TROCHA HISTORIE 119

U těch "spřátelených" návštěv ještě chvíli zůstaneme.

Středisko, konkrétně 3 výsadkový prapor navštívila také delegace jedné bratrské armády, byla to delegace Lidové armády Německé demokratické republiky.

Proč ale třetí prapor?

Tato delegace totiž neměla s výsadkáři nic společného, delegace byla od nějaké protipancéřové dělostřelecké jednotky. Návštěvu vymyslel někdo na generálním štábu, bylo to v rámci navazování přátelských kontaktů s touto již zmíněnou armádou. Někdo z „Hlavní politické správy“ si chtěl asi vylepšit svůj profil, tak tuto návštěvu našeho praporu prostě zařídil.

Středisko s těmi „dederony“ jak se jim tenkrát říkalo, nechtělo nic mít, tak to prostě „přehodili“ na náš prapor. Politruci se mohli přetrhnout, ale stejně jim to nebylo nic platné, naši vojáci se k těm německým moc vstřícně nehlásili. Když se jeden z politruků ptal jednoho z našich vojáků, proč tomu tak je, dostal odpověď, víte, soudruhu kapitáne, mého dědu zabili Němci někde v koncentračním táboře, tak já nemám důvod, abych se teď tady s nimi kamarádil, ten, co zabil mého dědu, mohl být klidně otec jednoho z těchto vojáků.

A bylo po kamarádství, zde je potřeba si uvědomit, že v té době uplynulo od konce II světové války pouze sedmnáct roků.

Nic na této události nezměnil ani dar od Německých „soudruhů“, byl to model protitankového kanonu, který byl naší jednotce darován. Mimochodem, ten model byl velmi pečlivě a do nejmenších detailů vypracován, byl uložen po zrušení střediska na „pévéesce“ neboli politicko výchovné světnici, zkráceně PVS deváté roty ve Stříbře.

Pokud vím, tak hodně vojáků mělo na ten model spadeno, ten se ale předával spolu s dozorčí službou deváté roty. Kde model skončil, těžko říct, zůstala jen fotografie, na které model drží pozdější velitel třetí čety, tehdy desátník Verner.

Když se mně konečně podařilo na něho získat adresu a hlavně telefonní číslo, tak jeho telefon byl nedostupný, hledal jsem dál, nakonec mně jedna jeho bývalá přítelkyně napsala, že dotyčného pána jeho vlastní jediná dcera dala do nějakého domu s pečovatelskou službou, kde ho prohlásili za nesvéprávného. Sdělila mně také, že se ani moc nediví, protože dům, který si Verner sám v Praze v nějaké vilové čtvrti postavil, má hodnotu i s pozemkem, něco kolem deseti milionů korun. Tato zmínka o osudu tohoto vojáka, je jen připomínkou co všechno se může přihodit.

Další, tentokrát mnohem „ honosnější“ návštěvou, na kterou nás připravovali politruci, byla ve středisku návštěva velitele laoských výsadkářů maršála Kong-Lee. Byl to nejen jejich velitel, ale byl i náčelníkem nebo něčím podobným hnutí, které v Laosu působilo pod názvem „Pathet Lao“, v doslovném překladu „Laoská země“.

V Laosu v letech 1959 až 1975 probíhala občanská válka, a toto hnutí, které podporoval bývalý Sovětský svaz a také Severní Vietnam, bojovalo proti královským ozbrojeným silám, a proti francouzské správě. Královskou armádu zase pro změnu podporovaly Spojené státy, které dodávaly těmto jednotkám zbraně.

Největší a také nejtvrdší boje probíhaly na „Planině Džbánů“, kde jednotkám, které bojovaly proti královské armádě, velel již zmíněný maršál Kong-Lee. Je nad slunce jasné, že i tyto jednotky potřebovaly nějaké zbraně, ty se našly v tehdejším Československu.

Teď bylo ještě nutné zbraně předvést, no a k tomu sloužily právě Luštěnice. Takže nejen ukázky výcviku v pozemní výsadkové přípravě, ale i seskoky padákem, a také střelby na malé střelnici přímo v Luštěnicích. Se všemi ukázkami byl pan maršál a i členové jeho delegace, nad míru spokojeni, a naše republika si na svoje konto připsala několik desítek tisíc dolarů, za zbraně a samozřejmě i munici, kterou si tato delegace po provedených ukázkách u nás nakoupila.

Laoskou delegaci tvořil nejen pan maršál, ale i několik plukovníků jeho štábu, kdo v té době velel jeho jednotkám v Laosu, mně není známo.

Takže ukázka pozemní výsadkové přípravy, k té byla určena četa doprovodných zbraní poddůstojnické školy, které v té době velel nadporučík Bohunický, ten na jednom našem setkání veteránů vzpomínal, jak panu maršálovi podával hlášení.

Pan maršál i jeho doprovod byli v uniformách, které tak trochu připomínaly vycházkové uniformy našich vojáků z povolání, tedy důstojníků a praporčíků.

Na uniformě pana maršála byla k vidění i „paraplacka“ francouzských výsadkářů, proti kterým jeho jednotky také bojovaly. Ještě taková maličkost, maršál i jeho doprovod byli poměrně malého vzrůstu, což velmi kontrastovalo s výškou majora Jirouška a podporučíka Plzáka, to si můžete porovnat na fotografii.

Ty fotografie jsou svým způsobem unikátní, nikde jinde je totiž neuvidíte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 29.listopadu 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 118

Jak jsem uvedl v minulém příspěvku, tak Vietnamci se ve středisku zdokonalovali také v seskocích padákem.

Ale jak již to v takových případech bývá, tak i u této činnosti se vždy přihodí nějaká ne zrovna milá, ale úsměvná událost. Tak že chlapci z Vietnamu skákali o sto šest, doskoková plocha byla v blízkosti obce Písková Lhota, odtud se museli dostat do kasáren zrychleným přesunem, to bylo v rámci nácviku na spartakiádu spřátelených armád.

Byla to i jedna ze soutěží na této spartakiádě. Výsadek byl proveden v létě, a jak tomu v létě často bývá, začala se tvořit dost výrazná oblast mohutných mraků. Jeden letoun „IL-14“ nalétával nad plochu a prováděl vysazení, které bylo dost blízko mohutné základně těchto mraků. Vietnamci přesto všichni vyskočili, a pomalu se snášeli k zemi.

Všichni až na posledního z výsadku, ten se místo toho aby padal k zemi, začal od země nenápadně vzdalovat, a pomalu a jistě si to zamířil směrem k Mladé Boleslavi. Zde je nutné připomenout váhu těchto poněkud exotických vojáků, jak jsem uvedl v předchozí kapitole, tak byli nejen malého vzrůstu, ale měli i malou váhu. Takže vietnamský vojín se začal místo padání k zemi, pomalu, ale s neúprosnou jistotou, vznášet vzhůru do oblak, to jak ho mohutný „ Cumulonimbus“, neboli bouřkový mrak, začal „nasávat“ do svých útrob.

Zde je potřeba se zmínit o tom, co to ten „Cumulonimbus“ vlastně je, tento typ mraků se vyskytuje nejvíce v letních měsících, je to doprovodný jev vlhčího počasí a větších teplot vzduchu, může to ale také být nástup studené fronty. Tento typ mraku dosahuje velkých výšek, a to kolem pěti až patnácti tisíc metrů, někdy může zcela výjimečně dosáhnout výšky až dvaceti tisíc metrů.

Tato skutečnost byla náčelníkovi výsadkové služby střediska, známa, protože vždy před seskoky dostal zprávu o meteorologické situaci v ten den, kdy se skákalo. Každý den také dozorčí útvaru, dostával informace o středně výškových větrech, ty posílala meteorologická služba armády.

Tyto údaje se zapisovaly do zvláštní knihy, jen pro zajímavost to byly údaje o výšce, tlaku, teplotě a rosném bodě vždy v dané výšce.

Tak že nastala situace, která se musela urychleně řešit, nešlo ani tak o to, že ten cumulus si toho Vietnamce „vcucl“, ale šlo o to, kam až ten voják může dopadnout.

Jak je totiž známo, tak mraky tohoto typu mají jak vzestupné, tak i sestupné proudy vzduchu. Padaly různé návrhy jak toho „rákosníka“ dostat dolů, jak pronesl známý šprýmař že „ nejlepší by bylo ho sestřelit“.

Co teď? Cizí voják v cizí zemi, kde se svým mateřským jazykem s nikým nedomluví, velitel střediska se chytal za hlavu. To ale již z letiště „Boží Dar“ odstartoval malý K-60, neboli „Brigadýr“, a začal pátrat po okolí, kde by se ten nešťastník mohl nacházet.

Na doskokové ploše zůstali všichni Vietnamci, žádný zrychlený přesun se nekonal, jen se čekalo, jak pátrání skončí. Netrvalo to ani moc dlouho, a objevila se „Volha“ Veřejné bezpečnosti, její posádka, se za škodolibého úsměvu, ptala, jestli náhodou nechybí nějaký voják. Jistě že chyběl.

Na to bylo příslušníkem VB sděleno, že jeden dopadl do zahrady na okraji Mladé Boleslavi, kde po dopadu poničil skleník, údajně se velmi rychle zbavil padáků, a přes plot uprchl z dosahu majitele nemovitosti, který odmítal vydat oba padáky.

Jak to v takových případech bývalo, tak i tentokrát nastoupil finanční náčelník střediska, který vzniklou škodu na místě uhradil, a oba padáky dovezl zpět do střediska.
A ten „rákosník“? Ten se skrýval kousek opodál, když uviděl naše vojáky, tak se jim přihlásil, a byl rád, že to tak dopadlo. Chvíli trvalo, než ta četa těch „rákosníků“ odjela na tu spartakiádu.

Po celou dobu přípravy se naprosto volně pohybovali po středisku a tak se mohli podívat třeba i na ubikace jednotlivých rot, nebo i prodejnu „Army“. U té se partě našich vojáků podařilo „odchytit“ jednoho Vietnamského vojína, a „pozvat“ ho na naše pivo. V Armě se točilo pivo sice jen sedmistupňové, ale i to stačilo, aby se z něho někteří jedinci přivedli do povznesené nálady.

Tak tomu bylo i v případě toho Vietnamce, po několika pivech, do kterých mu byl přimíchán i rum, který byl v „Armě“ potají, ale běžně konzumován, se ten nešťastník málem domluvil i česky. Naši vojáci ho potom poněkud vrávorajícího dovedli na jejich ubikaci, jak to tam pokračovalo dál, tak to jsme se nedozvěděli. Ti Vietnamci se na té spartakiádě umístili někde na konci, tenkrát to pro nás jejich přítomnost byla něco zvláštního, nikoho nenapadlo, že za několik desítek let jich v našich luzích a hájích bude „haba kuk“, kdo ví, možná někteří z těch současných, jsou potomky těch, kteří byli ve středisku.

Další, dá se říct „cizí“ návštěvy, se nekonaly až tak moc veřejně, vždy ale měly jediný cíl. Do střediska přijely s plnými kapsami dolarů, ve středisku se pro ně konaly různé ukázky nejen výcviku ale i zbraní, ty naše bývalé republika velmi dobře prodávala do zemí, odkud návštěva té či oné delegace pocházela. V drtivé většině případů to byly země na africkém kontinentě. Zde je zase nutné připomenout, že středisko, které sice bylo ve zřizujícím rozkaze vedeno v režimu „ OO“ tedy jako přísně tajné, bývalo dost často, dá se říct zahraničními návštěvami tohoto typu, ze strany MNO doporučováno.

Platilo zde asi heslo že, peníze nesmrdí, i když se v těchto případech jednalo o americké dolary. Možná to bylo také proto, že středisko se nacházelo v rozsáhlém lesním komplexu výcvikového prostoru Milovice – Mladá, jehož součástí bylo i letiště „Boží Dar“ kam mohla taková návštěva přiletět, a z něho i odletět.

Pokud návštěva byla hodně důležitá, tak její přílet na letiště doprovázel i čestný doprovod stíhacích letadel, v té době MiGů-17.

Prostě to byla taková doba. Jednou z těchto návštěv z kategorie „exotické“ byla návštěva ministra obrany republiky Kongo, jmenoval se Mobutu Keita, nevím, jestli jsem jeho jméno napsal správně, ale asi ano. Po středisku se pohyboval v doprovodu našich důstojníků, ale žádné velké předvádění zbraní nebo výcviku se nekonalo, tak nenápadně jak přijel, tak i odejel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.listopadu 2025

TROCHA HISTORIE 117

V pokračování vzpomínek starého zbrojnoše od bývalých elitních výsadkových jednotek, bývalé ČSLA, konkrétně bývalého výsadkového výcvikového střediska s krycím číslem 1910 v Luštěnicích, je potřeba se zmínit v souvislosti s tímto střediskem, také o tom, kdo toto výcvikové zařízení 1 armádního sboru.

A to i přes to že bylo vedeno v přísně utajovaném režimu, mohl navštívit, a sledovat výcvik jednotek, které zde vykonávaly výcvik výsadkářů ČSLA.

Utajení střediska došlo tak daleko, že veškeré údaje o něm, byly ve vojenských knížkách účastníků výcviku buď začerněny, nebo stránky vojenských knížek byly slepeny.

Nikde v jakýchkoliv dokumentech se o této jednotce nic nedozvíte, teď mám konkrétně na mysli knihu „Osudové okamžiky, sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá“, kterou napsal Jan Řehounek a v roce 2013 vydalo město Milovice v nakladatelství „Řehounek – Kaplanka“ v Nymburku, nebo v publikaci „Výsadkáři, 60 let v čele armády“ kterou v roce 2007 napsala Daga Minkewitzová s autorským kolektivem, kterou vydalo Ministerstvo obrany České republiky, agentura vojenských informací a služeb.

V této publikaci je o výsadkovém středisku zmínka pouze v sedmi řádcích textu, a to ještě neúplná, pouze jen to co se týkalo setkání bývalých příslušníků této jednotky.

Prolomení a zveřejnění mnoha fotografií nejen z výcviku, ale i korespondence s bývalými příslušníky, a také fotografie se setkání nastalo až v okamžiku vydání mé knihy „ POD VRCHLÍKY PADÁKŮ, 1 výsadkové výcvikové středisko VÚ 1910 Luštěnice 1960 – 1964“.

Kniha byla vydána v roce 2014 a jako svoji 253 publikaci ji vydalo nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu. Později jsem napsal a vlastním nákladem vydal ještě dvě další knihy, ve kterých jsem doplnil některé údaje a hlavně fotografie o výsadkovém středisku v Luštěnicích.

Proč vlastním nákladem?

Když se na knižním trhu objevila kniha „ Pod vrchlíky padáků“, tak jeden bývalý příslušník této jednotky, který se představil jako její kronikář, napsal a následně na výroční schůzi KVV Prostějov, i přečetl, takový pomlouvačný dopis, ve kterém tuto útlou knihu popsal jako něco, co se nezakládá na pravdě. Jeden z bývalých předsedů KVV Prostějov, mu jeho vystoupení na schůzi veteránů povolil.

Proto jsem další knihy vydal na vlastní náklady ve velmi omezeném nákladu, prakticky jen pro vymezený okruh čtenářů, který v drtivé většině tvořili bývalí kolegové od 3 výsadkového padákového praporu, a jejich rodinní příslušníci, známí.

Ale zpět k tomu utajení a začernění stránek, proč k tomu došlo. Začátkem roku 1964 se na MNO a velení armády začalo uvažovat o ukončení výcviku obou výsadkových praporů a jejich přechodu z padákových výsadků na výsadky přistávací. To bylo z důvodu zavedení vrtulníků do výzbroje armády, přistávací výsadek byl následně uskutečněn na monstrózním cvičení „Vltava“, a byl to právě 3 prapor ze Stříbra.

Proto bylo výcvikové výsadkové středisko zrušeno, ty vrtulníky, to byl jeden důvod, druhý důvod byl ten, že velitel 1 armádního sboru generál major Alexander MUCHA, byl jmenován velitelem vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, jmenování bylo koncem roku 1964, jako velitel akademie působil až do roku 1968, mezitím byl v roce 1966, konkrétně k prvnímu květnu toho roku, povýšen do hodnosti generál poručíka.
Po roce 1968 byl jmenován do funkce náčelníka hlavní zprávy pozemních vojsk, jeho kariéru ukončila dopravní nehoda 31.1.1971, kdy ho přejela tramvaj, když venčil svého psa.

Ale zpět k návštěvám střediska v Luštěnicích.

Nevím, kdy to přesně bylo, když byl vyhlášen nástup praporu, zajímavé bylo, že vojáci z povolání, měli rozkaz nastoupit ve vycházkových uniformách. Asi dva dny před tímto rozkazem přijely do střediska dva autobusy, které zajely až k budově bývalého přijímače, to nebylo nic divného, a nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost.

Tak ten nástup, na fotbalovém hřišti, kde se nástup uskutečnil, mimo obou praporů, stál i kompletní štáb střediska, také ve vycházkových uniformách. Tak jsme tam stáli a čekali, co bude následovat.

To čekání nebylo nic příjemného, stojíte v postavení „pohov“, není povoleno kouřit. Asi po půl hodině se ozvalo něco jako zpěv, jak se později vyjádřil jeden známý srandista, připomínalo to spíš kvákání žab.

Na cestě k hřišti se objevila pochodující jednotka, která tyto zvuky vydávala, ustrojeni v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“ nastoupila četa, která nastoupeným jednotkám byla představena jako jednotka „Vietnamské lidové osvobozenecké armády“.

Něco k těm uniformám, možná si pamatujete číslování velikostí uniforem, nebylo to žádné L, nebo M, a již vůbec ne XL, XXL, XXXL nebo dokonce XXXXL. Velikost byla číslována číslicemi 1,2 a 3, ke každé z těchto čísel, byla přidána písmena A, B a C. Vojín s výškou 182 centimetrů a tehdejší váhou 72 kilogramů, měl uniformu o velikosti 1 A, jenže tito „vietnamci“ měřili v průměru něco okolo 160 až 165 centimetrů, tomu odpovídala i jejich váha, takže polní maskovací uniformy ve velikosti 1 A jim byly „velké“ a vypadali v nich dost komicky.

Proč se ale objevili ve středisku? Byli zde soustředěni, aby se zdokonalili jednak v seskocích padákem, a také ve zrychlených přesunech, obě dvě disciplíny byly součástí připravované spartakiády spřátelených armád, které se měli zúčastnit.

Jejich výcvik měl na starosti podporučík Karel Plzák, ten s nimi ty zrychlené přesuny běhával, zpočátku je měl při běhu za sebou, ale „rákosníci“ se neustále zlepšovali a často podporučíka Plzáka předběhli. Navíc měli i „ostré“ bojové zkušenosti z bitev v tehdejší Indočíně, konkrétně v bitvě s francouzskými výsadkáři o Dien Bien Phu. I když středisko bylo vedeno v režimu utajení, tak nevím proč třeba necvičili u výsadkové brigády.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.listopadu 2025

Fotogalerie, včetně popisků:

TROCHA HISTORIE 116

V dalším pokračování vzpomínek bych se rád zmínil o jedné součásti našeho vybavení, se kterým jsme se také setkali, a to po příchodu z přijímače na bojovou rotu. Co všechno jsme „vyfasovali“, tak o tom jsem se zmínil v některém předchozím dílu vzpomínek.

Nebyly to jen košile, a to jak normální pro denní nošení, ale také noční košile, ve kterých se spávalo, možná jsem to již napsal, že pod těmi nočními košilemi jsme nesměli mít na noc trenýrky, to se kontrolovalo než jsme mohli zalehnout, tak jsme stáli před postelemi, a zdravotník roty, vždy pečlivě umytý a s růžovou tváří, velmi pozorně kontrolu prováděl. Kontrolovaný vojín musel na jeho pokyn konec noční košile zvednout tak, aby bylo patrné, že ty „trencle“ pod tou košilí nemá.

V hromadě vyfasovaných věcí byla i polní lopatka, bylo to dost divné nářadí s dlouhým, asi padesáti centimetrovým topůrkem. Později nám bylo řečeno, že na seskoky se nošení této lopatky nedoporučuje, bylo to z důvodu možného zachycení padákových šňůr za to topůrko.

Lopatka se používala při výcviku v boji zblízka, a sebeobraně. Při tomto druhu výcviku jste ale museli dávat pozor, abyste naznačený úder, nedotáhl až do konce, naštěstí se tento způsob boje s lopatkou, na rozdíl od výcviku boje s útočným nožem, moc často nepoužíval.

Polní lopatky s topůrkem byly po nějaké době s výstroje staženy, dostali jsme za ně náhradu, byly to skládací polní lopatky. Ty byly v obalu z pevného hrubého plátna, a skládaly se ze tří dílů, které byly spojeny ocelovým lankem.

Jednotlivé díly se spojovaly dohromady pomocí oblého závitu s větším stoupáním, daly se nosit na opasku, tak že nehrozilo, že by se o ni mohly zachytit šňůry padáku.

První díl byla lopatka, která se dala sklopit jako motyka, další dva díly byly rukojeti, které se sešroubováním spojily do násady, poslední díl měl ukončení ve tvaru koule, lopatka byla praktická při výcviku v budování okopů, ale při výcviku v sebeobraně nebo boji zblízka se nepoužívala, chvíli trvalo, než se složila do potřebné sestavy.

Stejně tak se nepoužívala při seskoku, sice nehrozilo, že se o ni zachytí šňůry padáku, ale dalo by se říct, že na opasku pro ni nebylo moc místa, prostě „překážela“, navíc jsme ji považovali za zbytečnou, protože při kopání okopů se víc používala trhavina - TNT, dvě náložky, každá o váze šedesát gramů, spolehlivě „ vyhloubily“ v zemi důlek pro ležícího vojáka.

Zemina v okolí Luštěnic byla silně písčitá, takže po výbuchu se okop jen trochu upravil pomocí útočného nože a rukou na kterých byly rukavice. Kupodivu s jejím „nenošením“ souhlasili i velitelé, lopatka prostě nebyla „in“. První skládací lopatky, které jsme „vyfasovali“ byly vyrobené v Polsku, později byly nahrazeny lopatkami vyrobenými u nás, který podnik je vyráběl, se mně nepodařilo zjistit.

Ještě takové malé odbočení, při výcviku sebeobrany a boje zblízka, jednou kapitán, který tomuto výcviku velel, vyprávěl vtip, který jsem si na rozdíl od ostatních zapamatoval, o čem byl?

Na setkání válečných veteránů jeden z účastníků tohoto setkání, a to když přišla řeč na použití polní lopatky, řekl, útočili jsme na nějakou kótu, tam jsem dostal kulku mezi lopatky, nebo lopatkou po kulkách, moc přesně si to nepamatuji.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8. listopadu 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 115

SIGNÁLNÍ NÁBOJE

U těch signálních nábojů ještě chvíli zůstanu.
Mimo osvětlovací s již zmiňovaným padáčkem, byla červená a zelená světlice, červený „déšť“ a také „šrapnel“, ten se používal ke znázornění dělostřelecké přípravy, jeho výbuch byl akusticky dost silný.

Signální náboje se hlavně používaly při seskocích, domluvená barva světlice, udávala směr soustředění po seskoku, a to ve dne i v noci.

Bylo nutné znát rozlišení signálních nábojů, ve dne to byly barevné pásky na nábojnici, v noci pak různé tvary výstupků na horním konci signálního náboje.

K vystřelování těchto signálních nábojů se používala signální pistole vzor 44, později byla modernizována na vzor 44/67. Pistole vypadala dost podivně, i její ráže byla úctyhodná, ten „lauf“ měl průměr 26,5 mm. Tento typ se prakticky používá dodnes, stejně tak jako signální náboje, ty vyráběl podnik „ZEVETA“, nevím, jestli se ten podnik tak jmenuje i dnes, ale určitě byl také „zprivatizován“ jako spousta jiných, to jen tak na okraj.

I když označení signálních nábojů bylo dobře viditelné, barevné pásky ve dne, tak v noci někdy došlo k záměně, jednak barev, nebo místo barvy byl vypálen náboj s padáčkem, nebo šrapnel. Nestávalo se to často, ale stávalo se to. Při jednom seskoku výsadkového praporu v nočních hodinách, pro neznalé, skákalo se nejen ve dne ale i v noci, jeden z velitelů roty, popletl barvu světlic, a do směru soustředění „pálil“ zelené světlice o sto šest.

Nic divného, ale „zelenou“ barvu světlic měl domluvenou i další velitel roty, takže zelené světlice do směru soustředění létaly jedna za druhou, a za jejich světlem pádilo vojsko z obou rot. Mezi oběma jednotkami se na místě soustředění rozvinula docela zajímavá komunikace, a to bez rozdílu počtu hvězd, hvězdiček, nebo pásků na polních maskovacích uniformách. Jak rychle začala tak rychle skončila, nebyl čas na nějaké dohadování.

Pravidlem po seskoku celého praporu býval přesun na ostré střelby, zase pro neznalé, ve dne i v noci, a také v létě i v zimě, a po nich pěkně po svých dolních končetinách přesun zpět do kasáren, kasárna byla trvale na svém místě, zato střelnice nebo místo seskoku bývalo jiné. Takže někdy padesát, nebo šedesát kilometrů, někdy i více. Jak jsme to mohli vydržet? Ale vydrželi, to co ostatní nedokázali, jsme dokázali my.

Na jedněch takových „manévrech“ jsme se pohybovali i na VVP Hradiště, mezi vojáky nazývané „Doupov“, moc přesně si nevzpomínám, ale bylo to nějaké větší cvičení, kterému přihlížela generalita v čele s ministrem obrany, to byl v tehdejší době armádní generál Bohumil Lomský, žádná Černochová nebo Parkanová.

Manévry pomalu končily a my jsme se stahovali na místo, odkud jsme měli být mimořádně odvezeni do kasáren, byla to tenkrát opravdu výjimka. Soustředili jsme se v nějaké bývalé vesnici, respektive v tom, co z ní po výcviku ženijních jednotek zbylo.

Zůstal stát jen kostel, i ten byl ale dost poničený, ale měl střechu, bylo to na podzim, drobně mrholilo, takové dost nevlídné počasí. Tak jsme se v tom kostele schovali a čekali na další rozkazy. Zůstaly tam i lavice, na které jsme se natáhli, s tím že si trochu odpočineme.

Najednou se ozvala rána, a ode zdi ke zdi začala létat světlice, nastal poprask, a my jsme jen čekali, až dohoří. Světlice po chvíli opravdu dohořela, začalo se pátrat po tom, kdo ji odpálil, nakonec se zjistilo, že ji odpálil jeden svobodník, byl slovenské národnosti, tu „šarži“ měl proto, že v tabulkách byl veden jako střelec z kulometu.

Ten tedy dostal do „opatrování“ signální pistoli s několika náboji, a při tom odpočinku, ho nenapadlo nic jiného, že si s tou zbraní „hrál“, při to došlo k výstřelu a „létání“ té světlice ne po nebi, ale po zemi. Jmenoval se Kočiš, jak jsem napsal, pocházel ze Slovenska, a byl takový, dalo by se říct „jednoduchý“, proto ho asi zařadili na pozici střelce z kulometu.

V tabulkách byla u této funkce plánovaná hodnost svobodník, a to bez absolvování poddůstojnické školy, to ho odlišovalo od poddůstojníků, kteří byli zařazeni jako velitelé družstev. Ono nosit ten kulomet, nebyl žádný med, v lehké verzi vážil něco okolo devíti kilogramů, na obyčejný výcvik se nenosil, ale na střelby ano. Seskok s kulometem byl veden jako seskok s dlouhou zbraní.
Ještě takové malé odbočení, kulomet se mimo republiku prodával pod obchodním názvem „Rachot“.

Ale zpět k té světlici, a ten „frajtr“ potom schytal pár facek od ostatních vojáků, které tou světlicí vyrušil z odpočinku, mohl být rád, že to tak dopadlo, kdyby světlice bývala někoho zranila, tak by určitě následoval jiný trest než několik facek.

Mimo, dalo by se říct normální signální náboje, byl i jeden, který se používal jen velmi málo, byl to školní náboj, v současné době není na rozdíl od klasických signálních nábojů k sehnání.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.listopadu 2025

Fotogalerie, včetně popisu:

TROCHA HISTORIE 114

Nebylo by totiž moc rozumné v té hospodě u piva setrvávat, jak jsem napsal dříve, mohl být vyhlášen bojový poplach.

To se stalo osudným i jednomu vojákovi, měl hodnost četaře, na vojně byl již třetím rokem, byli to tak zvaní „ kontra mazáci“, vzhledem k napjaté mezinárodní situaci, pozdržela armáda jejich odchod do zálohy, místo v říjnu, odešli z vojny až před Vánočními svátky, tato doba jim byla započítána jako mimořádné cvičení.

Ale k tomu četaři, odešel na pivo, ačkoliv moc dobře věděl, že může být vyhlášen bojový poplach, shodou náhod bojový poplach byl vyhlášen, nebyl cvičný, ale tak zvaně „ostrý“, po jeho vyhlášení jsme se přesunuli do prostoru, kde byly vybudovány dřevo zemní úkryty, a čekali na další rozkazy.

Tam se při kontrole zjistilo, že dotyčný voják chybí, nevím kolik měsíců za to „ samovolné vzdálení“ dostal, ale s ostatními se před těmi Vánoci domů nevrátil.

Ale vrátím se k sobotnímu osobnímu volnu, po skončení prohlídky byl zpravidla vyhlášen nástup na vydání studené večeře, tu vydával staršina roty, později přejmenovaný na výkonného praporčíka. Ten pro ty konzervy, sušenky a chleba musel spolu s několika vojáky zajít do útvarové kuchyně, tam se již zmíněné produkty daly do stanových dílců, a odnesly na rotu, kde je potom staršina vydával.

V osobním volnu se zpravidla psaly dopisy, k tomu účelu sloužila již zmíněná „péveeska“, většinou se odpovídalo na doručené dopisy od rodičů, nebo kdo ji měl, tak i několika málo slečen, které zpravidla někde v místech bydliště
„ netrpělivě“ čekaly na návrat svého vojína, těch ale bylo opravdu málo.

Byla zde ale jedna činnost, o které bych se velmi rád zmínil. Ve volnu vojáků vznikaly různé předměty, dalo by se to nazvat i upomínkovými na vojenskou službu. Nejčastějším takovým předmětem bylo malování na vrchlík hedvábného padáčku, ten byl velmi pečlivě složen ve světlici, ve které se po vystřelení a dosažení výšky otevřel, a začal se pomalu snášet k zemi, pod ním hořelo zapálené tělísko, které docela solidně osvětlovalo terén.

Tyto světlice se používaly hlavně při nočních střelbách, kdy osvětlovaly terče. Po vyhoření osvětlovací náplně se padáčky volně snášely k zemi, někdy skončily na stromech, někdy se dostaly i do rukou vojáků, kteří byli na střelbách přítomni.

V tomto případě se jednalo o střelby jednotlivců, nebo družstva. Tyto střelby probíhaly na malé pěchotní střelnici, která byla součástí výsadkového střediska, střelnice se nacházela v lese, asi deset minut chůze od ubytovacích prostorů střediska. Při střelbách se musely na přilehlé cesty stavět stráže, protože nedaleko střelnice vedla a stále vede silnice mezi obcemi Luštěnice a Brodce. Střílelo se ale od ní směrem do vojenského prostoru. A zase, který vojenský útvar, mimo útvary Pohraniční stráže, měl ve svém prostoru něco podobného?

To byly Luštěnice, ale k těm padáčkům, po vyhoření, jak jsem uvedl již dříve, některé padáčky skončily na borovicích, které byly okolo střelnice, některé, po změně větru skončily mimo borovice a staly se tak „kořistí“ vojáků, kteří měli již „odstříleno“. To byl jeden ze způsobů, jak bylo možné padáček získat, také se používala odstřelovací puška a pokus padáček i s kusem větve na které visel, sestřelit, tento způsob ale nebyl moc úspěšný, ne že bychom se netrefili, ale „ušetřených“ nábojů moc nebylo.

Další způsob byl světlici tak zvaně „vykuchat“, padáček od osvětlovacího tělíska oddělit, prázdnou nábojnici v signální pistoli „vystřelit“, a osvětlovací tělísko potom někde v ohni spálit. Mnoho z Vás si ale položí otázku, jak bylo možné světlice vykuchat, ano, i když na vojně byla, dá se říct veškerá munice velmi pečlivě evidována, vždy se našel způsob, jak se to dalo obejít. Nemá cenu se o tom zde rozepisovat, prostě to tak bylo, navíc jsme byli útvarem, jehož existence byla až do nedávné doby velmi pečlivě utajována, tak že nikdo si s nějakou municí nelámal hlavu.

Poslední způsob získání padáčku byl, co se týká „čistoty“ miniaturního vrchlíku, nejlepší, na zašpiněný vrchlík se moc malovat nedalo. Ten se sice dal „vyprat“, ale po vyprání se barvy na vypráním porušené struktuře tkaniny tak zvaně „rozpíjely“. Když se Vám konečně podařilo nějaký padáček získat, tak jste se mohl dát do malování, k tomu bylo potřeba nějakou podložku, na kterou se padáček dal „připínáčky“ napnout a připevnit.

K tomu účelu se velmi dobře hodil kus překližky, který jinak tvořil poličku ve skříňce, kde jste měl uloženy věci, potřebné k výkonu vojenské služby. Takže podložka byla na světě, zbývaly jen barvy, ty se používaly anilinové, jiné svým složením nebyly vhodné, ty jste si ze začátku půjčil od kolegy ve zbrani, to do té doby, než Vám v balíku z domova Vámi požadované barvy spolu se štětci, rodiče poslali.

Konečně jste měl všechno potřebné pohromadě, a mohl jste začít „tvořit“. Motiv zobrazený na padáčku byl víc než jasný, byli jsme výsadkáři, takže na padáčku nemohlo být nic jiného, než výsadkář v polní maskovací uniformě vzor 60 „mlok“, letící vzduchem, na blankytně modrém nebi, s ještě neotevřeným padákem na zádech, doplněný místem útvaru a rokem služby.

Malovalo se podle „šablony“, kterou vytvořil někdo, kdo byl víc nadaný kreslením, takto vytvořená šablona kolovala po rotě, jaký byl výsledek, tak to posuďte sami na přiložené fotografii.

O tyto „výtvory“ byl zájem, našlo se totiž dost vojáků, kteří nebyli schopni sami padáček namalovat, kdo to uměl, tak kolegům padáček namaloval.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.října 2025

TROCHA HISTORIE 113

Další ze vzpomínek byla na použití výbušek, dalo by se říct jako granátu.

Na různých cvičeních byli proti nám nasazováni příslušníci tehdejších Lidových Milicí spolu s příslušníky bývalé Veřejné Bezpečnosti, ta měla mimo jiné ve svých sestavách i psovody se psy. Námětem jejich nasazení proti nám obyčejně bývala „likvidace nepřátelského výsadku“.

Lidové Milice byly bez problémů, v jejich řadách sice „bojovali“ i mladší příslušníci, ale drtivou většinu tvořila starší generace, a ta vůbec neprojevovala zájem „ nahánět“ nějaké paragány někde po lesích. Obyčejně vytvořili rojnici, která prošla polem, někdy vystřelili i pár ran, moc ne, protože potom by museli zbraně vyčistit.

Za to Veřejná bezpečnost měla ve svých řadách dost mladých příslušníků, kteří prošli službou i v armádě, někteří i službou u výsadkových jednotek, tak že znali jejich taktiku.

V těchto jednotkách byli často zařazováni i psovodi se svými psy, a ti brali svoji službu velmi vážně. Několikrát se stalo, že jsme museli „prchat“ před vlčáky puštěnými na dlouhých vodítkách. Nebylo to nic příjemného, když Vám za „prdelí“ štěkal takový pes, a vy jste sice „zocelený“ zrychlenými přesuny, ale utahaný, musel před ním prchat někde do úkrytu, a čekat, až ho psovod z toho pronásledování odvolá.

Tak se zrodila myšlenka, že by bylo dobré nějak tyto pronásledovatele zastavit, ostrá střelba nepřipadala v úvahu, i když se v některé z kapes polní uniformy vzor 60, ostrý náboj vždy našel. Nevím, koho to napadlo, a kdo s tím nápadem přišel, že by možná stačilo strčit výbušku do nějaké prázdné plechovky, a v té plechovce ji odpálit. Prázdná plechovka se vždy našla, stačila jedna, a provizorní ruční granát byl na světě. Výbuška sice tu „pikslu“ úplně neroztrhala, ale úplně stačilo, když po výbuchu okolo Vás ta „piksla“ proletěla.

Po jednom cvičení, když se vyhodnocoval jeho průběh, tak řídící cvičení oznámil, že sice skončilo úspěšně, ale že si někdo z jednotky nasazených značkařů stěžoval na paragány, kteří proti nim používali tyto prostředky, odvolávali se při tom na zranění, které by takový prostředek mohl psům způsobit.

Ale jako obvykle, i tato stížnost zase vyšumělo do prázdna. Na dalším cvičení se psi již neobjevili, a i „ VB ubrala“ ze svých aktivit, častěji byli jako značkaři proti nám nasazováni vojáci základní služby od motostřeleckých útvarů, těm jsme se ale vždy dokázali „ztratit“, nebo se jim vyhnout.

To bylo takové odbočení od slamníků, ještě bych rád zdůraznil, že ty „strožoky“ se cpaly vždy v sobotu dopoledne, do oběda musely být nacpané, protože každou sobotu se prováděla kontrola čistoty ubikací, co taková kontrola obnášela, čtěte v následujících řádcích.

Tak tedy, každou sobotu se ubytovací prostor, to znamená umývárna, záchody, místnost pro uložení služební obuvi a světnice mužstva, musel pořádně uklidit. Ne že by všechny prostory byly za celý týden nějak znečištěné, úklid, tak zvané „ rajony“ se prováděly každý den, před večerkou, když se od stolku dozorčího roty ozvalo nezaměnitelné „nááástup na rajony“.

V sobotu se ale „drhlo“ všechno, s odstupem doby se ale divím, jak jsme to všechno mohli stihnout, tak že klasika, jednotlivým vojínům byla přidělována místa, která se uklízela, jednotlivá místa se přidělovala podle zásluhy, ti co jakýmkoliv způsobem „vyčnívali“ z řady, měli přidělení rajonu jisté, nejhorší na takový úklid byl prostor záchodů a umývárny, to byly místnosti, které byly permanentně v provozu až do poslední chvíle před kontrolou.

Úklid v těchto prostorách byl ale jednoduchý, na podlahu se „naplácala“ vrstva mazlavého mýdla, kartáčem na násadě se rozetřela a hadicí s vodou spláchla, sem tam se „ometla“ i nějaká pavučina, a bylo uklizeno. Mazlavým mýdlem ani vodou se nešetřilo, všeho bylo dostatek.

O jednom rajonu se ale chci zmínit podrobně, byla to světnice mužstva, v Luštěnicích to byla velká místnost, kde na „patrových“ postelích spala celá rota, což bylo zhruba sedmdesát pět až osmdesát vojáků. Jak jsem uvedl již dříve, tak tyto ubikace v Luštěnicích vybudoval „ Wehrmacht“, takže na chodbě nějaká dlažba, a v jednotlivých místnostech dřevěná podlaha.

No, a ta byla konkrétně ve světnici mužstva, udržována „hydrovoskem“, to byl takový přípravek v podobě drobných granulí, který se rozpustil v horké vodě, a potom se v neuvěřitelném množství nanesl na tu dřevěnou podlahu, kde se nechal zaschnout. Po úplném zaschnutí se tak zvaným „kombajnem“ podlaha „vyleštila“ do poměrně vysokého lesku.

O tom „kombajnu“ bych se rád zmínil trochu podrobněji, co to bylo. V podstatě to byla taková větší bedna, na spodu té bedny byla přibita řada kartáčů určených k čištění obuvi, které v budově zůstaly po odchodu vojáků do zálohy. Bedna sama o sobě by byla lehká, to nebylo žádoucí, proto byla naplněna cihlami a opatřena takovou rukojetí, za kterou ji po té místnosti „tahali“ dva vojáci, a to tak dlouho, až ten zaschlý hydrovosk uvedli do již zmíněného vysokého lesku.

A protože jsme byli na vojně, tak veškerá tato jistě bohulibá činnost, probíhala v časovém limitu, protože kontrola proběhla vždy ve čtrnáct hodin, a prováděl ji některý z velitelů čet, nikdy ne velitel roty.

Velitelé čet byli vojáci z povolání, a nebyli rádi jakémukoliv zdržení, při kontrole stál „mančaft“ u svých postelí, v polních uniformách vzor 60 „mlok“, ale na nohou byla po dobu kontroly povolena tak zvaná „ lehká obuv“ což nebylo nic jiného než vyfasované „erární“ kecky, služební obuv vzor 60 by totiž na čerstvě ošetřené podlaze zanechávala nesmazatelné stopy.

Kontrola čistoty „úspěšně“ skončila a konečně mohlo nastat osobní volno. V té době se zpravidla psávaly dopisy, jednak domů rodičům, a také slečnám, které někteří jedinci měli, těch ale nebylo mnoho.

Osobní volno mělo několik podob, vojáci, kteří mohli odejít na vycházku, si že šatny vyzvedli vycházkovou uniformu vzor 21, to byly tak zvané „kopřiváky“, a u dozorčího roty vycházkovou knížku, ten měl za povinnost zkontrolovat, jestli je dotyčný vojín „předpisově“ ustrojen, i tom se zmíním v následujících řádcích.

Předpisově ustrojen znamenalo, že čepice, tak zvaná lodička, nesměla být jakkoliv „naformována“ do tak zvaného „tudoru“, to znamenalo, že hrana lodičky byla po celé délce rovná, „tudor“ byla lodička uprostřed taková splasklá sešitá. To se kontrolovalo v létě, na podzim, v zimě a na jaře kdy se nosily zimní pláště, tak jejich spodní okraj musel být třicet centimetrů od země, nějaké „zkracování“ nebylo povoleno. Někde u útvarů na to měli dokonce takové pravítko. Pokud se kontrolnímu orgánu délka pláště nějak nelíbila, tak Vás poslal zpět na rotu, kde jste si plášť musel vyměnit.

Ostatní vojáci, a těch byla většina, svoje volno využili různě, dopisy se psaly na „pévéesce“ to nebylo nic jiného než politicky výchovná světnice, tam byla i televize, ta ale v té době vysílala jen jeden program.

V Luštěnicích v létě se prostě sbalila deka, se kterou jste se „zašil“ někde v lese, kde v tu dobu zrály jahody, maliny a ostružiny, prostě jste se jen tak natáhl, zapálil cigaretu a relaxoval. Nástup na večeři nehrozil, ta se v sobotu a v neděli vydávala tak zvaně „studená“, takže jste si k té dece přibalil nějakou konzervu, nebo sušenky, které bývaly součástí té studené večeře.

S tou dekou ale nebylo vhodné se moc vzdalovat od kasáren, mohl být vyhlášen bojový poplach, kde jste nesměl chybět.

Přesto se ale našlo dost jedinců, kteří to tak zvaně „riskli“ a zašli si na pivo do blízké vesnice, měla a doposud má jméno „Struhy“. V šedesátých letech minulého století byla součástí vojenského prostoru „Milovice – Mladá“, byla to malá vesnice, ve které byla i malá hospoda, ta bývala hlavně v létě v zájmu vojáků výsadkového střediska.

Jednou jsem se na to pivo, ještě s jedním kamarádem vydal i já. Místo polní uniformy jsme byli oděni ve slušivých erárních teplácích, snad proto, abychom byli méně nápadní, jsme dorazili do té hospody, hospodský za pípou se nezeptal na naše přání, a jen řekl „ první patro, dveře vpravo“, hlavou pak naznačil, kam máme jít. Takže, první patro, dveře vpravo byla malá místnost, kde již sedělo několik našich kolegů, ti odvážnější v „maskáčích“ jiní jako my v teplácích.

Za chvíli hospodský přinesl několik piv, dvě byla i pro nás, a také okamžitě donesená piva „zkasíroval“. Nevím jak ti ostatní, ale já jsem se s kamarádem po vypití vrátil do kasáren.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.října 2025

TROCHA HISTORIE 112

Stejně jako trhavinu jsme si dokázali „ušetřit“ i několik výbušek V-10, mezi vojáky se jim říkalo „dělobuchy“, že Vám ten název připomněl kynuté ovocné knedlíky? Tak o těch jsme si mohli nechat jenom zdát, za to již zmíněných výbušek jsme si užili dost. U těchto výbušek se ještě chvíli zdržím.

Výbuška V-10 byla zhotovena s několika vrstev papíru a ze silně voskovaného papírového motouzu, k výbuchu ji přivedl třecí zapalovač TZ-1.

Výbušky se používaly při výcviku a byly tři druhy, již zmíněná V-10 se zážehovou rozbuškou, potom V-10 Sz, tak zvaný sazák, a V-10 eL s rozbuškou, která se odpalovala pomocí elektrického proudu. V-10 Sz byla poměrně velká výbuška naplněná sazemi, tento typ se moc nepoužíval, výbuška měla dost velký rozměr a byla, dá se říct neskladná, při normálním výcviku se sice sem tam používala, při seskoku pro její velký rozměr byla prakticky nepoužitelná.

Výbuška V-10 el. se odpalovala elektrickým proudem o napětí 12 voltů, při normálním výcviku se moc nebo vůbec nepoužívala, používala se jen při nějakých ukázkách. K těm rozbuškám, málokdo ví, že část světové spotřeby rozbušek asi 40 milionů kusů, je vyrobeno v České republice firmou „Austin Detonátor“ ve Vsetíně.

Ale zpátky k těm výbuškám, jak jsem uvedl již dříve, tak na našich setkáních veteránů, které jsem po dobu jedenácti let pořádal v penzionu Mánes v naší obci, se u dobrého jídla, a ne méně dobrého pití, vzpomínalo na všechno, co se po dobu naší služby v Luštěnicích, nebo v domovských posádkách Stříbro a Karlovy Vary, přihodilo, a které jsme na vlastní kůži prožili.

Těchto setkání, o kterých se zmíním později, se pravidelně zúčastňovali i dva příslušníci třetího výsadkového praporu od 71 motostřeleckého pluku, 20 motostřelecké divize, která byla dislokována v Karlových Varech, i o dislokaci a jaké problémy její dislokace v Karlových Varech přinášela, se také zmíním později.

Oba dva bývalí příslušníci tohoto praporu pocházeli z Hradce Králové a tam také byli organizováni v Klubu výsadkových veteránů, tomu klubu a jejím příslušníkům se říkalo „hradečtí votroci“, nevím proč.

Mimochodem členem tohoto klubu byl i bývalý člen Dukly Prostějov zasloužilý mistr sportu, Václav Hynek. Všichni tři již ale slouží u nebeské roty, první odešel po nezdařené operaci srdce „ Venca Hynek“ 25.8.2020, za rok potom „Pepa Pešek“ 7.7.2021, a o tři měsíce později „Mirek Hlaváček“ 25.10.2021.

Na zmiňované výbušky vzpomínal Pepa Pešek. Vyšetřili jsme několik výbušek, ale co s nimi, v Luštěnicích to bylo jednoduché, ale ve „Varech“ to bylo o hubu. Tak jsme se domluvili, a jednou v neděli ráno po snídani jsme se vypravili na přehradu v Březové, v kapsách našich uniforem se nacházelo několik těchto „dělbuchů“ a zbývalo tedy jediné jak se jich zbavit.

Když jsme došli na přehradu, tak nás nenapadlo nic jiného, než že je budeme házet po lodičkách, byl to hloupý nápad, ale od nápadu nebylo daleko k činu. Pár jsme jich tedy do vody vhodili, někdo ale zavolal na posádku, a oznámil, co vojáci na přehradě dělají. Netrvalo dlouho a na přehradě se objevil „gazík“ s dozorčím posádky a také s několika příslušníky pohotovostní jednotky.

Ti nás z obou konců hráze obklíčili, a tudíž nebylo kudy utéct., dozorčí posádky se ukázal jako rozumný chlap, napřed se ujistil, jestli se v těch lodičkách nikomu nic nestalo, a pak přišla řada na nás. Dal nám na vybranou, buď vězení, anebo se hlásit na bráně v kasárnách opravdu v šibeničním čase, tam že si na nás počká.

Volba byla jasná, ruce na prsa, a fofrem do kasáren, bylo to asi deset kilometrů. Tak se nám zúročili zrychlené přesuny z Luštěnic, na bránu jsme doběhli, sice uštvaní, ale včas. Ke cti toho dozorčího, lze přičíst skutečnost, že z tohoto případu nevyvodil žádné důsledky. Někdo může namítat, jak to bylo možné, celý případ se vzhledem k vysoké kázni výsadkových jednotek, posuzoval s určitým nadhledem, stačilo říct „ postavte se s padákem na zádech místo těch kluků do letadla, a uvidíte“. Tím celá věc skončila.

Proto nás ostatní jednotky neměly moc v lásce, a nejen jednotky, ale i obyvatelstvo v určitých oblastech. I na to obyvatelstvo měl Pepa vzpomínku, byl zařazen u spojovací čety jako radista, jednou když měli soustředění na Kamenném Dvoře, což byl takový starý zámek za Sokolovem u Kynšperka nad Ohří. Ten zámek patřil armádě a my jsme tam měli procvičovat telegrafii, morseovku a jiné věci, když jsme si ve volnu chtěli zajít na pivo, tak jsme byli varováni, ať do hospody nechodíme sami, abychom nepřišli k úrazu.

V té době tam totiž bylo ještě hodně sudetských Němců, a ti neměli Čechy vůbec v lásce, jednou tam jejich děti po nás házeli půlky cihel, prostě Němci jsou Němci. To se shodovalo i s naším poznatkem toho, že i v okolí Stříbra bylo dobré pohybovat se nejlépe ve dvojicích nebo skupině, nikdy ne sám.

Další vzpomínka na „použití“ výbušky je od jednoho vojáka od osmé roty praporu ze Stříbra, kterou vyprávěl na našem setkání. Proběhlo nějaké cvičení, samozřejmě spojené se seskokem do neznámého terénu, ten byl asi čtyřicet kilometrů od kasáren, krajina okolo Luštěnic, nebo i Mladé Boleslavi, se vyznačovala poměrně písčitou půdou s nedostatkem spodní vody.

Mimochodem, proto v tomto prostoru, který vzdáleně připomínal bojiště v Africe, za II světové války cvičil maršál Rommel svůj „Afrikacorps“. Takže míst, kde se dala sehnat pitná voda, bylo poměrně málo, a jejich zdroje jako byly studánky, jsme na našich mapách, měli pečlivě zakresleny.

Ne vždy se to shodovalo se skutečností, takže doplnění pitné vody do našich polních lahví proběhlo u studny v nějaké vesnici, která byla v ose našeho návratu do kasáren. Tak se stalo, že jsme se zastavili v jedné vesnici, kde za plotem s brankou, byla u domu studna s pumpou. Branka nebyla zamčená, opatrně jsme vešli na zahrádku před tím domem, že si samozřejmě se svolením majitele, nabereme vodu.

Ten mezitím vyšel z domu a na naši žádost ohledně nabrání vody, odpověděl, že vodu si nabrat nemůžeme. Neptali jsme se proč, poděkovali jsme a odešli. Bylo to k večeru, začalo se stmívat, a někoho napadlo, že bychom se měli za to odmítnutí majiteli tak trochu pomstít.

I když jsme se dalším jednáním trochu zdrželi, několik z nás se vrátilo k tomu domku, na plot jsme přivázali výbušku, odjistili zapalovač a tak odjištěný zapalovač přivázali k brance. Majitel domu nás pravděpodobně z domu sledoval, protože sotva jsme dokončili tuto pro nás zajisté bohulibou činnost a opatrně se vzdálili, majitel vyšel z domu, a šel se podívat, co jsme u toho plotu vyváděli, otevřel branku, jejím otevřením uvedl do činnosti zapalovač, následoval výbuch, který toho pána zřejmě překvapil, nic se mu ale nestalo.

Když jsem se zmínil v předchozích řádcích o maršálu Rommelovi, tak málokdo ví, že se za druhé světové války jeho „Afrikacorpsu“ vozila voda z českého území, konkrétně z Klášterce nad Ohří, bylo to proto, že tato voda se v Africe tak rychle nekazila, byla to nějaká minerální voda, tato minerálka je dodnes k dostání v již zmíněném Klášterci nad Ohří.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11.října 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 111

Slamníky - pokračování

Stará sláma, která se ze slamníků vysypala, tak tu nikdo nekontroloval, takže drobné předměty jako náboje, prostě vypadly do té narůstající hromady.

Zde je ale nutné zdůraznit, že když se cpaly nové slamníky, tak se z nich vysypávala stará sláma, která, v nich byla po předcházejících vojácích, kteří odešli do civilu, takže jste zákonitě nevěděl, co do Vašeho slamníku „ukryl“ jeho předchozí majitel.

Slamníky se také stěhovaly z Luštěnic do Stříbra a ze Stříbra do Luštěnic. Nikdy nezůstaly na místě předchozího působení, bylo to z ryze praktických důvodů, slamníky které by zůstaly v Luštěnicích po dobu našeho pobytu u pluku, tak by určitě byly plné nějaké havěti, nebo malých hlodavců, jako byly třeba myši.
Baráky v Luštěnicích byly tak zvané „delta“ baráky, které zde postavila německá armáda, byly sice částečně zděné, ale pro tyto malé hlodavce nebyl problém se do nich dostat.

Ale zpět k té hromadě staré slámy, když byly slamníky nacpány, tak tu hromadu staré slámy, někdo podpálil, jak jsem již uvedl, musel to být někdo ze štábu střediska, respektive ze správy budov. Sláma začala hořet a také začalo „bouchat“ všechno to co v ní bylo ukryto. Slabší byly od munice do pistolí, silnější do útočných pušek nebo kulometů, sem tam „ vylétla“ i nějaká světlice, nebo se jasným plamenem rozhořelo žárové tělísko, které při výcviku „dovedlo“ propálit kolejnici, nebo shořela trinitrotoluenová náložka, která byla naštěstí bez rozbušky, k tomu ještě „začadila“ malá dýmovnice.

Hořící hromadu, která později již jen doutnala, čas od času někdo z bezpečné vzdálenosti zkontroloval, ta jak dohořívala, tak postupně i jednotlivých explozí ubývalo, nakonec sláma shořela a byl klid. Asi namítnete, proč se ten oheň neuhasil, tak na to neodpovím, protože nevím.

To byly Luštěnice, nevím, jak výměna slámy probíhala u útvarů, které byly dislokovány ve městech, později, a to se již u pluku ve Stříbře, začaly používat nafukovací matrace, ale i s nimi byla spousta problémů, v některých nedržel vzduch, anebo Vám ji nějaký „srandista“ jednoduše propíchl. O hodně později se v armádě objevily karimatky a „spacáky“, o tom se nám tehdy mohlo jen zdát, na čem spává současná armáda nevím, pokud tedy její příslušníci spí v kasárnách.

Ale vraťme se ke slamníkům, a co všechno se v nich dalo ukrýt. Zde bych velmi rád připomněl skutečnost, že moje vzpomínky spolu se vzpomínkami mých bývalých spolubojovníků, nemusí, a také se zákonitě nebudou, shodovat se vzpomínkami vojáků mladších ročníků.

Ještě se vrátím k té pšeničné slámě. Starší ročníky moc dobře ví, že pšenice jako taková nemá osiny, za to ječmen nebo žito jich má habaděj a hlavně dost dlouhých. Ty po vymlácení těchto posledních dvou jmenovaných obilovin zůstanou sice polámané, ale dostatečně dlouhé ve vymlácené slámě.

Není tedy žádoucí, aby tyto osiny byly spolu se slámou z ječmene nebo žita, nacpány do erárních „strožoků“, kde by určitě způsobovaly nějaké nepříjemnosti při spaní, třeba tím, že by se přes ne příliš hustou tkaninu „strožoku“, dostaly až na prostěradlo a dále na kůži spícího vojáka. Jen taková poznámka, kdo poznal jak takové osiny „koušou“ ví o čem je řeč.

Na našich setkáních veteránů, kdy jsme si připomínali všechno to, co jsme na vojně prožili, došlo i na vzpomínky na cpaní těch „strožoků“ a co v nich bývalo ukryto. Na jednom z těchto setkání, vyprávěl jeden z bývalých vojáků o tom, co všechno se ve slamníku dalo najít.

Měli jsme u roty vojáka, který byl doslova posedlý vším, co hořelo nebo bouchalo, byla to jeho taková vášeň, na tohoto vojáka někdo upozornil, že má ve slamníku ukryto několik trinitrotoluenových náložek, nastala tedy kontrola jeho slamníku, našlo se tam deset kusů dvěstěgramových trinitrotoluenových náložek, samozřejmě že nastalo vyšetřování, ale skončilo to tím, že zmíněné náložky tam mohl ukrýt, někdo z předchozích majitelů tohoto „strožoku“.

Zde si každý položí otázku, jak bylo možné, že deset kusů náložek bylo ukryto ve slamníku a nikde nechyběly. Tato trhavina se běžně používala při výcviku, a vždy něco „zbylo“, sice to nebylo moc předpisové, ale tak to prostě bylo, při ženijní přípravě nikdo nekontroloval počet „výbuchů“. V Luštěnicích probíhal ženijní výcvik na zbytku amfiteátru, který zde zůstal po Wehrmachtu. U střediska byl ženijní výcvik v pohodě, ve Stříbře se nic takového necvičilo. Později kdy TNT trhavina byla postupně nahrazována plastickou trhavinou Pl-Np-10, a bleskovicí Np-1, bylo „uschování“ této „plastelíny“ mnohem jednodušší. Dala se totiž „naformovat“ do libovolného tvaru, a třeba uschovat v noze kovové postele.

***
Další z mnoha vzpomínek na „strožoky“, kterou vyprávěl další z účastníků tohoto setkání. Po skončení přijímače jsem byl přidělen na jednu ze tří rot výsadkového praporu, při příchodu na rotu mně dozorčí poddůstojník zavedl k posteli, na které byla jmenovka s mým jménem, a na posteli srovnaná „hromada“ vojenských věcí, jejich převzetí jsem stvrdil svým podpisem na „výstrojním listu“, něco jsem musel narovnat do přidělené skříňky, něco do VV 08, to byla výsadkářská plná polní, a něco do nočního stolku, který byl u každé postele.

Ještě taková maličkost, postele byly nad sebou, a mně, byla přidělena ta vrchní postel, jako nováček jsem neměl nárok na ten spodní kavalec, prostě to tak bylo. Moc jsem o přidělení postele neuvažoval, jen jsem se snažil co nejrychleji, a hlavně „předpisově“, tu obrovskou hromadu věcí doslova „narvat“ do skříňky, nočního stolku, a také toho vojenského „ruksaku“, správně plné polní. Při této činnosti se u mě zastavil voják, který měl postel pode mnou, ten mým příchodem začal druhý rok své vojenské služby, a vznikl mu tedy, dá se říct „nárok“ na tu spodní postel.

Jeho jméno jsem již dávno zapomněl, ale co jsem nezapomněl, bylo pár slov, co jsme spolu prohodili. Moc času na nějakou konverzaci jsme neměli, já jsem se na té světnici v rámci plnění mých povinností mohl zdržovat, on ale ne, jen si vzal něco ze svého nočního stolku a odešel, zdržovat se na světnici v době výcviku nebylo povoleno, a pokud si myslíte, že jste se mohl na postel i natáhnou, tak na to rychle zapomeňte.

A co mně ten voják řekl? Bude se Tě na té posteli dobře spát, ve „strožoku“ je pár granátů, ne abys to někomu vykecal, počkej, až se bude měnit sláma. Takže jsem spával půl roku na posteli a slamníku, ve kterém bylo údajně „zašito“ několik granátů. Co Vám budu povídat, to, že každý večer usínám na granátech, jsem zapomněl, ono po výcviku, nějakém cvičení, seskoku, nebo stráži, jste byl rád, že jste mohl po vyhlášení večerky konečně „zalehnout“.

No, konečně nadešla doba výměny staré „proprděné“ slámy za novou, která voněla čerstvou sklizní. Táhl jsem svůj slamník na místo s hromadou nové slámy, a s napětím očekával, co se z něho vysype, bylo jich tam sedm, sedm ostrých útočných granátů RG 34, ale co s nimi. Nahlásit jejich „objev“ ve strožoku, tak to nepřipadalo do úvahy, nastalo by vyšetřování, jak se ty granáty do toho strožoku mohly dostat. Jak to dopadlo? Granáty se schovaly poblíž v lese, a při každém výcviku v taktické přípravě se nějaký „zlikvidoval“ do té doby než žádný nezůstal.
***

Toto vyprávění se nám ostatním účastníkům zdálo poněkud přitažené za vlasy, ale na vojně bylo možné všechno, zvláště v Luštěnicích, tam se na nějakou ránu nebo výstřel navíc, nehledělo. Jak vypadal „útočný granát“ vidíte na přiložené fotografii.

Ještě k tomu cpaní těch armádních strožoků, ozval se mně pán, také již vysloužilý voják, který si ty slamníky také pamatuje. Sloužil u nějakého strážního útvaru, řekl, že při cpaní slamníků používali takový zlepšovák, něco jako smeták, byla to hůlka, na konci které byl přibitý kus rovné desky, takto zhotovenou pomůckou novou slámu do slamníků tlačili, starou slámu také „ekologicky“ na místě spálili, a že se při tom pálení, také sem tam ozvaly nějaké slabší výbuchy. Slamníky určené k novému „nacpání“ vyhazovali z oken na druhém patře budovy, nově nacpané museli ale do toho patra vynést, říkal, že byly dost těžké, také že musely být všechny stejně nacpané, porovnejte s mými vzpomínkami.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 4.října:

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 110

Tak to byly naše, dá se říct základní zbraně jednotlivce, ke zbraním používaným v jednotkách patřil sice i univerzální kulomet vzor 59 a pancéřovka, ale osobní zbraní u střelců z kulometu to byla právě pistole vzor 52, a střelců z pancéřovek to byla útočná puška vzor 58.

Nevím, proč střelci z pancéřovek měli SaP 58, když pancéřovka byla stejně velká jako kulomet., ale byla asi o zhruba jeden kilogram „lehčí“ než UK 59, stejně ale při jakémkoliv pohybu dost „překážela“, když k tomu přidáme i „osmapadesátku“, tak střelcům z pancéřovek nebylo co závidět.

Ale vraťme se zpět k lovům. Jak jsem již uvedl dříve, tak nejlepší zbraní na lov byla malorážka, jednak nedělala při výstřelu moc velký hluk, a zasažená zvěř nebyla moc poničená jako při zásahu střelou z útočné pušky, hodně záleželo na tom, jaké se zvolilo střelivo.

K tomu střelivu, bylo to střelivo „22 LR“ to znamenalo ráži 5,56 Long Rifle, to byl náboj s delší střelou, nebo střelivo „22 SHORT“ tak zvaný „vrabčák“, to byl vlastně takový velký brok, také v ráži 5,56, ten jsme měli v oblibě. Oba tyto náboje měly okrajové zapalování.

Další takovou zbraní byla vzduchovka vzor 47 v ráži 4,5 mm, tuto zbraň jsme ale při lovu nepoužívali, možná na kratší vzdálenost by bažanta usmrtila, vzduchovka tohoto typu se používala hlavně při různých soutěžích, například jako byl sportovní den velitele střediska, nebo při nějakých akcích pořádaných pro školy a podobně, kdy si z ní samozřejmě pod dohledem vojáků, mohli zastřílet třeba pionýři.

V některé kapitole vzpomínek jsem připomněl událost, při které došlo k postřelení vojáka základní služby právě z malorážky, údajně se s ní pokoušeli zhášet světla, nevím, v té době jsem již u útvaru nebyl, ale oba, nebo lépe řečeno všichni tři, kteří byli tomuto incidentu přítomni, se zúčastňovali našich setkání veteránů, na kterých se vždy podobné události připomínaly. Ten třetí byl zdravotník, který postřelenému vojákovi poskytl první pomoc, a zařídil jeho odvoz do vojenské nemocnice v Plzni. Vojenská nemocnice Plzeň byla proto, že celá událost se odehrála u pluku ve Stříbře.

Ještě jedna připomínka této události, oba dva vojáci, z nichž jeden byl na funkci výkonného praporčíka roty, druhý pak jako správce materiálu roty, zemřeli v jednom roce, Mirek 31. ledna, Milan potom 11 června, čtyři měsíce po sobě, oba pocházeli z Jižní Moravy, kde také bydleli. Do jejich domovů jsem je jezdil dost často navštěvovat.

Na naše setkání veteránů výsadkářů, jeden z nich, vždy dovezl bednu bílého a bednu červeného vína, mimochodem moc dobrého. Ten druhý pak vždy dovezl dobrou slivovici. Takže paragáni, těmito vzpomínkami jsem Vás velmi rád připomněl, a jednou se tam nahoře, v tom pomyslném výsadkářském nebi určitě setkáme. Tak to byly zbraně a krátká připomínka toho co všechno se s nimi mohlo přihodit.


Tak to jsme cvičili taktickou, pozemní výsadkovou, chemickou a nevím jakou ještě přípravu, protože jak nám „vštěpovali“ do našich hlav, imperialisté za naší tenkrát západní hranicí nespali, ale jak později řekl jeden generál Bundeswehru při návštěvě Univerzity obrany v Brně, že z nás měli strach.
Takže po tom našem velmi intenzivním výcviku bylo také potřeba, abychom si odpočinuli a hlavně vyspali. Sice to až tak pravda nebyla, protože se seskoky prováděly i v noci, a samozřejmě že po nočním seskoku následovalo vždy nějaké cvičení nebo ostré střelby.

Tak jsme mohli konečně zalehnout, zde se dostávám k tomu, na čem jsme tenkrát spávali, mnozí z Vás tomu sice moc věřit nebudou, ale tenkrát tomu tak opravdu bylo. Je také potřeba připomenout, že vzpomínky se pohybují, dá se říct ve výsadkářském „pravěku“.

Vždy začátkem léta, když se v okolí kasáren ozvaly nezaměnitelné zvuky „kombajnů“ jinak sklízecích mlátiček, nastal, jak oznamoval denní tisk a tenkrát i televize pouze s jedním programem, boj o zrno. V kasárnách se objevily traktory s vlečkami od místního Jednotného zemědělského družstva (JZD), zkratku si prosím nepleťte s vysíláním televize „Šlágr“, tam tato zkratka znamená „Jen Zavolejte Diváci“. Na vlečkách potom čerstvá pšeničná sláma, jiná než pšeničná sláma se nedala použít, a to znamenalo jediné, musela se ve slamnících stará sláma, vyměnit za novou.

Zpravidla v sobotu, pokud bylo příznivé počasí, jste si svůj slamník neboli „strožok“ naložil na záda, a s ním, zamířil k neskutečné hromadě slámy na místě k tomu určeném. O kus dál jste slamník, který měl otvor kudy se cpala sláma, zašitý duší z padákové šnůry, za pomoci útočného nože otevřel, a starou slámu, která ve slamníku byla jeden rok, vysypal spolu s ostatními na jednu hromadu.

No a potom jste s prázdným slamníkem nastoupil na hromadu nové slámy, kde jste si ho musel co nejvíce nacpat novou slámou. Pokud si kdokoliv bude myslet, že to byla „brnkačka“, tak se hluboce mýlíte. Správně nacpané slamníky musely být stejně vysoké a také musely mít, dá se říct „ostré hrany“, byli jsme na vojně, nacpané slamníky na postelích musely tak zvaně „zařezávat“, a to všechno podléhalo kontrole. Takže když jste si myslel že, je „strožok“ správně nacpaný a má ostré hrany, tak Vás poddůstojník, který měl činnost cpaní slamníků na starosti, svým pohledem na Váš slamník rychle vyvedl z omylu.

Tedy zpět k té hromadě slámy, a chybějící tvar strožoku znovu docpat. Ještě k těm hranám - to se jednoduše udělala hrana ze slámy, a aby hrana držela, tak se obšila duší z padákové šňůry, a jak to na vojně bylo, tak různí zlepšovatelé do hran „zašili“ násady od košťat a smetáků, těch bylo ale málo, tak se použily rovné pruty z keřů divoce rostoucích lískových oříšků, těch bylo všady okolo dost, byli jsme v lese, a hlavně se použily ty, co byly ve starých slamnících.

Konečně byl kontrolní orgán s výsledkem Vašeho úmorného snažení spokojen, a vy jste mohl konečně ten slamník, často za pomoci kamaráda, dotáhnout na místo určení, tedy na Vaši postel. Správně a dobře nacpaný slamník, měl neskutečnou váhu, proto ten kamarád.

Když cpaní slamníků skončilo, tak na místě zůstala hromada staré slámy, počítejte se mnou, rota měla 85 vojáků, takže 85 strožoků staré slámy, a co s ní. Řešení bylo velmi, velmi jednoduché, ta hromada staré slámy se prostě zapálila, kdo to udělal nevím, ale vojáci základní služby to určitě nebyli, určitě někdo ze štábu střediska.

Stará sláma se „ekologicky“ zlikvidovala, ale ani tento způsob likvidace nebyl jednoduchý. Do slamníku se totiž dalo schovat mnoho věcí, hlavně všechny druhy nábojů, světlice, a také trhavina jak pevná tak plastická.

Všichni si určitě položíte otázku proč? Odpověď je velice jednoduchá, každý z vojáků, který v tom slamníku něco takového ukryl, počítal s tím, že až skončí ZVS, tak si něco, odnese z vojny na památku.

Ale pokud tedy došlo k výměně staré slámy za novou a ta stará se sypala na jednu hromadu, tak zákonitě muselo dojít i k vysypání „ukrytých“ nábojů nebo něčeho podobného.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.září

Fotogalerie: