TROCHA HISTORIE 100

Jako každý rok, tak i v roce 1963 se konala v Praze na Letné mohutná vojenská přehlídka naší armády.

Jako vždy se při této příležitosti na ministerstvu národní obrany rozhodovalo o tom, jaké jednotky, se této „slávy“ zúčastní.

U motostřeleckých, tankových, leteckých, jednotek Pohraniční stráže a vojsk Ministerstva vnitra to bylo jasné. Velení armády se ale dohadovalo, které jednotky, a hlavně ze kterých posádek, budou reprezentovat tehdejší výsadkové vojsko.

Posádky výsadkového vojska byly čtyři, 22. výsadková brigáda v Prostějově, 7 výsadkový pluk zvláštního určení v Holešově, 4 výsadkové výcvikové středisko v Chrudimi, a 1 výsadkové výcvikové středisko v Luštěnicích.

Přihlíželo se samozřejmě ke vzdálenosti jednotlivých posádek od místa konání přehlídky, to bylo z čistě ekonomických důvodů, cesta z Prostějova nebo Holešova by se bývala uskutečnila po železnici, to vyžadovalo složité zabezpečení.

Náčelník generálního štábu rozhodl, že reprezentací výsadkových jednotek ČSLA pověří tehdejšího velitele 1 armádního sboru generál-majora Alexandra Muchu. Ten měl k dispozici dva prapory výsadkářů a bez váhání je na přehlídku určil. Samozřejmě že, kritériem byla právě blízkost posádky, to Luštěnice splňovaly, a to i přes skutečnost, že středisko fungovalo na vysokém stupni utajení.

Bylo tedy rozhodnuto, že výsadkáři pojedou na vozidlech Praga V3S, budou sedět na lavicích po čtyřech a ve čtyřech řadách na korbě vozidla, ustrojeni budou do polního stejnokroje vzor 60 „mlok“, mimochodem to byla jedna z novinek tehdejší přehlídky, na zádech budou mít hlavní padák PD-47, na hlavě koženou letní kuklu pro výsadkáře, na rukou výsadkářské rukavice, a na prsou útočnou pušku „vzor 58“ s nasazeným zásobníkem (ten byl samozřejmě prázdný).

Mimochodem zásobníky nikdo nekontroloval, jestli „náhodou“ někdo nemá v zásobníku ostrý náboj, a to i přes to, že tribuna byla plná zajímavých hostů. Ale nebyli jsme v Americe, kde se prezidenti střílí jak králíci.

Ještě k těm kuklám, byly zimní s kožešinou, a letní bez, velikost byla číslována třeba jako čepice, nebo později barety., na přehlídku jsme vyfasovali letní provedení.

Tak se začalo nacvičovat, prapor ze Stříbra byl ubytován pod stany na Vypichu, prapor z Karlových Varů na letišti ve Kbelích. Po celou dobu nácviku panovalo poměrně studené dubnové počasí s častými dešťovými přeháňkami, byli jsme promočeni, a nebylo kde se usušit. Protože jsme se jen vozili a nepochodovali, tak nám byla i zima, při neustálém nastupování na auta, jsme museli dávat pozor, abychom si nechtěně neotevřeli padák.
S hlavním padákem se nastupovalo velmi špatně, ti, kteří seděli úplně vpředu, museli navíc překračovat všechny lavice, a ty byly k podlaze vozidla přibité.

My jsme se při nácviku na přehlídku moc nenadřeli, mám na mysli pilování slavnostního pochodu, nebo cokoliv podobného, horší to ale bylo u jednotek motostřeleckých praporů, nebo vojsk Ministerstva vnitra a Pohraniční stráže, které ten slavnostní pochod nacvičovaly.

Při nácviku se velícím důstojníkům pořád něco nelíbilo, a tak se cvičilo o sto šest. Při nácviku sice měli nějakou přestávku, a této přestávky využila „pěchota“ třeba k tomu, že si sundali přilby, a jednoduše si na ně sedli. To nemohli udělat příslušníci PS, kteří měli na hlavách brigadýrky, na ty se nedalo sednout.

Této skutečnosti využili „ politruci“ a „propagandisté“, složili takový verš, ten se pěchota musela naučit. V přestávkách nácviku motostřelci skandovali „ co pésáci co děláte, že si také nesedáte“, a pohraniční stráž odpovídala „ brigadýrka zelená, větší sílu znamená“, z těchto pokřiků měli největší radost již zmiňovaní politruci a propagandisté.

Skutečnost, že si na přilby sedali motostřelci, znamenalo, že barva na přilbách byla odřená, vyřešilo se to tím, že před generálním nácvikem, byly všechny přilby přestříkány rychleschnoucí khaki barvou.

Ještě jedna zajímavost z přehlídky, o které se málo ví. Pochodující jednotky měly na nohou služební obuv vzor 60, tak zvané „kanady“, ty mají a i tenkrát měly podrážku ze surové gumy, ta při pochodu poněkud tlumila zvuk pochodující jednotky.
Někdo z vrchnosti tedy vymyslel, že „kanady“ budou na přehlídce s koženou podrážkou, aby zvuk při pochodu co nejvíce vynikal. Podle pozdějšího vyjádření jednoho z pochodujících vojáků, to bylo dost náročné, v těchto „kanadách“ se vzhledem k jejich kožené podrážce, velmi špatně pochodovalo, ony totiž klouzaly.

Nácvik byl ukončen, nastal den přehlídky, nové „maskáče“ které jsme na přehlídku vyfasovali (mimochodem to byla jedna z novinek v ustrojování) smrděly naftalínem.

Při příjezdu na přehlídkovou trasu jsme museli sledovat důstojníka s praporem na balkóně jedné budovy. Ten když tím praporem zamával, tak jsme jednohlasně řekli „tři, čtyři“ potom provedli k poctě zbraň a vpravo hleď, to bylo asi tak 200 metrů od hlavní tribuny, před ní jsme již všichni museli hledět doprava.

Hlavní tribuna byla do posledního místa zaplněná členy vlády, generalitou armády, vojenskými přidělenci jednotlivých států, ale také čestnými hosty spolu se spoustou pionýrů, nechyběl ani prezident, před tribunou pak čestná jednotka Hradní stráže se zástavou prezidenta republiky.

Přítomné dámy měly při pohledu na tuto jednotku mokro na hřišti. Prezident nám z tribuny zamával, Lomský zasalutoval, a velitel 1 armádního sboru někde zvracel, údajně se mu udělalo nevolno, spíš si myslím, že to přepískl s „bohatýrskými“ přípitky, jak tomu na takových akcích bývalo zvykem. A to ještě „súdruh“ generál netušil, že ho o něco později přejede při venčení psa, tramvaj.

Zazněl povel velitele přehlídky, dirigent Ústřední vojenské hudby ČSLA, nadporučík František Železňák, mimochodem rodák z naší vesnice Čechy pod Kosířem, zvedl taktovku, a hudba spustila „ Kde domov můj“ a tenkrát ještě pokračování“ Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijů“, obsluhy 122 mm houfnic do velebných tónů vypálily první ránu, samozřejmě, že cvičnou municí.

Debilní salvová děla byla ještě v nedohlednu. Projeli jsme okolo tribuny, kousek za ní jsme si dali pohov, přehlídka pro nás skončila, odjeli jsme do Luštěnic.

Úplně na závěr, kam se všechna ta výstroj a výzbroj poděla?

R/MŘ

Pokračování v sobotu 19.července 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 99

V předchozích kapitolách byla i informace o strážní službě na muničním skladě „JIRNÁ“, název byl zřejmě odvozen od vrcholu stejného jména, jeho výška byla 523 metrů n.m., tento sklad se nacházel hned vedle hlavní silnice směrem na Ostrov u Stříbra.

U odbočky z hlavní silnice byly značky zakazující vjezd všech vozidel a také výstraha, že se jedná o střežený vojenský prostor se zákazem vstupu, spolu s informací o nebezpečí ohrožení života. Jedna zajímavost, o které se málo ví, v blízkosti tohoto muničního skladu se nacházelo utajované velitelství 1 armádního sboru, které by bylo uvedeno do činnosti v případě válečného konfliktu.

Ještě jedna zmínka o tomto místě a to v souvislosti s místem mého bydliště. Z naší vesnice ve Stříbře sloužil i jeden voják, znám jeho jméno, na hřbitově najdete i jeho hrob spolu s pomníkem, na kterém je i jeho fotografie, ten se vracel z vycházky, při návratu si „stopl“ nákladní vozidlo, posádku tvořili zaměstnanci pivovaru, která rozvážela po okolních hospodách sudy s pivem. Měl ale smůlu, vozidlo v jedné ze zatáček v důsledku opilosti řidiče havarovalo, jeden ze sudů prorazil kabinu vozidla, a vojína usmrtil. Sudy v té době byly z těžkého dubového dřeva, navíc jejich váhu násobilo jedno sto litrů piva, které v tom sudu bylo.

Ale zpátky k muničnímu skladu.

Na muničáku se skladovaly všechny možné používané, ale i starší druhy munice, miny, trhaviny, a také letecké pumy, ty byly uloženy v takových laťových bednách pod přístřešky, pod stejnými přístřešky stály i nákladní automobily zakryté plachtami, korba s plachtou byla po obvodu opatřena lankem a na lanku byla pečeť, pečeti se čas od času kontrolovaly.

Byly zde uloženy náhradní motory do obrněných transportérů, později i motory 3R9 do raket. Vlastní sklad byl asi 300 metrů od strážnice v lese, který byl udržovaný, samotný muniční sklad byl od okolí oddělen průsekem.

Podél celého oplocení chodili strážní, později byla tato stráž zrušena a střežilo se jen vnitřní oplocení. Mezi jednotlivými ploty byli na ocelových vodících lankách puštěni psi. Ti psovodi, tak to byla samostatná kapitola, vyprávělo se, že psy, krmili jídlem z kuchyně mužstva, sami pak konzumovali konzervy s masem, které pro psy fasovali, nevím, ale stravování mužstva bylo ve Stříbře na velmi mizerné úrovni.

Vzhledem k rozloze a důležitosti skladu se stavěla tak zvaná „důstojnická stráž“, velitel stráže byl v tomto případě důstojník, nejvýše do hodnosti nadporučík, potom dva závodčí, to byli poddůstojníci, samotnou stráž tvořilo dvacet jedna vojáků základní služby, ti vykonávali samotnou strážní službu na sedmi stanovištích.

Spolu se strážnými byl ve stráži i jeden psovod spolu s jeho psem. Tato stráž byla pro vojáky noční můrou, a to pro přítomnost důstojníka na strážnici. Ten měl sice svoji místnost, ale mohl se kdykoliv podívat co se děje v místnosti pro strážné.

Kontrolovat strážné na jejich stanoviště ale nechodil, při kontrole mohl velmi lehce přijít k úrazu, zvláště když se jednalo o důstojníka, který nebyl u mužstva příliš v oblibě.

Na konci léta stráž na tomto muničáku vynahradila všechny její nedostatky. Rostly tam totiž borůvky a velké množství hřibů, vzhledem k tomu, že je tam nikdo jiný než vojáci nemohl sbírat, tak jich tam bylo hodně, proto také dorůstaly do větších velikostí. Vojáci, kteří na muničák chodili pravidelně, tak tyto lesní plody v Armě měnili za cigarety a sem tam i alkohol.

Sběr a následná konzumace měly i jednu nevýhodu, vždy Vás prozradila barva Vašich úst, ta upozornila na skutečnost, že jste místo hlídání sbíral borůvky. Na tuto skutečnost upozornil i jeden kontrolní orgán, který následně nechal vystřídat celou stráž, jako důvod uvedl porušení předpisů o strážní službě, mám za to, že to byl předpis „ZÁKL 1-1".

Nevím, ale jen si matně vzpomínám, že tam bylo napsáno „ na strážním stanovišti je zakázáno kouřit, jíst a věnovat se činnosti, která by odváděla pozornost od střežení objektu“ Ale i na takovém strážním stanovišti nebyla nouze o nějaký příběh.

Zde trochu odbočím, než ho začnu popisovat.
Seděli jsme na chatě u jednoho bývalého vojáka, který sloužil také v Luštěnicích, jeho jméno ale vynechám, protože později po odchodu z vojny sloužil u bývalé Veřejné Bezpečnosti, a to na tu dobu, s dost vysokou hodností kapitána.

Jak tomu tak na takových setkáních bývá, tak jsme vzpomínali na naše mládí, a tím pádem i na službu u výsadkového vojska. Zde je nutné dodat, že jeho chata se nachází v Litenčické pahorkatině, přesněji v místě nazvaném „ Ždánický les“, ještě více upřesním, že je v lokalitě nazývané „Pastviny“.

Tam se nachází bývalé rekreační středisko, ve kterém se v době socialistického Československa, léčily děti z celé ČSSR, které trpěly nemocí dýchacích cest, tak zvané astma. Po hadrové revoluci bylo toto zařízení zprivatizováno, a léčení skončilo. Později jsme na tom místě měli náš druhý sraz výsadkových veteránů z Luštěnic.

O čem jsme hovořili?

***
Vzpomíná majitel chaty:
Končila nám dvaceti čtyř hodinová směna na muničáku, byla to vlastně naše poslední stráž, za tři dny jsme odcházeli do civilu. Chtěl jsem se s tou stráží ale nejen s ní nějakým způsobem rozloučit, kus od strážnice stála opuštěná „kadibudka“ do které nikdo nechodil, tak jsem sundal z ramene automat, natáhl a celou dávku do té kadibudky vystřílel. Když dozněla poslední rána, tak jsem si s hrůzou uvědomil, že tam někdo čistě náhodou mohl sedět, těch mých pár kroků k té rozstřílené kadibudce trvalo celou věčnost, naštěstí v ní nikdo neseděl. Moje otázka zněla, kde jsi prosím tě vzal tolik nábojů? Jeho odpověď byla „ tak to člověče do dneška opravdu nevím“.
***

Jako strážný jste byl „nedotknutelný“, bylo to proto, jak bylo uvedeno v předpisu, že jste i v době míru vykonával bojový úkol.

V čem takový bojový úkol spočíval, třeba v tom, že jste hlídal „basistu“ to byl výraz pro vojáka, který si v útvarovém vězení odpykával trest, který mu byl udělen. K tomu trestu, jen pro připomenutí, mohl jste dostat trest, ve kterém jste byl ve vězení po určitou dobu, tedy celých dvacet čtyři hodin denně, nebo trest vězení „po službě“.

To znamenalo, že jste se normálně zúčastňoval výcviku, ale po přečtení denního rozkazu jste si sbalil deku, a odešel do vězení, kde jste strávil zbytek dne a noc. Po budíčku jste se vrátil zpět k jednotce. V obou případech na Vás dohlížely stráže, a mohl jste být přidělen na jakoukoliv práci v prostoru kasáren.

Ještě jedna zajímavost ze střediska v Luštěnicích, poddůstojnická škola v Luštěnicích stráž nestavěla, její příslušníci byli pouze zařazováni jako dozorčí kuchyně.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 12.června 2025

TROCHA HISTORIE 98

Ještě k tomu desátníkovi co té stráži tenkrát v tom učilišti velel. Nevím od jaké jednotky nebo útvaru byl do kurzu praporčíků odvelen, ale jednou vyprávěl, že u útvaru od kterého do kurzu přišel, chodili do stráže hlídat nějaký objekt. Tam prý chodili i dívky nebo ženy našich tmavších spoluobčanů, lépe řečeno cikánů, ty údajně u plotu vojákům ukazovaly to, co měly pod zdviženými sukněmi. Zadarmo to ale nebylo, vojáci jim za to dávali bochníky chleba. Nevím, ale na vojně se dělo spoustu věcí, vojáci byli v tomto směru nepřekonatelní.

Ale zpátky k Luštěnicím, výsadkové středisko sousedilo s tankovou divizí, tato divize měla v prostorách střediska pod jednoduchými přístřešky uloženy starší stíhače tanků „ST – 100“, číslo 100 udávalo ráži kanonu, který ten stíhač měl.

Strážní službu u těchto objektů vykonávali příslušníci strážního odřadu, kteří byli ubytováni ve středisku. Nevím kolik jich bylo, ale svojí nekázní působili neustálé problémy, a velení střediska také neustále řešilo stížnosti místních obyvatel na jejich chování, prakticky byli buď ve stráži, nebo ve svém volnu na vycházce, a to buď povolené, nebo nepovolené. Nevykonávali žádný výcvik, na rozdíl od nás měli vojnu, jako procházku růžovým sadem.

Jejich výstroj se od té naší hodně lišila. Oblečeni byli v pracovních, starších uniformách vzor 21, na nohou boty, kterým se říkalo „půllitráky“, bylo to něco na způsob jezdeckých bot, ale z velmi hrubé kůže, a také ve velmi horším provedení.

Zbraně používali samopaly vzor 26, to byly krátké samopaly se sklopnou ramenní opěrkou, které dříve používalo výsadkové vojsko Jejich chování se mnohokrát řešilo na velitelské úrovni, ale k ničemu to nevedlo.

Ve středisku se měli moc dobře, na stravu chodili do naší jídelny, kde dostávali stejné jídlo a porce jako my. Nechodily k nim žádné kontroly, a pokud nějaká přišla tak jedině od jejich útvaru z Milovic, o té byli vždy včas informováni, se svým útvarem měli telefonické spojení přes naši ústřednu.

Pokud došlo ke kázeňským přestupkům, za které byl udělen trest vězení, tak byli zavřeni do našeho vězení, to bývalo dlouhodobě prázdné, u našich jednotek byla kázeň přece jen na vyšší úrovni než u nich. Vězení, neboli „basa“ bylo někdy využito, pokud nebylo místo v hotelu, a za vojákem přijela návštěva. Tento způsob využití byl ale dost problematický.

Stalo se, že prostor našeho vězení využíval jeden z tankistů již zmiňovaného strážního odřadu. Při jeho převzetí velitelem stráže, u kterého byl i dozorčí posádky, byl tento tankista poučen i o tom, že po dobu výkonu trestu může být přidělen k vykonání nějaké práce v prostoru kasáren.

Byla to docela běžná praxe, vězni byli používáni k úklidu na strážnici, nebo třeba k vykládce uhlí ze železničních vagonů. Při jakékoliv činnosti s nimi ale musel být strážný, takový byl předpis. Také byl poučen o tom, že pokud by se pokusil o útěk, tak může strážný použít i zbraň.

Co se stalo? Vězeň byl přidělen na nějakou práci mimo strážnici, práce se mu ale moc nezamlouvala, tak se rozhodl, že uteče. Nevím, jak si to představoval, ale prostě začal utíkat.

Strážný, voják prvního ročníku ho sice několikrát vyzval k zastavení, ale vězeň nereagoval, strážný váhal s použitím zbraně, ono něco jiného je střílet na střelnici do terčů, a něco jiného střílet po vojákovi, který sice neposlechl a utíká, ale je to, dá se říct živý tvor.

Bohužel prchající vězeň měl ale smůlu, z oběda se vracel dozorčí posádky, který výzvy strážného k zastavení prchajícího vězně slyšel a utíkajícího vězně na vlastní oči viděl. Dozorčí vytáhl pistoli a prchajícího vězně střelil do nohy. Střelné zranění nebylo vážné, zraněný byl odvezen do nemocnice a ještě v průběhu léčení vojenským prokurátorem obžalován a také odsouzen.

Skutečnost, že proti prchajícímu vězni byla použita zbraň, bylo z jednoho prostého důvodu. Krátce před tímto incidentem došlo u sousední tankové divize k mimořádné události, a závažnému trestnému činu vraždy.

Byli tam zastřeleni tři vojáci, střelcem byl četař základní služby, co se tenkrát stalo?

Jednoho březnového rána našel pomocný dělník na vojenské střelnici u Lipníka v chodbě strážnice dva zastřelené vojáky, v místnosti vedle chodby potom ještě dalšího vojáka, v místnosti byl také utržený telefon. Vyběhl ven, sedl na kolo a odjel do Lipníka, kde z kanceláře lesní správy zavolal na posádku do Milovic.

Netrvalo dlouho a na místo činu přijela vojenská komise a zakrátko na to i vyšetřovatelé pražské kriminálky, spolu s orgány vojenské kontrarozvědky.

Zpočátku to vypadalo na nějakou nepřátelskou špionážní akci, protože krátce před tím byl u obce Struhy, která byla součástí vojenského prostoru Milovice –Mladá, zadržen vůz německého velvyslanectví s posádkou.

Na strážnici chyběl i jeden samopal, tak se rozběhlo vyšetřování.

Následně se v kapse uniformy jednoho ze zastřelených vojáků, našla jízdenka na vlak do stanice Křinec. Vyšetřováním se zjistilo, že tam vojáci jezdívali dost pravidelně za děvčaty. Byli tam i v osudný den, a dalším vyšetřováním bylo zjištěno, že se zastavili i v místní hospodě.

Hospodský při výslechu uvedl, že si dva vojáci při příchodu do hospody objednali tři piva, na jeho dotaz kde mají třetího, odpověděli, že se zdržel a přijde za chvíli, hospodský jim na to odpověděl, že až přijde, tak mu pivo natočí.

Vojáci si dali každý ještě jedno pivo, ale ten třetí nepřišel. To byl zvrat ve vyšetřování, dalším se pak zjistilo, že ten třetí, který měl tu osudovou neděli službu, a musel zůstat v posádce, v té vesnici opravdu děvče měl. Dotyčná slečna potom přiznala, že s ním známost má, ale tuto neděli za ní přijel jiný známý, a sice četař z posádky v Milovicích. Řekla také, že se jí ten četař neustále vnucuje a naléhá, aby tu známost s tím vojákem z toho Lipníka skončila, ona ten jeho návrh ale odmítla.

Vyšetřování se přeneslo do posádky v Milovicích, tam nechali nastoupit celý útvar, u kterého dotyčný četař sloužil: Ten nastoupil bez pláště a s oděrkami na rukou a obličeji. Následoval jeho výslech, u kterého byl dotázán od čeho má ty oděrky a kde má plášť, následně byl odvezen do Lipníka, kde se k vraždě těch vojáků přiznal.

Toho vojáka, co měl v neděli službu, neměl rád, a to kvůli té slečně z Křince, měl od něho dokonce vypůjčeny nějaké peníze, a proto se rozhodl, že se mu pomstí.

Využil té příležitosti, že se vojáci zastavili na pivo, běžel napřed na střelnici, tam na strážnici tomu vojákovi začal nadávat, dokonce se sním, pustil i do rvačky. Ten chtěl telefonem zavolat o pomoc, ale útočník mu telefon vytrhl a urval ze stěny.

Vojín, který byl napaden, asi udělal osudovou chybu, v sebeobraně vzal do ruky nabitý samopal, útočník mu ho ale vykroutil z ruky a krátkou dávkou vojáka zastřelil.

Potom mu ale došlo, co udělal, až se ti dva vrátí z hospody, tak určitě budou chtít vědět, kdo mohl jejich kamaráda zabít. Sedl si tedy na konci tmavé chodby naproti vchodovým dveřím a čekal, až přijdou. Netrvalo dlouho a ti dva se bezstarostně po vypitých pivech, nic netušíce, otevřeli dveře, a vstoupili dovnitř.

Za nimi je uvítala dávka ze samopalu, četař potom ty dveře zavřel a odešel do Milovic. Po cestě strčil pod jeden můstek zakrvácený a potrhaný plášť spolu se samopalem, a vrátil se do kasáren, Měl za to, že se na jeho čin nepřijde, spravedlnost nezůstala slepá, v následném procesu byl odsouzen k trestu smrti.

V souvislosti s touto událostí vyšetřující orgány upozornily na nedbalý výkon strážní služby na tomto stanovišti, padly i nějaké tresty, později se ale na celý případ zapomnělo.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 5.července 2025

TROCHA HISTORIE 97

Pokračování Trochy historie 96...

*****
"Jano, tušil, co se může přihodit tak dával velmi dobrý pozor, aby ho nikdo nepřekvapil, jak to pokračovalo? To se dočtete v dalším dílu vzpomínek"......
*****

Dozorčí útvaru se vydal na kontrolu, samozřejmě bez velitele stráže, u skladů začal přelézat bránu objektu, a na malou chvíli, jak později Jano vyprávěl, se nahoře na bráně zastavil, bylo to zcela logické, musel si přehodit nohu na druhou stranu brány.

Ale měl smůlu, Jano, si bránu velmi pečlivě hlídal, a počínání dozorčího neustále sledoval, využil okamžiku zastavení, a nad hlavu toho kontrolního orgánu vypálil krátkou dávku, jak mnohem později řekl, tak žádný varovný výstřel se nekonal.

Kontrolní orgán nahoře na bráně samozřejmě patřičně ztuhl a velmi rychle pochopil, že udělal chybu. Před druhou, zase krátkou dávkou Jano déveťákovi řekl pár slov, ten si na té bráně svoji další kontrolu rozmyslel, a zůstal sedět. Mezitím již přiběhl velitel stráže, který zaslechl výstřely, sebou měl dva strážné a všichni spatřili nevídané divadlo.

Dozorčí útvaru se křečovitě držel brány, a jen koktal něco o odvolání strážného. Jano, teď již předpisově provedl vystřídání, a spolu s velitelem stráže, i dozorčím útvaru, kterému mezitím dovolili z té brány slézt, opustili prostor.

Celý incident měl dohru u velitele střediska, hlavní viník incidentu byl přeložen k sousední jednotce a Jano, si na doporučení velitele střediska, podal žádost o přeložení k úplně jiné jednotce. Bylo mu vyhověno, a dokonce se dostal k nějakému útvaru blíž k místu svého bydliště někam na Slovensko.

Když se s námi při odjezdu od střediska loučil s hubou rozesmátou od ucha k uchu, tak na dotaz, co tomu bláznovi, protože jinak se to nazvat nedá, na té bráně řekl, tak svojí měkkou slovenštinou odpověděl „ ak sa eště raz pohněš, tak to do těba našijem“, neměli jsme sebemenší důvod mu nevěřit, byl by to určitě udělal. Na jeho místě bychom jednali stejným způsobem.
Ještě něco, taková maličkost, chybějící náboje ze zásobníku zbraně, ze které Jano střílel, byly bez náhrady odepsány.


Další příhoda je z kategorie méně úsměvné a mohla skončit tragicky. Vzpomíná Josef Pešek od praporu Karlovy Vary, který také cvičil v Luštěnicích. Hlídali jsme na muničním skladě, mezi vojáky jednoduše nazývaný „muničák“, jako každý sklad tohoto druhu se nacházel v lese.

Chodili jsme tam tři strážní za sebou po takové pěšině v rozestupu asi 50 metrů. Bylo to v zimě a v noci, chodil jsem jako prostřední, za mnou chodil třetí strážný, byl to voják prvního ročníku. Napadla mně taková volovina, nebylo to nic jiného než to, že jsem se v jednom místě schoval za strom. Až mně poslední strážný přešel, tak jsem se pomalu vydal za ním, chvíli mu trvalo, než zjistil, že někdo chodí za ním a ne před ním, najednou se mně jeho silueta ztratila a začínalo to být špatné, chvíli jsme se vzájemně hlídali, až do doby kdy se zastavil, a já jsem uslyšel zvuk natahovaného závěru jeho „ osmapadesátky“ a otázku, jsi to ty?

S velkou úlevou jsem mu odpověděl že, jsem to skutečně já a jeho odpověď byla jednoznačná „ vole já jsem to už natáhl“ v ten moment jsem si musel přiznat, že to co jsem udělal, byl ode mne opravdu velmi pitomý nápad. Být s námi na stráži jeden voják odněkud z Ostravy, o kterém se tradovalo, že když přišel na muničák, tak okamžitě natáhl a odjistil automat a tak hlídal. Ostatní vojáci se s ním proto báli do stráže chodit.

Ne všechny příhody končí, dá se říct úsměvně. Níže popsaná událost se stala na muničáku kousek od Karlových Varů, k čemu tam došlo?

Vojín od strážní jednotky požádal svého velitele o výměnu služby, jako důvod uvedl dopis od snoubenky, která mu psala, že za ním přijede na návštěvu. Jednotce velící důstojník, mu ale výměnu nepovolil, voják řekl, že pokud snoubenka přijede, a on bude muset do stráže, tak že se na stanovišti zastřelí.

Ta dívka skutečně za tím vojákem přijela, a vojákovi z kasáren volali, že má návštěvu, on na to nic neřekl a odešel na strážní stanoviště, kde se jednou ranou z automatu zastřelil. Major, který té jednotce velel a výměnu nepovolil, byl okamžitě přeložen k jiné jednotce, a to dost daleko od té původní.

Velení moc dobře vědělo, že by se mu kamarádi toho zastřeleného vojáka rychle pomstili, bohužel vojákovi život již nikdo nevrátil. Ano, i takové velitele tehdejší armáda měla.

V předcházející kapitole jsem se zmínil o strážném, který vykonával funkci „návěstníka“, to jste stál před vchodem do strážnice, a každého kdo tam chtěl vejít, jste musel vyzvat k zastavení, uvědomit velitele stráže, a ten rozhodl, jestli dotyčná osoba může vejít na strážnici. Zastavení se nevztahovalo na stráže, které se vracely z vystřídání.

Zase, středisko v Luštěnicích návěstníka nestavělo, ale některé jiné útvary ano.

Jak to dopadlo když návěstník „zazmatkoval“, se dočtete dále.

Byl jsem kádrovým rozkazem V 1 A, jinak velitele první armády, odvelen do kurzu praporčíků ve „ Vyšším vojenském učilišti hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše“, tak zněl oficiální název tohoto učiliště, ve Vyškově. Tam jsme byli několikrát zařazeni i do stráže, obyčejně to bylo ze soboty na neděli, protože přes týden jsme seděli v lavicích na učebnách, a šprtali vojenskou vědu.

Učiliště mělo v tu dobu obrovský tankový park v prostoru za kasárnami samotného vojenského újezdu „Březina“ Bylo tam uloženo, nevím proč, obrovské množství tehdy moderních tanků T-54, které byly vzhledem ke svažitému terénu, zaparkované na takových terasách, všechny tanky byly zakryté plachtami, snad kvůli tomu aby nerezivěly, nebo kvůli leteckému průzkumu, družice v té době byly ještě v nedohlednu.

Tankový park se neustále budoval, přes den se tam pohybovalo neskutečné množství civilních osob, které na stavbě pracovaly, celou stavbu prováděla tehdejší firma „Vojenské stavby“, to byla skutečnost, která nám při pozdějším vyšetřování celé události pomohla.

Nastoupili jsme tedy do stráže, velitel stráže byl desátník z našeho kurzu, od nějakého útvaru, byl to takový zbrklý poddůstojník. Ještě je nutné podotknout, že poddůstojnické hodnosti jsme měli všichni. Já jsem spolu s jedním kolegou, který byl v kurzu od výsadkové brigády, střežil jednu terasu s těmi tanky.

Takže my dva jsme jako správní profíci zalezli pod jednu plachtu, vytáhli cigarety a hulili o sto šest. Tak spokojeně pokuřujeme a polohlasně klábosíme. Najednou směrem od strážnice zazněl výstřel, zašlápli jsme cigarety, a opatrně vystrčili hlavy, to již ale nad nimi začaly létat kulky, dá se říct, že ze všech stran.

Kryli jsme se mohutnými pancíři tanku, a čekali, co bude dál. Vzápětí se ozvala další střelby a to z terasy nad námi, kde byli další strážní. Po chvíli další střelba, ale z prostoru kde stála strážnice, ta byla ale z více zbraní.

Po chvíli vše utichlo, chvíli čekáme, a potom opatrně vylézáme z našeho úkrytu. Netrvalo dlouho a přišli noví strážní, těch se ptáme, co se stalo. Odpověděli, však uvidíte, odcházíme na strážnici, tam na zemi spousta prázdných nábojnic, otevřená okna a smrad ze spáleného střelného prachu.

Za chvíli se objevil „gazík“, to byl malý terénní automobil GAZ -69 s dozorčím útvaru, vzápětí přijela další vozidla s „kontráši“, tedy pracovníky VKR, a také Bezpečnost s psovodem. Začínají výslechy, a my se dovídáme, jak to asi všechno bylo.

Strážný, který stál před strážnicí jako návěstník, údajně zaslechl na cestě nějaké kroky, rozsvícením baterky se snažil zjistit, o co jde, odpovědí mu byla dvě světla, která svítila proti němu. Nezaváhal, sundal z ramene zbraň a předpisově zvolal „stůj, kdo tam“, žádná odpověď, tak přesně podle předpisu další výzva navíc okamžitě doplněná výstražným výstřelem.

Na to velitel stráže vyhlásil poplach, strážní na strážnici začínají z otevřených oken pálit ze svých zbraní na domnělého narušitele. Z oken pálí ve směru ke stanovištím stráží na terasách s tanky. Tam se strážní domnívají, že jsou napadeni, tak palbu opětují, později se mezi námi přiznali, že byli také schováni za tanky, a stříleli jen do směru, odkud přicházela střelba.

Celá komedie skončila s poloprázdnými zásobníky, jen já a kolega jsme střelivo odevzdali do posledního náboje, což bylo později kvitováno, jako téměř hrdinský čin. Na otázku vyšetřujícího orgánu, soudruhu svobodníku, proč jste také nestřílel?, jsem odpověděl, že jsem nikoho neviděl, stejně odpověděl i kolega. Mezitím pes našel nějakou stopu, ta ale skončila po několika metrech v blátě na rozježděné cestě, dál byla údajně stopa od bicyklu, na který tam někdo nasedl. Tolik vyšetřovací verze.

Jak to ale bylo ve skutečnosti? Vzhledem k tomu, že se celý objekt parku, strážnice a ostatních budov nacházel v lese, tak se dalo předpokládat, že se tam může pohybovat i nějaká zvěř, v tomto případě se asi jednalo o jelení zvěř. Tak že se dalo předpokládat, že návěstník si baterkou posvítil do očí jelena. Z jeho očí se světlo odrazilo, strážný zareagoval výzvou, na kterou jelen nereagoval, zmizel až po výstřelech.

Důležité ale bylo, že i přes intenzivní střelbu se nikomu nic nestalo.

Celá akce měla ale ještě dohru v kasárnách, po návratu ze stráže se jako obvykle musely vyčistit zbraně, nevím, jak se to stalo. Ze zbraně toho strážného, který celou akci s tím střílením zapříčinil, vyšel výstřel, samozřejmě že s ostrou ráží.

Příčinou byl pravděpodobně náboj „ zapomenutý“ v hlavni zbraně. Opět se nikomu nic nestalo, „ kulka“ v pohodě prolétla stropem v místnosti, kde se zbraně čistily, jak to bylo možné? Ty budovy v učilišti byly stejně jako v Luštěnicích dřevěné, postavil je za války německý „Wehrmacht“.

Celý incident měl samozřejmě dohru u velitele učiliště, tím byl tenkrát generál major František Bedřich, pozdější náčelník „Hlavní politické správy ČSLA“, ten měl údajně říct že „tak si chlapci zastříleli a hlavně, že nikomu se nic nestalo".

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.června 2025.

TROCHA HISTORIE 96

Ještě je potřeba se zmínit o jednom strážním stanovišti, to nebylo u střediska, ale u pluku ve Stříbře.

Bylo to strážní stanoviště u bojové zástavy, středisko v Luštěnicích žádnou zástavu nemělo, ale u pluku ve Stříbře bojová zástava byla.

Toto stanoviště bylo v kategorii, ve které nebylo o co stát. Do této stráže se přednostně stavěli vojáci, kteří měli odznak „Vzorný voják“, do stráže nastupovali ve vycházkové uniformě, služební obuv musela být patřičně „vyleštěná“, opasek utažený na poslední dírku, a obličej nejmíň dvakrát oholený.

Ve dne, dvě hodiny na stupínku vedle zasklené, uzamčené a zapečetěné skříně, se zbraní v poloze „na prsa zbraň“ a v postoji „pohov“, ten se musel změnit v okamžiku, když okolo procházel důstojník od hodnosti majora a výše, strážný se musel postavit do pozoru, a při tom vzdát poctu „k poctě zbraň“.

Dvě hodiny na tom stupínku ve dne, v noci bylo dovoleno chodit po chodbě, nebo si i na ten stupínek sednout. Jediná výhoda tohoto stanoviště byla, že jste byl v suchu a nebyla Vám zima, v zimě byla budova štábu vytápěna. Ale i tato hrůza se dala vydržet, o tom je následující vzpomínka.

*****
Co se přihodilo, tak na to vzpomíná Josef Pešek od praporu „Karlovy Vary“.

Čas od času na nás připadla jedna z nejméně oblíbených stráží, tou byla stráž u zástavy 20 motostřelecké divize, to se stálo na stupínku u skříně se zástavou, každé hodnosti počínaje majorem se dávala „k poctě zbraň“, na velitelství divize těch vysokých šarží bylo požehnaně.

Jednou se stalo, že při nějaké přehlídce se také „větrala zástava“, skříň se slavnostně odpečetila, zástava se vynesla k přehlídkovým jednotkám, několikrát se s ní zamávalo, a zástava se vracela zpět do té skříně. Součástí zástavy bylo také pouzdro, do kterého se ukládala, v době kdy se zástava předváděla, tak se prostor ve skříni uklízel.

Čistilo se i to pouzdro, a při jeho čištění se z něho vysypala hromádka vajglů od cigaret. Samozřejmě že nastalo vyšetřování pro znevažování symbolů divize, ale nějak se nedařilo vyšetřit za čí služby, a hlavně jak bylo možné, že se ty „vajgly“ do toho futrálu dostaly, a to i přes to, že skříň byla zapečetěná.

Jak to v takových případech bývalo, tak se samozřejmě nic nevyšetřilo, vyřešení přišlo až při našem odchodu do zálohy se jeden vojín k tomuto „ hanebnému“ činu přiznal, skříň odemykal kouskem drátu, pečeť pak obnovil kovovou mincí, při zběžné kontrole se nic nepoznalo.
Vynalézavost vojáků neznala meze, a to jsme v té době nebyli vzdělaní v IT technologiích, pokud by tomu tak bylo, tak již tenkrát by bývali museli rozpustit celou Varšavskou smlouvu.

*****

Ale vrátím se zpátky k tomu, jak to na tom rozdílení probíhalo, kontrolovalo se kde co, od vyčištěných „kanad“, oholené „huby“, zbraně a další věci. Všechno záleželo na tom, který důstojník byl určen jako dozorčí útvaru.

Konečně zazněl povel „ do služeb a stráží rozchod“. To jsme ale ještě neměli zdaleka vyhráno, strážnice se musela od předešlé stráže převzít, a to nebylo zdaleka tak jednoduché. Pokud byla stráž od stejné jednotky, tak všechno probíhalo hladce, ale pokud byla stráž od jiné jednotky, tak se často dělaly různé naschvály. Pokud k něčemu takovému došlo, tak to odnesl poslední strážný od střídané jednotky.

Než došlo k jeho vystřídání, tak musel na stanovišti zůstat až do doby, než ho vystřídal nový strážný od nastupující stráže. Nakonec se všechno tak nějak uklidnilo, a mohli jsme začít vykonávat strážní službu.

Ta byla organizována následujícím způsobem - dvě hodiny na určeném strážním stanovišti, dvě hodiny bdící směny a dvě hodiny spánku. Někde se stavěl i tak zvaný „ návěstník“, to byl strážný, který stál před strážnicí a měl za úkol upozornit na osoby, které chtěly přijít na strážnici.

Pokud k tomu došlo, tak musel upozornit velitele stráže. O tom, co se může při vykonávání takové služby stát, bude samostatná kapitola.

Když jste se již dostal do „spící“ směny a rychle jste usnul, tak ty dvě hodiny spánku uběhly velmi rychle, a byl jste probuzen. Jen ten, kdo to poznal na vlastní kůži, ví, o čem to bylo, v této souvislosti mně napadá text jedné velmi známé písně, kde se mimo jiné zpívá že „ mladý šohaj napůl spící, vyved koně ze stáje“.

V případě probuzení po dvouhodinovém spánku, bych tato slova nahradil „mladý voják napůl spící, nasadil zásobník do zbraně“, potom ještě napůl spící, vyšel do studené podzimní noci. Po cestě na stanoviště se sice trochu zahřál, vystřídal kamaráda, a to bylo asi tak všechno.

Chodíte okolo objektu, Vaše oči si již zvykly na tmu, z okolního lesa zaznívá spousta zvuků, které se snažíte správně určit, čas se neúprosně vleče. Začne drobně pršet, nasadíte si kapuci od „maskáčů“, tím pádem zase tak dobře neslyšíte, nemáte se kde schovat, zbraň s plným zásobníkem je čím dál víc těžší, ručičky na Vašich hodinkách se strašně „loudají“, střídání je v nedohlednu.

Teď by tak mohl ještě někdo přijít na kontrolu, naštěstí dozorčí útvaru je v pohodě, a ani mu se nechce od vyhřátých kamen odejít. Konečně, zaslechnete kroky a tlumený hovor, objevil se závodčí s novým strážným, prohodíte pár slov, žádné předpisové předávání se nekoná.

Odcházíte na strážnici, před ní ze zbraně vyndáte zásobník, zmačknete spoušť, ozve se zvuk úderníku, je to v pořádku.

Teď budete dvě hodiny bdít, po jejich uplynutí se natáhnete na kavalec, a tvrdě usínáte. Dvě hodiny uplynou jako voda, a vše se znovu opakuje.

My a nám podobné jednotky chodily do stráže nepravidelně, ale bývalá ČSLA měla jednotky, tak zvané strážní útvary, které nedělaly nic jiného, než že hlídaly armádní objekty. Strážní služba, i když byla náročná, tak i při ní docházelo někdy k úsměvným příhodám, ale i k příhodám s tragickým koncem.

Strážní služba v Luštěnicích byla, dá se říct v pohodě, ale po výsadkovém výcviku, jsme se na nějaký čas vraceli do Stříbra k motostřeleckému pluku, v jehož sestavě jsme byli začleněni.

Ve Stříbře skončil náročný výcvik, jakým byly třeba zrychlené přesuny, nebo pozemní výsadková příprava, za to jsme si u tohoto „ landveru“ užívali strážní služby. Vždy, když jsme se na nějakou dobu vrátili do Stříbra, tak nám velitelství pluku a ostatních praporů tímto způsobem dávalo najevo, že náš prapor nemají moc v oblibě.

Asi nám záviděli lepší stravu, o deset korun vyšší „žold“, možná naše uniformy „ vzor 60“, nebo i zbraně se sklopnou ramenní opěrkou, prostě jsme chodili víc do stráží než na výcvik, o tom bude další zmínka ve vzpomínkách. Ale zpět do Luštěnic, co všechno se ve stráži mohlo přihodit.

U jedné čety, mám za to, že to byla druhá četa deváté roty, sloužil voják, jeho příjmení jsem dávno zapomněl, ale jméno si pamatuji do dnešní doby, jmenoval se Jano. Pocházel odněkud ze Slovenska, byl to takový, dá se říct, dobrosrdečný „ hromotluk“, ohromný kliďas, tím se odlišoval od svých kolegů slovenské národnosti.

Nevím proč, ale v přestávkách při čekání na seskoky z balonu, se se mnou dal do řeči. Nejen to, ale z kapsy maskáčů vytáhl krabičku cigaret, které byly součástí „kádé dávky Vysočina“ a tu krabičku s cigaretami mně dal, s poznámkou, že on nekouří...O těch cigaretách bude také zmínka později.

Tento voják nepadl do oka veliteli čety, shodou okolností byl také slovenské národnosti, ale na rozdíl od Jana, byl trochu prchlivý. Nevím proč, ale tento velitel Jana za každou maličkost neustále „péroval“ a nebojím se říct, že i určitým způsobem urážel.

Několikrát byl dotyčný voják od tohoto velitele i kázeňsky potrestán, toto chování velitele Jano dost špatně snášel, a bylo jen otázkou času, kdy mezi nimi vypukne nějaký konflikt.

Jednotka, ve které Jano, sloužil, byla určena do strážní služby, a velitel čety byl určen jako dozorčí útvaru. Všechno probíhalo jako obvykle, až na jednu věc. Zmíněný velitel čety ve funkci dozorčího posádky se rozhodl, že Jana při výkonu stráže zkontroluje a za případný špatný výkon služby potrestá.

Ve své omezenosti se vydal na kontrolu stráže, ke skladům „NZ“, na kontrolu měl právo, ale jen v doprovodu velitele stráže, toho ignoroval, a šel sám, což se mu nevyplatilo.

Jano, tušil, co se může přihodit tak dával velmi dobrý pozor, aby ho nikdo nepřekvapil, jak to pokračovalo? To se dočtete v dalším dílu vzpomínek.

R/MĎ

Pokračování v sobotu 21.června

TROCHA HISTORIE 95

STRÁŽNÍ SLUŽBA.

Po dobu našeho pobytu u střediska jsme se museli podílet i na výkonu dozorčí a strážní služby.

U výsadkového střediska byl výkon strážní služby celkem v pohodě, samotný objekt kasáren se nacházel ve vojenském prostoru, tak že již samotný vstup do tohoto prostoru pro civilní osoby byl problematický. V jakém počtu se stráž stavěla, si nevzpomínám, ale byla pouze poddůstojnická, to znamenalo, že velitel stráže byl poddůstojník, stejně tak i závodčí, závodčího mohl vykonávat i voják druhého ročníku základní služby.

Strážních stanovišť bylo několik, bylo to stanoviště u vchodu do kasáren, stanoviště u skladů NZ, tedy nedotknutelných zásob, to byla stanoviště, kde se stráž stavěla nepřetržitě, celých dvacet čtyři hodin. Od osmnácté hodiny se stráž stavěla u zádní brány kasáren, na štábu střediska, autoparku, a dílen střediska.

Na kotvišti balonu byla stráž samostatná a to po celých dvacet čtyři hodin, tam byla i malá budova strážnice. Stráž na kotvišti balonu se stavěla i v případě, že byl balon vytažen k provádění seskoků ve dne i v noci.

Jednotlivá stanoviště.

Stráž na štábu střediska byla parádní, středisko nemělo žádnou bojovou zástavu, u které by strážný musel stát, to znamenalo, že se mohl volně pohybovat po celém objektu štábu, navíc v zimním období byl v suchu a v teple, nějaká kancelář byla vždy otevřená, takže se mohl i na chvíli posadit.

Horší to bylo ale u dílen střediska, budova se musela pravidelně obcházet a to za každého počasí, navíc tam byla spousta zdivočelých koček a ty dělaly v noci nepředstavitelný binec.

Nejhorší stanoviště stráže bylo ale u zadní brány do kasáren, kde pokračovala silnice od vjezdu do kasáren, okolo překážkové dráhy až k hájence. Stráž se tam stavěla po zavření brány, v osmnáct hodin, v létě to ještě nebylo tak špatné, ale na podzim a v zimě, kdy byl den kratší, a nastala tma, tak tam nebylo na krok vidět.
Přístřešek tam sice byl, ale nebyla to žádná velká sláva, za deště nebo i silnějšího větru nebylo kam se schovat. Na stanoviště bylo nutné brát sebou i stanový dílec, to pro případ, že by pršelo.

Ještě jednu nevýhodu toto stanoviště mělo, silnice vedla, jak jsem se zmínil až k hájence, všude okolo byl revír ministerstva národní obrany. O tom bude zmínka v některém pokračování vzpomínek. V hájence bydlel hajný Josef Rybín, ten měl ministerský revír na starosti.

Stráž v autoparku také nebyla žádné terno, v létě to šlo, ale v zimě se muselo topit v místnosti, kde byly auto baterie. Na tom by nebylo nic divného topilo se v malých kamnech, jenže palivo do nich byl takový uhelný prach, který velmi špatně hořel, při delším pobytu v té místnosti jste se vystavoval otravě kysličníkem uhelnatým.

Stráž u skladů NZ byla celodenní, byly to dvě budovy, které sousedily s malým lesíkem, ve kterém byla vodárna, les i budovy byly samostatně oplocené. V oplocení skladů byla brána, kudy ke skladům mohla přijíždět nákladní auta, v bráně byla malá branka, která se používala při střídání stráží. Objekt byl střežen po celých dvacet čtyři hodin, pokud bylo potřeba v objektech vykonat jakoukoliv práci, tak to bylo možné jen za doprovodu velitele stráže a strážného. Klíče od brány a malé branky byly na strážnici, osobu nebo i více osob, které pracovaly ve skladu, vždy doprovázel strážný.

Nejlepší strážní služba ale byla na kotvišti balonu a to zvláště v létě. Samotné kotviště balonu bylo na okraji lesa, a asi pět set metrů od něho, bylo místo kam se balon vytahoval k provádění seskoků.

Stráž na baloništi měla samostatného velitele stráže, strážnice byla taková malá budova asi dvě stě metrů od kotviště. Pokud byl balon ukotvený na vyvýšeném kotvišti, které tvořily betonové panely, tak se okolo něj vždy pohyboval jeden strážný, a to jak ve dne, tak i v noci. Za nepříznivého počasí balon poskytoval docela solidní úkryt, stabilizátory, které se při vypuštění naplnily vzduchem, byly na zemi bez vzduchu, a tak se za deště nebo sněžení dalo pod ně schovat, ty poskytovaly úkryt i před studeným a dost nepříznivým větrem, který někdy v tom místě foukal.

Střídání strážných probíhalo navzdory předpisům velmi jednoduchým způsobem, čas k vystřídání jste si zjistil pohledem na hodinky, v určeném čase pro vystřídání se v noci nad vchodem do strážnice rozsvítilo světlo. Nový strážný se se starým strážným jen prostě minul u ohrady kotviště.

V létě na tomto stanovišti byla neskutečná pohoda, pokud byl balon vytažen k provádění seskoků, tak strážný na stanovišti zůstal, prakticky hlídal jen láhve s vodíkem a jak jinak, také sledoval samotné seskoky. Horší to ale bylo v zimě, na strážnici nebyla normální kamna, bylo to z důvodu blízkosti balonu, který byl naplněn vysoce hořlavým vodíkem, a také vzhledem k uskladněným lahvím s tímto plynem, těch tam bylo něco přes dvě stě kusů.

Strážnici měla vytápět akumulační kamna, ta ale svoji kapacitou nestačila, na jaře, na podzim a v zimě jsme si proto do stráže brali obě deky. V zimě byl ještě jeden problém, pro jídlo se muselo chodit do jídelny, ta byla od strážnice dost vzdálená, a než se jídlo v „ešusu“ doneslo z kuchyně až na strážnici, tak bylo dost studené. Samozřejmě, že se kvůli absenci klasických kamen nedalo ohřát, na těch akumulačních kamnech tak trochu.

Někdo může namítnout, jak to bylo možné sloužit za takových podmínek, tenkrát si s takovým problémem nikdo hlavu nelámal.

Ještě k tomu stravování, pro jídlo chodili dva strážní, u výdejního okénka v kuchyni nahlásili „stráž z baloniště“ a do těch „ešusů“ kuchaři vždy přidali něco navíc, maso ne, ale nějaký knedlík, brambory, nebo trochu rýže určitě ano, stejně tak jako trochu víc omáčky.

Než jsme ale nastoupili do stráže, tak jsme museli provést přípravu do stráže.

Kdy a hlavně kdo do stráže půjde tak to jsme se dozvěděli z denního rozkazu velitele roty, den před samotným nástupem. V den samotného nástupu, zpravidla po obědě, si ti kteří byli do služby určeni, vyzvedli ze zbrojního skladu zbraně, potom odešli na strážní cvičiště, kde si již po několikáté zopakovali všechny situace, které by při výkonu strážní služby mohly vzniknout, to trvalo asi tak tři čtvrtě hodiny.

Po návratu z tohoto cvičiště jsme si oproti podpisu u staršiny roty, později přejmenovaného na výkonného praporčíka, vyzvedli několik krabiček se šedesáti ostrými náboji do útočné pušky, to odpovídalo dvěma plným zásobníkům do této zbraně, ty jsme „napáskovali“ do již zmíněných dvou zásobníků, potom ještě znovu oholili náš obličej, vyčistili boty, a odešli na bojové rozdílení stráží a dozorčích orgánů.

Když si s odstupem doby vzpomenu na to, že na mé posteli, a nejen na mé leželo šedesát ostrých nábojů, a nikoho nenapadlo, že by je mohl schovat nebo ukrást, tak jsem si po té dlouhé době uvědomil, že jsme byli sakra moc dobrá parta.

Dozorčí služba byla na každé rotě. Dozorčí roty byl zpravidla poddůstojník, pomocník dozorčího voják prvního nebo druhého ročníku. Dozorčí sužba na rotě také nebyla žádný med, stolek byl v takové malé chodbičce hned za vchodovými dveřmi do budovy, opět v létě to šlo, ale na jaře, podzim nebo v zimě to bylo horší.

Na rotě se topilo v kamnech, ale podle předpisu se topilo jen do dvaadvaceti hodin, potom v kamnech nesměl být ani popel. Topilo se i v místnosti, kde se na noc ukládaly boty, ale zase, palivo velmi nekvalitní víc čadilo, než hořelo.

Nejlepší dozorčí služba byla ve skladu padáků, tam byla velká kamna, topilo se nich koksem, horký vzduch se rozváděl do jednotlivých místností, kde visely otevřené padáky vytažené až ke stropu, navíc se dveře ve vratech zamykaly, tak že každý kdo přišel, musel zazvonit, tedy i případná kontrola.

Jednou na mně vyšla služba pomocníka dozorčího padákového skladu, to byla pohoda, dozorčí byl instruktor balič z naší roty, tuším, že se jmenoval Sysel, měl hodnost desátníka, ale byl v pohodě. V průběhu služby jsme zabalili nějaké padáky, přesně nevím, pro koho byly, potom mně dal dozorčí nějaké peníze, a poslal do vesnice s tím, abych v obchodě koupil půl litru, tehdy velmi oblíbeného pomerančového likéru. Jako voják prvního ročníku, kterým jsem tenkrát byl, jsem, dá se říct „rozkaz“ splnil bez jakýchkoliv protestů, a zmíněný likér donesl.

Soudruh desátník mně sdělil, že má narozeniny, a tu láhev pomalu a jistě zkonzumoval, a to i bez mé účasti. Pak se vydal do jídelny na oběd. Po cestě ale několikrát upadl, a odřel si obličej, ošetřen byl na ošetřovně... a ve zprávě lékaře, která byla zapsaná v knize nemocných, bylo jeho zranění popsáno „ po cestě několikrát upadl, cizí předměty v obličeji, štěrk ze silnice“, ten zápis v knize nemocných, byl důvodem k různým humorným narážkám vojáků.

Zápis z knihy nezmizel, desátník nějaký čas chodil s „hubou“ natřenou nějakou fialovou barvou, ta ale za nějakou dobu z jeho obličeje zmizela, stejně tak jako ty odřeniny.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.června 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 94

NOŽE..NEJEN UTON..

Pro zajímavost a také pro porovnání v souvislosti s našimi noži a to dřívější VO 7, tak pozdější verze „UTON“ bych se velmi rád zmínil o nožích výsadkářů, a to jak minulých „Fallshimjager“ neboli padákových myslivců bývalého německého Wehrmachtu, a také o nožích současných ruských jednotek VDV.

Nevím, jestli to napíši správně, co tato tři písmena znamenají, ruštinu jsem se naposledy učil před šedesáti pěti léty, jedná se o vzdušná výsadková vojska, dříve Sovětského svazu, nyní Ruské federace. Takže po pořádku.

Němečtí parašutisté, padákoví myslivci neboli „Fallshimjager“ používali za II. světové války „gravitační nože“, lépe řečeno vystřelovací nože, ty se vyráběly ve dvou verzích, první verze byla nerozebíratelná, druhá verze se dala rozebrat a poškozená část nože vyměnit.

Čepele těchto nožů byly lehce ostřené, a na čepeli byla vyražena značka výrobce, vyráběla je firma SFM Solingen.
I tento nůž byl číslovaný, vyklápěl se buď švihem ruky, nebo uvolněním pojistky s pružinou. Pro zasunutí čepele stačilo stlačení hřbetní pojistky a otočení nože záštitou nahoru, čepel se zasunula vlastní váhou.
Čepel byla vyrobena z kvalitní nerezavějící oceli. Součástí nože je výklopný hrot na boku nože, a kromě přímého bodání je možné ho použít pro uvolnění silně zatažených uzlů na laně a podobně.

Gravitační nože jsou mezi sběrateli velmi vyhledávaným artiklem a jsou prakticky nedostupné. Dají se ale nalézt pomocí detektoru kovů v zemi u nás v České republice, a to díky ustupující Německé armádě, která se na konci války zbavovala veškeré výstroje a výzbroje.

Přesto, že střenky těchto nožů byly vyrobeny z kvalitního tropického dřeva, tak se po více jak půl století, kdy ležely v zemi, v naprosté většině dřevo na střenkách nedochovalo. Gravitační nože mimo německých parašutistů používali i piloti „Luftwafe“ Tak to byla trocha historie.

V současnosti útočné nože, lépe řečeno dýky, používají i jednotky výsadkářů „Ruské federace“, dříve „Sovětského svazu“.

Ti jsou vyzbrojeni útočnou dýkou „KO 1“, je to 100 % vojenská verze limitované série vzdušných sil s gravírovaným symbolem ruských výsadkářů na obou stranách čepele. Zdobené pouzdro a dýka je na hřbetu opatřen číslem, jedná se o identifikační číslo. Čepel má ostří po obou stranách, její tvar vychází z lovecké dýky zvané „kindžál“.

Čepel je vyrobená z velmi kvalitní ruské nerezové oceli, je to velmi kvalitní ocel, někdy se můžeme setkat s jejím názvem „ aristokratická“ nebo také „chirurgická“, vyniká vysokou tvrdostí a to i při zachování houževnatosti čepele spolu s vysokou odolností ostří. Rukojeť je vyrobena ze dřeva a plastu, dřevo je kavkazský ořech, a jako plast byl použit ABS Polymer.

Dýka je schopná probodnout kevlarovou neprůstřelnou vestu. Pouzdro je vyrobeno z přírodní kůže.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7. června 2025.

*************************
POZNÁMKA AUTORA:
Poznámka na závěr tohoto dílu vzpomínek.

Tímto článkem a ani fotografiemi, nepropaguji žádné hnutí nebo názory, ani nejsem členem žádného hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod, nebo hnutí, které hlásá národnostní, rasovou či třídní zášť vůči jiné skupině osob.

*************************

Fotogalerie:

fotografie 1, 2, 3 - Gravitační (vystřelovací) nůž německých „Fallshimjager“ na prostřední fotografii je „ rozbíratelná verze“. Jednotlivé díly, které se poškodily, bylo možné jednoduše vyměnit.

Fotografie 4 - Útočný nůž (dýka) KO-1 ruských výsadkářů VDV a speciálních jednotek Ruské Federace. Pouzdro z přírodní kůže je zdobené, dá se říct, že se jedná o takové „ malé“ umělecké dílo.

************************

Redakční oznam

V dnešním pokračování autora M.Ř. najdou rarity sběratelé chladných zbraní 2.světové války a ukázku nože výsadkových vojsk dnešní nesmyslné války .... na závěr je prohlášení autora příspěvku se kterým se redakce bezvýhradně z t o t o ž ň u j e ...

Příspěvek je určen veteránům výsadkových vojsk, je redakčně chráněn a připojené snímky nejsou určeny k další p u b i k a c i...

V případě nerespektování tohoto upozornění ponese případný zneužitel všechna právní rizika!!!
************************

TROCHA HISTORIE 93

ÚTOČNÝ NŮŽ V 07

V minulém pokračování vzpomínek byla zmínka o rukavicích, které výsadkáři měli ve své výstroji. Jak jsem zmínil, tak tyto rukavice používaly i tak zvané „motospojky“, to byli vojáci, kterým byly podle zařazení přiděleny motocykly, v té době armáda používala stroje JAWA 350. Tak že rukavice byly takovou, dá se říct normální výstrojní součástkou, se kterou jste se mohli setkat nejen u útvarů výsadkového vojska, ale i u motostřeleckých jednotek.

S čím jste se ale u jiných útvarů bývalé ČSLA mimo útvary výsadkového vojska, útvary chemického vojska a různé průzkumné jednotky, nesetkali, byly útočné nože „VO 7“. Tyto nože byly vyráběné v několika verzích, o kterých bych se zde rád zmínil.

Ve výzbroji armády byly od počátku padesátých let až do roku 1975, potom byly nahrazeny noži UTON, Nůž VO 7 byl v té době vyráběn podle sovětského útočného nože vzor 1940. Výrobcem v tehdejším Československu nebyla firma Mikov, ale slovenská firma „Sandrik“. Uvádím několik TTD tohoto nože.

Materiál čepele: uhlíková ocel ?

Celková délka nože: 268 mm

Délka čepele: 150 mm

Délka ostří: 130 mm

Tloušťka čepele: 3,6 mm

Hmotnost : 11o g

Rukojeť: dřevo, buk

Pouzdro: přírodní kůže.

Čepel nože byla z uhlíkové oceli, nebylo to nic extra, pokud jste se o čepel pořádně nestaral, tak normálně zrezivěla, čepel také nebyla nijak ostrá, o její ostří jste se musel postarat sám, ale žádná bruska nebyla k dispozici, takže k nabroušení musel stačit kus kamene nebo betonu.

Čepel se také celkem lehce lámala, jak jsem již uvedl, ocel použitá na výrobu těchto nožů nebyla nic extra, navíc, nože se vyráběly na Slovensku, a tam si s kvalitou moc hlavu nelámali. Nůž byl primárně určen k přeřezání šnůr nebo popruhů od padáku, to bylo možné jen za předpokladu, že byl patřičně ostrý.

Věděl jsem ale o výsadkářích, kteří si s ostrostí nože moc hlavu nelámali, ona ta ostrost se ani nijak nekontrolovala.
Na jedné fotografii z doby mé služby u střediska má jeden voják na záložním padáku připevněn místo útočného nože, bodák od útočné pušky, bodáky, jak jistě víte, byly tupé, ostré ležely někde ve skladech.

Já jsem ale „útočák“ jak se noži také říkalo, měl vždy vyleštěný a také ostrý, čepel jsem měl vždy natřenou tenkou vrstvou vazelíny, no ona to vlastně vazelína ani nebyla, použil jsem mazadlo na obuv, které jsme také fasovali.

Rukojeť nože byla ze dřeva, byl to obyčejný buk, který rostl kdekoliv v lese, kupodivu ty rukojeti vydržely i ne zrovna jemné zacházení, ono se s těmi noži hodně házelo. Tak to byla ta nejobyčejnější verze nože VO 7, je potřeba zmínit se ještě o dalších. Ještě taková maličkost, nůž VO 7 nepatřil do kategorie „chladné zbraně“, byl to jen nůž.

Nože nebyly číslované.

Jednou z verzí nože byla ta, která byla určena pro jednotky chemického vojska, tato verze měla rukojeť z hliníku, a byla natřena zelenou barvou, jak jinak než khaki. Jako důvod se uvádělo použití nože při odmořování, dřevo by nebylo moc vhodné.

Další verzí byla verze několika variant nože, které byly vyrobeny pro monstrózní spojenecké cvičení „Vltava“ Všechny verze tohoto nože byl tak zvané „darovací“ a měly na pouzdře nože vyražen znak tohoto cvičení, pochvy byly na průvleku se dvěma nebo třemi nýty. Nože nebyly lehce dostupné, a jsou nebo byly dost často napodobovány různými kutily. Rukojeti těchto nožů byly v červené barvě, někdy i v barvě bílé. Mezi sběrateli je o tyto nože velký zájem.

Poslední verzí, o které se chci zmínit, byla verze „darovacího nože“, u jednoho průzkumného útvaru, ty byly vyrobeny v malém počtu při desátém výročí vzniku tohoto útvaru, byly gravírované s věnováním, udělené byly příslušníkům útvaru a několika významným hostům, jako suvenýr je nechal vyrobit tehdejší velitel tohoto útvaru. Nože byly běžné výroby a byly doplněny dřevěným stojánkem.

Všechny verze těchto nožů jsou jak jinak, na přiložených fotografiích.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 31.května 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 92

Po seskocích ve dne zákonitě následovaly seskoky v noci, napřed seznamovací noční seskok z balonu, jen tak, bez výstroje a výzbroje, potom noční seskok s výstrojí a zbraní. Nakonec seskok v noci z letadla se zbraní a výstrojí, ten byl placený nejvíc, suma vyplacená za tento seskok činila 70 Kč, v té době to bylo dost peněz.

Když se k tomu připočítal „žold“, správně „služné“, které bylo u vojína ve výši 85 Kč, tak jsme se neměli až tak špatně. Dobrá strava, podávána třikrát denně, byla samozřejmostí. Oproti dnešním „profíkům“ jsme ale byli hodně pozadu.

Ale zpět k těm nočním seskokům, padáky byly zabalené již z dřívějška, naše tělesné schránky dostatečně otlučeny z pozemní přípravy, takže jsme se mohli vydat vzhůru na noční nebe. V podstatě to bylo stejné jako ve dne, rozdíl byl jen v té tmě. Po obědě odchod do prostoru soustředění, tam seznámení s tím co nás čeká, seznámení s prostorem vysazení, a popis činnosti, která bude následovat po vysazení.

Pokud noční seskok proběhl bez nějakého taktického cvičení, nebo nočních ostrých střeleb, tak jsme se během noci vrátili po seskoku do kasáren, pokud bylo v plánu taktické cvičení, tak jsme dostali i stravu v podobě „KDP“ neboli konzervované dávky potravin.

Do prostoru soustředění nám dovezli padáky, dostáváme povel k nástupu a ustrojení do padáků, v létě je ještě trochu světlo, to ale za chvíli zmizí.

Nastupujeme na vozidla, odjezd na letiště, na pojezdových drahách stojí Iljušiny, jsou napojeni na letištní agregáty, na rozdíl od denních seskoků v jejich trupech svítí světla, na koncích křídel potom poziční světla, na levém křídle zelené, na pravém červené, na přídi pod kabinou potom světlo bílé. Protikolizní majáky v té době nebyly ještě zavedeny.
Zatím co ráno při denním seskoku naši činnost sledovala spousta vojáků, tak ti zde večer chybí.

Ozval se zvláštní zvuk startérů, piloti nastartovali motory, spolu s tímto zvukem se rozsvítily startovací a přistávací světlomety v křídlech, je od nich dost světla, NVS zkontroloval padáky, do ruky dal karabinu výtažného lana, potom povel vpravo bok, do letounu odchod, stejně tak jako ve dne.

Teď okolo panuje takové přítmí, jedna věc se ale změnila, spolu s noži na horních hranách záložních padáků, tam mají výsadkáři připevněny i baterky, ale moc místa tam pro ně není. Já jsem si ji dal do blůzy maskáčů, byla tam taková vnitřní kapsa, baterku mám úplně novou, na dva velké monočlánky, poslali mně ji rodiče.

Při nočním seskoku je baterka povinnost, po otevření padáku si posvítíte na vrchlík, jestli je v pořádku. Zatím baterka odpočívá v mojí blůze, začali jsme popojíždět, je to docela pěkný pohled na mohutná letadla s rozsvícenými reflektory. Startujeme, stejně jako ve dne, drncání ustalo, ale nic nevidíme, je úplná tma, světla v trupu Iljušinu připomínají bludičky, moc toho neosvětlují.

Zato jasně žluté světlo, které se rozsvítilo u dveří, nejde přehlédnout, stejně tak jako zelené, které je vzápětí následuje.

To se již řada výsadkářů dala do pohybu, jsme venku.

Okolo tma, ozývá se charakteristický zvuk otevíraného padáku, teď přijde na řadu ta baterka, opatrně ji vyndám a svítím na vrchlík, je v pořádku. Baterku chci dát zpět za blůzu, nevím, jak se to stalo, baterka mně vypadla z ruky, ani jsem ji nestačil zhasnout. Nevěřícně sleduji, jak si to se záblesky valí k zemi, za chvíli již ani to.

Jinak noční pohled na rozsvícené vesnice v okolí, a červené světlo na hradě Bezděz, je z výšky vysazení dost zajímavý. Ale já zde nejsem proto, abych se kochal pohledem na tu podívanou. Světlejší barvou a také trochu teplejším vzduchem se ohlásila země, takže opět klasika, nohy k sobě, trochu pokrčit, a jsem na zemi, okolo problikávají světla baterek šťastlivců, kterým tyto zdroje světla neuletěly jako mně.

To že mně baterka vypadla, tak na tom mají trochu viny i dlouhé kožené výsadkářské rukavice, ty sice chránily moje ruce, ale na druhou stranu jejich provedení nebyla žádná extra práce. O novou baterku jsem v dopise požádal rodiče, no dost se divili, ta přišla v další zásilce z domova, na další seskoky noci, jsem si ji uvazoval kusem padákové šňůry k opasku, z té šňůry jsem napřed vytáhl „duši“, baterka měla takový zvláštní sklopný úchyt, za který se to dalo provést.

Baterku jsem využil nejen při nočních seskocích, ale brával jsem si ji i do služby, když jsem byl zařazen do jednotky, která byla určena do strážní služby. Je pravda, že baterka byla „trochu“ větší, možná že byla i trochu neskladná, ale svůj účel vždy splnila. Mimochodem, tu baterku mám dodnes, byla vyrobena v Československu, nikoliv v Číně, později asi skončí a zrezaví v zapomnění jako ta na tom poli, tam někde u Mladé Boleslavi.

Byla zde zmínka o výsadkářských rukavicích, ty měl každý z nás ve své výstroji, tyto rukavice prakticky kopírovaly letecké rukavice pilotů z druhé světové války, jejich úkolem bylo ochránit ruce výsadkářů. Rukavice svojí délkou zakrývaly i konec rukávu, a tak nedocházelo k odhalení holé ruky.

Je celkem pochopitelné, že sloužily k ochraně při chladném počasí, na druhou stranu byly ale přítěží při manipulaci v okamžiku použití nože ve vzduchu, kdyby nastala situace, že bylo potřeba přeřezat šňůry, to omezovaly cit a přesnou manipulaci s útočným nožem při odstraňování závady. Stejné to bylo i v mém případě, kdy mně „uletěla“ ta baterka, prostě jsem neměl v ruce potřebný cit.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.května

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 91

Ještě k těm padákům na stromech, stávalo se to opravdu jen výjimečně, ale přistát na padáku do stromů nebyla žádná legrace.

Při pozemní výsadkové přípravě bylo na takový případ pamatováno, existoval na to povel „přistáváte do lesa“, takže pokrčit nohy pod sebe a tak abyste botami, zase ty „kanady“ polámal pár větví, a zkřížit ruce na obličeji, a tak ho ochránil před zraněním.

U toho přistání do stromu, se dalo zažít i trochu legrace. Při jednom seskoku na plochu, která byla v dostatečné vzdálenosti ohraničena lesem, se podařilo jednomu z výsadkářů přistát na stromě na samém okraji lesa. Zde je nutné připomenout, že tehdejší padáky jako byl PD-47, zrovna moc neoplývaly ochotou, podrobit se jakémukoliv pokusu o jeho řízení. Také stačilo, aby se trochu změnil směr nebo i síla větru, a hned byl problém.

Tak se stalo, že jeden z výsadkářů přistál na stromě na samém kraji lesa. Instrukce pro takový případ zněly jasně, otevřít záložní padák, pustit ho pod sebe, a po jeho šňůrách a vrchlíku se dostat blíž ke kmeni, nebo blíž k zemi.

Tak se stalo, že výsadkář, říkejme mu Franta, zůstal viset na stromě, následovala klasika, otevřel „záložák“ pustil ho po sebe, vyvlékl se s postroje hlavního padáku, a začal lézt dolů, šňůry skončily a Franta nějak zapadl do vrchlíku.

Samozřejmě že přes tu „bavlnu“ nic neviděl, proto útočným nožem, který si prozřetelně před tím sundal ze „záložáku“ rozřízl vrchlík a z výšky asi dvou metrů vypadl na zem. Po dopadu se neustále držel za zadní část své tělesné schránky a naříkal, on totiž při dopadu do koruny toho stromu zádní části těla zlomil jednu větev, ta si to nenechala líbit, a nejen že mu roztrhla maskáče, ale také na jeho pozadí vytvořila jasně viditelnou stopu. To zranění nebylo vážné, proto mohl Franta spolu s námi pokračovat v plnění úkolu cvičení, sice trochu naříkal a pokulhával, nakonec jsme ale všichni došli do kasáren.

V předchozích vzpomínkách byla zmíněná událost jednoho příslušníka přeškolovacího kurzu, o jeho jízdě s naplněným vrchlíkem po řepném poli. Něco podobného se přihodilo i mně a také některým výsadkářům.

Co se stalo?

V rámci nějakých prověrek jsme byli vysazeni na plochu, její název mně již dávno vypadl z paměti, ale to co se na této ploše přihodilo, si pamatuji dodnes. Prověrková komise složená z několika vyšších důstojníků údajně do hodnocení jednotky napsala že „ jednotka je schopná vysazení i za ztížených podmínek“, nevím, jak si ty ztížené podmínky představovali, ale později jsme se nějak dozvěděli, že při vysazení mohl foukat i trochu silnější vítr, než bylo předepsaných 5 metrů za vteřinu.

Takže klasická situace, na kterou jsme již byli zvyklí, zabalení padáků, potom pozemní výsadková příprava a den „D“, ustrojeni s oběma padáky odjezd na letiště, tentokrát to nebylo brzo ráno, na letišti chvíli čekání kvůli nějakému dohadování o počasí, nakonec ale přece jen povel „vpravo bok, do letounu odchod.

Trupy „iljušinů“ spolykaly řady výsadkářů jako nějaký netvor, chvilka klidu, svist startérů, oblaka dýmu a popojíždění na VPD. Motory se krátce rozběhly na plný výkon, zase chvíle klidu potom znovu plný výkon, trochu drncání a jsme ve vzduchu. Netrvá dlouho a jsme nad plochou vysazení, žluté světlo u dveří nařídilo vztyk z laviček a seřazení do zástupu, motory ubraly na intenzitě a je tu zelené světlo a s ním i zvonek, ten je i přes hluk, který vydávají motory spolehlivě slyšet.

Zástup výsadkářů se dal do pohybu, jeden po druhém vypadáváme do vzduchu. 121,122,123, s charakteristickým plesknutím a trhnutím se nade mnou otevřelo sedmdesát čtverečních metrů odtučnělé bavlny, zkontroluji vrchlík, v pořádku, trochu si upravím sedací popruh a začínám sledovat dění okolo mě a také na zemi, která se začala rychleji přibližovat.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by mohlo dojít k nějaké nepříjemnosti. Je tady země, trochu tvrdší dopad, ale v pohodě, dopadl jsem na strniště. Záložní padák odepnu od hlavního postroje, přehodím ho za hlavu, a sundám s rukou dlouhé kožené výsadkářské rukavice, ty strčím za opasek.

Sotva jsem je tam nacpal, tak najednou „ožil“ doposud v klidu ležící vrchlík mé pédety, opřel se do něho náraz větru, a já jsem se „rozjel“ po tom strništi jak mezinárodní rychlík.

Opět nastoupil výcvik v pozemní výsadkové přípravě a jeho instrukce pro takový případ „ pokud se Vám stane, že se po přistání Váš vrchlík padáku z jakéhokoliv důvodu, znovu naplní vzduchem, a tím pádem dojde k jeho pohybu, je nutné uchopením spodního popruhu a jeho přitažením k sobě, vrchlík, tak zvaně vylít“, tak to byla teorie, a teď nastala situace, kdy jsem měl možnost si to vyzkoušet v praxi.

Ležel jsem na pravém boku, a pravou rukou jsem začal přitahovat spodní popruhy „splašeného „vrchlíku padáku, šlo to kupodivu dost dobře. Sem tam se mně sice zdálo, že od mé ruky, která tak usilovně potahovala ten popruh, odlétají nějaké kousky hlíny nebo něčeho podobného. Nakonec se vrchlík spolu s nárazem větru uklidnil, a já jsem si instinktivně tou pravou rukou utřel trochu zpocený obličej.

Měl jsem dojem, že se mně na obličeji něco maže, ale zatím jsem tomu nevěnoval pozornost, snažil jsem se co nejrychleji smotat vrchlík, a tak předešel další jízdě po tom strništi, on ten vítr totiž pořád foukal.

Konečně se má zběsilá jízda zastavila, zvedl jsem se ze země a oba padáky nacpal do přepravních brašen. Tím jsem porušil rozkaz, po dopadu se nezvedat, a veškerou činnost provádět vleže Jako důvod se uvádělo, že v případě válečného vysazení bude plocha určitě ostřelována, a ležící výsadkář by byl lépe chráněn než ten stojící.

Kašlu na to, stejně tak jako již okolo několik stojících kluků z naší čety. Na vlastní oči vidíme jak jeden z výsadkářů „jede“ po strništi s nafouknutým vrchlíkem až se po zdolání příkopu zastavil o auto, které zůstalo stát na blízké silnici, a jeho posádka se zájmem sleduje náš výsadek. Později zjistíme, že je to náš velitel čety.

Nad plochu vylétla červená světlice, udala směr soustředění, kruci kdo tu světlici vypálil, když velitel čety, poručík, se svým padákem pokoušel zabalit to osobní auto. Zvedám brašny s padáky a zjišťuji, že má pravá ruka je celá zamazaná takovou červeno hnědou barvou.

Po chvíli až jsem dorazil na místo soustředění, mně jeden z našich řekl „ co jsi dělal, jsi pomalovaný jak indiánský náčelník válečnými barvami“, no jo srandičky. To se již u mě zastavil zdravotník ze sanitní osm set pětky, která jezdila po ploše, ten mně vodou z mé polní láhve opláchl obličej, na něm žádné zranění nemám, na řadu přišla ta ruka, na jejím palci docela solidní řezná rána.

Následuje vymytí, potom nějaká desinfekce, pálí to jak hrom, nakonec obvaz, a sanitka na ošetřovnu. Tam, lékař s hodností četař absolvent, který měl zrovna službu, ránu vyčistil, píchl nějakou injekci a ránu zašil asi třemi stehy. Jizva po tom zranění je na mé ruce patrná dodnes. Jo ten četař, tak to bývali absolventi vojenských kateder vysokých škol, kteří museli projít praxí vojenské služby u útvarů.

A to moje zranění? Na tom strništi byl před oráním rozházen hnůj, spisovně chlévská mrva, no a v tom hnoji byl nějaký střep z rozbité láhve, nebo něco podobného. Já jak jsem chtěl ten vrchlík „vylít“, tak jsem se o ten střep tou rukou bez rukavic, pořezal. Krev, která z toho zranění tekla, se smíchala s tím marastem na tom strništi, to byla ta, to byla ta červenohnědá barva.

A ten vítr? Později jsme se dozvěděli, že v nárazech měl kolem dvanácti metrů, mezi nimi potom osm metrů. Ta červeno hnědá barva na mém obličeji vznikla tak, že jsem si tou pravou rukou utíral obličej a to co jsem měl na té ruce, jsem si po obličeji rozmazal.

Víckrát se mně něco podobného nepřihodilo, prověrky skončily s předáním té „fangle“ za výtečné výsledky v BoPo, o prověrkách bude ještě zmínka později, a na ně zůstala jen vzpomínka na ten slavnostní oběd s řízkem a zákuskem.

R/FM

Pokračování v sobotu 17. května 2025