Dnes, před chvílí nám "pan"! veterán M. Řezníček poslal dva příspěvky, pokračování vzpomínek si přečtete odpoledne, po návratu technické redaktorky z "pracovního procesu" a druhý, na který nemohu do odpoledne čekat... takže jej přepisuji... s velikým poděkováním!!!!

---

R/1

Napsal mně doktor obojího práva-

"připomeň dobu minulou, bude to dobrá zpráva" !

.. i když od té doby mnoho roků uplynulo

jaké to tenkrát na vojně bylo- by neškodilo...

Poslechl jsem, sedl a začal psát

na léta ta dávná v mysli své vzpomínat...

jak za rána tichého, nebo noci tmavé balon k nebi stoupal

pod ním koš s muži mladými, ještě chlapci, tiše se houpal...

Barva zelená jejich obličejů s uniformami maskovacími ladila-

to když dušička jejich v dálce strachu se ztratila.

Povel "vpřed" - nad hlavou otevřela se padáku bavlna,

dušička do té uniformy maskovací se vrátila....

S padáky na zádech v řadách stávali; možná zase měli strach

to když za letouny s nimi při startu zvedal se prach,

přesto v těch řadách stávali vždy znova a zas

ať slunce hřálo , nebo pálil mráz.

Náboje a trhavina po kapsách, padák otevřel se na zádech,

když po výskoku z letadla z té výšky tajil se ti dech.

Útočný nůž na opasku a na rameni samopal,

noční pochod dlouhý... nad ránem sotva jsi na nohou stál.

Polní láhev bez vody je beznadějně prázdná...

trocha vody někde ve studánce , cenu měla zlata !

Vzpomínky se vracejí, mnoho uplynulo času,

na hlavách našich šedých, pár zůstalo vlasů....

Nevadí, baretem červeným šediny zbylé přikryjeme,

těch, co s námi tu již nejsou, na poli Božím vzpomeneme.

Ne! baret výsadkář nikdy nesmeká,

jen pozdravem vojenským poctu vzdá!!

Až domů se vrátíš, tak na stránky veteránů se podívej,

s námi, co ještě jsme zůstali, vzpomínej..

Tím, čím jsme byli jsme my, jiní být nemohli,

kam se ti jiní báli jít, tam my jsme šli!

Z Prostějova, Holešova, Chrudimi - ba i z Luštěnic!

že tím, čím byli jsme my, jiní být nemohli

byli jsme armády meče hrot! v ý s a d k á ř i ! nic víc...

TROCHA HISTORIE 128

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ


Takže z domova v pět hodin ráno prvním autobusem do Prostějova, tam na rychlík z Jeseníků do Brna, ten zastavoval v Nezamyslicích a potom až ve stanici mého určení, kterou byl Vyškov.

Po vystoupení z vlaku jsem se prvního „nádražáka“ zeptal, jak se dostanu do kasáren, ochotně mně vysvětlil cestu, a dodal, že „synku musíš ale po svých“ tady žádná „poulička“ nejezdí.

Vydal jsem se tedy na cestu do kasáren, od toho zaměstnance ČSD jsem se dozvěděl, že se nacházejí v lokalitě nazývané „Kozí Hůrka“, a že musím přes Dědice. Po jeho sdělení se mně vybavila školní léta, když jsme se učili, že Dědice byly rodištěm našeho prvního dělnického prezidenta, tak že konečně uvidím místo, kde bývalý prezident působil.

Tak jsem se vydal na cestu, v Dědicích jsem opravdu narazil na jednom domečku na pamětní desku s popisem, že se v tomto domě narodil již zmiňovaný prezident, sdělení jsem si bleskově přečetl a přidal jsem do kroku, tak abych se co nejrychleji dostal do kasáren, jak jsem později zjistil, byl to ještě kus cesty.

Malé odbočení směrem k prezidentu Gotwaldovi, ať se to komu líbí nebo ne, byl to on a jeho vláda, která zavedla důchody, z počátku byly sice malé, ale byly.

Konečně jsem dorazil na vchod do kasáren, tam jsem se hlásil u dozorčího, kterému jsem sdělil, že nastupuji do kurzu praporčíků.

Po chvilce čekání v místnosti u vchodu do kasáren přišel voják s hodností desátníka, byl to absolvent VKVŠ, přeloženo do češtiny „ vojenské katedry vysoké školy“, který mně položil několik otázek, z těch jsem si zapamatoval, že jsem měl vypočítat, kolik je potřeba místa pro ubytování deseti vojáků, dodnes nevím, co jsem tam tenkrát napsal.

Po několika dalších otázkách na které jsem odpověděl, tak mně ten „absík“, tak jsme tyto absolventy nazývali, předal pomocníkovi dozorčího, který mně odvedl na místo, kde jsem příštích deset měsíců působil. Byl to barák typu „delta“ skoro stejný jako byly baráky v Luštěnicích, podobnost byla čistě náhodná, i zde se stejně jako v Luštěnicích „vyřádil Wehrmacht“, který zde za druhé světové války působil, i zde měl rozsáhlé cvičiště, které jsem měl možnost později podrobně poznat.

Než popíši, co jsem po dobu působení nejen já, ale i řada „kolegů“ od bývalé ČSLA, kteří spolu se mnou do kurzu nastoupili, tak bych se velmi rád zmínil o místě, kde byla kasárna umístěna, oficiální název zněl „Vyšší vojenské učiliště, hrdiny Sovětského svazu, kapitána Otakara Jaroše“. Učiliště nemělo krycí číslo, používala se zkratka VVU OJ, bylo vynecháno „hrdiny Sovětského Svazu“.

Samotná kasárna vznikla v roce 1936 vyvlastněním lesů, které patřily Olomouckému arcibiskupství, o rok později došlo k vybudování dělostřelecké, pěchotní a také letecké střelnice. V kasárnách byl umístěn i pluk tehdejší útočné vozby, ten byl vyzbrojen lehkými tanky LT-35, v samotném Vyškově pak bylo zřízeno učiliště útočné vozby.

V roce 1937 vzniklo i vojenské letiště Vyškov. Po zabrání části Československa, byl celý vojenský prostor zabrán Němci, v kasárnách na Kozí Horce byla umístěna Německá praporčická škola tankových vojsk, v roce 1940 bylo vystěhováno třicet tři obcí na Drahanské vrchovině.

Účelem vystěhování bylo nejen rozšířit vojenskou střelnici, ale hlavně vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku, právě přes německý ostrůvek na Vyškovsku a tak je spojit s německými obcemi na Brněnsku.

Po ukončení druhé světové války, se lidé z vystěhovaných obcí začali vracet do svých značně poničených domovů, přičemž ale nebylo jasné, jestli střelnice zůstane zachována a to ve svém rozsahu.

V květnu v roce 1945 bylo rozhodnuto, že střelnice zůstane zachována v rozsahu, v jakém byla před okupací.

Pomocník dozorčího mně dovedl k jednomu baráku, vrátil se zpátky, já jsem otevřel dveře, a zůstal stát na chodbě u stolku, kde seděl voják se třemi žlutými pásky na náramenících, a s červenými šňůrami dozorčího na jeho uniformě. Ten mně zavedl k jedněm dveřím, na které zaklepal, zevnitř se ozvala hlasitá a poměrně ostrá výzva ke vstupu.

Vstoupil jsem dovnitř, za psacím stolem stál důstojník s hodností kapitána „ soudruhu kapitáne, svobodník Řezníček, hlásím nástup do kurzu praporčíků“.

Soudruhu svobodníku, přijel jste o jeden den později, jak to zdůvodníte?

Sáhl jsem do kapsy uniformy, a beze slova kapitánovi podal dvě potvrzení o zpoždění vlaků, které jsem si nechal vystavit v nádražní pokladně na nádraží v Olomouci.

"Proč jste nejel přes Brno??" byla otázka kapitána.

Moje odpověď byla v tom smyslu, že jsem na směr Olomouc měl vystavenou jízdenku, pokud bych býval jel přes Brno, tak bych býval musel vystoupit v České Třebové, tam počkat na spoj směr Brno, v Brně potom na směr Přerov, takže ještě delší cesta.

Moje odpověď byla asi uspokojivá. "Dozorčí Vás zavede na ubikaci Vaší čety, můžete odejít".

Vypadl jsem z kanclu toho nepříjemného kapitána, k dozorčímu jsem si neodpustil dotaz, co to ten kapitán je. Odpověď byla, že je to velitel školní roty, hodnost znáš, jmenuje se Luža. O něco později jsem toho velitele poznal lépe, v kurzu praporčíků vyučoval jeden z předmětů, byly to řády a předpisy, a opravdu si dával záležet.. jeho hodiny jsme neměli rádi.

Z baráku, kde měl kancelář ten velitel roty, jsem odešel do dalšího baráku, tam další dozorčí, ale jen voják základní služby se stejnou hodností jakou jsem měl já, tedy svobodníka.

"Mám se zde hlásit"

"Jasně, zaklepej na první dveře vpravo"!

Zaklepal jsem na první dveře, ozvalo se „ano“, za psacím stolem seděl důstojník také s hodností kapitána „ soudruhu kapitáne“ dobře, dobře zněla odpověď, tak vítej ve Vyškově, dozorčí Ti ukáže, kde budeš spát, jinak rozvrh zaměstnání visí u dozorčího, chvilku vydrž, nahlásím Tě na oběd a večeři, na další dny to zařídí staršina, ten je nahoře v tom baráku kde jsi hlásil příchod.

"Soudruhu kapitáne, nemám „ešus“".

"Zde ho nepotřebuješ, však uvidíš, zatím zajdi ke staršinovi, vyfasuješ nějaké věci. Soudruhu, stačí, můžeš odejít".

Odešel jsem z kanceláře, dozorčí mně zavedl do místnosti, kde bylo asi deset postelí, žádné nebyly na patro jak v Luštěnicích.
Dotaz na dozorčího, prosím Tě ten kapitán, jó Trnavský, to je v pohodě, velí naší školní četě. Kapitán Trnavský byl opravdu a to víc než v pohodě, na rozdíl od velitele roty, nevyučoval žádný předmět.

Odešel jsem ke staršinovi školní roty, měl hodnost nadrotmistra, a byl v pohodě, u něho jsem vyfasoval „topo brašnu“, autorizovaný sešit s upozorněním, že z něho nelze trhat listy, a že bude potřeba sešit předkládat ke kontrole poznámek, a tím pádem i studijních výsledků, ještě malou polní, tak zvané „žebradlo“.

Vrátil jsem se zase zpátky na barák, kde mně byla přidělena postel, mezitím se odněkud z některé učebny vrátila větší skupina vojáků, a ozvalo se známé nááástup na oběd. Samozřejmě že jsem výzvy uposlechl, a byl jsem zvědavý, co bude dál následovat, na takovém plácku mezi baráky jsme se na povel jednoho z vojáků s hodností desátníka seřadili, a dá se říct že „spořádaně“ odešli do jídelny.

R/MŘ

Pokračování v sobotu31.ledna 2026.

TROCHA HISTORIE 127

JEŠTĚ NĚCO K TĚM VYCHÁZKÁM...

Pokud jste vycházku dostal a na ní jste si chtěl užít nějaký taneček, tak obyčejně v neděli odpoledne, se konaly odpolední čaje.

Jaká na nich panovala atmosféra, je jistě každému čtenáři těchto vzpomínek starého zbrojnoše víc než jasné. Sál kde se konaly, byl narvaný k prasknutí, a to ještě před samotným začátkem hudební produkce. Bylo to podle známého přísloví že „ kdo dřív přijde, ten dřív mele“ zde to platilo dvojnásob, sál plný „khaki“ uniforem, mezitím nějaká děvčata, těch ale bylo poskrovnu.

Mezi nimi sem tam i nějaká starší paní nebo pán, který pozorným okem sledoval, jestli se jeho čerstvě plnoletá dceruška příliš „netulí“ k obránci vlasti, který zde, často až z druhého konce republiky, vykonává tu nejčestnější povinnost.

Je víc než samozřejmé, že taková produkce jakou ty „čaje“ byly, neunikla pozornosti „LÍTAČKY“, to byla skupina zpravidla jednoho důstojníka a dvou vojínů, nebo i poddůstojníků, která měla za úkol kontrolovat chování příslušníků lidově demokratické armády na veřejnosti, ale hlavně jestli každý z těch kontrolovaných má vycházku povolenou či nikoliv, stejně ale tato hlídka nestačila všechny zkontrolovat.

Někteří „žíznivější“ jedinci se i bez podepsané vycházky, a bez kontroly na „bráně“ správně u vchodu do kasáren, vydávali za chutí piva, bez této kontroly.

K této poněkud „dobrodružné cestě sloužila a také se používala, tak zvaná „BRÁNA BORCŮ“.

To byl výjezd z kasáren mimo hlavní silnici pro případ vyhlášení bojového poplachu, kdy z kasáren vyjíždělo větší množství techniky, a nebylo žádoucí, aby tato technika blokovala hlavní silnici, která vedla okolo kasáren směrem k tehdejšímu hraničnímu přechodu „Rozvadov“ (ten je tam dodnes, ale vede k němu dálnice).

To byla, dnes již historická cesta „Via-Carolina, která spojovala tehdejší Prahu s Norimberkem. Po tehdejší hlavní silnici se mimo jiné v té době pohybovalo dost osobních aut s poznávacími značkami států „imperialistů“ za naší tehdejší západní hranicí, a nebylo žádoucí, aby ti „imperialisté“ o činnosti naší armády něco věděli. Oni stejně věděli, ale zase ne až tak moc. Proto byly na plot, kterým byly kasárny oploceny, připevněny staré vyřazené pláštěnky z protichemických prostředků jednotlivce, aby nebylo z jedoucích vozidel na nádvoří kasáren vidět.

Jednou nám bylo orgány vojenské kontrarozvědky ( VKR) sděleno, že pravidelný pondělní rozvod pluku vysílala nějaká televizní stanice tehdejšího západního Německa. Bylo to ale úplně jedno, pokud neviděli to co se děje za plotem kasáren ve Stříbře, mohli to spatřit o kus dál v kasárnách vojenského útvaru 1745 v Boru u Tachova, správněji nedaleko vesnice „Vysočany“ po které byla kasárna pojmenována, byla to navlas stejná kasárna jako ve Stříbře.

Ti co tato kasárna v padesátých letech stavěli, tak to byly jednotky „Pomocných technických praporů“ (PTP), měli nějakou pamětní desku u bývalého vchodu do kasáren.

V minulé kapitole jsem se zmínil o řece, která protéká údolím, nad kterým se město Stříbro nachází, ta řeka tam teče dodnes, jmenuje se Mže, v letech naší základní služby, přesněji roku 1959 až 1964 na ní bylo vystavěno vodní dílo, nebo chcete-li, přehrada „ HRACHOLUSKY“.

Je to dost impozantní dílo, hráz je sypaná, délka jejího vzdutí je 22 kilometrů, a prakticky dosahuje až k samotnému městu Stříbro, její hloubka je 31 metrů, na Wikipedii se dočtete že zadržuje 56 000 000 m3 vody a její rozloha je 470 hektarů.

Za naší základní služby nebyla přehrada ještě dokončená, ale později, když jsem byl u pluku jako voják z povolání, již dokončena byla, a je to poměrně vyhledávaná rekreační oblast. V některých místech je ale přístup k její vodní hladině dost problematický. Břehy v jejím okolí jsou strmé a někde i skalnaté.

Ještě jedna zajímavost ze Stříbra, na kótě „Jirná“ bylo vybudováno utajené velitelské stanoviště, odkud by se v případě válečného konfliktu řídily operace taktického uskupení 1 armádního sboru.

Tak to bylo takové malé odbočení jen proto, aby čtenáři těchto vzpomínek měli představu o tom, co posádka ve Stříbře byla, a také co se v jejím okolí nacházelo... Ale zpátky k tomu co v době výkonu mé základní služby následovalo.

V minulém pokračování těchto vzpomínek jsem uvedl, že jsem se v jednom rozhoru s kamarádem zmínil a začal jsem uvažovat o tom, že bych zůstal na vojně jako voják z povolání, ten rozhovor byl ještě v Luštěnicích.

Teď u pluku ve kterém jsme v jeho sestavě působili, moje úvaha začala nabývat dost konkrétní podoby. Dodnes nevím, kdo se na velitelství zmínil o tom, že bych na vojně zůstal, ale jednoho dne se od stolku dozorčího roty ozvalo „ Řezníček, k velitelu roty“!!!!

.. ono to vypadá dost humorně, ale v ten den sloužil jako dozorčí roty voják, který pocházel ze Slovenska, navíc z oblasti někde blízko hranic s Maďarskem, takže měl problémy s vyslovováním mého jména, které začínalo měkkým „Ř“.

Jeho výzvy jsem samozřejmě uposlechl a  vzápětí zaklepal na dveře kanceláře, velitele roty, ozvalo se „Vstupte“ ...
a já, jak mně nařizovaly předpisy jsem se v postoji „pozor“ zahlásil „ soudruhu nadporučíku, vojín Řezníček, přišel jsem na Váš rozkaz“.

Odpověď velitele byla „dejte si pohov“, a pokračoval, jste povýšen do hodnosti svobodníka, a kádrovým rozkazem velitele 1 armády odvelen do kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, takže si našijte svobodnické „frčky“ to za prvé, za druhé všechny svoje věci odevzdejte staršinovi, ten Vám vydá „ ŽUPKU“, a studenou stravu na jeden den, odjedete nejbližším vlakem do Vyškova, kde se budete hlásit na přijímací pohovor do kurzu praporčíků, rozuměl jste?

Moje odpověď, ano soudruhu nadporučíku. Velitel roty ještě přidal „můžete odejít“ a nakonec moje „provedu“.

Sbalil jsem svoje věci, s nimi odešel ke staršinovi roty, staršina byl četař základní služby, v civilu byl údajně zahradníkem, a z titulu svojí funkce měl dost nepříjemné chování vůči ostatním vojákům základní služby, ale to mně již bylo jedno.

Staršina vypsal „župku“ oproti podpisu vydal jednu KD „Vysočina“ zkontroloval věci, které jsem odevzdával, a bylo to.

Jo ptáte se, co to byla ta „ŽUPKA“, byla to zkratka pro „Žádanku o úvěrovou přepravu“, na ní byly vypsány železniční stanice odkud a kam, žádanku jste předložil v nádražní výdejně jízdenek, na jejím základně Vám vydali jízdenku nejkratším směrem do určené cílové stanice, v mém případě to byla železniční stanice Vyškov.

Odešel jsem na nádraží a prvním rychlíkem odjel do Plzně, tam přestoupil na další rychlík směr Praha, v Praze pak na nějaký rychlík směr Olomouc, z Prahy na Moravu a dál na Slovensko těch vlaků bylo hodně, mně stačil jen ten Olomouc, odtud pak do Prostějova a na skok domů do Čech pod Kosířem.

Moc dlouho jsem doma být nemohl, datum nástupu ve Vyškově bylo neúprosné. Takže jsem se trochu doma porozhlédl, na cestu vyfasoval rychle udělaný řízek s krajícem chleba, také nějakou bankovku, a odjel směr Vyškov.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.ledna 2026

TROCHA HISTORIE 126

NEJEN...Nášivky!!!

Ještě chvíli se u nášivek a to nejen u nich zdržím, nemá smysl všechny tyto nášivky na těchto stránkách zveřejňovat, respektive jejich fotografie.

Jak jsem již uvedl dříve tak po hadrové revoluci se s nášivkami „roztrhl pytel“, každý velitel, pokud mu to jeho funkce a zařazení umožňovalo, chtěl mít tu „svoji“ nášivku, a mně nepřísluší se do tohoto dění „montovat“, moje vzpomínky jsou z doby, jak jsem již dříve uvedl z „ výsadkářského pravěku“, proto o současnosti jen malá nebo nepatrná zmínka.

Nášivky si dnes vydává prakticky každý KVV a následně je „dává“ na trh s militáriemi, samozřejmě že nejdřív pokryje požadavky svých členů, ono nechat si zhotovit takovou nášivku není zrovna levná záležitost, stejné je to i s odznaky.

Existuje ale jeden spolek, který odznaky, nášivky a spoustu podobných věcí s tématikou výsadkového vojska vydává jako na běžícím pásu. Pokud byste čekali, že vydané produkty jsou nějak „zfušované“, tak se hluboce mýlíte. Všechno je profesionálně zpracované a na vysoké úrovni, možná jste o této organizaci slyšeli, ano jsou to „Červené barety“, sídlo mají v Prostějově, a jsou i na internetu, mají všechno, nejen odznaky a nášivky, ale i trička nebo moc pěkné kravaty. To bylo takové malé odbočení jen proto, aby čtenáři těchto stránek byli, jak se říká „v obraze“, ale rád bych tuto kapitolu uzavřel ještě dvěma fotografiemi nášivek, jedna ta „Plzeňská“ je na pevné přišití, ta z Holešova je již „moderní, na suchý zip, úroveň jejich zpracování posuďte sami.

Ale jak to bylo dál?

Byl určen termín našeho návratu do posádky ve Stříbře, jednou v neděli těsně před odjezdem z Luštěnic jsem seděl spolu s Pavlem na kusu kmenu borovice, který zůstal po odpálení bleskovice při ženijním výcviku, ležet kousek od baráku naší roty, na zemi v lese.

Neděle byla dnem odpočinku, na rotě byl klid, a pokud bylo solidní počasí, tak bylo běžné, že se chodilo do lesa, s celtou, správně stanovým dílcem, na který jste se někde natáhl a relaxoval, to jsem popsal již někde v některé předchozí kapitole.

A zase, tento způsob odpočinku, tak to byly Luštěnice, dost dobře si nedovedu představit, že si tu „celtu“ rozložím na kus betonu v kasárnách někde ve městě.

Ale zpět ke mně a k Pavlovi, Pavel byl voják druhého ročníku, nepleťte si ho prosím s prezidentem, v civilu byl lesníkem někde na Šumavě, na rotě měl nějakou funkci v ČSM, to byl „Československý svaz mládeže“, chodíval na nějaká školení nebo porady na štáb střediska, a vždy jsem od něho dostával informace tak říkajíc „z první ruky“, tak tomu bylo i tentokrát.

Seděli jsme na té kládě, pokuřovali „Bohušovky“ což byly cigarety z kádédávky „Vysočina“ a „kecali“ o všem možném.

Bylo to v ke konci léta a Pavel to měl „za pár“, na podzim měl odejít do civilu, měl, ale neodešel, přišla totiž „Kubánská a Berlínská krize“, o tom jsem se také již zmiňoval. No a při té naší debatě se Pavel zmínil o akci náboru nových vojáků z povolání, že to téma měli na nějaké schůzi již zmiňovaného svazu mládeže. Zeptal jsem se ho, jestli se někdo přihlásil, odpověděl, že neví, protože se budeme vracet zpět do posádky a tam se uvidí.

Ještě chvíli jsme tak „kecali“ o všem možném, mezi tím se Pavel zmínil ještě o tom náboru „ víš, kdybych neměl doma v civilu tak dobrý flek, tak bych i zadýzloval“, to byl „odborný“ termín pro podepsání závazku vojáka z povolání. Na to jsem mu odpověděl, že sice mám ještě rok do odchodu do civilu, ale tam mně moc dobrý „flek“ nečeká, spíše naopak, práce na tři směny a navíc v úkolové mzdě. Pavlova odpověď byla jednoznačná „ tak se přihlas a podepiš to“, tím naše debata skončila.

Příští týden po té neděli jsme vlakovým transportem odjeli do Stříbra, prapor z Karlových Varů zabalil padáky, a do své posádky odletěl letadly, někde u Karlových Varů potom seskočil. Nevím proč, ale náš prapor jel vlakem, byla to dost ne zrovna moc příjemná cesta, první zastávka byla v Mladé Boleslavi, pak samozřejmě Praha, Beroun, Plzeň, a nakonec Stříbro. I když jsme jako vojenský transport měli přednost, tak v těch větších stanicích, jsme museli čekat.

Po příjezdu do Stříbra pochod z nádraží přes celé město k neskrývanému odporu místních obyvatel, o tom jsem se také již zmínil v předchozích kapitolách.

Posádka ve Stříbře to byla naše „černá můra“, žádný výcvik jen strážní služba na obrovském „muničáku“ Jirná, mizerná strava, sem tam vycházka do městečka plného vojáků, a nevraživost ostatních jednotek vůči „paragánům“ Ve Stříbře nebylo moc míst, kam se dalo zajít na pivo, které v té době stálo jen 1,70, obyčejné desetistupňové, dvanácti stupňová „Plzeň“ stála tři koruny a dvacet haléřů.

Chodívalo se do hotelu „Evropa“ restaurace tam byla ve třetí cenové skupině, také se dalo zajít dolů k řece, restaurace se v tom místě nazývala „Tchaj van“. Ještě tam byla vinárna, na jméno si nepamatuji, jen si vzpomínám, že tam zpívala nějaká starší dáma, kterou na housle doprovázel nějaký místní umělec, jako vojáci základní služby jsme tam nechodili, později jako vojáci z povolání jsme chodívali na „smažák“ neboli smažený sýr, ten stál v té době neuvěřitelných „šest korun“.

Stříbro bylo posádkové město, lépe řečeno městečko, mimo 57. motostřelecký pluk „Františka Palackého“ později přejmenovaného na „Československého – Kubánského přátelství“ (hrozný název) v městečku byl ještě dislokován protiletadlový pluk, a protože rakety „země – vzduch“ byly v nedohlednu, měl ve výzbroji protiletecké kanony ráže 82 milimetrů, pluk měl sídlo v bývalém konviktu kláštera Minoritů.

Z toho vyplývalo jediné, a to že, se po městečku pohybovalo daleko více vojáků než civilů. Podobná situace jako s tím pivem, byla i s místními „děvčaty“, ta která tam byla, tak tu již měl ve své péči nějaký vojín, který byl rád, že si sem tam mohl „vrznout“, navíc, moc si nemohl vybírat, „push-up“ podprsenky nebyly ještě v módě, stejně jako ty rakety. Jo, bylo tam několik slečen, velmi známých tváří, ty již ale byly „silně jeté“, a pokaždé, když z nádraží odjel vlak s „čerstvými“ záložáky, tak měly za odjíždějící bývalou láskou, za rohem nádražní budovy, připravenu novou náhradu.

V tomto směru vynikaly dvě dámy, nikdo jim neřekl jinak než „Božky“, jednu z nich si „oblíbil“ velitel 3 praporu „malý Jožo“, údajně si ji později vzal za manželku. S těmi děvčaty jste mohl zažít i úsměvnou příhodu, jednou byl vyhlášen nástup pluku, ale ne v pondělí, jak bylo zvykem.

Na nástupišti stál celý „landvér“, z budovy štábu vyšel velitel pluku s nějakou slečnou, na povel zástupce velitele, se jednotlivé prapory rozestoupily, a slečna s doprovodem evidentně znechuceného velitele pluku, prošla několika řadami vojáků, aby na konci s odmítavým pohybem hlavy, oznámila, že žádný s přítomných nepřipadá do úvahy.

Samozřejmě že to bylo za všeobecného veselí nastoupených vojáků. Od té doby koloval po kasárnách vtip o slečně, která marně hledala pachatele sexuálního činu, kterou na ní spáchal nějaký voják, když se jí ptali na jméno toho vojáka, tak řekla, „jmenoval se Milan a měl červené trenýrky“, to bylo tak všechno co si z toho románku s obráncem vlasti pamatovala.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.ledna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 125

Ke všem odznakům byly samozřejmě vydávány i průkazky, těmi jste musel prokázat kontrolním orgánům, že můžete některý z těchto odznaku nosit, za své praxe si ale nepamatuji, že by nějaká kontrola oprávnění nošení proběhla.

Několik fotografií průkazek mám od bývalých spolubojovníků, zajímavostí jsou na nich podpisy bývalých velitelů výsadkového střediska a to jak majora Viléma Jirouška, tak podplukovníka Ladislava Doležala, který velení střediska po majoru Jirouškovi převzal, budou ve fotogalerii.

Jednou takovou další zajímavostí výsadkového vojska byly i rukávové nášivky, a to v době kdy u jiných jednotek armády se nic podobného nenosilo, první nášivky se objevily až po zavedení nových vycházkových uniforem vojáků základní služby, tyto nášivky ale neměly s výsadkovými jednotkami nic společného, byly nejen na uniformách, ale i na výstrojních doplňcích jako byly nově zavedené, bundo košile.

Jak jsem již uvedl, tak tyto nášivky jen „upozorňovaly“ že jejich nositel je příslušníkem ČSLA. Později byl u výsadkového vojska zaveden ale opět na krátkou dobu rukávová nášivka kosočtvercového tvaru, nebylo to nic jiného než tak zvané „parapiče“, ty první byly tkané, další potom jen tištěné na silonovém podkladě.

První nášivka byla tak zvané „vajíčko“, tento znak byl zaveden k odlišení československých výsadkových jednotek od ostatního druhu vojsk věstníkem MNO číslo 24/49 (1949), nikoliv rozkazem, tento znak se nosil převážně na blůzách vzor 19, nad levým nadloktím, na blůzách polních maskovacích stejnokrojů vzor 60 „mlok“ se nenosil, z prostého důvodu - nebyl by vidět.

Nově zavedené koso čtvercové nášivky měly hlavně za úkol usnadnění orientace výsadkářů na ploše vysazení při seskoku více jednotek, nevím, jak to usnadňovalo rozpoznávání jednotek v noci. Tak, až do zrušení 22 výsadkové brigády bylo původní rozlišení následující:

Zelená- 65 výsadkový prapor „ Karpatský“
Žlutá – 72 výsadkový prapor „Hronský“, školní
Modrá – 71 výsadkový prapor „Jana Švermy“
Červená – štáb 22 výsadkové brigády a velitelské roty spojovací, ženijní a chemická rota
Černá – 22 výsadkový dělostřelecký protitankový oddíl
Hnědá – týlové a dopravní jednotky, které nebyly vysazovány.

Po zrušení výsadkové brigády a jejím přeorganizování na výsadkový pluk se význam barevného rozlišení změnil, nebylo však nikde uvedeno, co se mělo rozlišovat, tak že to byl spíše takový folklór a každý velitel si použití nášivek vyložil po svém, po roce 1970 se nášivky například nosily následujícím způsobem.

Červená- štáb a zabezpečovací jednotky výsadkového pluku
Modrá – 1 padákový prapor
Zelená – 4 výsadkový prapor ZU, prakticky to co zbylo z rozpuštěného 7 výsadkového pluku
Žlutá – školní a výcvikové středisko
Hnědá – 5 výsadková průzkumná rota, nástupce 1 výsadkové průzkumné roty, dříve 1. výsadkové výcvikové středisko Luštěnice
Černá – 6 výsadková průzkumná rota, nástupce 4 výsadkové průzkumné roty, dříve 4. výsadkové výcvikové středisko Chrudim

Informace o používání nášivek kterékoliv řady jsou pouze informativní, například v roce 1995 – 96 používali silonové nášivky poslední řady příslušníci 44 výsadkového průzkumného praporu v Bechyni, kteří byli dislokováni na mírové operaci IFOR

Co ale nelze opomenout je skutečnost, že i veteránské kluby bývalých výsadkářů mají svoje nášivky, které si na rozdíl od armádních nechávají, zhotovit sami, samozřejmě za svoje náklady. Některé z nich mám nejen na fotografiích, ale i v některém šuplíku mého psacího stolu, je víc než samozřejmé, ať se to komu líbí nebo ne, že mezi nimi nechybí ani ta „naše“ luštěnická.

R/MŘ

FOTOGALERIE S POPISKY:

Pokračování v sobotu 10.ledna 2026

TROCHA HISTORIE 124

ODZNAKY VÝSADKÁŘŮ

Ještě bych se velmi rád zmínil o odznacích výsadkářů jiných armád, se kterými jsem při své službě u výsadkového vojska přišel do styku, nebo později již jako „veterán“ ve spolku bývalých příslušníků 1. výsadkového výcvikového střediska, přišel do styku.

V první řadě je to odznak výsadkářů „ Slovenské republiky“, za naší základní vojenské služby bylo jedno, jaké národnosti jste, odznak byl pro všechny stejný, ale později po „ hadrové revoluci“, kdy se Slovensko osamostatnilo, došlo v jejich armádě zákonitě k vývoji jejich nového odznaku příslušníků výsadkového vojska. Neznám podmínky pro jeho udělení, mám ale za to, že odznak je velmi zdařilý, to můžete posoudit na přiložených fotografiích.

Dalším odznakem, se kterým jsem přišel do styku, a to za poněkud, dá se říct náhod, je odznak francouzských výsadkářů. Jak jsem uvedl v některé předchozí kapitole tak výsadkové středisko navštívila delegace výsadkářů z Laosu, kterou vedl velitel jejich výsadkářů maršál Kong-Lee. Na tom nebylo nic divného, byla taková doba, a do střediska takové nebo podobné delegace jezdily, ptáte se proč?

Ne, nebylo to proto, aby se v našich luzích a hájích rekreovaly, ale z mnohem jiného důvodu, v naší vlasti tyto delegace nakupovaly zbraně a vybavení, pro svoje armády. Naše republika byla v té době významným prodejcem zbraní, což jí přinášelo ne zrovna malé zisky a to v tehdejší „tvrdé “měně, to nebylo nic jiného než „US dolary“.

Takže po středisku se pohybovala tato „exotická“ delegace, někteří její příslušníci byli v uniformách jejich armády, zase nic divného, ale na těch jejich uniformách vynikal odznak francouzských výsadkářů, dost veliký padák s křídly a pěticípou hvězdou.
Pro takovou delegaci se dělaly velkolepé ukázky, při kterých se předváděla výzbroj a výstroj naší jednotky, samozřejmě za pochvalného přikyvování členů této delegace.

Všechno ale jednou končí a tak skončila i návštěva této delegace, zřejmě k oboustranné spokojenosti. No a tak jsme se dostali k tomu odznaku, delegace odjela, nevím to přesně, ale asi odletěla z letiště „Boží Dar“ do Afriky. Já jsem se jednou v neděli spolu s jedním kamarádem prošel místy, kde se tato delegace pohybovala, a na zemi v trávě, trochu zašlápnutý ležel tento odznak, samozřejmě, že jsem jeho nález nikde nehlásil, maršál byl již dávno v Africe, a ten odznak nikomu z jeho delegace asi nechyběl, kdo ví, jak se říká, náhoda je blbec.

Odznak teď leží v zásuvce mého psacího stolu, spolu s jinými odznaky, jejich seznam jsem si nechal ověřit, pro jednoho ze svých synů, který všechny tyto odznaky jednou podědí, protože stejně jako já sloužil u výsadkového vojska, ale v současné době již dvacet tři let žije mimo území ČR.

K tomu odznaku francouzských výsadkářů, pokud jste občan Francie, a jako voják francouzské armády máte nějaký seskok padákem, tak se vám seskoky započítávají do vypláceného důchodu, tu jejich „paraplacku“ Vám dají po provedení třech seskoků.

O našem odznaku jsem se již zmínil, po rozdělení republiky si pochopitelně Slovenská armáda nechala vytvořit vlastní odznak, který vypadá moc dobře, ale jak jsem já k tomu odznaku přišel.

Po hodně letech odchodu do civilu nebo chcete-li do zálohy, jsem se stal členem klubu, který sdružoval a doposud sdružuje, bývalé příslušníky výsadkových jednotek bývalé „Československé lidové armády“, těch klubů a spolků je mnoho, některé jsou hodně viditelné jako je třeba KVVV Praha, a KVV Prostějov, to jsou spolky kde je v jejich vedení některý z bývalých generálů, a které jsou „bohatě“ dotovány z nějakých fondů buď MNO, anebo města ve kterém působí.

Jsou ale i spolky, kde sice v jejich vedení je známá osobnost, ale které „žijí“ převážně z členských příspěvků, třeba jako KVV Liberec, který vede bývalý člen Dukly Prostějov Chromek, KVV Jindřichův Hradec v čele s „Čejenem“ správně Čejkou.

Jsou ale i ostatní kluby, jako Hradec Králové, Olomouc, Plzeň, Holešov, nebo Zlín, v jejich „stínu“ se potom doslova skrývají i Luštěnice. Všechny tyto velké spolky mají jednu velkou výhodu, jejich členové pochází z jednoho místa a to v místě kde spolek působí.

Luštěnice ale sdružují bývalé „paragány“ kteří mají svoje bydliště po celé naší republice nebo i na Slovensku. Mně se podařilo dát dokupy bývalé spolubojovníky z Luštěnic, a jedenáct roku po sobě jdoucích v naší obci Čechy pod Kosířem, v penzionu „Mánes“ zorganizovat velmi zajímavá setkání, nás veteránů, o tom ale bude některá z dalších vzpomínek.

Některé z těchto spolků, ale hlavně Prostějov, což je taková dá se říct vlajková loď, veteránů, pořádají různá setkání, soutěže, nebo memoriály, kterých se zúčastňují členové i těch menších spolků a to nejen našich, ale i Slovenských.

No a „kolegové“ ze Slovenska na tyto „podujatia“ sem tam dovezou i nějaký jejich odznak, v tomto případě i jejich současnou „paraplacku“, kterou lze na takovém setkání nebo soutěži, za příslušný peníz získat, nic na to nemění i skutečnost, že oficiální měnou Slovenska je euro. Naši přátelé Vám takový odznak prodají i za naši poněkud nestabilní měnu, chcete-li za českou korunu.

To je skutečnost jak jsem já tento odznak získal, prostě jsem si ho na jednom takovém setkání koupil, nepamatuji si přesně cenu, ale asi to bylo za „pětikilo“ tedy pět set korun českých, teď spolu s jinými leží v zásuvce mého psacího stolu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 3.ledna 2026

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HOSTORIE 123

ODZNAKY A PARAPLACKY

Ještě se musím zmínit o tom, jaké odznaky za výcvik a hlavně seskoky bývalí výsadkáři dostávali, a byli je oprávněni nosit na svých uniformách, později, po odchodu do zálohy, pokud se stali členy klubů vojenských výsadkářů, tak i na civilních oděvech, spolu s dalším dá se říct „odznakem“, červeným baretem.

Odznaky prošly několika etapami, někdy více nebo méně zdařilými, a také hlavně poplatné době, ve které byly navrženy a ve které vznikaly.

První co na každém příslušníku výsadkového vojska bylo viditelné, tak bylo límcové označení této zbraně, nebylo to nic jiného než symbol malého padáčku, po jehož dvou stranách byla imitace letadélek, na padáčku potom zavěšená miniaturní postava výsadkáře. Ten rozlišovací znak si na ten límec mohl připnout každý, tyto odznaky byly volně v prodeji.

Proto tím dalším byl nepřehlédnutelný odznak „ Výsadkář Čs.lidové armády“ tak zvaná „paraplacka“, někde jsem se setkal s názvem „stresplech“. My jsme ji dostali po provedení pěti základních seskoků, z nichž dva byly z balonu, jeden ve dne a jeden v noci, beze zbraně a výstroje, tak zvaných „seznamovacích“, a tří seskoků z letadla, jeden ve dne, jeden v noci, a jeden se zbraní.

Ten odznak, to byla tak zvaná „andělská křídla“ moc pěkný odznak, který je pro svoji sběratelskou hodnotu velmi vyhledávaným, někde na burze militarií jsem se s ním setkal, tam za něj byla požadována suma pět tisíc korun současné měny.

To bylo v době, kdy se přestalo platit za provedené seskoky, a byla zavedena tak zvaná „třídnost“, současně byly zrušeny „staré“ odznaky, které byly zavedeny po ustanovení výsadkového vojska jako nové zbraně, vznikající poválečné armády.

Ale postupně, ještě bych velmi rád připomenul, že součástí těchto odznaků byla i pěticípá hvězda, zpravidla v červené barvě, prostě byla taková doba, a navíc nám devatenácti letým klukům bylo úplně jedno, co, nebo jaká barva na tom odznaku je.

Důležité bylo, že jsme si ho na svoji uniformu mohli připnout, a tak svému okolí dát najevo, ke které zbrani armády patříme. Stejně tak, pokud vojín dostal dovolenou, nebo volno k opuštění posádky, tak zvaný „opušťák“, tak se velmi rád s tímto odznakem příslušnosti ke zbrani, velmi rád pochlubil svým rodičům, nebo, i nějaké slečně, pokud nějakou měl.
Té byl ale odznak, k ničemu, určitě měla zájem na tom, aby viděla něco jiného než nějakou „paraplacku“ Nutné je dodat, že všechny tyto odznaky byly číslované, a vydávaly se spolu s průkazkou o jejich udělení.

ALE ZPĚT K TĚM HVĚZDÁM, ZVEŘEJNĚNÍM TĚCHTO VZPOMÍNEK NEPROPAGUJI ŽÁDNÉ HNUTÍ, KTERÉ BY SMĚŘOVALO K POTLAČENÍ PRÁV A SVOBOD, NEBO TAKOVÉHO HNUTÍ, KTERÉ HLÁSÁ NÁRODNOSTNÍ, RASOVOU, ČI TŘÍDNÍ ZÁŠŤ VŮČI JINÉ SKUPINĚ OSOB. STEJNĚ TAK ŽÁDNÁ TAKOVÁ HNUTÍ NEPODPORUJI, ANI NEJSEM JEHO ČLENEM.

Ještě je nutné zmínit se o jednou odznaku, ten sice nemohl nosit každý, ale jen ten, kdo ho dostal, nebylo to nic jiného, než odznak „Vzorný výsadkář“.

Jestliže odznaků typu „Andělská křídla“ nebylo mnoho, tak odznaku „Vzorný výsadkář“ bylo ještě méně, tento odznak je mezi sběrateli velmi ceněn, právě proto, že jich nebylo uděleno mnoho, byla to doba, kdy se odznaky, medailemi, nebo vyznamenáními, na rozdíl od dnešní doby, nikterak neplýtvalo.

V  době kdy se přestalo platit za seskoky, byla to šedesátá léta minulého století, byla tedy, jak jsem se již zmínil, zavedena třídnost, ta byla následující třetí, druhá, a první, dále pak instruktor a mistr zbraně.

Ještě se zmíním o nošení „paraplacky“, zatím co třetí třídu nosil každý voják základní služby, tak vojáci z povolání na svých uniformách nosili odznak výsadkáře, až od druhé třídy, první třídy, instruktor a mistr zbraně, posledního odznaku nebylo mnoho.

Z naší party veteránů tento odznak nosil bývalý člen „Dukly Prostějov“ Václav Hynek, se svými šesti tisíci pěti sty seskoky padákem, k tomu si mohl na svoji uniformu s distinkcemi majora, Československé lidové armády, připnout i zlatý odznak s diamanty, mezinárodní parašutistické federace „FAI“.

Takových jedinců ale opravdu tenkrát nebylo mnoho. Nutné je také zmínit se ještě o jedné „úpravě paraplacky“, kdo měl tu možnost, tak si je nechal „pochromovat“ a to bud sám sobě, nebo některému kamarádovi. Takto „upravených“ paraplacek ale nebylo mnoho, sice po této úpravě odznak vypadal velmi zajímavě, ale svým způsobem to bylo znehodnocení tohoto symbolu výsadkového vojska.

Ještě o jedné úpravě je potřeba se zmínit, jeden z našich bývalých kolegů se ve své garáži pokoušel pilníkem a vrtačkou odstranit z paraplacky hvězdu, sice se mu to povedlo, ale zapomněl na jednu skutečnost, ten odznak byl lisovaný, takže po odstraněný té hvězdy na něm zůstala jen díra, a odznak byl ze sběratelského hlediska sice zajímavý, ale jinak značně znehodnocený, tolik jen pro zajímavost, jméno bývalého kolegy ale neprozradím.

Nakonec ještě taková jedna rarita. Když uplynulo padesát let od naší služby u výsadkářů, tak opět jeden z našich bývalých kolegů nechal k tomuto výročí vyrobit od jednoho „amatéra“ sérii odznaků, opět ze sběratelského hlediska jde o velmi zajímavý odznak, více nebo spíše méně zdařilý, ale jinak asi nebude mít valnou cenu. Opět, jako v předešlém případě zachovám bobříka mlčení, a to jak o tom kdo odznaky zhotovil a také, kdo si je objednal, k té objednávce je nutné ještě dodat, že si objednavatel spolu s výrobcem za odznak „účtovali“ pět set korun.

Jak jsem se ale mnohem později dozvěděl, tak zhotovitel tyto odznaky „vyrobil“ zadarmo jako fanda výsadkářů, ale objednavatel si za ně těch „pět stovek“ účtoval ve svůj prospěch. Proto tyto vzpomínky, nebo chcete-li „vyprávění starého zbrojnoše“ bude dál pokračovat již jen fotografiemi.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.prosince 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 122

Ještě k té zimě, v době naší ZVS teploty často klesaly k -20° Celsia, takže bylo nutné topit nejen na světnicích, kde se spávalo, ale i v místnosti, tak zvané „botárce“ kde se na noc ukládala služební obuv.

Tam, v malých kamnech, obyčejně značky „Petra“ udržoval oheň dozorčí roty se svým pomocníkem, jedině tam byla povolena výjimka, že se topilo i v noci, jinak po dvaadvacáté hodině, nesměl být v kamnech na světnici, kde spalo mužstvo, ani popel.

Na té světnici byla taková velká kamna, než jsme odešli na vojnu, tak jsme se s tímto typem mohli setkat i ve škole, kde byl tento typ v jednotlivých třídách, a obsluhoval je školník, topilo se v nich hnědým uhlím, to ale nebývalo valné kvality, tak že tato kamna moc tepla nevydávala.

Existoval i nějaký předpis, který spalování hnědého uhlí v místnostech zakazoval, mohlo se používat jen uhlí černé. Navíc, bylo problémem v nich toto palivo zapálit, dřevo na podpal nebylo zrovna moc kvalitní, ale naštěstí jsme byli v lese, navíc to byl les převážně z borovic, jejich dřevo obsahuje hodně pryskyřice, a ta dobře hoří.

Hodně nás vojáků pocházelo z vesnic, kde se v těch dobách topilo převážně dřevem, takže jsme si nějaké návyky přinesli i na vojnu. V četě jsme také měli jednoho vojáka, byl to lesník odněkud ze Šumavy, již jsem se o něm v předchozích kapitolách zmiňoval, ten vždy věděl jaké dřevo je nejlepší na to podpalování nasbírat.

Asi se budete divit nad skutečností, že jsme si dřevo sbírali, a nečekali na to, jaké dřevo správa budov dodá. To, které bylo od správy budov, bývalo „syrové“, dovezené od lesní správy na poslední chvíli před topnou sezónou, takže velmi špatně hořelo, a rozdělat oheň v kamnech býval problém. Ani uhlí nebylo moc kvalitní, obsahovalo dost prachu, a velmi často bylo hodně přebrané.

Ale byli jsme na vojně a po ruce jsme vždy mimo toho dřeva, měli nějaký prostředek. Který dobře hořel?

Jednou se stalo, že byl problém uvést kamna do provozu, nastala situace, kdy v kamnech nějak nešlo dřevo podpálit. Nevím, koho to napadlo, a kdo s tímto nápadem přišel, že by bylo vhodné uhlí v kamnech zapálit pomocí termitového tělíska, které jsme používali při ženijním výcviku.

Zde bych se velmi rád zmínil o tom, co vlastně to termitové tělísko bylo, byla to pyrotechnická směs práškového hliníku, tak zvaného „ pyrohliníku“ a oxidu železitého, ale mohla to být i jiná směs práškového kovu a oxidu jiného kovu. Reakce hoření termitu je typická tím, že po iniciaci dochází při hoření k velmi vysokým teplotám 2000 až 3000 ° Celsia, hoření probíhá bez vzniku výrazného množství zplodin, tedy téměř bezplamenného hoření, termitová směs hoří i bez přístupu vzdušného kyslíku a dokonce i pod vodou. Pokud hoří pod vodou a máte možnost hoření sledovat, tak je to docela zážitek.

Malá termitová tělíska jsme používali při zdolávání různých překážek, jako byly ocelové sloupky, železné mříže v oknech a podobně, bylo to z jediného důvodu.
Na tento způsob ženijního výcviku nebylo možné používat zařízení pracující na bázi stlačených plynů, jako byla autogenní souprava, nebo snad i mnohem později zavedené hydraulické nůžky. Navíc, s autogenem mohl pracovat jen vyškolený člověk.

Na termitové tělísko stačilo poučení od ženijního náčelníka, plus předvedení tělíska v praxi a bylo hotovo. Takže tělísko mohl mít každý voják v kapse „maskáčů“ samozřejmě spolu se zápalkou, stačilo přiložit tělísko se speciální zápalkou, škrtnout, a bylo to, ta speciální zápalka byly „pyrotechnické zápalky“ Ještě jeden postřeh, s termitem jsem se ještě jednou setkal již v záloze, měl jsem možnost sledovat svařování bezstykových kolejnic, právě pomocí termitové směsi, nevím, mám ale za to, že tento způsob se používá dodnes.

Ale zpátky k těm kamnům, jak jsem uvedl již dříve, tak nějak nešlo v kamnech dřevo normálně zapálit, na vrstvě dřeva bylo v kamnech i uhlí, kamna byla uhlím naplněna až po okraj, někdo přišel s nápadem v kamnech zatopit pomocí termitového tělíska, to se samozřejmě našlo, takže se oddělalo víko kamen, tělísko se postavilo nahoru, škrtnutí pyrotechnickou zápalkou a...

Nestačili jsme se divit, hořící tělísko prošlo vrstvou uhlí jako nůž máslem, samozřejmě že uhlí i s tím dřevem zapálilo, ale ve své cestě pokračovalo dál, to znamená, že propálilo nejen rošt s popelníkem, ale i spodní část kamen, navíc vypálilo velmi slušnou díru v podlaze. Ta byla pod kamny, stejně tak jako na celé světnici z prken, pod kamny byla ale zakryta plechem.

Ten večer se již v kamnech netopilo, na druhý den staršina na správě budov vyfasoval nová kamna i s tím plechem, našla se i nějaká prkna náhradou za ta shořelá, a celá věc vyšuměla do ztracena, nikdo se na nic nevyptával, pokud ano, tak narazil na bobříka mlčení, i to byly Luštěnice.

V kamnech se topilo i na strážnici, nebo v autoparku v místnosti, kde byly uloženy autobaterie, výjimka byla u budovy strážnice na místě, kde byl ukotven balon DAG-2, strážnice byla vytápěna akumulačními kamny, ta ale strážnici nikdy nevyhřála, v zimě tam bývala dost citelná zima, kamna na pevná paliva tam nebyla, bylo to proto, že v blízkosti strážnice byly uloženy tlakové láhve s vodíkem, kterým se plnil balon, ale i samotný balon, který byl tímto plynem naplněn, používaný k seskokům, předpis byl prostě předpis.

S vytápěním místností kamny, jsem se setkal i ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, v kurzu praporčíků, o tom se zmíním později, tam to topení v místnostech byla paráda.

Jinak pokud jsme byli u útvaru ve Stříbře, tak tam byly všechny budovy vytápěny centrálně, z poměrně velké kotelny, ve všech místnostech jednotlivých budov bylo ústřední topení. No a útvarovou kotelnu obsluhovali vojáci základní služby, to byli tak zvaní „kotelníci“, byla to skupina vojáků, kteří byli zařazeni v rotě technického zabezpečení útvaru, jejich klasifikace byla „B“, měli neskutečné výhody, žádný výcvik, strážní služba, nebo něco podobného, to jsou ti, kteří v dnešní době, ve svých příspěvcích na internetu naříkají, jaká to byla na vojně hrůza.

R/MŔ

Pokračování v sobotu 20.prosince

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 121

Výcvik v lyžování byl vlastně takový oddech od vojenské služby, sice i zde byl ráno budíček, rozcvička i osobní hygiena, ale nebylo to v kasárnách, výcvik probíhal v civilním zařízení, všechno bylo takové volnější.
Za čtrnáct dní se moc lyžovat nenaučíte, za to zvládnete víc volna v kolektivu, kde o nějakou legraci není nouze.

Stejné to bylo i ze zimním nácvikem přežití v přírodě, žádná pořadová příprava ani jiné „speciality“ se nekonaly.

Ráno, jako obvykle po snídani, následovala trocha teorie, potom varování zdravotníka roty před omrzlinami, a to bylo asi tak všechno. Ještě je nutné dodat, že sněhu bývalo v těch letech dostatek, také se na cestách nepoužívala žádná sůl, ale jen posypový materiál, který se skládal zpravidla z nějakého velmi drobného štěrku nebo písku.

V zimním období se při výcviku používaly, nejen v předchozí kapitole zmiňované „ušanky“, ale i zimní maskovací oděv „MO 1“. To byl takový velmi jednoduchý oděv bílé barvy, jak jinak, jiná než bílá barva by byla na sněhu dost nápadná.

Ještě k těm ušankám, jejich nošení nebylo až tak striktně nařízené, ústroj vždy ráno vyhlásil po dohodě s velícím důstojníkem dozorčí roty. Takže jste se klidně mohli i v zimním období setkat s vojáky oblečenými v bílém maskovacím obleku, ale s čepicí od polního stejnokroje vzor 60, a to jak „mlok“ tak i „jehličí“, tato skutečnost je patrná na přiložených fotografiích.

Ještě k těm zimním maskovacím oděvům, ty měly mít čistě bílou barvu, skutečnost byla ale trochu jiná, jejich nošením zákonitě docházelo k „ušpinění“, takže žádná sněhobílá barva se často nekonala.

Něco k výšce sněhové pokrývky. Polní maskovací oděv vzor 60 „mlok“ byl každodenním nošením dost „zašpiněný“, a nebylo dost možné ho měnit každý, dalo by se říct měsíc za čistý. Jakmile tedy napadl sníh, a byla ho dost dostatečná vrstva, tak někteří poddůstojnici toho využili k tomu aby „maskáče“ vyčistili.

Jak?
Velmi jednoduše, v okolí kasáren byl nejen les, ale i louky, které nikdo nekosil, tak že tráva která, na nich na podzim uschla, zůstala i přes zimu. Když na ni napadl sníh, tak se jednalo, o velmi, dá se říct, „ekologický“ čisticí prostředek. Po povelu „k zemi“ a následném „plížením plazením vpřed“, se maskáče ve sněhu svým způsobem „vyčistily“.

V tomto způsobu „čištění“ vynikal jeden z velitelů družstva, jmenoval se Zolčák, byl to Slovák velmi malého vzrůstu, to jméno si pamatuji proto, že když jsem dostal dopis, tenkrát ještě z domova od rodičů, tak vydání dopisu bylo vázáno na kliky. Nic divného, žádná šikana nebo něco podobného, ale kliky jsem dělal tak, že přezka mého opasku musela „narážet“ na špičku útočného nože.

Ten nůž držel kdo?
Ano uhodli jste, nebyl to nikdo jiný, než zmiňovaný desátník. Ty kliky dělali všichni, nejen já, nikomu to nevadilo, byli jsme „paragáni“ a tento způsob předávání pošty, tak nějak k výcviku patřil, stejně tak jako „čištění“ maskáčů ve sněhu.

Když jsme u těch maskáčů, tak zmiňovaný desátník měl blůzu od polního maskovacího stejnokroje ve velikosti 1 A, ale vzhledem k jeho výšce mu byla i tato nejmenší velikost, poněkud velká, na jeho postavě připomínala spíše tříčtvrteční kabát než blůzu. Pohledem na jeho postavu v maskáčích jsme si s „úšklebky“ na našich tvářích, tak nějak vyrovnávali ty kliky na jeho útočný nůž.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.prosince 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 120

Ukázky pro zahraniční delegace pomalu a jistě skončily, skončily také návštěvy různých, dalo by se říct „exotických“ delegací.

Tyto návštěvy se konaly zpravidla v létě nebo časně na podzim, důvod byl velice prostý. Členové těchto delegací velmi často pocházeli z Afriky, u nás by jim byla zima, proto to léto.

Nám ale zima nebyla, a i v zimě pokračoval nejen náš výcvik, ale i seskoky, ty byly dokonce pro náš výcvik i předepsány. Pokud se skákalo v zimě, a za seskoky se platilo, tak nebyl žádný rozdíl mezi seskokem v létě, nebo v zimě, platila stejná cena za seskok.

Později, kdy se za seskoky přestalo platit a byla zavedena tak zvaná „třídnost“, tak to také bylo úplně jedno, jestli jste skákal v zimě, nebo v létě, ale mám za to, že pro udělení jednotlivých třídností, byl nutný určitý počet seskoků v zimě, ale přesně si to již nepamatuji.

Jeden rozdíl mezi seskoky v létě a v zimě zde byl, ano bylo to počasí. Zatím co v létě to byla pohoda, tak o seskoku v zimě se to říct nedalo, mimo jiné to bylo i tím, že v zimních měsících v těch letech bývala země zmrzlá a také bývalo dost sněhu, dopad na promrzlou zem byl dost tvrdý, a pokud foukal i vítr, i když byl v povolených hodnotách, tak se Vám mohlo přihodit po dopadu, i dost nepříjemné „projetí“ po zasněžené krajině.

Zima v těch letech ale sloužila hlavně nejen k seskokům a výcviku, ale i k lyžařskému výcviku, a také k nácviku „přežití“ v zimních podmínkách.

Zde je nutné připomenout, že jsme v té době nebyli vybaveni žádným „termoprádlem“, pod „maskáče“ se fasovaly jen takové vložky z aratexu, bylo to něco na způsob tepláků. Samotné polní maskovací uniformy vzor 60 „mlok“, také nebyly žádné mistrovské dílo, v létě v nich bylo horko, no a v zimě pochopitelně zima.

Třeba pokud jste byl na strážním stanovišti, kde moc pohybu, kterým jste se mohl trochu zahřát, nebylo, tak se pod maskáče bralo kde co, od dlouhých zimních spodků, nátělníků a i těch aratexových vložek. Samozřejmostí v zimně byla i „ušanka“, byla to taková „beranice“ zateplená umělou kožešinou, měla takové „uši“, kterými se po rozvázání tkalounu v zimě daly zakrýt „slechy“ vojáka, pod bradou se musely svázat, aby držely.

Pokud jste byl někde na strážním stanovišti, tak zakrytí uší se moc nedoporučovalo, bylo to z prostého důvodu, zakryté uši by „ slyšely“ o hodně méně než ty odkryté. Na seskoky bylo ale nutné ušanku pod bradou svázat, pokud jste tak neučinil, tak jste se vystavoval nebezpečí, že Vám tato beranice po výskoku z hlavy odletí.

Pokud se skákalo z balonu, tedy dá se říct že „doma“, tak jste beranici po dopadu našel na zemi, ale po výskoku z letadla kdyby Vám ta beranice spadla, tak byste ji marně, někde po dopadu na plochu vysazení, hledal.

Tento druh výstroje se „fasoval“ začátkem zimního období, vydával ho staršina roty, ke kterému se po skončení zimy beranice zase vracely. Rozdíl v těchto pokrývkách hlavy mezi důstojníky a vojáky byl, vojáci z povolání měli ušanku s přírodní kožešinou, obyčejně to byla kůže z králíka, vojáci základní služby jak jsem uvedl již dříve, měli kožešinu umělou.

Ale k tomu výcviku v lyžování, tento druh výcviku probíhal v Krkonoších, je to celkem jasné, protože i když sněhu bývalo v té době dostatek, tak na rovině se nedá moc dobře něco nacvičovat, proto ty „Hofmanovy Boudy“, je to v blízkosti Jánských lázní, stojí tam dodnes.

Nevím, jak to armáda v té době dělala, a kde na zajištění týdenního výcviku brala peníze, tam se jezdilo na lyžařský výcvik, k tomu se váže i jedna příhoda, která se tam při tom výcviku stala.

Přes Krkonoše přecházela nějaká sněhová bouře a napadlo hodně sněhu, na tom nebylo nic divného, ale prudký vítr z toho sněhu vytvořil závěje, zase nic divného. Ale díky těm závějím tam někde v nějaké chatě uvízla skupina rekreantů, které tam za odměnu (jak to v té době bývalo), vyslalo „ROH“. Zkratka nebyla nic jiného než „revoluční odborové hnutí“, to bylo na každém větším i menším pracovišti, a bylo, dá se říct dobrovolně povinné.
Platily se i nějaké členské příspěvky, kolik byly, to si již moc přesně nepamatuji, ale nebylo to moc peněz. Placení těchto příspěvků mělo i svoje výhody, jednou z nich byla i rekreace a to jak letní, tak i zimní, organizace měla svoje rekreační zařízení, jedno z nich se nacházelo právě někde v blízkosti místa lyžařského výcviku.

Tak že ta vánice tam někde uvěznila rekreanty, a naše armáda, konkrétně jednotka poddůstojnické školy byla požádána o pomoc při jejich „osvobození“ z těch závějí. No, nakonec z toho bylo i trochu slávy v nějakém místním tisku, samozřejmě i odměny od velitele střediska, v příloze je i několik fotografií nejen ze zimního výcviku, ale i s předávání odměn, některé fotografie jsou i s textem popisujícím tuto událost.

Jako vždy byl i u předávání odměn i dvorní fotograf střediska, ten později po odchodu ze základní vojenské služby působil jako kameraman u armádního filmu.

S odstupem mnoha let, když píši tyto vzpomínky, tak s úsměvem čtu příspěvky „také vojáků“, kteří na Internetu popisují „hrůzy“ tehdejší základní vojenské služby, proto se nebojím nazvat je „intelektuálně plachými“, a doporučuji jim přečíst si moje vzpomínky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 6.prosince 2025.

Fotogalerie s popisky: