TROCHA HISTORIE 80

Pro zdravotní komplikace, které vznikly po nehodě Dukly v Bulharsku, odešel z týmu Dukly nadporučík Bedřich Chudoba, ten byl převelen na leteckou základnu do Hradce Králové, po skončení mistrovství světa v Jugoslávském Zagrebu, ukončil svoji sportovní kariéru i nadporučík Václav Hynek, i ten byl převelen k výsadkové službě rovněž do Hradce Králové.

DNE 15. 10. 1986 UTVOŘIL DLOUHOLETÝ ČLEN ASD DUKLA PROSTĚJOV MAJOR VÁCLAV HYNEK NOVÝ ČESKOSLOVENSKÝ REKORD V POČTU SESKOKŮ PADÁKEM A TO NA ROVNÝCH 6000 SESKOKŮ, CELOU SVOJI KARIÉRU POTOM UKONČIL S CELKOVÝM POČTEM 6500 SESKOKŮ.

Ještě bych se rád zmínil o jedné události v souvislosti s ASD Dukla Prostějov, ta byla jak jinak, pozvána na oslavy Slovenského národního povstání, aby na letišti „Sliač“ předvedla několik seskoků se zpožděným otevíráním padáků, pro diváky to byla taková atrakce.

Na tomto letišti a při ukázce samotné, byl vedle spousty našich papalášů, také přítomen i první tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, Nikita Sergejevič Chrusčov, se svojí manželkou. Mimo jiné bylo předvedeno hromadné vysazení výsadkářů ČSLA, po nich nastoupila Dukla. Jak později na našem setkání vyprávěl Hynek, tak se příslušníci Dukly před seskoky domluvili, že svoje padáky budou otevírat nad zemí co nejpozději, tak se také stalo.

Seskokům přihlížel „soudruh“ první tajemník se svojí manželkou, ta byla trochu silnější postavy. Takže, výsadkáři Dukly „valí“ k zemi, a padáky se neotvírají, Nikita Chruščov si svým typickým slaměným kloboukem zakrývá obličej, jeho manželka mezitím omdlela. Jak to dopadlo? Padáky se otevřely bez problémů, manželka byla vzkříšena, první tajemník si dal na uklidnění deci vodky, a bylo to.
Ale, vedoucí Dukly podplukovník Blažej podle vyjádření Václava skákal jak papírový čert, stejně ale nic nenadělal, soudruh první tajemník údajně prohlásil, že to bylo „charašó“.

Ale teď zpátky k Václavovi, jak jsem ho objevil.
Měli jsme sraz veteránů, bývalých „Luštěničáků“ v Liberci, tam veteránům v té době velel a stále ještě velí Jaroslav Chromek, také bývalý člen Dukly. Při debatě o Luštěnicích padlo mimo jiné i jméno Václava Hynka, a že jako to byl v Dukle takový rebel, nestraník, a nevím co ještě. To bylo tak všechno, mnohem později, kdy jsem i já organizoval srazy nás veteránů, jsem dostal poštou dopis, kopie je přiložená na fotografiích.

Dopis nepsal nikdo jiný než Václav, tak že jsem mu poslal pozvánku a dost netrpělivě čekal, co odpoví. Na pozvánce samozřejmě moje číslo telefonu, také e-mailová adresa, Václav mně odpověděl po telefonu, a potvrdil, že na náš sraz, který byl v roce 2014, přijede.

Přijel, a my co jsme na tom „Setkání 2014“ byli, jsme nevěřícně zírali, na „igelitku“ plnou různých medailí, stejně zíral i personál penzionu „Mánes“, jen jeho majitelka zůstala klidná. Nakonec se ukázalo, že se s Václavem dobře znají, jak jinak, než přes vrchlíky padáků, paní majitelka penzionu „Mánes“ byla totiž na letišti v Prostějově jako doma.

Na několika našich srazech Václav byl, později, když jsem opět poslal pozvánku na další sraz, tak odpověděl, že nemůže přijet, jako důvod své neúčasti uvedl zhoršený zdravotní stav, čekala ho operace srdce, tu operaci podle vyjádření rodiny Václav nepřežil, zemřel 25. srpna 2020 ve věku 78 let. Jeho pohřbu se nikdo z nás nemohl zúčastnit, respektovali jsme přání pozůstalých, aby rozloučení proběhlo jen v rodinném kruhu.

Ještě jedno dá se říct takové zjištění. V dopisech, které jsem od Hynka obdržel, je i zmínka o tom, že z Luštěnic spolu s Hynkem odešel i Josef Pospíchal. K tomu nemám žádné informace, a i když jsem po zařazení Josefa Pospíchala u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pátral, tak veškeré moje snažení bylo marné. Jak je patrné z dopisů, tak i Josef Pospíchal zahynul při železničním neštěstí Dukly v Bulharsku, také jeho jméno je uvedeno na pamětní desce.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.března 2025

TROCHA HISTORIE 79

Ještě k těm zrychleným přesunům, jednoho dne bylo při ranním nástupu do zaměstnání jednotce přečteno oznámení, že na druhý den proběhne zrychlený přesun na pět kilometrů, který ale nebyl napsán na rozvrhu zaměstnání.

Mělo se běžet na čas, a ti vojáci, kteří doběhnou v nejlepším čase, budou zařazeni do širšího výběru pro nově vznikající armádní sportovní družstvo, v Prostějově, v souvislosti s připravovanou spartakiádou spřátelených armád.

Běželi jsme opravdu jako o závod, ale nebylo nám to nic platné, od praporu do Prostějova odešel jen jeden voják, ten se ale asi za půl roku vrátil zpět k naší rotě do Luštěnic. Při svém pobytu v Prostějově si ale „vyskákal“ docela slušnou sumu peněz, tenkrát se za seskoky ještě platilo.

Takže od našeho praporu odešel jen jeden, ale od praporu z Karlových Varů dva jeho příslušníci. Byl to Václav Hynek a Bedřich Chudoba, ti v Prostějově zůstali na velmi dlouhou dobu i po skončení spartakiády. V Prostějově totiž vzniklo ASD Dukla Prostějov, to bylo později tolik známé Armádní sportovní družstvo, a oba výše uvedení vojáci byli zařazeni do základního kádru tohoto družstva, kde pod vrchlíky armádních sportovních padáků dosáhli mnoha úspěchů.

Jejich řadu přerušilo až železniční neštěstí na železničním přejezdu v Bulharsku, při cestě na mistrovství světa v seskoku padákem. Vzhledem k tomu, že oba dva vojáci nastoupili spolu s námi k výkonu základní vojenské služby u střediska v Luštěnicích a Václav Hynek nyní již zasloužilý mistr sportu s hodností majora, zúčastňuje našich setkání bývalých Luštěničáků, velmi rád zde o nich napíší pár řádků. Ještě ale k tomu neštěstí, Bedřich Chudoba při něm utrpěl velmi těžká zranění, ale přežil.
Václav Hynek přežil tuto nehodu jen proto, že nebyl pro neshody s velením družstva zařazen do reprezentačního kádru, a také proto, že nebyl členem KSČ. To je osud.

Vznik armádního parašutismu sice spadá do roku 1961, kdy byla rozkazem náměstka MNO číslo 016 z 8 listopadu téhož roku založena tak zvaná reprezentační četa, která se stala součástí 22. výsadkové brigády v Prostějově.

Cílem jejího založení nebylo nic jiného, než reprezentace naší armády na II. letní spartakiádě spřátelených armád v parašutismu v roce 1962 v Brně. V četě bylo 28 sportovců, jednak to byli vojáci z povolání, a také vojáci základní služby, mezi prvními se tak v této jednotce objevili oba již zmiňovaní vojíni základní služby Václav Hynek a Bedřich Chudoba.

V závěru několika měsíční přípravy, byla stanovena základní nominace, do které byl zařazen nyní již bývalý příslušník praporu Karlovy Vary, Václav Hynek. První vystoupení tohoto celku na spartakiádě skončilo úspěchem, v návaznost na tuto událost bylo v březnu 1963 rozkazem ministra národní obrany, vytvořeno „Armádní sportovní družstvo výsadkářů, které mělo za cíl připravovat sportovce jednak pro armádní, ale i pro státní reprezentaci.

Toto, družstvo zůstalo i nadále zařazeno v organizační struktuře 22 výsadkové brigády, ale již jako samostatná jednotka. Mezitím byl Jak Hynek, tak Chudoba, přijati za vojáky z povolání, a povýšeni na četaře v další činné službě, to bylo známé označení hodnosti třemi výrazně žlutými páskami, a stali se tak profesionálními sportovci.

V letech 1963 – 1964, vytvořili příslušníci tohoto družstva čtrnáct světových rekordů. V roce 1965 s e příslušníci Dukly Prostějov, poprvé zúčastnili mistrovství ČSSR v Očové, od té doby nezískal tituly mistrů republiky nikdo jiný než Dukla Prostějov. Parašutisté ASD Dukla se velmi rychle začali prosazovat nejen na armádní úrovni, ale stali se hlavní oporou státní reprezentace. Bohužel, ani jim se nevyhnuly tragické události.

Dne 17 května 1966 dopoledne, zahynul při seskoku četař v další činné službě Ladislav Kilián., zkušený člen ASD, stalo se tak v rámci ukázek pro školní mládež na letišti v Prostějově. Četař Kilián skákal ve skupině s dvěma výsadkáři, jeden byl nadporučík Chromek, druhý pak rotný Chudoba.
Skákali z výšky 2500 metrů z letounu An-2, ten měl trupové číslo 7006, možná se mně ho v mém archívu podaří najít.

Seskok probíhal volným pádem až do výšky 800 metrů, po celou dobu volného pádu se drželi za ruce, a pro větší efekt byl jejich pád zvýrazněn oranžovým kouřem z dýmovnic, které měli připevněné na nohou. Ve výšce 800 metrů provedli rozchod, a začali otevírat padáky pomocí přístrojů KAP-3, při tomto otevírání se četaři Kiliánovi zachytila šnůra výtažného padáčku o koncovku zmiňovaného přístroje, a tím znemožnilo jeho správnou funkci.
Tento problém řešil výsadkář otevřením záložního padáku, přitom došlo k zapletení s vytaženými šňůrami hlavního padáku, které zauzlily spodní část záložního padáku a tím znemožnily jeho otevření, výsadkář dopadl na zem rychlostí 30 až 40 metrů za vteřinu. Tolik protokol, který lze nalézt ve „ Správním archívu Armády České republiky v Olomouci, ale na jeho návštěvu je třeba žádat o povolení. Ještě takové malé upozornění, četař Kilián v den své smrti prováděl 857. seskok.

Ale vraťme se zpět k Václavu Hynkovi, ten na mistrovství spřátelených armád v ruské Tule vybojoval v individuálním hodnocení první místo, po návratu z tohoto mistrovství ukončil rotmistr Hynek svoji činnost u ASD a odešel k balonové rotě 22 výsadkové brigády, kde působil až do roku 1973.

Po tragické události v Bulharsku, kdy z třináctičlenného družstva zůstali naživu jen Bedřich Chudoba a Ivan Hoššo, pomníčky všech zemřelých členů ASD můžete vidět na hřbitově v Prostějově. Po této tragické nehodě přestalo ASD prakticky fungovat, byl Václav Hynek povolán zpět do nového kádru ASD. Družstvo bylo tedy nově zformováno a III.

Letní spartakiáda v domovském Prostějově byla pro nově sestavené družstvo opět úspěšná. V přesnosti přistání jednotlivců obsadil Hynek čtvrté místo a v kombinaci vynikající stříbrné místo. Překvapivě brzy se podařilo navázat na předchozí úspěchy, v roce 1974 na mistrovství světa v klasických parašutistických disciplínách v maďarském Szolnoku, získali dva příslušníci obnoveného sportovního střediska, tituly mistrů světa.

K tomuto významnému úspěchu přispěl i poručík Hynek, zde získal svůj největší individuální úspěch, bylo to dvakrát třetí místo v individuální akrobacii.

Na VII mistrovství spřátelených armád v polském Krakově, obsadil Hynek další třetí místo, na mezinárodních závodech o pohár generála Aillerta v Francii, družstvo Dukly ve kterém byl opět Václav Hynek, obsadilo dvě třetí místa, a to ve skupinovém seskoku a v kombinaci. Následně se spolu se svými kolegy opět stali mistry ČSSR v parašutismu Další ze svých úspěchů předvedl Hynek na VIII. Mistrovství spřátelených armád v Prostějově, zde získal dvě zlaté medaile, a to v přesnosti přistání a v kombinaci spolu s bronzovou medailí za individuální akrobacii.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 78


Tak překážkovou dráhu máme za sebou, ale pořád ve výcviku něco chybí, a to jsou zrychlené přesuny. Kdo to nezažil, tak tomu nebude věřit, ale bylo to tak. Ještě nás řada Luštěnických veteránů žije, a každý z nich to určitě potvrdí, že tomu tak bylo. Tak čtěte.

Zrychlené přesuny se běhaly podle hesla výsadkářů, že vlka živí nohy. Čas a den, kdy se zrychlený přesun měl běžet, si každý voják lehce zjistil, pokud si přečetl rozvrh zaměstnání, ten visel na nástěnce u dozorčího roty.

Přesuny na kratší vzdálenost pět a deset kilometrů se běžely jednou za týden, jak jinak než na čas.
Zrychlený přesun na patnáct kilometrů se běžel jednou za čtrnáct dní, nebo jednou za měsíc, mezi, mezitím byly kratší přesuny na tři kilometry, ale v protiplynových maskách.

Pokud bylo teplo, tak zrychlený přesun tohoto druhu byl docela zážitek. Nejen že jste špatně viděl na cestu kvůli sklům v masce, která se neustále zamlžovala, a to i když byla natřena přípravkem proti zamlžování, který byl součástí každé protiplynové masky, ale také se Vám velmi špatně dýchalo. To způsoboval filtr uložený v brašně masky a spojený s maskou ohebnou hadicí.

Někdo může, namítnou, že se ta hadice dala odšroubovat, ano mohla, ale pevné připojení bylo velmi pečlivě zkontrolováno před samotným přesunem, navíc se mohlo stát, že jsme mohli nějaký úsek přesunu proběhnout v dýmu slzotvorné dýmovnice, a to nebyla žádná legrace. Maska byla vyrobena z nějakého gumového materiálu a velmi dobře na obličeji držela, pot, který při poklusu vznikal, zůstával v masce, a svým způsobem připomínal pobyt v sauně. Když jste při skončení přesunu masku sundal, tak se z obličeje odlupovaly i kousky doslova uvařené kůže.

Zrychlený přesun se nikdy neběžel po obědě, vždy ráno tak hodinu nebo i více po snídani. Při samotném přesunu bylo nutné popruh od masky a hlaveň samopalu přitáhnout opaskem pevněji k tělu, ale tak, aby se dalo volně dýchat, přitažení popruhu masky a hlavně samopalu bylo nutné proto, aby se maska i zbraň volně nepohybovaly, a tak nepřekážely v poklusu.

Mnohem později, asi po padesáti letech, která uběhla od skončení naší základní vojenské služby, jsem někde viděl fotografie z náboru nových příslušníků armády, jak běží nějaký přesun a přitom mají zbraně na prsou, navíc je drží oběma rukama. Jsem přesvědčen o tom, že takovým způsobem moc daleko nedoběhnou, ale asi na tom v dnešní době moc nezáleží.

Ve středisku také podobné fotografie vznikly, proč byly ale pořízeny, tak o tom můžeme dnes jen spekulovat.
Mám za to, že i tenkrát, stejně jako dnes sloužily k propagaci naší tehdejší armády informovat o náročnosti výcviku. Byly pořízeny u výsadkového praporu Karlovy Vary pro časopis „ Československý voják“.

Pořídit jakékoliv fotografie ze zrychleného přesunu bylo prakticky nemožné, snad jedině tak, že by jednotku, což byla v tomto případě četa, někdo při přesunu vyfotografoval, ale to také nepřipadalo v úvahu. Mám pouze dvě fotografie ze zrychlených přesunů, ale z nich je patrné, že byly naaranžovány, při přesunu nikdo nedržel na rameni položený samopal, nebo dokonce kulomet za hlaveň, moc dobře by se tak neběželo, respektive klusalo.

Navíc, zrychlené přesuny se běžely pouze se samopalem, nebo lépe řečeno, s útočnou puškou, s kulometem nikdy, u zrychleného přesunu si byli všichni rovni, to se týkalo ustrojení a výzbroje. Nedovedu si představit, že voják zařazený jako pancéřovník nebo odstřelovač, by běžel s přidělenou zbraní, byl by totiž oproti ostatním v nevýhodě.

Stejně tak nějaké čelenky na hlavách vojáků, nebo vyhrnuté rukávy, to také neexistovalo, i při zrychlených přesunech totiž platila kázeň v ustrojování.

Ale vrátím se zpět k těm přesunům, ty mně na jednom našem setkání nás, bývalých příslušníků třetího výsadkového padákového praporu, připomněl jeden z jeho účastníků, bývalý voják, majitel vinohradu někde u Mikulova.
Jak jsme tak seděli, vzpomínali na vojenská léta, kdy byl mým podřízeným, a hlavně popíjeli víno z jeho již zmíněného vinohradu, kterého na naše setkání vždy dovezl dvě bedny, jednu bednu červeného a jednu bílého, tak se tak nějak zahleděl a řekl „ víš, že jsem Tě tenkrát chtěl na tom přesunu něčím praštit“?

Odpověděl jsem mu, proč by to asi dělal, jeho odpověď zněla „ ty jsi tak klidně běžel i se samopalem a maskou, a já sotva tahal nohy, nemusel jsi, ale přesto jsi s námi běžel“.

To proč jsem s nimi tenkrát běžel, i když jsem opravdu nemusel, jsem si nechal pro sebe. Jedinou výhodu, kterou jsem z titulu své tehdejší funkce a hodnosti využil, bylo to, že jsem se zařadil do čela klusající čety. Každý, kdo někdy běžel zrychlený přesun, mně určitě dá za pravdu, že na konci jednotky se moc dobře neběží, polovina čety tenkrát totiž zrychlený přesun běžela poprvé, já jsem jich mněl v té době za sebou již pěknou řádku.

To, že přesuny běhávali i velitelé, bylo docela normální. Bohužel tomu vojákovi již nikdy neodpovím, letos v červenci totiž zemřel, pochopitelně, že jsem na jeho pohřbu byl. Jeho moc dobrého červeného vína mám ve slepě ještě poslední dvě láhve, jednu si spolu s babičkou určitě otevřeme na Vánoce.

Ještě jedna vzpomínka z našeho setkání, na něm jeden z jeho účastníků vyprávěl, že jednou běželi zrychlený přesun na padesát kilometrů dokonce se zdoláním vodního toku. Nevím, v udané době jsem byl ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově v kurzu praporčíků, tak že to nemohu docela dobře posoudit.

Ale vzhledem k tomu, že neustále dohledávám a kontaktuji bývalé „Luštěničáky“ tak mám za to, nebo lépe řečeno mně někteří veteráni z Luštěnic potvrdili, že se mohlo jednat o padesátikilometrový pochod po vysazení někde v severních Čechách, zpět do posádky s přechodem přes řeku. Tou by mohla být jedině „Jizera“ která ležela na trase pochodu. Pochody na takovou vzdálenost byly docela běžné, i když v nich řeka dost často nebyla.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.února 2025

*****
FOTOGALERIE:

FOTO 1
Při zrychleném přesunu nebylo dost možné se napít vody z polní láhve, nebyl na to čas, a ani se to nedoporučovalo, pokud jste se napil, tak Vám voda v žaludku začala „žbluňkat“ a velmi špatně se Vám běželo. Fotografie vojáka je jak je vidět z titulní strany časopisu „Československý voják“ a byla pořízena stejně jako jiné u výsadkového výcvikového střediska v Luštěnicích pro vyloženě propagační účely, a to i když to tenkrát nebylo nutné. Armáda měla v té době docela slušný a hlavně pravidelný přísun branců, a to i bez velmi štědrého stabilizačního příspěvku. Velel nám Jiroušek a ne Černochová.

FOTO 2+3

Dvě fotografie z naaranžovaného zrychleného přesunu opět pro časopis „Československý voják“ Jsou na něm příslušníci praporu Karlovy Vary, v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“, na poslední fotografii je četař Pechlát, to jsou dobře viditelné tři prýmky na jeho uniformě. Že je nevidíte? Musíte se pozorně dívat. Běžet, a držet samopal na rameni je naprostá volovina, ono to dost dobře nešlo.

TROCHA HISTORIE 77

Na překážkové dráze v Luštěnicích, cvičila i jednotka Vietnamské lidové osvobozenecké armády, která se u výsadkového střediska připravovala na „Spartakiádu spřátelených armád“, její výcvik měl na starosti podporučík Karel Plzák.

Výcvik, nebo lépe řečeno cvičení těch „rákosníků“ netrvalo moc dlouho, bylo to z jednoho prostého důvodu, vietnamští vojáci, i když někteří měli bohaté bojové zkušenosti z bojů s francouzskou armádou, konkrétně s francouzskými výsadkáři, byli na naše poměry malí, jejich výška byla maximálně tak 160 centimetrů, tak že některé překážky pro ně byly opravdu překážky.

O těch Vietnamcích bude později samostatná kapitola. Další jednotka, která využívala výcvikové zařízení výsadkového střediska, bylo reprezentační fotbalové družstvo bývalé ČSSR, když se na mistrovství světa ve fotbale připravovalo na výcvikových zařízeních a překážkové dráze výsadkového střediska v Luštěnicích. Tvrdá příprava se u Luštěnických výsadkářů vyplatila, druhé místo na mistrovství světa ve fotbale v Chile, bylo nesporným úspěchem.

Ještě chvíli u té „Luštěnické“ překážkové dráhy zůstaneme.
Po zrušení 1 výsadkového výcvikového střediska, to byl otevřený název útvaru, krycí pak byl VÚ 1910, překážková dráha nějakou dobu „zahálela“. Pak se objevil vojenský útvar krycí číslo 9669, jeho otevřený název byl 1 výsadková rota zvláštního určení, její příslušníci začali překážkovou dráhu plně využívat, a nejen to.

My jsme museli přestat nosit polní maskovací uniformy vzor 60 „mlok“, jako důvod bylo uvedeno, že hodně připomínají německý „Bundeswehr“, příslušníci útvaru 9669 ale „ maskáče mlok“ bez problémů nosili, bylo to v letech 1965 – 1969, potom byla tato jednotka přesunuta do Chrudimi, a její zbytky později do Prostějova.

Tento útvar již ale nepoužíval k seskokům upoutaný balon, ale využíval vrtulníky Mi – 4, právě z důvodů zavedení vrtulníků do ČSLA bylo výsadkové výcvikové středisko zrušeno. Přesun útvaru 9669 byl z důvodu zabrání celého výcvikového Luštěnického prostoru, armádou Sovětského svazu.

V bývalých objektech 1 výsadkového střediska a 1 roty zvláštního určení vzniklo školicí středisko pro výcvik kuchařů Sovětské armády, ale byla zde umístěna i přísně tajná jednotka spojení a odposlechu tak zvaný spojový uzel „Arzenal“ číslo tohoto útvaru bylo 52514, ten měl na starosti kontrolu hovorové kázně, a další útvar číslo 61046, to byla jednotka kontroly odposlechu. Ostrahu zařízení, které používaly oba dva útvary, měli na starosti příslušníci námořní pěchoty, byli to v drtivé většině bývalí sportovci, a ti překážkovou dráhu, podle vyjádření pamětníků, také využívali. I o nich a o době jejich dislokace v Luštěnicích bude také zmínka v některé další kapitole.

Po odchodu jednotek Sovětské armády zůstalo středisko prakticky prázdné, ale jen chvíli. Další jednotka, která se v Luštěnicích objevila, byla OZU, odbor zvláštního určení MV, který spadal pod vojska ministerstva vnitra, tato jednotka také využívala výcviková zařízení a překážkovou dráhu. O jejím výcviku se nechci moc rozepisovat, byla určena a také se tak cvičila, pro boj s vnitřním nepřítelem.

Tato skupina byla později nasazena na potlačení demonstrací v roce 1989, její příslušníci tehdy nosili červené barety, ale neměli s výsadkáři armády žádnou souvislost. Bylo to, dá se říct zneužití symbolu výsadkového vojska, a dodnes se na červené barety tak pohlíží. Já jen že se s tím člověkem, který nošení červených baretů této jednotce doporučil, znám osobně.

Málem bych ale zapomněl na jeden útvar, v předchozích řádcích byla zmínka i o „Spartakiádě spřátelených armád“, na tuto akci se v Luštěnicích připravovalo armádní sportovní družstvo „Dukla Praha“, bylo jich něco kolem dvaceti, a byla mezi nimi taková jména jako Jungwirt mladší, nebo i otec tenistky Mandlíkové a další, jejichž jména se mně postupem času vytratila z paměti.

Tato „parta“ ve středisku prodělala kompletní pozemní výsadkový výcvik, ten měl na starosti nikdo jiný než podporučík Karel Plzák. K pozemnímu výcviku patřily také zrychlené přesuny. Přesně nevím, jestli je „dukláci“ běhali tak jako my i na patnáct kilometrů, ale jedno vím zcela určitě, než si jejich tělesné schránky zvykly na těžkou vojenskou obuv vzor 60, tak ppor. Plzák při poklusu v jejich čele, spolehlivě vedl, později, když si již na zrychlené přesuny zvykli, tak ho dokonce někteří jedinci i předbíhali.

Proč jejich příprava probíhala v Luštěnicích? V Praze kde byla Dukla dislokována, by se těžko hledaly takové podmínky a hlavně prostor pro takový výcvik, a to včetně ostré střelby. Středisko v Luštěnicích disponovalo pro tento účel i malou pěchotní střelnicí, která byla od střediska vzdálena čtvrt hodiny chůze, to u jiných útvarů neexistovalo. No, a pokud některý z příslušníků této party zatoužil po teple domova, tak i to nebyl problém, do Prahy to bylo jen čtyřicet kilometrů.

Tak že pokud všechny tyto skutečnosti shrneme, tak výsadková překážková dráha u výsadkového střediska, plnila svůj účel, pro který byla postavena. Bylo naprosto jedno, která armáda nebo jednotka a za jakým účelem na ní cvičila. Jak jsem uvedl již dříve, dnešní „kabaretní“ a dobře placená armáda spolu s „vytuněnými“ instruktory ve stylu „jůesej“ by na ní sotva uspěla. Proto se dobře dívejte na předchozí fotografie, a přemýšlejte o tom, jak to ti „kluci z lesa“ jak nám říkali, mohli dva roky vydržet a to jen za osmdesát pět korun tehdy „Československých“ nebo i více podle hodností, i o tom bude zmínka později.

Ano měli jsme velmi dobrou stravu, i o ní bude zmínka později, bez té bychom asi jen velmi těžce mohli podstoupit tak náročný výcvik.

Pozemní výsadková příprava nešla totiž „odrbat“ jak by si někdo mohl myslet, pokud ano, tak by se to určitě později někde projevilo. Je také potřeba si uvědomit, že jsme jako jediná jednotka v tehdejší ČSLA byli na válečných počtech, žádné „kamarádství“ s našimi západními sousedy se nekonalo, opak byl pravdou, šipky úderů na mapách našich armád směřovaly na západ, a končily na pobřeží Atlantického oceánu.

O tom nemá drtivá většina současných historiků ani tušení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8.ledna 2025.

TROCHA HISTORIE 76


V předchozích vzpomínkách bylo jen několik fotografií překážkové dráhy, v této kapitole si můžete prohlédnout mnoho dalších, sice nejsou v nejvyšší kvalitě, ale uvědomte si, že pořídit tenkrát jakoukoliv fotografii z vojenského prostředí a navíc od útvaru, který byl veden jako „tajný“, znamenalo setkat se s pracovníky vojenské kontrarozvědky, to v lepším případě, v tom horším s vojenským prokurátorem.

Dráha začínala laťkovým plotem, ten měl výšku asi sto dvacet centimetrů, hned po této překážce následovalo plížení pod ostnatým drátem, tato překážka byla široká jeden a půl metru, její délka byla deset metrů. Již samotné plížení dalo vojákům „zabrat“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.února 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 75

Tak že, padáky jsme měli zabalené, uložené v padákovém skladu, kde je za stálé teploty, pokud to bylo možné, hlídal dozorčí padákového skladu spolu se svým pomocníkem, jen tak mimochodem, dozorčí padákového skladu, a pomocník dozorčího padákového skladu, byla nejlepší dozorčí služba u výsadkového střediska, ještě o tom bude zmínka v dalším pokračování vzpomínek.

Tak zatím co si ti dva za zavřenými a zamčenými dveřmi padákového skladu, v zimě, na podzim a také na jaře u kamen, užívali výhod tohoto druhu dozorčí služby, my ostatní jsme se velmi intenzívně připravovali na seskoky. Pokud se skákalo z balonu, tak to čekání nebylo dlouhé, ale pokud se mělo skákat z letadel, tak bylo nutné na jejich přílet počkat.

Iljušiny, v té době u nás již licenčně vyráběné letouny pod značkou „Avia“, od leteckého dopravního pluku, o kterém bude zmínka později, přiletěly z letiště „Mošnov“, kde byl pluk dislokován, na, dá se říct na „naše“ letiště „Boží Dar“, v kódované řeči označené jako „louka 40“, kam jsme se přesunuli i my k provedení seskoků.

Než se tak stalo, tak bylo nutné naše tělesné schránky na samotné seskoky připravit po fyzické stránce. K tomu sloužilo již dříve zmiňované výsadkové cvičiště, ale také výsadková překážková dráha. Na výsadkovém cvičišti byla k dispozici různá zařízení, popsaná v předchozích kapitolách, trenažery, houpačky, můstky a balonové koše, ty se používaly dost často, ale jiné, abych řekl pravdu, tak ani moc ne, kdo ale měl zájem, tak se na těchto zařízeních mohl vyřádit dle vlastního uvážení a libosti.

Velení praporu a střediska tím moc nadšené nebylo, mohlo totiž dojít k nějakému úrazu, a pokud by byl vážnější, tak to již byla mimořádná událost. To si výsadkové středisko jako výkladní skříň prvního armádního sboru nemohlo dovolit. Přesto se tak ale stalo, když jeden příslušník praporu Karlovy Vary, spadl z překážky „ lanový kůň“, a zlomil si nohu. S tou byl převezen do nemocnice v Mladé Boleslavi, kde na druhý den zemřel, příčinou jeho úmrtí byla krevní sraženina. Tato událost nebyla vedena jak „mimořádná“ vinu na ní nesla především nemocnice, a celý případ vyšuměl do ztracena.

Ale zpět k překážkové dráze, ta byla u střediska jen jedna, ale i to stačilo k tomu, aby se nám vryla do našich pamětí, a zanechala tam „nesmazatelné“ stopy. Jako všechny ostatní překážky u výsadkového vojska, tak i zdolávání překážek na překážkové dráze bylo jak jinak než na časový limit. Bylo opravdu jen málo vojáků, kteří ji v tomto časovém limitu dokázali zvládnout.

Ti, kteří to dokázali, byli vojáci, kteří před příchodem na vojnu provozovali nějaké sporty, u naší roty byl jeden, který se před vojnou sportovně potápěl, nebo nás, ne mnoho jedinců, kteří pocházeli z vesnic, tam měli již tenkrát víc pohybu, než kluci z města.
To byl vlastně i můj případ, les „Kosíř“, byl skvělým, dá se říct „tréninkovým“ místem pro tuto činnost, na víc jsem vážil jen něco málo přes sedmdesát kilogramů. Ale stejně na konci dráhy mé srdce bušilo jak zvony na „Svatovítské“ katedrále, a pokud by nějaký lékař chtěl můj tep zkontrolovat přiložením stetoskopu na moji hruď, tak by mu určitě praskly bubínky v uších. Hodnou chvíli jsem v rukou nic neudržel, a chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval a vrátil do normálního stavu.

Překážková dráha se cvičila i po jednotlivých překážkách, jako byly malé i velké bariery, lanový kůň, lanový most, útočné lávky, nebo žebříky. U výsadkového střediska byly všechny překážky zbudovány hned vedle silnice po okraji lesa, její stopy tam najdete možná ještě i dnes, tak jako já před třemi roky, kdy se v Luštěnicích uskutečnil náš sraz veteránů.

Ten okraj lesa, byl zásadní rozdíl oproti jiným útvarům výsadkového vojska, kde byly překážky uměle vytvořeny z ocelových trubek, nebo profilů. U výsadkového střediska bylo k vybudování dráhy využito přírodní prostředí, jednoduše se na stromy, v tomto případě borovice přibilo pár latí místo žebříku, a překážka byla hotová.

Na dráze jste běželi lesem a po trávě, i když ta byla častým používáním překážek sešlapána a nestačila dorůstat. Na dráze byly takové záludnosti, jako byl lanový kůň, lanový most, útočné lávky, kladiny ve výšce tři metry nad zemí, nebo soustava šesti dřevěných hranolů volně zavěšených na ocelových lankách, a v nestejné výšce, od prvního hranolu ve výšce asi třiceti centimetrů až po poslední hranol, který byl asi dva metry nad zemí.

Na ty hranoly se muselo našlapovat kolmo, jiný úhel našlápnutí vedl docela zákonitě k docela nepříjemnému pádu na ostatní hranoly, v lepším případě mezi ně. To samé platilo i o útočných lávkách, nebylo to nic jiného než dvě „fošny“ zavěšené opět na ocelových lankách, lávky měly jednu výhodu, teoreticky jste se mohli přidržovat vodorovně nataženého lana, prakticky to bylo ale k ničemu, protože po došlápnutí se ta „fošna“ spolu s vámi rozhoupala do všech stran. Zdolávání překážek vyžadovalo určitý cvik, ten se dal získat jen a jen výcvikem. Výsadková překážková dráha byla opravdu náročná a vyčerpávající, podle vyjádření jednoho vysokého důstojníka, který prošel výsadkovým výcvikem v Luštěnicích, nebylo opravdu možné si některé překážky oblíbit, nebo dokonce zamilovat. Obecně to platilo i o všech ostatních překážkách nebo i výcvikových pomůckách.

Výsadková překážková dráha při jejím zdolávání vyžadovala určitou zkušenost, jakákoliv nekázeň nebo podceňování jednotlivých překážek, mohlo skončit těžkým úrazem nebo i smrtí. Nedovedu si představit, že by překážkovou dráhu zdolávali dnešní mladíci, zvyklí na mobilní telefony, počítače, tablety a jiné vymoženosti dnešní moderní doby, jen mně tak napadlo, jak jsme to tenkrát mohli zvládnout a přežít.

Než byly do armády zavedeny jednotné metodické pokyny pro budování překážkových drah, byly postaveny a udržovány v provozu dráhy s prvky anglického výsadkového výcviku. Výsadková dráha v Luštěnicích byla dlouhá 380 metrů, překážková dráha pro pěchotu měla pouze 200 metrů a jediný prvek, který na ní byl shodný s výsadkovou dráhou, bylo plížení pod nataženým ostnatým drátem Vůbec první překážkovou dráhu pro výsadkáře, postavili příslušníci 71 pěšího praporu „Československých parašutistů“ v lesích nedaleko Stáže pod Ralskem, kde byla tato jednotka dislokována, tato dráha byla postavena podle anglického vzoru.

V současnosti se při náboru nových uchazečů k výsadkovému vojsku používá kláda, kterou družstvo nebo skupina uchazečů zvedá i jinak přemisťuje, nebo s ní běhá podle povelů „instruktorů, když není kláda, postačí i větší prázdná pneumatika, ta je pro dvojice. No a k těm instruktorům se raději nebudu vyjadřovat..

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 74

Vrátím se ještě k tomu zkoušení padáků. Než si zkoušený typ padáku oblékli zkušební výsadkáři, tak se padáky zkoušely na takových, dá se říct figurách.

To byly velké špalky z tvrdého dřeva, nejvíce z dubu, které nahrazovaly skutečného výsadkáře, ale neměly ruce, nebo nohy, ale ani hlavu, jejich váha byla něco kolem osmdesáti kilogramů, připomínala tedy váhu budoucího výsadkáře. Z tvrdého dřeva proto, že je mnohem těžší než dřevo ze smrku nebo borovice.

Na tyto špalky se upevnily zkoušené padáky, naložily se do letadla, později do vrtulníku a v předepsané výšce se z letadla nebo vrtulníku vyhodily. Vyhazování nebo lépe řečeno shozy těchto figur byla docela dřina, no zkuste posunovat po nějaké ploše osmdesátikilový kus dřeva, který se nehýbe a je na něm připevněný ještě padák.

Nebyla to žádná sranda, ale prachsprostá dřina. Co se ale při takové činnosti mohlo stát, tak na to se podívejte na přiložené fotografii. Je na ní jak jinak, než major Karel Plzák, nadpraporčík Petr Suchomel, a pilot vrtulníku. Popis události je pod fotografií.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.ledna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 73

U TĚCH PADÁKŮ JEŠTĚ CHVÍLI ZŮSTANEME, tyto zastaralé „sovětské“, ale v licenci u nás vyráběné PD-47, v továrně „Kras Chornice“, byly u armády postupně nahrazovány novými padáky OVP-65, ty měly horší směrovou řiditelnost.

Umožňoval několik způsobů otevírání „ na lano“, tedy s upoutaným vakem vrchlíku nebo na tak zvanou „průběžku“, což není nic jiného než stabilizovaný pád, a také seskok volným pádem.

Tento typ se používal pro hromadné výsadky z letounů „Avia -14“ Tento padák byl postupně nahrazován typem „OVP-68/A“, to byl armádní padák, zaváděný do výzbroje průzkumných útvarů.

Zatím co typ OVP-65 měl vrchlík v čistě bílé barvě, tak typ OVP-68/A měl vrchlík v maskovacím provedení. Důvod byl, nebo je, zcela zřejmý, zatím co u výsadkového vojska se prováděly výsadky na operačně-taktickém provedení, postrádalo maskování vrchlíků smysl, u čistě průzkumných jednotek bylo maskování na místě.

Padáky tohoto typu měly nebo mají kruhový tvar, a tento tvar má jak je známo řadu nevýhod, kulatý padák je málo ovladatelný, rychleji klesá k zemi, a dopad vyžaduje parakotoul. Také nemá tandemové uspořádání, tak že je nutný záložní padák.

Na zavedení těchto typů padáků, hlavně pak jejich vyzkoušení v ostrém provozu, se podílel, nebo je zkoušel bývalý náčelník výsadkové služby u výcvikového výsadkového střediska Karel Plzák, ten byl již v hodnosti majora náčelníkem skupiny zkušebních výsadkářů při VÚ 030.

K samotné zkratce a číslu, VÚ byl výzkumný ústav, nikoliv vojenský útvar, číslo 030, nula udávala režim „tajný“, 30 potom pořadové číslo tohoto zařízení v rámci armády. Tehdy byla u výzkumného ústavu státní zkušebna, SZ 228, to byla padáková zkušebna, ta měla dvě skupiny, skupinu zkušebních výsadkářů, a skupinu záchranných prostředků, to byly vystřelovací sedačky.

Major Karel Plzák byl veden jako starší zkušební výsadkář, jako zkušební výsadkář byl veden kapitán Jindřich Kubík, i ten shodou okolností a náhod se nějakou dobu pohyboval i v Luštěnicích, kde působil u jednotky MV známé pod názvem „OZU“, nebylo to nic jiného než „Odbor zvláštního určení vojsk Ministerstva vnitra“, byl to dost utajovaný útvar, který spadal pod XIV správu Ministerstva vnitra.

Kdo bude mít zájem, tak víc informací o této jednotce najde na Internetu.

Major Karel Plzák sice zemřel, ale já mám kontakt s jeho synem, ten létá u policie s vrtulníky, příležitostně ale „provětrá“ i „ AN-2“na jednom letišti, tam také létá se svým ultralehkým letadélkem, bývalý velitel čety doprovodných zbraní poddůstojnické školy v Luštěnicích Drahoslav Bohunický, a zase ty Luštěnice. Tak jsem opět trochu odbočil, ale zpět k těm padákům.

Padáky PD-47 jako hlavní, a PZ-300 jako záložní, tak to byl „výsadkářský pravěk“ na který žádný z nás „veteránů“ kteří prošli výsadkovým výcvikem jak u 7 výsadkového pluku, 22 výsadkové brigády, 1 výsadkového výcvikového střediska a 4 výsadkového výcvikového střediska, nemůže jen tak zapomenout.

Tenkrát to byl i kus romantiky, který dnešní generace mladých sotva kdy pozná. Ještě chvíli ta nostalgie trvala, a to do doby než se „vrchnost“ rozhodla, že vybuduje novou armádu na zcela profesionální úrovni, tedy bez povinných odvodů, na základě dobrovolnosti. Nemá cenu se o tom moc rozepisovat, úsudek ať si každý udělá sám. Tak tedy jaké padáky dnešní výsadkáři používají?

OVP-12 SL-1, je osobní výsadkový padák určený pro hromadné seskoky výsadkářů z letadel a vrtulníků, za nás, místo vrtulníku, to byl balon. Plocha vrchlíku je 80 metrů čtverečních, a teď pozor, těch 80 metrů může nebo nemusí mít, je povolena tolerance plus mínus dva metry, asi záleží na tom jak která švadlenka, která padák šije, se do toho rozměru trefí. Jinak padák je kompletován se záložním padákem ZVP-80.08 A, ke komplexu lze připojit nosný systém výstroje NSV-12, ten výsadkář před přistáním odhazuje.

Další padák, který současná armáda používá je OVP-80.08, i ten je určen pro hromadné seskoky z vojenských dopravních letounů a vrtulníků, umožňuje provádět seskoky s nuceným otevíráním výtažným lanem, průběžným otevírání se stabilizací a se stabilizovaným pádem. Plocha vrchlíku je menší než u předešlého typu pouze 70 metrů, ale zase s tou tolerancí plus mínus dva metry. Opět je kompletován se záložním padákem ZVP 80-08, nebo ZVP -80-08 A. Oba hlavní padáky stejně jako záložní mají kulaté vrchlíky.

Speciální výsadkové jednotky také používají padáky typu MMTS-260, ty jsou určeny pro seskoky z velkých výšek až 7500 metrů, jsou to vlastně „křídla“ a jsou určena pro seskoky HAHO/HALO s dodatečnou výstrojí a výzbrojí. Při využití kyslíkových souprav, je možné doklouzat až na vzdálenost několika desítek kilometrů od místa vysazení. U tohoto padáku je zabudován systém RAX, který umožňuje zrychlené otevření záložního padáku.

AČR ale naše padáky tohoto typu nepoužívá, používá padáky typu křídlo MMS-RA-360 od amerického výrobce, tento typ má klouzavost 60 až 80 kilometrů, podle výšky vysazení a také síly větru. Jeho předností je údajná tichost, a to ani při přistání, nedochází u něho k žádnému „třepotání“ ploch.

Ale pozor! AČR nemá a ještě asi dva roky nebude mít letecký prostředek, ze kterého by se tyto seskoky daly provést, proto na loňském cvičení používala „Atlas A 400 M“ který na cvičení přiletěl z Belgie.

Všechny typy výše jmenovaných padáků spolu s ostatními typy, které zde nejsou vyjmenované, vyrábí firma MarS Jevíčko, je to asi osm kilometrů od obce Chornice, kde se dříve vyráběly padáky PD-47, tedy na Moravě.

R/MŘ

Další pokračování v sobotu 11.ledna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 72

Jeden z dalších padáků, se kterým jsme se museli seznámit, byl nákladní padák PDK-42, později byl nahrazen novějším padákem PDK-42M, písmeno „M“ znamenalo, že se jedná o modernizovanou verzi tohoto typu.

Tyto oba padáky byly součástí zásobníku PDMM-130, název tohoto zásobníku byl v ruském jazyce a dal by se přeložit jako „parašjutnojdesantnyj, mjagkijměšok“ což by se dalo přeložit jako „ výsadkový měkký měch“, možná je to špatně, protože ruštinu jsem za ta léta, která mně dělí od skončené školní a povinné docházky dělí, tak trochu nebo hodně zapomněl

Tyto zásobníky se používaly pro shazování různých druhů zásob výsadkovým jednotkám v týlu nepřítele, to v době předpokládané válečné události, a v naší tenkrát mírové době cvičícím jednotkám, které se na tu válečnou dobu dost intenzívně cvičily. Balily se do nich nejen minomety a tarasnice, které tenkrát ve výzbroji výsadkářů byly, ale také radiostanice, které se již nevešly do osobních zásobníků typu „GK“, což byl „ gruzavickij kontejner“ neboli nákladní zásobník.

Do zásobníků se balily i potraviny, a to velmi pečlivě, včetně chleba. Tyto zásobníky se připevňovaly na zvláštní závěsy pod křídla dopravních letadel, v té době sem tam nějakého „IL-14 D“, ale ve většině to byly již u nás v licenci vyráběné „Avia Av-14 T“, písmeno „T“ jako transportní.

Samotné odhození zásobníků ovládali piloti s kabiny těchto letadel. Letadla, která měla podvěšeny zásobníky, se po provedení vlastního výsadku vrátila znovu nad plochu vlastního vysazení, a zásobníky odhodila. Pokud skákal celý prapor i s podpůrnými jednotkami, tak v tom okamžiku, kdy se letadla vracela, byl ve vzduchu ještě výsadkáři, kteří skákali jako poslední, to již nad plochu nalétávala letadla se zásobníky, museli jste dávat pozor na to, co okolo Vás prolétlo, mohl to být i zásobník, na kterém se neotevřel padák, i to se někdy stalo, a po jeho dopadu byl obsah zásobníku k ničemu.

Na jednom z mnoha cvičení a navíc ještě v rámci prověrek, o kterém se zmíním ještě později v souvislosti s útočným nožem, kdy nám měly být tímto způsobem shozeny i potraviny a to na předem dohodnutou plochu, kterou jsme museli samozřejmě zajistit a zaujmout její obranu, jsme netrpělivě čekali na „dary s nebes“.

Objevila se jedna „čtrnáctka“, na ploše čadila červená dýmovnice, její kouř udával směr větru, a „čtrnáctka“ odhodila zásobníky. Byli tři, pro každou rotu jeden, a velmi pečlivě označené, pro kterou rotu zásobník je. Dva se otevřely, na třetí jsme nevěřícně zírali, jak si to valí k zemi. To jsme ale ještě nevěděli, že je to zrovna ten, který byl určen pro naši rotu.

Po tom co jsme zásobník, nebo to z něho zbylo, odnesli do nedalekého lesa, jsme z něho začali dolovat sice pečlivě zabalené, spolu s konzervami a nějakými sušenkami, nárazem na zem slisované bochníky chleba, do kterých byly ty konzervy zalisovány, spolu s těmi sušenkami. To vše bylo ještě proloženo slámou, ta se běžně do zásobníků dávala jako taková výplň. Při konzumování toho, co zbylo s potravin, jsme museli dávat pozor, nejen na kousky plechu s nárazem roztrhaných konzerv, ale i na slámu, která v této směsi chleba, masa, sušenek a obalů od nich byla přítomná.

K zásobování jednotek pohonnými hmotami nebo i vodou, se také zkoušel zásobník „PDBB-47“, opět to bylo v ruštině a znamenalo to, že se jedná o „parašutnoj-děsantnyjbenzijninbak“, což by se dalo přeložit jako „sud na benzin“, vešlo se do něho 90 litrů kapaliny. Nevzpomínám si ale, že bychom někdy tento způsob zásobování pohonnými hmotami použili.

Motocykly „JAWA-350“ které v té době armáda používala, a které jsme měli v používání i my, měly na každém cvičení, nádrže až po okraj naplněné benzínem. Navíc „motospojky“ jak se jim říkalo, měly zvláštní systém poukázek, kterými u čerpacích stanic za odebrané pohonné hmoty platily.

Motocykly byly také shazované na padácích, u naší jednotky ale ne, i u těch někdy došlo k tomu, že se jim padák neotevřel, potom nastalo to, o čem jeden výsadkář vyprávěl „ chodili jsme jak pitomci po ploše, a hledali každý šroubek, který z toho motocyklu po jeho dopadu na zem zůstal...motocykl se musel totiž odepsat z evidence, a podle nějakého předpisu, ten motocykl musel být celý“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 4.ledna 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 71

U balení padáků ještě chvíli zůstanu, při balení docházelo také k úsměvným příhodám. Někteří velitelé z řad poddůstojníků se balení padáků nemohli nebo nechtěli balení padáků zúčastnit, ať to již bylo z pohodlnosti nebo z důvodů služebních povinností, stráž, nebo dozorčí služba.

Domluvili se proto s instruktorem-baličem, a ten jim jejich padák nechal buď zabalit, anebo, což se také stávalo, jejich padák zabalil spolu se svým pomocníkem při výkonu služby dozorčího padákového skladu. Nesmělo se to, respektive to bylo zakázané, ale dělalo se to. Do této služby se instruktoři-baliči stavěli, dá se říct pravidelně, i o tom bude zmínka později.

Pokud tedy padák balil instruktor se svým pomocníkem, tak to bylo v pohodě, ale pokud ho balili vojáci, mohlo dojít k již zmiňovaným příhodám. Nesměli by to být výsadkáři, aby tyto tak zvané „vyčuránky“ nevedli ve své paměti, a čas od času jim připravili nějaké nemilé překvapení, které se projevilo až při samotném seskoku. Nebylo to nic jiného, než noviny natrhané na větší kousky, které po otevření vrchlíku začaly kolem výsadkáře poletovat, ten okamžitě zareagoval a otevřel záložní padák, protože se domníval, že došlo k roztržení vrchlíku jeho hlavního padáku.

Byla to tak trochu ostuda dotyčného výsadkáře, protože bezdůvodně otevíral záložní padák, po kontrole vrchlíku hlavního padáku bylo „ z úřední moci“ zjištěno, že vrchlík hlavního padáku nevykazuje žádné známky poškození, a tudíž zůstává i nadále v provozu. Někdy také stačilo „zapomenuté“ těžítko, které okolo padajícího výsadkáře vlivem zemské přitažlivosti, prolétlo rychleji než padající výsadkář, to ale moc velká legrace nebyla, padající těžítko mohlo při dopadu na zem, způsobit nějaké zranění výsadkářů, kteří již byli na zemi.

Při seskoku ve „Svazarmu“ v předvojenském výcviku, neúmyslně zapomenuté těžítko při svém dopadu zdemolovalo křídlo na zemi stojícího kluzáku. Záložní padák se nějakou náhodou mohl otevřít i v letadle, u střediska byl známý případ, kdy zdravotnice praporu „Karlovy Vary“, tedy žena, což bylo v té době něco naprosto nevídaného, s hodností nadporučíka, a titulem „MUDr“, otevřela „záložák“ v letadle, protože o ní bylo známo, že se bojí skákat, měla ale smůlu, v letadle spolu s ní byli dva náčelníci výsadkové služby, ti jí „záložák“ urychleně znovu nějak nacpali do obalu, a soudružku nadporučici jednoduše z letadla vyhodili, samozřejmě za všeobecného radosti dalších výsadkářů.

Nutné je dodat, že některá z těchto příhod se mohla stát některému z velících poddůstojníků, který nebyl u mužstva příliš, nebo vůbec v oblibě, nevztahovalo se to jen na poddůstojníky, ale jen na důstojníky nižších hodností.

Výsadkáři byli ve vymýšlení podobných ptákovin prostě nepřekonatelní, někdo může ale namítat, jak bylo možné, že i přes několik kontrol při balení padáků, mohlo k něčemu takovému dojít. Vojáci si prostě dovedli najít ten správný okamžik k provedení, možná že i ten kdo kontrolu prováděl, koutkem oka něco zahlédl, ale protože věděl, že se nic nemůže stát, tak to prostě velkoryse přehlédl.

I to patřilo ke službě u výsadkářů, bylo to možná i takové odreagování od náročné služby u těchto elitních jednotek. Vojáci z povolání, a to jak u výsadkového střediska, tak i u praporu, do doby než jeho velení převzal „malý Jožo“, nebyli žádní suchaři, a různé ptákoviny prostě přehlíželi. Bylo to asi dáno tím, že při samotných seskocích stávali u dveří letadel jako první.

Jeden z velitelů čet po skončení denního zaměstnání dojížděl na kole do blízké vesnice za nějakou slečnou, aby si čas od času mohl „vrznout“. Ten dopravní prostředek, tedy kolo, měl stát u jedné z budov, druhý velitel si od spojařů vypůjčil stoupací železa, a s jejich pomocí vystoupal s kolem na nejbližší borovici, těch bylo okolo budov dostatek, byli jsme v lese.
Potom s malorážkou v ruce čekal u jednoho s oken budovy, až si „soudruh poručík“ pro kolo poleze, několika ranami z malorážky mu potom prostřílel obě kola, samozřejmě zase za všeobecného veselí přihlížejících vojáků. Je ale nutné dodat, že to nebylo při zaměstnání, ale až po přečtení denního rozkazu.

To bylo takové malé odbočení, ale i to je nutné, aby každý pochopil, jak to na té vojně za té „ špatné doby“ chodilo.

Ještě bych se rád vrátil do doby, kdy se začalo výsadkové středisko rušit. Padákový sklad byl plný padáků, drtivá většina jich byla zabalených, ty otevřené se začaly likvidovat, prostě se uřezaly šňůry od vrchlíku a od popruhů, dávaly se na jednu hromadu, kde skončily nevím.

Ale co se zabalenými padáky? Nevím, kdo na to přišel, nebo koho to napadlo, jen bylo při jednom nástupu oznámeno, že kdo má zájem, tak si vyzvedne padák a může jít skákat, ne z letadla, ale z balonu.
To byla jeho hlavní výhoda, balon byl k dispozici trvale, stačilo jen zvednout telefon a řídícímu létání na nejbližších letištích oznámit, že je balon ve vzduchu. Za seskoky se v tu dobu již neposkytovala finanční odměna, jen se vyplnil „manifest“, správně „Seznam skákajících“ a šlo se na věc.

Ty seskoky nebyly nic divného, snad jen trochu nekázně, protože neprošly denním rozkazem, byla to vlastně jen „labutí píseň“ nad koncem jednoho útvaru.
Ale o co šlo, kdo měl zabalený padák tak skákal, ale našli se i jedinci, kteří se s posledním seskokem nehodlali smířit, a ačkoliv se to bude zdát přitažené za vlasy, tak prostě smotali vrchlík padáku, trochu poskládali šňůry a jeli nahoru.

Vyskočili z koše, vyhodili vrchlík, a v pohodě přistáli, na zemi pak na památku z obalu padáku vytáhli „záznamník o balení padáku“, marně jsem se pokoušel od jednoho z nich záznamník získat, má totiž nesmírnou cenu, bohužel se mně to nepodařilo.

I nás, kteří jsme se těchto a podobných událostí zúčastnili, pomalu, ale s neúprosnou jistotou ubývá, zůstávají jen ty vzpomínky na čtyři roky strávené u výcvikového výsadkového střediska.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.prosince

*********
Fotogalerie:

Unikátní fotografie, na které je štáb výsadkového praporu Karlovy Vary, ten byl součástí 20 motostřelecké divize, druhá zleva je nadporučík MUDr. Eva Stránská, velitel praporního obvaziště. Sedící v teplákové soupravě a s kočkou, je velitel praporu kapitán Kuštejn, všichni ostatní jsou v polních uniformách vzor 60 „mlok“. S tou kočkou velitel praporu skákal.