mít i poněkud jinou podobu. Když jsem se jednou na našem setkání veteránů zeptal kolegy Václava Hynka, bývalého člena „ Dukly Prostějov“ a také Luštěnického veterána, který měl na svém kontě 6500 seskoků, jestli někdy nepocítil strach, tak mně odpověděl. To víš, že ano, hlavně když jsme skákali později k večeru, to jsem měl strach, jestli na mně zůstane večeře.

Ale zpátky k padáku PD-47, respektive k jeho výtažnému lanu. Výtažné lano se používalo při nuceném otevírání tohoto typu padáku, Bylo nutné dávat pozor, aby se lano při výskoku z letadla nebo balonu, nedostalo pod ruku nebo rameno výsadkáře, pokud by se tak stalo, mohlo dojít k velmi vážnému úrazu výsadkáře.

Výtažné lano se při seskoku z balonu dalo dost dobře uhlídat, v koši byli jen tři výsadkáři, horší to ale bylo v letadle. Tam nás bylo někdy osmnáct, někdy dvacet dva, po rozsvícení zeleného světla se celá řada dala do pohybu směrem ke dveřím letadla, nebylo to žádné loudání, ale docela fofr.

Výtažné lano se drželo v pravé ruce, kde tvořilo takovou smyčku podobnou protaženému písmenu „U“, karabina lana byla zapnuta na ocelovém vodícím lanku, které bylo uprostřed trupu letadla, před samotným opuštěním letadla, tedy u dveří, bylo nutné lano odhodit směrem k zadní části trupu, tam stál, s padákem na zádech upoutaný „vysazovač“ správně výsadkový průvodce, který se odhozená lana snažil zachytit.

Musel se snažit odhozené lano zachytit, a to tak aby s ním náhodou, pokud bylo lano výsadkářem odhozeno razantně, nedostal „přes hubu“, zbytek lana, které otevřelo padák, se volně pohyboval po trupu letadla.

U výsadkových verzí „čtrnáctek“ byl tento pohyb lan na trupu dost dobře patrný. Trup byl ocelovými lanky „ošlehán“. Vysazovač, zpravidla to byl instruktor balič, vyskočil jako poslední, na dopadové ploše potom dohlížel na sbírání padáků a „čecholů“.

Jakto může dopadnout, pokud se Vám výtažné lano dostane pod rameno nebo ruku,se dočtete v dalších řádcích. Nebylo to sice u naší jednotky, ale bylo to na místě, kde jsme předtím, než bylo výsadkové středisko zrušeno, sloužili, tedy v Luštěnicích.

Při seskoku na doskokovou plochu Luštěnice, došlo k úrazu vojína od průzkumné roty hloubkového průzkumu 20. průzkumného praporu z Chebu. Letoun Avia 14T, startoval z letiště Boží Dar, a byl plně obsazen cvičícími výsadkáři. Při výskoku jednoho z výsadkářů ho výtažné lano předcházejícího výsadkáře uhodilo do obličeje, následkem toho voják roztáhl ruce, které jinak při výskoku byly složeny na záložním padáku, lano předchozího výsadkáře se mu omotalo kolem pravého zápěstí, a vojín zůstal viset pod letadlem.

Výsadkový průvodcem dal pokyn pilotům ke snížení rychlosti, výsadkář visel pod letadlem asi jednu minutu, potom od letadla odpadl, a po otevření hlavního padáku dopadl do prostoru obce Vlkava. Tam mu byla poskytnuta první pomoc.
Po přistání a zatažení výtažných lan posádka zjistila, že na druhém výtažném laně zůstala rukavice s utrženou pravou rukou, utržená končetina, i zraněný voják byli stejným letounem přepraveni do Prahy, tam již čekala sanitka, kterou byl vojín přepraven do Ústřední vojenské nemocnice, kde se mu ruku utrženou ruku zkusili zachránit, bohužel neúspěšně.

Z vyšetřování vyplynulo že: Po výskoku druhého výsadkáře došlo k pevnějšímu sevření a otočení výtažného lana na pravé ruce výsadkáře, který byl za ním, a při otevření padáku druhého výsadkáře došlo k zadrhnutí lana na jeho ruce.

V následujícím zlomku vteřiny již výsadkář visel pod letounem zavěšen za pravou ruku v pevném sevření výtažného lana, na ruku působila síla rychlosti letounu ve směru letu, a váha výsadkáře v opačném směru. V dalším okamžiku, vlivem uvedených sil, a krouticího momentu, byla ruka utržena a zůstala v rukavici ve smyčce výtažného lana.

Výsadkový průvodce vypověděl, že vojín při přiložení pravé ruky na záložní padák těsně před výskokem, položil svoji ruku do průvěsu výtažného lana předcházejícího výsadkáře.
(vyjádření k mimořádné události, Vojenský ústřední archív a Vojenský historický archív Praha, MNO 1967, a kniha “Ať nám smrt políbí prdel, nakladatelství „Svět křídel“ únor 2023)

Na štěstí takových případů moc nebylo, tedy u naší jednotky se nic takového nestalo, ale jak jsem již uvedl dříve, záleželo na psychice každého jednotlivého vojáka.
Padáky jsme si tedy museli sami zabalit, datum zabalení padáků byl oznámen v denním rozkaze. Jak to probíhalo?

Po nástupu čety nebo roty, jsme odešli k padákovému skladu, tam si každý z nás vyzvedl svůj padák, k tomu vyfasoval polní balící stůl, pokud se v létě balilo někde venku, na zemi, na fotbalovém hřišti, a také pytlík, ve kterém byly pomůcky nezbytné k samotnému balení, háčky, které byly určeny k protažení svazku šňůr „ průvlečkami“ na obalu padáku a také několik kusů tak zvaných „těžítek“, to byly takové, dá se říct „pytlíky“ o délce asi 30 centimetrů, uprostřed po celé délce prošité, a naplněné olověnými broky.

Těžítka se při balení padáků pokládala na již zabalený vrchlík, a zabraňovala jeho rozmotání. O této pomůcce, se zmíním ještě později. V zimě, nebo za nepříznivého počasí se padáky balily pod přístřešky, na dlouhých balících stolech. Po „vyfasování“ padáků a nezbytných pomůcek následoval povel „ k balení padáků odchod“ u jiných útvarů než u výsadkového vojska nevídaný. Balení padáků na fotbalovém hřišti, za fotbalovou brankou byla cesta, za ní po okraji lesa byla výsadková překážková dráha.

U žádného jiného výsadkového útvaru nic podobného v přírodním provedení nebylo.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 21.prosince.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 69

V souvislosti s pozemní výsadkovou přípravou probíhá výcvik v balení padáků a také nauka o jejich takticko-technických datech.

Museli jsme se naučit všechno o typech padáků, které armáda v té době používala, byly to především osobní hlavní padáky sovětské konstrukce PD-47 a záložní padák PZ-47, ten byl později v průběhu výcviku nahrazen padákem naší konstrukce ZVP-300. Něco málo jsme věděli o nákladním padáku PDK-42 a o jeho modernizované verzi PDK-42 M, písmeno „M“ znamenalo, že se jedná o modernizovanou verzi tohoto typu padáku.

Hlavní padák PD-47 ( parašutnoděsantnyj ) sloužil k cvičným i bojovým seskokům. Má tvar čtverce s rohy skosenými v úhlu 45 stupňů, za zády výsadkáře byl kýlový výřez, který padáku dával jeho dopřednou rychlost, ta byla 1,5 m/s.

Za klidného počasí klesal padák rychlostí 5,5 m/s, klesání bylo závislé na síle větru: Při nárazovém větru o síle 15 m/s, které jsem zažil na vlastní kůži, se padák dokázal rozjet rychlostí srovnatelnou s rychlostí Pendolína.

Tu rychlost způsobila plocha vrchlíku, která byla 70 m2, vrchlík byl vyroben z odtučněné bavlny typu perkal, měl dvacet dva šňůr, první a dvacátá druhá byly dvojité. Jejich délka byla 6,5 metrů, byly také z bavlny a byly opletené, měly „duši“

Byl to spolehlivý padák, který se dal použít pro všechny druhy seskoků, včetně seskoků volným pádem. Nosnost byla do 120 kilogramů, měl ale jednu nevýhodu, velmi pomalu, dalo by se říct, že až neochotně, reagoval na jakýkoliv pokus o jeho řízení.

Řídil se stahováním jednotlivých šňůr, zde je potřeba si ale uvědomit, že stahujeme-li jednotlivé šňůry spojené s vrchlíkem, směrem dolů, nestahujeme nějaké prostěradlo, ale vrchlík, který má 70 m2, a velmi pevně drží na sloupci vzduchu, tak my vlastně vytahujeme svoji váhu, v té době něco kolem 80 kilogramů, směrem nahoru, a to ještě jen jednou rukou. Nebylo to nic jiného než prach sprostá dřina, stejná jako na trenažerech, po takovém snažení se padák do příslušného směru otáčel velmi pomalu. Sportovní padáky typu „PTCH“ se točily v řádu několika sekund, a to se o „pédetě“ jak jsme padáku říkali, nedalo říct, ta se točila několik minut.

Tento padák se na záda výsadkáře upevňoval pomocí postroje, ten byl vyroben z konopné tkaniny a byl zkoušen na pevnost 1100 kilogramů v trhu. Na pevné zadní straně obalu byla zvláštní kapsa, do které se umísťoval „Záznamník o balení padáku“, do obalu se vrchlík padáku umísťoval bud samostatně nebo ve vaku vrchlíku, hovorově nazývaný „čechol“, ten sice prodlužoval dobu otevírání padáku, ale na druhou stranu zase tlumil dynamický náraz, který při otevírání padáku vzniká.

Celý vak byl vyroben z tkaniny červené barvy, to usnadňovalo jeho nalezení v terénu, na konci tohoto vaku, byl na šňůře o délce jeden metr, výtažný padáček, mezi výsadkáři nazývaný „pavouk“, ten po otevření a naplnění vzduchem stahoval vak vrchlíku, výtažný padáček měl zvláštní systém ocelových pružin, ty po otevření obalu padáku osmi pružidly neboli gumičkami, padáček doslova vymrštily z obalu padáku, padáček se naplnil vzduchem, a začal stahovat vak vrchlíku ze samotného padáku.

Plocha výtažného padáčku byla 0,75 m2, další součástí padáku bylo výtažné lano, to mělo na svém konci ocelové lanko, na kterém byly tři ocelové trny, těmi se zajišťovala chlopeň padáku po vložení výtažného padáčku, za první trn se dávalo očko ocelového lanka nouzového otevírání padáku, rukojeť nouzového uvolňovače byla na levé straně padáku. Nejnižší přípustná výška seskoku z balonu byla 400 metrů, z letadla při nuceném otevření 120 metrů, a při otevírání „na ruku“ 300 metrů.
Těch 120 metrů byl prakticky bojový seskok, vyskočíte, padák se otevře a jste na zemi.

Takové seskoky jsme ale neprováděli, byli jsme s nimi seznámeni pouze teoreticky. Padák mohl být zabalený zhruba čtrnáct dní, potom se musel znovu přebalit, v praxi se to moc nedodržovalo, jen se přepsal záznamník o balení padáku. Nebyl to žádný „hazard“ jen jsme věděli, co si můžeme dovolit. Otevřený padák se zavěsil za poutko nahoře na vrchlíku, jednak aby vyvětral, a také aby z vrchlíku „vypadaly“ nashromážděné nečistoty, které se do vrchlíku dostaly, jako byla tráva, sláma a všechno co padák po dopadu na zem nasbíral.

Záložní padák PZ-47, mezi výsadkáři nazývaný „záložák“ byl ze stejné tkaniny jako hlavní padák, byl také čtvercového průřezu, používal se jako záložní nebo chcete-li záchranný padák pro případ, že při seskoku došlo k selhání nebo poškození hlavního padáku.

Záložní padák neměl vlastní postroj, na postroj hlavního padáku se upevňoval pomocí třmenu se šrouby. Dovoloval provádět seskoky do maximální váhy 100 kilogramů, k hlavnímu padáku byl upevněn na prsou výsadkáře, a otevíral se ručním uvolňovačem, ten byl na pravé straně obalu padáku. Plocha vrchlíku tohoto padáku byla 42,5 m 2. U tohoto typu padáku, pokud si výsadkář při dopadu nedal pozor, tak „záložák“ zvedl koleny až k bradě, v tom horším případě až do zubů.
Oba dva padáky a to jak hlavní tak záložní, vyráběla v licenci továrna v obci Chornice.

Tento typ záložního padáku jsme ale nepoužívali dlouho, byl nahrazen modernějším typem ZVP-300, k hlavnímu padáku se připevňoval stejným způsobem jako PZ-47, ne svisle, ale vodorovně. Tento typ nebyl vyroben z bavlny, ale ze syntetické tkaniny, bylo to, dalo by se říct, umělé hedvábí.

Plocha vrchlíku byla 58 m2, a byla tedy o něco větší než u PZ-47, vrchlík nebyl čtvercový, ale kulatý. Zavedení tohoto typu bylo mezi výsadkáři hodnoceno velmi kladně, padák měl mnohem menší rozměry a také byl podstatně lehčí, toho bylo dosaženo právě díky použitým materiálům.

O tento typ padáku byl mezi výsadkáři a také i v civilním sektoru mimořádný zájem, tkanina, ze které byl vrchlík, měla takový zvláštní jako by vyrážený vzorek v podobě malých čtverečku, vypadalo to velmi elegantně. Říkalo se, že zručná švadlenka dokázala z vrchlíku ušít nejen halenku, ale i košili, nevím nic takového jsem neviděl. Získat ale takový padák nebylo snadné, a to i když byl z nějakého důvodu vyřazený z používání.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.prosince

Fotogalerie, včetně popisku:

TROCHA HISTORIE 68

Všechna tato výcviková zařízení se dala použít i k něčemu jinému než k výcviku. Nebylo to nic jiného, než pořízení několika fotografií na památku z vojny, a to i přes skutečnost, že jakékoliv fotografování ve vojenských objektech bylo zakázané.

V dnešní době, kdy každý vlastní mobilní telefon u kterého je samozřejmostí fotoaparát, a ze kterého lze pořídit nejen fotografie, ale i videa, je něco o čem jsme tenkrát nevěděli.

K pořízení fotografie byl potřeba fotoaparát a to čím menší, tím lepší. V těch letech takové přístroje již byly k dispozici, a daly se dobře schovat. Na našich uniformách byl dostatek kapes, kam se takový fotoaparát dal před zraky velitelů a také orgánů vojenské kontrarozvědky ukrýt a v nestřeženém okamžiku použít.

Mikroma, byla značka těchto miniaturních fotoaparátů, vyráběl je tehdy národní podnik „Meopta“ od roku 1946 až do šedesátých let dvacátého století. Používal se v nich šestnácti milimetrový film, ten měl jednostrannou perforaci, negativ měl formát 11x14 milimetrů, na jednu cívku filmu se vešlo padesát snímků.

Problém byl ale s jejich vyvoláním, na vojně u útvaru to nebylo možné, film se musel zaslat na civilní adresu a tam vyvolat. Proto jsou některé fotografie dost nekvalitní a dá to hodně práce je na počítači upravit.

Výsadkové středisko mělo ale svého fotografa, s péčí až dojemnou se o něho staral náčelník klubu střediska nadporučík Alexander Karász, ten ho později zaměstnal u armádního filmu, kde měl tenkrát již podplukovník Karász na starosti distribuci filmů. Fotograf se jmenoval Antonín Kovács, a díky jemu se do dnešní doby podařilo zachovat hodně fotografií, i když v přísném utajení, z doby, kdy se ve výsadkovém středisku cvičily naše a nejen naše výsadkové jednotky.
Hodně fotografií bylo pořízeno i pro časopis „Československý voják“ a také pro armádní noviny „Obrana lidu“.

V mém archívu je těchto fotografií něco kolem 180. Při příležitosti oslav 750 let založení obce Luštěnice, jsem paní starostce daroval čtyřicet archů formátu A 4, na kterých je osmdesát fotografií z našeho výcviku ve výsadkovém středisku.

Fotografie byly zveřejněny v Luštěnicích na výstavě, která k tomuto výročí byla v obci pořádána. Při této příležitosti byla na Obecním úřadě, za laskavého svolení paní starostky a obecního zastupitelstva, také odhalena pamětní deska, zhotovená vlastními náklady, o působení „Výsadkového výcvikového střediska“ v Luštěnicích, o ní bude ještě zmínka v dalším pokračování těchto vzpomínek, pamětní deska je i na Internetu, je vedena jako drobné památky.

Ještě zmínka o tom, že se u střediska natáčel instruktážní film s názvem „Za jízdy vystupovat dovoleno“ To bylo takové malé odbočení, vrátím se k těm fotografiím výsadkářů na nářadí určeného k jejich výcviku.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.prosince 2024

Fotogalerie:

Foto č.1
Na fotografii jsou výsadkáři u padákových houpaček, to jsou ti dva, co na nich visí za stojící čtveřicí. Výsadkáři jsou v polních maskovacích uniformách „vzor 60 jehličí“ voják stojící jako druhý zprava, má blůzu od uniformy nepředpisově upravenou, druhý stojící z levé strany je velitel družstva, ten má na uniformě popruhový opasek, na kterém je vidět rukojeť útočného nože VO-7, po jeho pravé straně stojící výsadkář, má na opasku přezku, na které je lev.
Tyto přezky byly někdy začátkem roku 1962 nahrazeny přezkami, na kterých byla pěticípá hvězda. Takže nošení staré přezky bylo proti předpisům. Ale vždy se nějaká výjimka našla.

Foto č.2
Stejná fotografie, na ní jsou lépe vidět dva vojáci na houpačkách v padákových postrojích.

Foto č.3
Stejná parta, ale tentokrát na křídle makety Lisunov Li-2

Foto č.4 + foto č.5
Stejná parta, ale na jiném zařízení, vpravo za nimi vyčnívá IL-14 D

Foto č.6
Nakonec snímek v maketě balonového koše

TROCHA HISTORIE 67

Pozemní výsadková příprava.

Dříve než jsme mohli provést nějaké seskoky z balonu, nebo i z letadla, tak bylo potřeba, aby naše tělesné schránky, byly na takovou činnost řádně připraveny.

I když většina z nás měla nějaké seskoky před vojnou v rámci předvojenské přípravy ve „Svazarmu“ tak na vojně bylo potřeba začít znovu a pořádně.

K tomu sloužila pozemní výsadková příprava, která se prováděla nejen před samotnými seskoky, ale prakticky po celý výcvikový rok, a to bez ohledu na počasí a roční dobu. K tomuto účelu mělo středisko vybudována dvě výsadková cvičiště a k dispozici byla také výsadková překážková dráha.

Cvičiště byla mimo jiné vybavena dvěma vyřazenými a odstrojenými letouny, jeden typ byl IL-14 D, druhý typ byl Li -2 Lisunov, což nebylo nic jiného než v Sovětském svazu licenčně vyráběná verze letounu Douglas DC-3 známějšího pod názvem „Dakota“ Tento typ se ale k nácviku seskoků nepoužíval, nebo jen velmi málo, bylo to z ryze praktického důvodu, jednak proto, že armáda tento typ letounu ze své výzbroje již vyřadila, a také proto, že tento typ neměl příďový podvozek, takže jeho trup byl při stání na zemi nakloněn šikmo směrem dozadu k záďovému podvozku. Při výcviku toto naklonění způsobovalo trochu problém.

Dále byla obě cvičiště vybavena trenažéry K-5, maketami košů balonu, padákovými houpačkami, lanovkou a jinými zařízeními potřebnými k výcviku výsadkových jednotek. Nácvik výskoku z trupu letadla stojícího na zemi, připravoval výsadkáře na skutečný seskoK.

jak takový výcvik probíhal?
Cvičící jednotka, obvykle to byla četa nebo jen družstvo, se rozpočítala stejně jako při opravdovém seskoku, na prvý, druhý, a po rozpočítání nastoupila do trupu letounu, nebo lépe řečeno do jeho makety. Podle jednotlivých čísel si výsadkáři sedali na lavice v trupu, stejně jako při opravdovém seskoku, sudá čísla vpravo, lichá vlevo.

Po povelu „ připravit“ se výsadkáři postavili do řady, při skutečném seskoku by svítilo žluté světlo. Následoval povel „vpřed“, po tomto povelu celá řada cvičících výsadkářů co nejrychleji opustila trup, a postupně jeden po druhém vyskočili ven, opět při skutečném seskoku by svítilo zelené světlo, a také by se rozezněl nezapomenutelný zvuk zvonku.

Jeden rozdíl oproti skutečnému seskoku zde ale byl, výsadkáři se sudými čísly vyskočili doprava, ti co měli liché číslo potom doleva. Je to trochu úsměvné, ale bylo to proto, aby jeden druhému neskočil na záda. I když se skákalo do hromádky písku, tak ne každý výsadkář se dokázal rychle po dopadu narovnat nebo odkutálet.

Ještě k těm povelům „připravit“ a „vpřed“, někteří velitelé místo nich používali právě názvy světel, tedy „žlutá“ a
„zelená“, to byla ale opravdu výjimka. U tohoto nácviku šlo především o to, aby se cvičící výsadkáři naučili při skutečném seskoku letící letoun co nejrychleji opustit. Ještě něco, trupy obou letounů se daly využít jako úkryt před nepříznivým počasím, nebo i při přestávkách ve výcviku, to ale záleželo vždy na tom, který, důstojník nebo poddůstojník, výcviku velel.

U maket balonových košů byla situace poněkud jiná, chyběl tam výsadkový průvodce, neboli pilot balonu, ještě lépe vysazovač. Do makety koše se nastupovalo po třech výsadkářích, i ti se na zemi rozpočítali na prvý, druhý a třetí, a v pořadí třetí, druhý a první nastupovali do makety. Velící cvičení potom velel, jednička připravit, a jednička vpřed, stejné to bylo i u druhého a třetího výsadkáře.

Výsadková příprava tedy zahrnovala jak nauku o výsadkovém materiálu, tak i souběžně výcvik na všech typech trenažerů, a také na výsadkové překážkové dráze. Zpravidla se začínalo na „můstcích“. To byly tři takové, dá se říct schody po osmdesáti centimetrech, z nich se skákalo do hromádky písku, který byl neustálými seskoky a také deštěm dost udusán.

Písku byl všudy okolo dostatek, ale nikdo se nenamáhal tu hromádku pod maketami košů nějak upravit. Na těchto můstcích se cvičil hlavně dopad na chodidla, která byla pevně u sebe, což je základ, jak při pozdějším seskoku nepřijít k úrazu. Postupně se skáče z nižšího můstku, nakonec z toho nejvyššího, ten byl asi dva metry nad zemí.

Dalším zařízením byly padákové houpačky, nebylo to nic jiného než vyřazené postroje hlavních padáků i se šňůrami, cvičící výsadkáři se do těchto postrojů navlékli a tak se učili na zemi řídit padák jako ve vzduchu. Řídící zaměstnání vydával tak trochu legrační povely, nikde jinde, než u výsadkového vojska, jste jich nemohli slyšet. Byly to povely „ jako překážka, překážka kolmá stěna, přistáváte do lesa, otočte se doprava, otočte se doleva, přistáváte do vody, připravte se na přistání a nakonec přistáváte“.

Výsadkáři, kteří na tomto trenažeru visí, musí podle jednotlivých povelů tahat za šňůry postroje a tak provádět jednotlivé předepsané úkony. Tento trenažer nebyl zrovna nic příjemného, prakticky jste taháním za šnůry jen zvedal svoji váhu, v té době tak něco kolem osmdesáti kilogramů.

Dalším zařízením byl padákový trenažer, byla to taková dřevěná bouda na konstrukci z ocelových trubek ve výši asi osmi metrů. V té boudě byly tři otvory, které znázorňovaly dveře v trupu letadla. Do té boudy se lezlo po docela příkrém žebříku, ten byl k samotné konstrukci trenažeru pevně přivařen.

U každého otvoru byl opět postroj hlavního padáku i se šnůrami, ten byl připevněn na zvláštním odpérovaném zařízení a kladce, která se pohybovala na laně nataženém šikmo k zemi. Na tomto zařízení se trénoval nejen samotný výskok z letadla, ale také se odstraňoval strach z výšky, on skok do hloubky osmi metrů není zas až taková legrace, i když víte, že jste k něčemu připoután.

Vyskočíte, pak to trhne, jak se postroj zastavil, to byla simulace otevření padáku, na povel řídícího „ přistáváte“ obsluha zatáhne za páku a vypustí cvičícího výsadkáře po tom laně k zemi, kde provede přistání na chodidla. To zastavení po výskoku bylo dost nepříjemné, i když bylo tlumeno systémem s pružinou, proto se mezi výsadkáři tomuto zařízení říkalo „ptákotrh“, jak by se nazývalo v případě, že by tento typ trenažeru používaly dámy, nechám jen na vás.

U tohoto trenažeru čas od času docházelo k tomu, že se jeden výsadkář nahoře v té boudě tak zvaně „zasekl“ a nechtěl vyskočit, jen pro zajímavost, na jednom našem setkání veteránů jsme to dotyčnému výsadkáři připomněli a to i po více jak padesáti letech od ukončení naší základní vojenské služby.

Ještě bych rád upozornil na skutečnost, že všechna zařízení se nacházela po okrajích fotbalového hřiště, žádné nebylo pod střechou nebo jinak kryté. Jak jsem uvedl na začátku, tak se cvičilo za každého počasí, po celý výcvikový rok.

Proč jsem se o tom zmínil? Při jedné oslavě při příležitosti založení výsadkového vojska jsem měl možnost tento typ trenažeru vidět v obrovské hale pod střechou jednoho současného útvaru výsadkového vojska.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 30.listopadu.

Fotogalerie ke článku:

TROCHA HISTORIE 66

V předchozí kapitole byla i zmínka v souvislosti s operací „Market Garden“ o použití vlečených kluzáků při této operaci.

Ačkoliv se to zdá dost nepravděpodobné, tak tato skutečnost se po skončení II. světové války tak trochu mohla dotknout i nás. Do naší armády se vrátily dvě skupiny vojáků, jedna byla ze západu, konkrétně z Anglie, druhá byla ze Sovětského svazu, lépe řečeno z východu.

Tyto skupiny měly různé názory na vznikající výsadkové vojsko, zatím co ta z východu se přikláněla více k masivním výsadkům, západní preferovala menší výsadky diverzního charakteru. U masivních výsadků zákonitě i výsadky z vlečených pilotovaných kluzáků, tak zvané přistávací výsadky. I o nich bude v některé další kapitole zmínka.

Použití pilotovaných kluzáků v období II. světové války nebylo ničím výjimečným, po jejím skončení a získání určitých zkušeností i naše armáda v poválečném období spolu se vznikem výsadkového vojska uvažovala o jejich zavedení, dokonce jich pět kusů zakoupila. Byl to typ „AirspedHorsa“, útočný celodřevěný kluzák vyráběný v Anglii ve dvou provedeních a to Mk.I pro dva piloty a dvacet až dvacet pět výsadkářů. Také typ Mk.II pro vozidlo a těžší výzbroj.

Pro typ „AirspedHorsaMk.II“ zadala armáda požadavek na vývoj vozidla, které by se těmito kluzáky dalo přepravovat. Tak vznikly prototypy Tatra 803 a Tatra 804 odlehčená výsadková verze. Tyto prototypy ve stylu JeepuWillys byly velké a těžké, vzniklo jen několik kusů, které se do výroby vůbec nedostaly, v armádě se objevily vozy GAZ-69, tak zvané Gaziky.

Z konstrukcí Tatra 803 a odlehčené verze Tatra 804 pro letecký transport pomocí kluzáků, vyrobených v letech 1951-1952 se nakonec upustilo, tak vzniklo nové vozidlo T 805, to převzalo základní konstrukci, ale jen jako lehký nákladní vůz.

I tak splněn požadavek armády na vozidlo, které by bylo schopné překonávat těžký terén a také aby mělo vysokou tažnou sílu. Vývojem vozu byl pověřen závod Tatra v Kopřivnici, který měl s vývojem podobných vozů určité zkušenosti.

Podvozek konstrukčně navazoval na předchozí prototypy speciálních terénních automobilů Tatra 803 a Tatra 804, hlavním rozdílem ale bylo použití trambusové kabiny. Nově vzniklé vozidlo poháněl benzinový vzduchem chlazený osmiválcový motor, ten se od verzí určených pro osobní automobily lišil jen použitím jednoho karburátoru, nižším stupněm kompres, a suchou klikovou skříní se zdvojeným odsávacím, a mazacím zařízení, z oddělené plechové nádrže olejového čerpadla.

To vozům umožňovalo zdolávat i velmi příkrá stoupání bez rizika selhání mazání motoru. Chladící ventilátory vydávaly velmi specifický zvuk, ten byl příčinou slangového pojmenování „Píštala“.

Po velmi dlouhých jednáních a dohadování bylo nakonec od použití kluzáků upuštěno, svůj názor prosadila skupina vojáků z východu, Sovětská armáda přepravu vozidel v kluzácích neprováděla, a to i když měla pro tyto účely vyvinutý kluzák „Cybin Ts-25“. Konstruktérem tohoto kluzáku byl plukovník Petr Vladimirovič Cybin. Sověti dávali a dodnes dávají přednost přepravě bojové techniky výsadkového vojska velkokapacitními letouny IL-76, z nich je technika vysazována na výsadkových platformách pomocí velkoplošných padákových systémů.

Za zmínku stojí skutečnost, že tvrdý dopad jakékoliv techniky na zem, je zbrzděn pomocí automatických raketových systémů. Je potřeba se také zmínit o výstroji ruských výsadkářů, k té patří i vesta „Ratnik“ jedná se o neprůstřelnou vestu. Její zvláštností je, že pokud na ni dopadne v noci vyhledávání pomocí infra, tak je neviditelná. Jinak zajímavostí těchto elitních jednotek jsou jejich námořnická trička, slavnostní uniformy vojáků mají barvu khaki, důstojnické uniformy jsou v modré barvě. To je dáno tím, že tyto jednotky patří pod letectvo. Za zmínku také stojí jejich heslo „ Nikdo, kromě nás“ nebo „Když ne my, tak nikdo“ To je takové malé odbočení, proto zpět k vozidlu Tatra 805.

Tatra 805, hovorově nazývaná „Kačena“ pro svůj typicky kolébavý pohyb, který byl způsoben použitím odpružení pomocí torzních tyčí, byla nejrozšířenějším nákladním vozem bývalé Československé lidové armády.

Nejrozšířenější verzí byl valník, dále pak s různými skříňovými nástavbami jako byl rádio vůz „ Třinec“ sanitní terénní automobil, a také automobil s lehkou plátěnou střechou určený pro výsadkáře. S tím se do již zmiňovaných kluzáků ale nepočítalo, přesto bylo možné se s ním u výsadkových jednotek setkat.

Za zmínku stojí i lehké obrněné vozidlo OA-82 Jarmila, nebo speciální vozy pro cestovatele Ing. Hanzelku a Ing. Zikmunda. T-805 používala i dřívější Veřejná Bezpečnost Na různých srazech veteránů se můžete v dnešní době setkat s mnoha různými úpravami tohoto vozidla, důkazem jsou přiložené fotografie.

U toho rádio vozu se chvíli ještě zdržím. Nepamatuji si přesně, co to bylo za cvičení, na něm nám byl přidělen právě rádio vůz Tatra 805 „Třinec“, proč zrovna nám to také nevím, ale ze zvědavosti jsem nahlédl do vnitřku tohoto vozidla. Byla tam spousta radiostanic a jiného zařízení. Nebyly to obyčejné přenosné radiostanice, jaké používala naše spojovací četa, ale výkonnější zařízení, která podle obsluhy vysílala odrazem od atmosféry.
Nevím, na jakém principu tato zařízení pracovala, ale dotazem jsem se dozvěděl, že se tak dalo navázat spojení na velkou vzdálenost.

Manévry skončily a ten rádio vůz při zpáteční cestě do kasáren začal hořet, podle vyšetřující komise požár vznikl zkratem na nějaké baterii, to nebylo nic divného, rádio vůz shořel komplet celý.
Vzniklá škoda byla v té době vyčíslena na neuvěřitelných 240 tisíc československých korun.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23. listopadu.

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 65

V předchozích vzpomínkách byla v souvislosti s úmrtím výsadkářů zmínka i o důvodu těchto událostí.

Komise, které jednotlivé nehody vyšetřovaly, dost často zmiňovaly názor, že příčinou těchto smutných událostí, mohl být i důvod zvýšených nároků při výcviku výsadkových jednotek. Zvláště se jednalo o hromadné výsadky na úrovni praporu, do neznámého terénu, s výstrojí a výzbrojí, ve dne ale i v noci.

K tomu bych uvedl i tu skutečnost, že i my jsme byli cvičeni jako taktický výsadek, určený k vysazení 50 až 60 kilometrů za frontovou linií, kde jsme se měli zmocnit strategických míst, jako byla předmostí, velitelská stanoviště, mosty a také různé vyvýšeniny, odkud bylo možné řídit následné operace, nebo tato místa udržet do příchodu vlastních jednotek.

Taková výsadková operace ale vyžadovala odpovídající počasí a také leteckou podporu vlastního letectva. Nevím, jak si to naše generalita tenkrát představovala, musela moc dobře vědět, k čemu je takový výsadek odsouzen.

Příkladem může být spojenecký výsadek operace „Market Garden“ u Arheimu, o které jsem se již zmínil dříve, kde spojenecký výsadek byl naprostý debakl, výsadkáři seskočili do prostoru, kde svoje stavy doplňovaly elitní tankové divize Wehrmachtu. Za připomenutí snad stojí jen skutečnost, že zatím co výsadkáři z prvních letadel a přistávajících kluzáků již tyto letouny a kluzáky na určených dopadových a přistávacích plochách opouštěli, tak poslední letadla v závěsu s kluzáky teprve v Anglii startovala.

Výsadek v Normandii také nebyl žádná velká sláva, tam byli američtí výsadkáři ze 101 výsadkové divize známé jako „Křičící orli“ vysazeni v noci na území, které před tím německá armáda zaplavila, na tomto území se jich hodně utopilo ještě před tím, než mohli začít bojovat.

Za připomenutí také stojí výsadek amerických výsadkářů ke konci 2 světové války, výsadek měl za úkol zajistit spojeneckým jednotkám přechod řeky Rýn. Výsadek sice svůj úkol splnil, ale za cenu vysokých ztrát.

I německý Wehrmacht měl svoje výsadkáře, známé pod názvem „Fallschimjager“ padákoví myslivci, ti provedli masivní výsadek na ostrově Kréta. I tady došlo k velkým ztrátám, Hitler proto zakázal tyto elitní jednotky použít bez jeho souhlasu.

Zde se rád zmíním o noži, který patřil k standartní výzbroji těchto jednotek. Byl to gravitační, neboli vystřelovací nůž ( fallmesser). Jednalo se o nůž, jehož název vycházel ze způsobu vysouvání čepele, která byla skrytá v rukojeti nože. Vysunutí bylo možné provést po stlačení pojistky, nůž bylo možné použít nejen k přímému bodnutí, ale hlavně při uvolnění zapletených šňůr padáku. Čepel byla vyrobena z kvalitní nerez oceli, střenky nože z kvalitního tropického dřeva. Tento nůž používají výsadkáři „Bundeswehru“ i v dnešní době, střenky nože nejsou již ze dřeva, ale z tvrzeného plastu.

Ještě jedna zmínka o taktickém výsadku. V roce 1954 proběhla bitva u Dien-Bien-Phu, známá jako bitva „Pěti kopců“. Na jeden z těchto kopců asi 5 kilometrů od již zmíněného Dien-Bien-Phu, byl vysazen speciální prapor francouzských výsadkářů, s úkolem pomoci obležené posádce francouzské cizinecké legie. Na seskakující výsadkáře, zahájili palbu příslušníci vietnamské osvobozenecké armády. Francouzští výsadkáři utrpěli v tomto boji nemalé ztráty.

S jedním z těch co útočili na výsadkáře, jsme se později měli možnost setkat v Luštěnicích. Četa vojáků Vietnamské armády se v Luštěnicích cvičila v rámci přípravy na „Spartakiádu spřátelených armád“, i o nich bude později zmínka.
V poválečném období se taktické výsadky uskutečňovaly jen v prostorech, kde chyběla protiletecká obrana protivníka.
Přesto o taktickém výsadku naše generalita uvažovala, kdyby se býval nějaký uskutečnil, tak bychom asi byli k slávě odsouzeni. Byli jsme výsadkáři studené války.

Jediný masivní výsadek, který se v poválečném období uskutečnil na našem území, a jen s příslušníky našeho výsadkového vojska, byl výsadek na monstrózním spojeneckém cvičení „Vltava“, o tom bude zmínka v dalších vzpomínkách.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 16.listopadu 2024

FOTOGALERIE:

TROCHA HISTORIE 64

DALŠÍ TAKOVOU UDÁLOSTÍ BYL SESKOK S ASI TŘÍVTEŘINOVOU ZÁDRŽKOU, ten provedli dva příslušníci střediska, jednou již zmiňovaný nadrotmistr Plzák od balonové čety, v té době již zasloužilý mistr sportu, a náčelník výsadkové služby praporu Karlovy Vary nadporučík Němček, oba jsou na přiložené fotografii.

Jak jsem již uvedl v některé vzpomínce dříve, tak výsadkové středisko bylo takovou, dá se říct výkladní skříní
1. armádního sboru, a jeho velitel generál Mucha nevynechal ani jednu příležitost, aby středisko nepředvedl v tom nejlepším světle.

Zde ostře kontrastuje skutečnost, že ačkoliv existence střediska byla přísně utajována, a to i mnohem později, třeba i tím, že veškeré údaje v našich vojenských knížkách byly po zrušení střediska a odchodu jeho nyní již bývalých příslušníků, začerněny, nebo stránky byly slepeny, nic nebránilo tomu, aby ve středisku neproběhlo setkání vojáků výtečníků, a to od všech jednotek 1 armádního sboru.

Bylo jich spousta, dělaly se pro ně ukázky výcviku, pozemní výsadkové přípravy, zdolávání výsadkové překážkové dráhy, a také seskoky, jak jinak než z balonu. Při této příležitosti byl těmto výtečníkům předveden seskok se zpožděným otevřením padáku neboli zádržkou. Zádržka spočívá v tom, že se padák neotevře ihned po výskoku, ale až později, v tomto případě po uplynutí tří vteřin. K takovému seskoku se zpožděným otevřením padáku neboli zádržce, se používal poloautomatický přístroj KAP-3.

Popisovat jeho funkci by zabralo další stránku, tak jen ve stručnosti, jednalo se o přístroj, který otevřel padák, pokud výsadkář sám z jakéhokoliv důvodu svůj padák neotevřel. Před seskokem s tímto přístrojem je ale potřeba ho nastavit na dobu zpoždění, nadmořskou výšku letiště nebo místa dopadu a také na barometrický tlak. Samotný přístroj ale nebrání výsadkáři, aby si padák neotevřel sám. Oba dva předvádějící ale v tomto případě žádný přístroj nepoužili, zádržku vzali tak nějak odhadem, mohla tedy být i o něco delší než popisované tři vteřiny.

Takže pro zúčastněné výtečníky, kteří nic nevěděli o seskocích z balonu, byla tato ukázka určitě nevšední zážitek, ale ti, co někdy z balonu skákali, o tom určitě věděli svoje. Ve středisku se vyprávělo, že obsluha navijáku určitě odmotala více metrů lana, než se běžně používalo při normálních seskocích, jedno je ale jisté, v každém případě si to ti dva mohli dovolit, oba totiž měli na svém kontě kolem tisícovky seskoků.
Později zde o těchto dvou vojácích bude ještě zmínka v souvislosti s jinou událostí.

Setkání výtečníků skončilo, skončilo i o něco víc zlepšené stravování, proč? Protože někteří z účastníků tohoto setkání měli možnost si naši stravu ochutnat, podle vyjádření jednoho z nich, oběd připomínal spíše než vojenský útvar, oběd v restauraci první cenové skupiny.

Vraťme se ale zpátky k popisovaným příběhům, které byly s nadsázkou tak trochu humorné. Ale byly i příběhy, které končily tragicky, tedy smrtí výsadkáře.

Začneme ale od samého začátku vzniku výsadkového vojska, ten byl provázen nejen zraněními při výcviku a seskocích, ale zcela výjimečně i mimořádnými událostmi, tedy smrtí výsadkáře. Ve vzduchu se nic neodpouští, a tak pokud dotyčný voják nedokázal okamžitě zareagovat a otevřít záložní padák, nebylo mu pomoci. V takových případech se ke slovu dostal i momentální psychický stav vojáka, jeho zkušenosti, počet seskoků i pouhé štěstí. Někteří ho měli někteří ne.

Když jsme o mnoho let později na našich setkáních veteránů vzpomínali na dobu prožitou u výsadkového vojska, tak jsme nakonec všech těch vzpomínek, došli k závěru, že my jsme to štěstí měli, to byl také jeden z důvodů, že jsme se mohli po těch letech sejít a vzpomínat.

Ale vrátím se zpět k jedné tragické události spojené se seskokem z balonu DAG-2, jak jsem uvedl již dříve, tato událost se nestala u výsadkového výcvikového střediska ale u 22 výsadkové brigády. Počátkem šedesátých let se počet zraněných při seskocích výrazně zvýšil a bohužel také stoupl počet mrtvých výsadkářů. Vůbec nejhorším se stal rok 1963, tento nepochopitelně tragický rok uzavřela smrt příslušníka průzkumné čety 65 výsadkového praporu, který se dne 28 listopadu 1963 zabil při seskoku z balonu na letišti v Prostějově.

Co se stalo, cvičné seskoky byly prováděny z již zmíněného balonu z výšky necelých pěti set metrů. V balonovém koši byli kromě výsadkového průvodce, kterým byl v tomto případě četař v další službě, ještě tři vojáci. Po výskoku dvou z nich se výsadkový průvodce rozhodl upravit výtažné lano padáku třetího výsadkáře, tomu by při výskoku bránila výtažná lana předchozích dvou výsadkářů. Výsadkový průvodce udělal proto jednu ne zcela pochopitelnou věc, rozhodl se výtažné lano třetího výsadkáře přepnout. Třetí výsadkář byl ale již připraven k seskoku, proto když lano odepnul, mu nařídil, aby se opět posadil, odepnuté výtažné lano přitom držel v pravé ruce. V tom okamžiku ale svobodník bez povelu vyskočil z balonového koše, výsadkový průvodce pochopitelně nemohl výtažné lano udržet, to se mu z ruky vysmeklo a tím pádem nemohlo zajistit otevření hlavního padáku PD-47, výsadkář nepoužil ani záložní padák, nebo ho otvíral v nedostatečné výšce těsně nad zemí.

Vyšetřovací komise zjistila, že smrt výsadkáře zavinil výsadkový průvodce, ten měl správné ukotvení výtažného lana zkontrolovat již na zemi, a ne s ním manipulovat ve vzduchu. Na vině byl ale také výsadkář, který vyskočil z koše bez povelu, a také včas nezareagoval na zjevnou závadu. Na této události je ale zajímavá jedna skutečnost, svobodník, který vyskočil bez povelu, musel vědět, že se mu hlavní padák bez zapnutého výtažného lana neotevře, stejně tak jako skutečnost, že nepoužil nebo možná pozdě záložní padák. To se již nikdo nedoví, jak je známo, tak mrtví nemluví a svoje tajemství si vždy nechávají pro sebe.

Tak tedy v roce 1963 se při provádění seskoků v armádě zabilo celkem devět mladých lidí. Na závěr lze tedy konstatovat, že zvýšený počet úrazů a smrtelných případů při seskocích, souvisel se zvýšenými nároky na způsob vysazení, v daleko větší míře než dříve, se prováděly hromadné seskoky do neznámého terénu a to ve dne ale i v noci, s úplnou výstrojí a výzbrojí a také s ochrannými protichemickými prostředky. Tato skutečnost samozřejmě souvisela s mezinárodní situací, tou byla „ Karibská a Berlínská“ krize., i o nich se dočtete v některém dalším dílu vzpomínek.

Jednu skutečnost ale nelze opomenout, žádný z těchto smrtelných úrazů se nestal u 1. výsadkového výcvikového střediska, i když v té době jsme již každý na svém kontě měli čtyři seskoky, a to za poměrně krátkou dobu od našeho nástupu k základní vojenské službě. O tom se můžete přesvědčit na přiložené fotografii, ta je z osobních záznamů, dá se říct takového „Deníku“ jednoho vojáka, pozdějšího staršiny osmé roty, záznam si vedl vojín, později četař Josef Karbulka, v dalších pokračováních se s ním na přiložených fotografiích ještě setkáte.

Záznamy jsou dost podrobné, takže se můžete dočíst, kdy byl seskok proveden, z čeho se skákalo, jaká byla výstroj a výzbroj, jestli byl seskok proveden ve dne nebo v noci, tam je dokonce i hodina, a také kde se nacházela doskoková plocha. Jen tak mimochodem, po skončení ZVS jezdil po celém světě kde, jako odborník dával do chodu obráběcí stroje z továrny TOS Čelákovice.

*****
Po hadrové revoluci se smrtelné úrazy výsadkářů nevyhnuly ani naší novodobé armádě, i když ten kabaret, má do opravdové armády daleko. Není se proto čemu divit, že zákonitě muselo dojít i k smrtelným úrazům u výsadkového vojska.

Není to tak dlouho, co se ve sdělovacích prostředcích objevilo jméno Miroslava Kalouska, respektive jeho švagra, který šil padáky pro naši novodobou kabaretní armádu někde v garáži, samozřejmě za velmi výhodných finančních podmínek. Při jednom seskoku údajně na tomto typu padáku vyrobeném někde v garáži, zemřel vojín od Chrudimského výsadkového praporu. Do armády měly být zavedeny nové padáky VTP-100 a u útvaru v Chrudimi se tyto padáky zkoušely, po této nehodě byla zakázka na tento typ padáku zrušena. Miroslav Kalousek byl dáván do souvislosti s tímto případem, respektive mu bylo kladeno za vinu, že nese podíl na této nehodě. V následujících řádcích bych rád popsal, jaké vyjádření jsem k tomu obdržel:

„Už mě to štve, tuto nehodu jsem v počátku šetřil já a ještě jeden příslušník. Nechci se zastávat Kalouska, nemůžu ho ani cítit, to ale nic nemění na tom, že to bylo úplně jinak. Vyhnu se jmenování konkrétních osob.

Vojín byl naprosto nedostatečně vycvičen, odmítl vyskočit na kulatém padáku, protož v bodě vysazení byly cáry mraků. Ve velmi krátké době šel na seskok znovu, ale to již na křídle, samozřejmě s minimem výcviku, za který zodpovídal jeho velitel. Nikdy se nepodařilo zjistit, kdo balil padák, na které vojín skákal.

Na padáku došlo k chybnému zapojení otevírání obalového dílce pro hlavní padák a zapojení tří kroužkového zádržkového systému. Toto zapojení bylo provedeno v opačném gardu, což způsobilo vytvoření „luku“ za výsadkářem. Po uvolnění zádržkového systému přesto došlo k naplnění, ale levá strana byla zachycená, tato deformace nebyla nijak velká, ale přesto způsobila rotaci.

V padesáti metrech nad zemí výsadkář hlavní padák odhodil a automatika otevřela záložní padák, následoval dopad na zem, na zemi byl záložní padák natažen a poslední dvě průvlečky zůstaly v poutkách, to přesně odpovídá výšce padesát metrů při pomalém klesání, neznám žádný jiný padák, který by v této konfiguraci fungoval.

Na závěr, výsadkáře zabila nevycvičenost a špatné zabalení, takže jeho přímí nadřízení. Z těchto důvodů nadřízení zmanipulovali vyšetřování, byly vytvořeny tři zprávy a teprve ta třetí vyhovovala.“

****
R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.listopadu 2024

****

FOTOGALERIE:

Fotografie z novin „Obrana lidu, ke zmiňované události na setkání výtečníků.
Osobní záznamy četaře Karbulky