TROCHA HOSTORIE 123

ODZNAKY A PARAPLACKY

Ještě se musím zmínit o tom, jaké odznaky za výcvik a hlavně seskoky bývalí výsadkáři dostávali, a byli je oprávněni nosit na svých uniformách, později, po odchodu do zálohy, pokud se stali členy klubů vojenských výsadkářů, tak i na civilních oděvech, spolu s dalším dá se říct „odznakem“, červeným baretem.

Odznaky prošly několika etapami, někdy více nebo méně zdařilými, a také hlavně poplatné době, ve které byly navrženy a ve které vznikaly.

První co na každém příslušníku výsadkového vojska bylo viditelné, tak bylo límcové označení této zbraně, nebylo to nic jiného než symbol malého padáčku, po jehož dvou stranách byla imitace letadélek, na padáčku potom zavěšená miniaturní postava výsadkáře. Ten rozlišovací znak si na ten límec mohl připnout každý, tyto odznaky byly volně v prodeji.

Proto tím dalším byl nepřehlédnutelný odznak „ Výsadkář Čs.lidové armády“ tak zvaná „paraplacka“, někde jsem se setkal s názvem „stresplech“. My jsme ji dostali po provedení pěti základních seskoků, z nichž dva byly z balonu, jeden ve dne a jeden v noci, beze zbraně a výstroje, tak zvaných „seznamovacích“, a tří seskoků z letadla, jeden ve dne, jeden v noci, a jeden se zbraní.

Ten odznak, to byla tak zvaná „andělská křídla“ moc pěkný odznak, který je pro svoji sběratelskou hodnotu velmi vyhledávaným, někde na burze militarií jsem se s ním setkal, tam za něj byla požadována suma pět tisíc korun současné měny.

To bylo v době, kdy se přestalo platit za provedené seskoky, a byla zavedena tak zvaná „třídnost“, současně byly zrušeny „staré“ odznaky, které byly zavedeny po ustanovení výsadkového vojska jako nové zbraně, vznikající poválečné armády.

Ale postupně, ještě bych velmi rád připomenul, že součástí těchto odznaků byla i pěticípá hvězda, zpravidla v červené barvě, prostě byla taková doba, a navíc nám devatenácti letým klukům bylo úplně jedno, co, nebo jaká barva na tom odznaku je.

Důležité bylo, že jsme si ho na svoji uniformu mohli připnout, a tak svému okolí dát najevo, ke které zbrani armády patříme. Stejně tak, pokud vojín dostal dovolenou, nebo volno k opuštění posádky, tak zvaný „opušťák“, tak se velmi rád s tímto odznakem příslušnosti ke zbrani, velmi rád pochlubil svým rodičům, nebo, i nějaké slečně, pokud nějakou měl.
Té byl ale odznak, k ničemu, určitě měla zájem na tom, aby viděla něco jiného než nějakou „paraplacku“ Nutné je dodat, že všechny tyto odznaky byly číslované, a vydávaly se spolu s průkazkou o jejich udělení.

ALE ZPĚT K TĚM HVĚZDÁM, ZVEŘEJNĚNÍM TĚCHTO VZPOMÍNEK NEPROPAGUJI ŽÁDNÉ HNUTÍ, KTERÉ BY SMĚŘOVALO K POTLAČENÍ PRÁV A SVOBOD, NEBO TAKOVÉHO HNUTÍ, KTERÉ HLÁSÁ NÁRODNOSTNÍ, RASOVOU, ČI TŘÍDNÍ ZÁŠŤ VŮČI JINÉ SKUPINĚ OSOB. STEJNĚ TAK ŽÁDNÁ TAKOVÁ HNUTÍ NEPODPORUJI, ANI NEJSEM JEHO ČLENEM.

Ještě je nutné zmínit se o jednou odznaku, ten sice nemohl nosit každý, ale jen ten, kdo ho dostal, nebylo to nic jiného, než odznak „Vzorný výsadkář“.

Jestliže odznaků typu „Andělská křídla“ nebylo mnoho, tak odznaku „Vzorný výsadkář“ bylo ještě méně, tento odznak je mezi sběrateli velmi ceněn, právě proto, že jich nebylo uděleno mnoho, byla to doba, kdy se odznaky, medailemi, nebo vyznamenáními, na rozdíl od dnešní doby, nikterak neplýtvalo.

V  době kdy se přestalo platit za seskoky, byla to šedesátá léta minulého století, byla tedy, jak jsem se již zmínil, zavedena třídnost, ta byla následující třetí, druhá, a první, dále pak instruktor a mistr zbraně.

Ještě se zmíním o nošení „paraplacky“, zatím co třetí třídu nosil každý voják základní služby, tak vojáci z povolání na svých uniformách nosili odznak výsadkáře, až od druhé třídy, první třídy, instruktor a mistr zbraně, posledního odznaku nebylo mnoho.

Z naší party veteránů tento odznak nosil bývalý člen „Dukly Prostějov“ Václav Hynek, se svými šesti tisíci pěti sty seskoky padákem, k tomu si mohl na svoji uniformu s distinkcemi majora, Československé lidové armády, připnout i zlatý odznak s diamanty, mezinárodní parašutistické federace „FAI“.

Takových jedinců ale opravdu tenkrát nebylo mnoho. Nutné je také zmínit se ještě o jedné „úpravě paraplacky“, kdo měl tu možnost, tak si je nechal „pochromovat“ a to bud sám sobě, nebo některému kamarádovi. Takto „upravených“ paraplacek ale nebylo mnoho, sice po této úpravě odznak vypadal velmi zajímavě, ale svým způsobem to bylo znehodnocení tohoto symbolu výsadkového vojska.

Ještě o jedné úpravě je potřeba se zmínit, jeden z našich bývalých kolegů se ve své garáži pokoušel pilníkem a vrtačkou odstranit z paraplacky hvězdu, sice se mu to povedlo, ale zapomněl na jednu skutečnost, ten odznak byl lisovaný, takže po odstraněný té hvězdy na něm zůstala jen díra, a odznak byl ze sběratelského hlediska sice zajímavý, ale jinak značně znehodnocený, tolik jen pro zajímavost, jméno bývalého kolegy ale neprozradím.

Nakonec ještě taková jedna rarita. Když uplynulo padesát let od naší služby u výsadkářů, tak opět jeden z našich bývalých kolegů nechal k tomuto výročí vyrobit od jednoho „amatéra“ sérii odznaků, opět ze sběratelského hlediska jde o velmi zajímavý odznak, více nebo spíše méně zdařilý, ale jinak asi nebude mít valnou cenu. Opět, jako v předešlém případě zachovám bobříka mlčení, a to jak o tom kdo odznaky zhotovil a také, kdo si je objednal, k té objednávce je nutné ještě dodat, že si objednavatel spolu s výrobcem za odznak „účtovali“ pět set korun.

Jak jsem se ale mnohem později dozvěděl, tak zhotovitel tyto odznaky „vyrobil“ zadarmo jako fanda výsadkářů, ale objednavatel si za ně těch „pět stovek“ účtoval ve svůj prospěch. Proto tyto vzpomínky, nebo chcete-li „vyprávění starého zbrojnoše“ bude dál pokračovat již jen fotografiemi.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.prosince 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 122

Ještě k té zimě, v době naší ZVS teploty často klesaly k -20° Celsia, takže bylo nutné topit nejen na světnicích, kde se spávalo, ale i v místnosti, tak zvané „botárce“ kde se na noc ukládala služební obuv.

Tam, v malých kamnech, obyčejně značky „Petra“ udržoval oheň dozorčí roty se svým pomocníkem, jedině tam byla povolena výjimka, že se topilo i v noci, jinak po dvaadvacáté hodině, nesměl být v kamnech na světnici, kde spalo mužstvo, ani popel.

Na té světnici byla taková velká kamna, než jsme odešli na vojnu, tak jsme se s tímto typem mohli setkat i ve škole, kde byl tento typ v jednotlivých třídách, a obsluhoval je školník, topilo se v nich hnědým uhlím, to ale nebývalo valné kvality, tak že tato kamna moc tepla nevydávala.

Existoval i nějaký předpis, který spalování hnědého uhlí v místnostech zakazoval, mohlo se používat jen uhlí černé. Navíc, bylo problémem v nich toto palivo zapálit, dřevo na podpal nebylo zrovna moc kvalitní, ale naštěstí jsme byli v lese, navíc to byl les převážně z borovic, jejich dřevo obsahuje hodně pryskyřice, a ta dobře hoří.

Hodně nás vojáků pocházelo z vesnic, kde se v těch dobách topilo převážně dřevem, takže jsme si nějaké návyky přinesli i na vojnu. V četě jsme také měli jednoho vojáka, byl to lesník odněkud ze Šumavy, již jsem se o něm v předchozích kapitolách zmiňoval, ten vždy věděl jaké dřevo je nejlepší na to podpalování nasbírat.

Asi se budete divit nad skutečností, že jsme si dřevo sbírali, a nečekali na to, jaké dřevo správa budov dodá. To, které bylo od správy budov, bývalo „syrové“, dovezené od lesní správy na poslední chvíli před topnou sezónou, takže velmi špatně hořelo, a rozdělat oheň v kamnech býval problém. Ani uhlí nebylo moc kvalitní, obsahovalo dost prachu, a velmi často bylo hodně přebrané.

Ale byli jsme na vojně a po ruce jsme vždy mimo toho dřeva, měli nějaký prostředek. Který dobře hořel?

Jednou se stalo, že byl problém uvést kamna do provozu, nastala situace, kdy v kamnech nějak nešlo dřevo podpálit. Nevím, koho to napadlo, a kdo s tímto nápadem přišel, že by bylo vhodné uhlí v kamnech zapálit pomocí termitového tělíska, které jsme používali při ženijním výcviku.

Zde bych se velmi rád zmínil o tom, co vlastně to termitové tělísko bylo, byla to pyrotechnická směs práškového hliníku, tak zvaného „ pyrohliníku“ a oxidu železitého, ale mohla to být i jiná směs práškového kovu a oxidu jiného kovu. Reakce hoření termitu je typická tím, že po iniciaci dochází při hoření k velmi vysokým teplotám 2000 až 3000 ° Celsia, hoření probíhá bez vzniku výrazného množství zplodin, tedy téměř bezplamenného hoření, termitová směs hoří i bez přístupu vzdušného kyslíku a dokonce i pod vodou. Pokud hoří pod vodou a máte možnost hoření sledovat, tak je to docela zážitek.

Malá termitová tělíska jsme používali při zdolávání různých překážek, jako byly ocelové sloupky, železné mříže v oknech a podobně, bylo to z jediného důvodu.
Na tento způsob ženijního výcviku nebylo možné používat zařízení pracující na bázi stlačených plynů, jako byla autogenní souprava, nebo snad i mnohem později zavedené hydraulické nůžky. Navíc, s autogenem mohl pracovat jen vyškolený člověk.

Na termitové tělísko stačilo poučení od ženijního náčelníka, plus předvedení tělíska v praxi a bylo hotovo. Takže tělísko mohl mít každý voják v kapse „maskáčů“ samozřejmě spolu se zápalkou, stačilo přiložit tělísko se speciální zápalkou, škrtnout, a bylo to, ta speciální zápalka byly „pyrotechnické zápalky“ Ještě jeden postřeh, s termitem jsem se ještě jednou setkal již v záloze, měl jsem možnost sledovat svařování bezstykových kolejnic, právě pomocí termitové směsi, nevím, mám ale za to, že tento způsob se používá dodnes.

Ale zpátky k těm kamnům, jak jsem uvedl již dříve, tak nějak nešlo v kamnech dřevo normálně zapálit, na vrstvě dřeva bylo v kamnech i uhlí, kamna byla uhlím naplněna až po okraj, někdo přišel s nápadem v kamnech zatopit pomocí termitového tělíska, to se samozřejmě našlo, takže se oddělalo víko kamen, tělísko se postavilo nahoru, škrtnutí pyrotechnickou zápalkou a...

Nestačili jsme se divit, hořící tělísko prošlo vrstvou uhlí jako nůž máslem, samozřejmě že uhlí i s tím dřevem zapálilo, ale ve své cestě pokračovalo dál, to znamená, že propálilo nejen rošt s popelníkem, ale i spodní část kamen, navíc vypálilo velmi slušnou díru v podlaze. Ta byla pod kamny, stejně tak jako na celé světnici z prken, pod kamny byla ale zakryta plechem.

Ten večer se již v kamnech netopilo, na druhý den staršina na správě budov vyfasoval nová kamna i s tím plechem, našla se i nějaká prkna náhradou za ta shořelá, a celá věc vyšuměla do ztracena, nikdo se na nic nevyptával, pokud ano, tak narazil na bobříka mlčení, i to byly Luštěnice.

V kamnech se topilo i na strážnici, nebo v autoparku v místnosti, kde byly uloženy autobaterie, výjimka byla u budovy strážnice na místě, kde byl ukotven balon DAG-2, strážnice byla vytápěna akumulačními kamny, ta ale strážnici nikdy nevyhřála, v zimě tam bývala dost citelná zima, kamna na pevná paliva tam nebyla, bylo to proto, že v blízkosti strážnice byly uloženy tlakové láhve s vodíkem, kterým se plnil balon, ale i samotný balon, který byl tímto plynem naplněn, používaný k seskokům, předpis byl prostě předpis.

S vytápěním místností kamny, jsem se setkal i ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, v kurzu praporčíků, o tom se zmíním později, tam to topení v místnostech byla paráda.

Jinak pokud jsme byli u útvaru ve Stříbře, tak tam byly všechny budovy vytápěny centrálně, z poměrně velké kotelny, ve všech místnostech jednotlivých budov bylo ústřední topení. No a útvarovou kotelnu obsluhovali vojáci základní služby, to byli tak zvaní „kotelníci“, byla to skupina vojáků, kteří byli zařazeni v rotě technického zabezpečení útvaru, jejich klasifikace byla „B“, měli neskutečné výhody, žádný výcvik, strážní služba, nebo něco podobného, to jsou ti, kteří v dnešní době, ve svých příspěvcích na internetu naříkají, jaká to byla na vojně hrůza.

R/MŔ

Pokračování v sobotu 20.prosince

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 121

Výcvik v lyžování byl vlastně takový oddech od vojenské služby, sice i zde byl ráno budíček, rozcvička i osobní hygiena, ale nebylo to v kasárnách, výcvik probíhal v civilním zařízení, všechno bylo takové volnější.
Za čtrnáct dní se moc lyžovat nenaučíte, za to zvládnete víc volna v kolektivu, kde o nějakou legraci není nouze.

Stejné to bylo i ze zimním nácvikem přežití v přírodě, žádná pořadová příprava ani jiné „speciality“ se nekonaly.

Ráno, jako obvykle po snídani, následovala trocha teorie, potom varování zdravotníka roty před omrzlinami, a to bylo asi tak všechno. Ještě je nutné dodat, že sněhu bývalo v těch letech dostatek, také se na cestách nepoužívala žádná sůl, ale jen posypový materiál, který se skládal zpravidla z nějakého velmi drobného štěrku nebo písku.

V zimním období se při výcviku používaly, nejen v předchozí kapitole zmiňované „ušanky“, ale i zimní maskovací oděv „MO 1“. To byl takový velmi jednoduchý oděv bílé barvy, jak jinak, jiná než bílá barva by byla na sněhu dost nápadná.

Ještě k těm ušankám, jejich nošení nebylo až tak striktně nařízené, ústroj vždy ráno vyhlásil po dohodě s velícím důstojníkem dozorčí roty. Takže jste se klidně mohli i v zimním období setkat s vojáky oblečenými v bílém maskovacím obleku, ale s čepicí od polního stejnokroje vzor 60, a to jak „mlok“ tak i „jehličí“, tato skutečnost je patrná na přiložených fotografiích.

Ještě k těm zimním maskovacím oděvům, ty měly mít čistě bílou barvu, skutečnost byla ale trochu jiná, jejich nošením zákonitě docházelo k „ušpinění“, takže žádná sněhobílá barva se často nekonala.

Něco k výšce sněhové pokrývky. Polní maskovací oděv vzor 60 „mlok“ byl každodenním nošením dost „zašpiněný“, a nebylo dost možné ho měnit každý, dalo by se říct měsíc za čistý. Jakmile tedy napadl sníh, a byla ho dost dostatečná vrstva, tak někteří poddůstojnici toho využili k tomu aby „maskáče“ vyčistili.

Jak?
Velmi jednoduše, v okolí kasáren byl nejen les, ale i louky, které nikdo nekosil, tak že tráva která, na nich na podzim uschla, zůstala i přes zimu. Když na ni napadl sníh, tak se jednalo, o velmi, dá se říct, „ekologický“ čisticí prostředek. Po povelu „k zemi“ a následném „plížením plazením vpřed“, se maskáče ve sněhu svým způsobem „vyčistily“.

V tomto způsobu „čištění“ vynikal jeden z velitelů družstva, jmenoval se Zolčák, byl to Slovák velmi malého vzrůstu, to jméno si pamatuji proto, že když jsem dostal dopis, tenkrát ještě z domova od rodičů, tak vydání dopisu bylo vázáno na kliky. Nic divného, žádná šikana nebo něco podobného, ale kliky jsem dělal tak, že přezka mého opasku musela „narážet“ na špičku útočného nože.

Ten nůž držel kdo?
Ano uhodli jste, nebyl to nikdo jiný, než zmiňovaný desátník. Ty kliky dělali všichni, nejen já, nikomu to nevadilo, byli jsme „paragáni“ a tento způsob předávání pošty, tak nějak k výcviku patřil, stejně tak jako „čištění“ maskáčů ve sněhu.

Když jsme u těch maskáčů, tak zmiňovaný desátník měl blůzu od polního maskovacího stejnokroje ve velikosti 1 A, ale vzhledem k jeho výšce mu byla i tato nejmenší velikost, poněkud velká, na jeho postavě připomínala spíše tříčtvrteční kabát než blůzu. Pohledem na jeho postavu v maskáčích jsme si s „úšklebky“ na našich tvářích, tak nějak vyrovnávali ty kliky na jeho útočný nůž.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.prosince 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 120

Ukázky pro zahraniční delegace pomalu a jistě skončily, skončily také návštěvy různých, dalo by se říct „exotických“ delegací.

Tyto návštěvy se konaly zpravidla v létě nebo časně na podzim, důvod byl velice prostý. Členové těchto delegací velmi často pocházeli z Afriky, u nás by jim byla zima, proto to léto.

Nám ale zima nebyla, a i v zimě pokračoval nejen náš výcvik, ale i seskoky, ty byly dokonce pro náš výcvik i předepsány. Pokud se skákalo v zimě, a za seskoky se platilo, tak nebyl žádný rozdíl mezi seskokem v létě, nebo v zimě, platila stejná cena za seskok.

Později, kdy se za seskoky přestalo platit a byla zavedena tak zvaná „třídnost“, tak to také bylo úplně jedno, jestli jste skákal v zimě, nebo v létě, ale mám za to, že pro udělení jednotlivých třídností, byl nutný určitý počet seskoků v zimě, ale přesně si to již nepamatuji.

Jeden rozdíl mezi seskoky v létě a v zimě zde byl, ano bylo to počasí. Zatím co v létě to byla pohoda, tak o seskoku v zimě se to říct nedalo, mimo jiné to bylo i tím, že v zimních měsících v těch letech bývala země zmrzlá a také bývalo dost sněhu, dopad na promrzlou zem byl dost tvrdý, a pokud foukal i vítr, i když byl v povolených hodnotách, tak se Vám mohlo přihodit po dopadu, i dost nepříjemné „projetí“ po zasněžené krajině.

Zima v těch letech ale sloužila hlavně nejen k seskokům a výcviku, ale i k lyžařskému výcviku, a také k nácviku „přežití“ v zimních podmínkách.

Zde je nutné připomenout, že jsme v té době nebyli vybaveni žádným „termoprádlem“, pod „maskáče“ se fasovaly jen takové vložky z aratexu, bylo to něco na způsob tepláků. Samotné polní maskovací uniformy vzor 60 „mlok“, také nebyly žádné mistrovské dílo, v létě v nich bylo horko, no a v zimě pochopitelně zima.

Třeba pokud jste byl na strážním stanovišti, kde moc pohybu, kterým jste se mohl trochu zahřát, nebylo, tak se pod maskáče bralo kde co, od dlouhých zimních spodků, nátělníků a i těch aratexových vložek. Samozřejmostí v zimně byla i „ušanka“, byla to taková „beranice“ zateplená umělou kožešinou, měla takové „uši“, kterými se po rozvázání tkalounu v zimě daly zakrýt „slechy“ vojáka, pod bradou se musely svázat, aby držely.

Pokud jste byl někde na strážním stanovišti, tak zakrytí uší se moc nedoporučovalo, bylo to z prostého důvodu, zakryté uši by „ slyšely“ o hodně méně než ty odkryté. Na seskoky bylo ale nutné ušanku pod bradou svázat, pokud jste tak neučinil, tak jste se vystavoval nebezpečí, že Vám tato beranice po výskoku z hlavy odletí.

Pokud se skákalo z balonu, tedy dá se říct že „doma“, tak jste beranici po dopadu našel na zemi, ale po výskoku z letadla kdyby Vám ta beranice spadla, tak byste ji marně, někde po dopadu na plochu vysazení, hledal.

Tento druh výstroje se „fasoval“ začátkem zimního období, vydával ho staršina roty, ke kterému se po skončení zimy beranice zase vracely. Rozdíl v těchto pokrývkách hlavy mezi důstojníky a vojáky byl, vojáci z povolání měli ušanku s přírodní kožešinou, obyčejně to byla kůže z králíka, vojáci základní služby jak jsem uvedl již dříve, měli kožešinu umělou.

Ale k tomu výcviku v lyžování, tento druh výcviku probíhal v Krkonoších, je to celkem jasné, protože i když sněhu bývalo v té době dostatek, tak na rovině se nedá moc dobře něco nacvičovat, proto ty „Hofmanovy Boudy“, je to v blízkosti Jánských lázní, stojí tam dodnes.

Nevím, jak to armáda v té době dělala, a kde na zajištění týdenního výcviku brala peníze, tam se jezdilo na lyžařský výcvik, k tomu se váže i jedna příhoda, která se tam při tom výcviku stala.

Přes Krkonoše přecházela nějaká sněhová bouře a napadlo hodně sněhu, na tom nebylo nic divného, ale prudký vítr z toho sněhu vytvořil závěje, zase nic divného. Ale díky těm závějím tam někde v nějaké chatě uvízla skupina rekreantů, které tam za odměnu (jak to v té době bývalo), vyslalo „ROH“. Zkratka nebyla nic jiného než „revoluční odborové hnutí“, to bylo na každém větším i menším pracovišti, a bylo, dá se říct dobrovolně povinné.
Platily se i nějaké členské příspěvky, kolik byly, to si již moc přesně nepamatuji, ale nebylo to moc peněz. Placení těchto příspěvků mělo i svoje výhody, jednou z nich byla i rekreace a to jak letní, tak i zimní, organizace měla svoje rekreační zařízení, jedno z nich se nacházelo právě někde v blízkosti místa lyžařského výcviku.

Tak že ta vánice tam někde uvěznila rekreanty, a naše armáda, konkrétně jednotka poddůstojnické školy byla požádána o pomoc při jejich „osvobození“ z těch závějí. No, nakonec z toho bylo i trochu slávy v nějakém místním tisku, samozřejmě i odměny od velitele střediska, v příloze je i několik fotografií nejen ze zimního výcviku, ale i s předávání odměn, některé fotografie jsou i s textem popisujícím tuto událost.

Jako vždy byl i u předávání odměn i dvorní fotograf střediska, ten později po odchodu ze základní vojenské služby působil jako kameraman u armádního filmu.

S odstupem mnoha let, když píši tyto vzpomínky, tak s úsměvem čtu příspěvky „také vojáků“, kteří na Internetu popisují „hrůzy“ tehdejší základní vojenské služby, proto se nebojím nazvat je „intelektuálně plachými“, a doporučuji jim přečíst si moje vzpomínky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 6.prosince 2025.

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 119

U těch "spřátelených" návštěv ještě chvíli zůstaneme.

Středisko, konkrétně 3 výsadkový prapor navštívila také delegace jedné bratrské armády, byla to delegace Lidové armády Německé demokratické republiky.

Proč ale třetí prapor?

Tato delegace totiž neměla s výsadkáři nic společného, delegace byla od nějaké protipancéřové dělostřelecké jednotky. Návštěvu vymyslel někdo na generálním štábu, bylo to v rámci navazování přátelských kontaktů s touto již zmíněnou armádou. Někdo z „Hlavní politické správy“ si chtěl asi vylepšit svůj profil, tak tuto návštěvu našeho praporu prostě zařídil.

Středisko s těmi „dederony“ jak se jim tenkrát říkalo, nechtělo nic mít, tak to prostě „přehodili“ na náš prapor. Politruci se mohli přetrhnout, ale stejně jim to nebylo nic platné, naši vojáci se k těm německým moc vstřícně nehlásili. Když se jeden z politruků ptal jednoho z našich vojáků, proč tomu tak je, dostal odpověď, víte, soudruhu kapitáne, mého dědu zabili Němci někde v koncentračním táboře, tak já nemám důvod, abych se teď tady s nimi kamarádil, ten, co zabil mého dědu, mohl být klidně otec jednoho z těchto vojáků.

A bylo po kamarádství, zde je potřeba si uvědomit, že v té době uplynulo od konce II světové války pouze sedmnáct roků.

Nic na této události nezměnil ani dar od Německých „soudruhů“, byl to model protitankového kanonu, který byl naší jednotce darován. Mimochodem, ten model byl velmi pečlivě a do nejmenších detailů vypracován, byl uložen po zrušení střediska na „pévéesce“ neboli politicko výchovné světnici, zkráceně PVS deváté roty ve Stříbře.

Pokud vím, tak hodně vojáků mělo na ten model spadeno, ten se ale předával spolu s dozorčí službou deváté roty. Kde model skončil, těžko říct, zůstala jen fotografie, na které model drží pozdější velitel třetí čety, tehdy desátník Verner.

Když se mně konečně podařilo na něho získat adresu a hlavně telefonní číslo, tak jeho telefon byl nedostupný, hledal jsem dál, nakonec mně jedna jeho bývalá přítelkyně napsala, že dotyčného pána jeho vlastní jediná dcera dala do nějakého domu s pečovatelskou službou, kde ho prohlásili za nesvéprávného. Sdělila mně také, že se ani moc nediví, protože dům, který si Verner sám v Praze v nějaké vilové čtvrti postavil, má hodnotu i s pozemkem, něco kolem deseti milionů korun. Tato zmínka o osudu tohoto vojáka, je jen připomínkou co všechno se může přihodit.

Další, tentokrát mnohem „ honosnější“ návštěvou, na kterou nás připravovali politruci, byla ve středisku návštěva velitele laoských výsadkářů maršála Kong-Lee. Byl to nejen jejich velitel, ale byl i náčelníkem nebo něčím podobným hnutí, které v Laosu působilo pod názvem „Pathet Lao“, v doslovném překladu „Laoská země“.

V Laosu v letech 1959 až 1975 probíhala občanská válka, a toto hnutí, které podporoval bývalý Sovětský svaz a také Severní Vietnam, bojovalo proti královským ozbrojeným silám, a proti francouzské správě. Královskou armádu zase pro změnu podporovaly Spojené státy, které dodávaly těmto jednotkám zbraně.

Největší a také nejtvrdší boje probíhaly na „Planině Džbánů“, kde jednotkám, které bojovaly proti královské armádě, velel již zmíněný maršál Kong-Lee. Je nad slunce jasné, že i tyto jednotky potřebovaly nějaké zbraně, ty se našly v tehdejším Československu.

Teď bylo ještě nutné zbraně předvést, no a k tomu sloužily právě Luštěnice. Takže nejen ukázky výcviku v pozemní výsadkové přípravě, ale i seskoky padákem, a také střelby na malé střelnici přímo v Luštěnicích. Se všemi ukázkami byl pan maršál a i členové jeho delegace, nad míru spokojeni, a naše republika si na svoje konto připsala několik desítek tisíc dolarů, za zbraně a samozřejmě i munici, kterou si tato delegace po provedených ukázkách u nás nakoupila.

Laoskou delegaci tvořil nejen pan maršál, ale i několik plukovníků jeho štábu, kdo v té době velel jeho jednotkám v Laosu, mně není známo.

Takže ukázka pozemní výsadkové přípravy, k té byla určena četa doprovodných zbraní poddůstojnické školy, které v té době velel nadporučík Bohunický, ten na jednom našem setkání veteránů vzpomínal, jak panu maršálovi podával hlášení.

Pan maršál i jeho doprovod byli v uniformách, které tak trochu připomínaly vycházkové uniformy našich vojáků z povolání, tedy důstojníků a praporčíků.

Na uniformě pana maršála byla k vidění i „paraplacka“ francouzských výsadkářů, proti kterým jeho jednotky také bojovaly. Ještě taková maličkost, maršál i jeho doprovod byli poměrně malého vzrůstu, což velmi kontrastovalo s výškou majora Jirouška a podporučíka Plzáka, to si můžete porovnat na fotografii.

Ty fotografie jsou svým způsobem unikátní, nikde jinde je totiž neuvidíte.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 29.listopadu 2025

Fotogalerie s popisky:

TROCHA HISTORIE 118

Jak jsem uvedl v minulém příspěvku, tak Vietnamci se ve středisku zdokonalovali také v seskocích padákem.

Ale jak již to v takových případech bývá, tak i u této činnosti se vždy přihodí nějaká ne zrovna milá, ale úsměvná událost. Tak že chlapci z Vietnamu skákali o sto šest, doskoková plocha byla v blízkosti obce Písková Lhota, odtud se museli dostat do kasáren zrychleným přesunem, to bylo v rámci nácviku na spartakiádu spřátelených armád.

Byla to i jedna ze soutěží na této spartakiádě. Výsadek byl proveden v létě, a jak tomu v létě často bývá, začala se tvořit dost výrazná oblast mohutných mraků. Jeden letoun „IL-14“ nalétával nad plochu a prováděl vysazení, které bylo dost blízko mohutné základně těchto mraků. Vietnamci přesto všichni vyskočili, a pomalu se snášeli k zemi.

Všichni až na posledního z výsadku, ten se místo toho aby padal k zemi, začal od země nenápadně vzdalovat, a pomalu a jistě si to zamířil směrem k Mladé Boleslavi. Zde je nutné připomenout váhu těchto poněkud exotických vojáků, jak jsem uvedl v předchozí kapitole, tak byli nejen malého vzrůstu, ale měli i malou váhu. Takže vietnamský vojín se začal místo padání k zemi, pomalu, ale s neúprosnou jistotou, vznášet vzhůru do oblak, to jak ho mohutný „ Cumulonimbus“, neboli bouřkový mrak, začal „nasávat“ do svých útrob.

Zde je potřeba se zmínit o tom, co to ten „Cumulonimbus“ vlastně je, tento typ mraků se vyskytuje nejvíce v letních měsících, je to doprovodný jev vlhčího počasí a větších teplot vzduchu, může to ale také být nástup studené fronty. Tento typ mraku dosahuje velkých výšek, a to kolem pěti až patnácti tisíc metrů, někdy může zcela výjimečně dosáhnout výšky až dvaceti tisíc metrů.

Tato skutečnost byla náčelníkovi výsadkové služby střediska, známa, protože vždy před seskoky dostal zprávu o meteorologické situaci v ten den, kdy se skákalo. Každý den také dozorčí útvaru, dostával informace o středně výškových větrech, ty posílala meteorologická služba armády.

Tyto údaje se zapisovaly do zvláštní knihy, jen pro zajímavost to byly údaje o výšce, tlaku, teplotě a rosném bodě vždy v dané výšce.

Tak že nastala situace, která se musela urychleně řešit, nešlo ani tak o to, že ten cumulus si toho Vietnamce „vcucl“, ale šlo o to, kam až ten voják může dopadnout.

Jak je totiž známo, tak mraky tohoto typu mají jak vzestupné, tak i sestupné proudy vzduchu. Padaly různé návrhy jak toho „rákosníka“ dostat dolů, jak pronesl známý šprýmař že „ nejlepší by bylo ho sestřelit“.

Co teď? Cizí voják v cizí zemi, kde se svým mateřským jazykem s nikým nedomluví, velitel střediska se chytal za hlavu. To ale již z letiště „Boží Dar“ odstartoval malý K-60, neboli „Brigadýr“, a začal pátrat po okolí, kde by se ten nešťastník mohl nacházet.

Na doskokové ploše zůstali všichni Vietnamci, žádný zrychlený přesun se nekonal, jen se čekalo, jak pátrání skončí. Netrvalo to ani moc dlouho, a objevila se „Volha“ Veřejné bezpečnosti, její posádka, se za škodolibého úsměvu, ptala, jestli náhodou nechybí nějaký voják. Jistě že chyběl.

Na to bylo příslušníkem VB sděleno, že jeden dopadl do zahrady na okraji Mladé Boleslavi, kde po dopadu poničil skleník, údajně se velmi rychle zbavil padáků, a přes plot uprchl z dosahu majitele nemovitosti, který odmítal vydat oba padáky.

Jak to v takových případech bývalo, tak i tentokrát nastoupil finanční náčelník střediska, který vzniklou škodu na místě uhradil, a oba padáky dovezl zpět do střediska.
A ten „rákosník“? Ten se skrýval kousek opodál, když uviděl naše vojáky, tak se jim přihlásil, a byl rád, že to tak dopadlo. Chvíli trvalo, než ta četa těch „rákosníků“ odjela na tu spartakiádu.

Po celou dobu přípravy se naprosto volně pohybovali po středisku a tak se mohli podívat třeba i na ubikace jednotlivých rot, nebo i prodejnu „Army“. U té se partě našich vojáků podařilo „odchytit“ jednoho Vietnamského vojína, a „pozvat“ ho na naše pivo. V Armě se točilo pivo sice jen sedmistupňové, ale i to stačilo, aby se z něho někteří jedinci přivedli do povznesené nálady.

Tak tomu bylo i v případě toho Vietnamce, po několika pivech, do kterých mu byl přimíchán i rum, který byl v „Armě“ potají, ale běžně konzumován, se ten nešťastník málem domluvil i česky. Naši vojáci ho potom poněkud vrávorajícího dovedli na jejich ubikaci, jak to tam pokračovalo dál, tak to jsme se nedozvěděli. Ti Vietnamci se na té spartakiádě umístili někde na konci, tenkrát to pro nás jejich přítomnost byla něco zvláštního, nikoho nenapadlo, že za několik desítek let jich v našich luzích a hájích bude „haba kuk“, kdo ví, možná někteří z těch současných, jsou potomky těch, kteří byli ve středisku.

Další, dá se říct „cizí“ návštěvy, se nekonaly až tak moc veřejně, vždy ale měly jediný cíl. Do střediska přijely s plnými kapsami dolarů, ve středisku se pro ně konaly různé ukázky nejen výcviku ale i zbraní, ty naše bývalé republika velmi dobře prodávala do zemí, odkud návštěva té či oné delegace pocházela. V drtivé většině případů to byly země na africkém kontinentě. Zde je zase nutné připomenout, že středisko, které sice bylo ve zřizujícím rozkaze vedeno v režimu „ OO“ tedy jako přísně tajné, bývalo dost často, dá se říct zahraničními návštěvami tohoto typu, ze strany MNO doporučováno.

Platilo zde asi heslo že, peníze nesmrdí, i když se v těchto případech jednalo o americké dolary. Možná to bylo také proto, že středisko se nacházelo v rozsáhlém lesním komplexu výcvikového prostoru Milovice – Mladá, jehož součástí bylo i letiště „Boží Dar“ kam mohla taková návštěva přiletět, a z něho i odletět.

Pokud návštěva byla hodně důležitá, tak její přílet na letiště doprovázel i čestný doprovod stíhacích letadel, v té době MiGů-17.

Prostě to byla taková doba. Jednou z těchto návštěv z kategorie „exotické“ byla návštěva ministra obrany republiky Kongo, jmenoval se Mobutu Keita, nevím, jestli jsem jeho jméno napsal správně, ale asi ano. Po středisku se pohyboval v doprovodu našich důstojníků, ale žádné velké předvádění zbraní nebo výcviku se nekonalo, tak nenápadně jak přijel, tak i odejel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 22.listopadu 2025

TROCHA HISTORIE 117

V pokračování vzpomínek starého zbrojnoše od bývalých elitních výsadkových jednotek, bývalé ČSLA, konkrétně bývalého výsadkového výcvikového střediska s krycím číslem 1910 v Luštěnicích, je potřeba se zmínit v souvislosti s tímto střediskem, také o tom, kdo toto výcvikové zařízení 1 armádního sboru.

A to i přes to že bylo vedeno v přísně utajovaném režimu, mohl navštívit, a sledovat výcvik jednotek, které zde vykonávaly výcvik výsadkářů ČSLA.

Utajení střediska došlo tak daleko, že veškeré údaje o něm, byly ve vojenských knížkách účastníků výcviku buď začerněny, nebo stránky vojenských knížek byly slepeny.

Nikde v jakýchkoliv dokumentech se o této jednotce nic nedozvíte, teď mám konkrétně na mysli knihu „Osudové okamžiky, sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá“, kterou napsal Jan Řehounek a v roce 2013 vydalo město Milovice v nakladatelství „Řehounek – Kaplanka“ v Nymburku, nebo v publikaci „Výsadkáři, 60 let v čele armády“ kterou v roce 2007 napsala Daga Minkewitzová s autorským kolektivem, kterou vydalo Ministerstvo obrany České republiky, agentura vojenských informací a služeb.

V této publikaci je o výsadkovém středisku zmínka pouze v sedmi řádcích textu, a to ještě neúplná, pouze jen to co se týkalo setkání bývalých příslušníků této jednotky.

Prolomení a zveřejnění mnoha fotografií nejen z výcviku, ale i korespondence s bývalými příslušníky, a také fotografie se setkání nastalo až v okamžiku vydání mé knihy „ POD VRCHLÍKY PADÁKŮ, 1 výsadkové výcvikové středisko VÚ 1910 Luštěnice 1960 – 1964“.

Kniha byla vydána v roce 2014 a jako svoji 253 publikaci ji vydalo nakladatelství „Svět křídel“ v Chebu. Později jsem napsal a vlastním nákladem vydal ještě dvě další knihy, ve kterých jsem doplnil některé údaje a hlavně fotografie o výsadkovém středisku v Luštěnicích.

Proč vlastním nákladem?

Když se na knižním trhu objevila kniha „ Pod vrchlíky padáků“, tak jeden bývalý příslušník této jednotky, který se představil jako její kronikář, napsal a následně na výroční schůzi KVV Prostějov, i přečetl, takový pomlouvačný dopis, ve kterém tuto útlou knihu popsal jako něco, co se nezakládá na pravdě. Jeden z bývalých předsedů KVV Prostějov, mu jeho vystoupení na schůzi veteránů povolil.

Proto jsem další knihy vydal na vlastní náklady ve velmi omezeném nákladu, prakticky jen pro vymezený okruh čtenářů, který v drtivé většině tvořili bývalí kolegové od 3 výsadkového padákového praporu, a jejich rodinní příslušníci, známí.

Ale zpět k tomu utajení a začernění stránek, proč k tomu došlo. Začátkem roku 1964 se na MNO a velení armády začalo uvažovat o ukončení výcviku obou výsadkových praporů a jejich přechodu z padákových výsadků na výsadky přistávací. To bylo z důvodu zavedení vrtulníků do výzbroje armády, přistávací výsadek byl následně uskutečněn na monstrózním cvičení „Vltava“, a byl to právě 3 prapor ze Stříbra.

Proto bylo výcvikové výsadkové středisko zrušeno, ty vrtulníky, to byl jeden důvod, druhý důvod byl ten, že velitel 1 armádního sboru generál major Alexander MUCHA, byl jmenován velitelem vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, jmenování bylo koncem roku 1964, jako velitel akademie působil až do roku 1968, mezitím byl v roce 1966, konkrétně k prvnímu květnu toho roku, povýšen do hodnosti generál poručíka.
Po roce 1968 byl jmenován do funkce náčelníka hlavní zprávy pozemních vojsk, jeho kariéru ukončila dopravní nehoda 31.1.1971, kdy ho přejela tramvaj, když venčil svého psa.

Ale zpět k návštěvám střediska v Luštěnicích.

Nevím, kdy to přesně bylo, když byl vyhlášen nástup praporu, zajímavé bylo, že vojáci z povolání, měli rozkaz nastoupit ve vycházkových uniformách. Asi dva dny před tímto rozkazem přijely do střediska dva autobusy, které zajely až k budově bývalého přijímače, to nebylo nic divného, a nikdo tomu nevěnoval zvláštní pozornost.

Tak ten nástup, na fotbalovém hřišti, kde se nástup uskutečnil, mimo obou praporů, stál i kompletní štáb střediska, také ve vycházkových uniformách. Tak jsme tam stáli a čekali, co bude následovat.

To čekání nebylo nic příjemného, stojíte v postavení „pohov“, není povoleno kouřit. Asi po půl hodině se ozvalo něco jako zpěv, jak se později vyjádřil jeden známý srandista, připomínalo to spíš kvákání žab.

Na cestě k hřišti se objevila pochodující jednotka, která tyto zvuky vydávala, ustrojeni v polních maskovacích uniformách vzor 60 „mlok“ nastoupila četa, která nastoupeným jednotkám byla představena jako jednotka „Vietnamské lidové osvobozenecké armády“.

Něco k těm uniformám, možná si pamatujete číslování velikostí uniforem, nebylo to žádné L, nebo M, a již vůbec ne XL, XXL, XXXL nebo dokonce XXXXL. Velikost byla číslována číslicemi 1,2 a 3, ke každé z těchto čísel, byla přidána písmena A, B a C. Vojín s výškou 182 centimetrů a tehdejší váhou 72 kilogramů, měl uniformu o velikosti 1 A, jenže tito „vietnamci“ měřili v průměru něco okolo 160 až 165 centimetrů, tomu odpovídala i jejich váha, takže polní maskovací uniformy ve velikosti 1 A jim byly „velké“ a vypadali v nich dost komicky.

Proč se ale objevili ve středisku? Byli zde soustředěni, aby se zdokonalili jednak v seskocích padákem, a také ve zrychlených přesunech, obě dvě disciplíny byly součástí připravované spartakiády spřátelených armád, které se měli zúčastnit.

Jejich výcvik měl na starosti podporučík Karel Plzák, ten s nimi ty zrychlené přesuny běhával, zpočátku je měl při běhu za sebou, ale „rákosníci“ se neustále zlepšovali a často podporučíka Plzáka předběhli. Navíc měli i „ostré“ bojové zkušenosti z bitev v tehdejší Indočíně, konkrétně v bitvě s francouzskými výsadkáři o Dien Bien Phu. I když středisko bylo vedeno v režimu utajení, tak nevím proč třeba necvičili u výsadkové brigády.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 15.listopadu 2025

Fotogalerie, včetně popisků:

TROCHA HISTORIE 116

V dalším pokračování vzpomínek bych se rád zmínil o jedné součásti našeho vybavení, se kterým jsme se také setkali, a to po příchodu z přijímače na bojovou rotu. Co všechno jsme „vyfasovali“, tak o tom jsem se zmínil v některém předchozím dílu vzpomínek.

Nebyly to jen košile, a to jak normální pro denní nošení, ale také noční košile, ve kterých se spávalo, možná jsem to již napsal, že pod těmi nočními košilemi jsme nesměli mít na noc trenýrky, to se kontrolovalo než jsme mohli zalehnout, tak jsme stáli před postelemi, a zdravotník roty, vždy pečlivě umytý a s růžovou tváří, velmi pozorně kontrolu prováděl. Kontrolovaný vojín musel na jeho pokyn konec noční košile zvednout tak, aby bylo patrné, že ty „trencle“ pod tou košilí nemá.

V hromadě vyfasovaných věcí byla i polní lopatka, bylo to dost divné nářadí s dlouhým, asi padesáti centimetrovým topůrkem. Později nám bylo řečeno, že na seskoky se nošení této lopatky nedoporučuje, bylo to z důvodu možného zachycení padákových šňůr za to topůrko.

Lopatka se používala při výcviku v boji zblízka, a sebeobraně. Při tomto druhu výcviku jste ale museli dávat pozor, abyste naznačený úder, nedotáhl až do konce, naštěstí se tento způsob boje s lopatkou, na rozdíl od výcviku boje s útočným nožem, moc často nepoužíval.

Polní lopatky s topůrkem byly po nějaké době s výstroje staženy, dostali jsme za ně náhradu, byly to skládací polní lopatky. Ty byly v obalu z pevného hrubého plátna, a skládaly se ze tří dílů, které byly spojeny ocelovým lankem.

Jednotlivé díly se spojovaly dohromady pomocí oblého závitu s větším stoupáním, daly se nosit na opasku, tak že nehrozilo, že by se o ni mohly zachytit šňůry padáku.

První díl byla lopatka, která se dala sklopit jako motyka, další dva díly byly rukojeti, které se sešroubováním spojily do násady, poslední díl měl ukončení ve tvaru koule, lopatka byla praktická při výcviku v budování okopů, ale při výcviku v sebeobraně nebo boji zblízka se nepoužívala, chvíli trvalo, než se složila do potřebné sestavy.

Stejně tak se nepoužívala při seskoku, sice nehrozilo, že se o ni zachytí šňůry padáku, ale dalo by se říct, že na opasku pro ni nebylo moc místa, prostě „překážela“, navíc jsme ji považovali za zbytečnou, protože při kopání okopů se víc používala trhavina - TNT, dvě náložky, každá o váze šedesát gramů, spolehlivě „ vyhloubily“ v zemi důlek pro ležícího vojáka.

Zemina v okolí Luštěnic byla silně písčitá, takže po výbuchu se okop jen trochu upravil pomocí útočného nože a rukou na kterých byly rukavice. Kupodivu s jejím „nenošením“ souhlasili i velitelé, lopatka prostě nebyla „in“. První skládací lopatky, které jsme „vyfasovali“ byly vyrobené v Polsku, později byly nahrazeny lopatkami vyrobenými u nás, který podnik je vyráběl, se mně nepodařilo zjistit.

Ještě takové malé odbočení, při výcviku sebeobrany a boje zblízka, jednou kapitán, který tomuto výcviku velel, vyprávěl vtip, který jsem si na rozdíl od ostatních zapamatoval, o čem byl?

Na setkání válečných veteránů jeden z účastníků tohoto setkání, a to když přišla řeč na použití polní lopatky, řekl, útočili jsme na nějakou kótu, tam jsem dostal kulku mezi lopatky, nebo lopatkou po kulkách, moc přesně si to nepamatuji.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 8. listopadu 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 115

SIGNÁLNÍ NÁBOJE

U těch signálních nábojů ještě chvíli zůstanu.
Mimo osvětlovací s již zmiňovaným padáčkem, byla červená a zelená světlice, červený „déšť“ a také „šrapnel“, ten se používal ke znázornění dělostřelecké přípravy, jeho výbuch byl akusticky dost silný.

Signální náboje se hlavně používaly při seskocích, domluvená barva světlice, udávala směr soustředění po seskoku, a to ve dne i v noci.

Bylo nutné znát rozlišení signálních nábojů, ve dne to byly barevné pásky na nábojnici, v noci pak různé tvary výstupků na horním konci signálního náboje.

K vystřelování těchto signálních nábojů se používala signální pistole vzor 44, později byla modernizována na vzor 44/67. Pistole vypadala dost podivně, i její ráže byla úctyhodná, ten „lauf“ měl průměr 26,5 mm. Tento typ se prakticky používá dodnes, stejně tak jako signální náboje, ty vyráběl podnik „ZEVETA“, nevím, jestli se ten podnik tak jmenuje i dnes, ale určitě byl také „zprivatizován“ jako spousta jiných, to jen tak na okraj.

I když označení signálních nábojů bylo dobře viditelné, barevné pásky ve dne, tak v noci někdy došlo k záměně, jednak barev, nebo místo barvy byl vypálen náboj s padáčkem, nebo šrapnel. Nestávalo se to často, ale stávalo se to. Při jednom seskoku výsadkového praporu v nočních hodinách, pro neznalé, skákalo se nejen ve dne ale i v noci, jeden z velitelů roty, popletl barvu světlic, a do směru soustředění „pálil“ zelené světlice o sto šest.

Nic divného, ale „zelenou“ barvu světlic měl domluvenou i další velitel roty, takže zelené světlice do směru soustředění létaly jedna za druhou, a za jejich světlem pádilo vojsko z obou rot. Mezi oběma jednotkami se na místě soustředění rozvinula docela zajímavá komunikace, a to bez rozdílu počtu hvězd, hvězdiček, nebo pásků na polních maskovacích uniformách. Jak rychle začala tak rychle skončila, nebyl čas na nějaké dohadování.

Pravidlem po seskoku celého praporu býval přesun na ostré střelby, zase pro neznalé, ve dne i v noci, a také v létě i v zimě, a po nich pěkně po svých dolních končetinách přesun zpět do kasáren, kasárna byla trvale na svém místě, zato střelnice nebo místo seskoku bývalo jiné. Takže někdy padesát, nebo šedesát kilometrů, někdy i více. Jak jsme to mohli vydržet? Ale vydrželi, to co ostatní nedokázali, jsme dokázali my.

Na jedněch takových „manévrech“ jsme se pohybovali i na VVP Hradiště, mezi vojáky nazývané „Doupov“, moc přesně si nevzpomínám, ale bylo to nějaké větší cvičení, kterému přihlížela generalita v čele s ministrem obrany, to byl v tehdejší době armádní generál Bohumil Lomský, žádná Černochová nebo Parkanová.

Manévry pomalu končily a my jsme se stahovali na místo, odkud jsme měli být mimořádně odvezeni do kasáren, byla to tenkrát opravdu výjimka. Soustředili jsme se v nějaké bývalé vesnici, respektive v tom, co z ní po výcviku ženijních jednotek zbylo.

Zůstal stát jen kostel, i ten byl ale dost poničený, ale měl střechu, bylo to na podzim, drobně mrholilo, takové dost nevlídné počasí. Tak jsme se v tom kostele schovali a čekali na další rozkazy. Zůstaly tam i lavice, na které jsme se natáhli, s tím že si trochu odpočineme.

Najednou se ozvala rána, a ode zdi ke zdi začala létat světlice, nastal poprask, a my jsme jen čekali, až dohoří. Světlice po chvíli opravdu dohořela, začalo se pátrat po tom, kdo ji odpálil, nakonec se zjistilo, že ji odpálil jeden svobodník, byl slovenské národnosti, tu „šarži“ měl proto, že v tabulkách byl veden jako střelec z kulometu.

Ten tedy dostal do „opatrování“ signální pistoli s několika náboji, a při tom odpočinku, ho nenapadlo nic jiného, že si s tou zbraní „hrál“, při to došlo k výstřelu a „létání“ té světlice ne po nebi, ale po zemi. Jmenoval se Kočiš, jak jsem napsal, pocházel ze Slovenska, a byl takový, dalo by se říct „jednoduchý“, proto ho asi zařadili na pozici střelce z kulometu.

V tabulkách byla u této funkce plánovaná hodnost svobodník, a to bez absolvování poddůstojnické školy, to ho odlišovalo od poddůstojníků, kteří byli zařazeni jako velitelé družstev. Ono nosit ten kulomet, nebyl žádný med, v lehké verzi vážil něco okolo devíti kilogramů, na obyčejný výcvik se nenosil, ale na střelby ano. Seskok s kulometem byl veden jako seskok s dlouhou zbraní.
Ještě takové malé odbočení, kulomet se mimo republiku prodával pod obchodním názvem „Rachot“.

Ale zpět k té světlici, a ten „frajtr“ potom schytal pár facek od ostatních vojáků, které tou světlicí vyrušil z odpočinku, mohl být rád, že to tak dopadlo, kdyby světlice bývala někoho zranila, tak by určitě následoval jiný trest než několik facek.

Mimo, dalo by se říct normální signální náboje, byl i jeden, který se používal jen velmi málo, byl to školní náboj, v současné době není na rozdíl od klasických signálních nábojů k sehnání.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 1.listopadu 2025

Fotogalerie, včetně popisu:

TROCHA HISTORIE 114

Nebylo by totiž moc rozumné v té hospodě u piva setrvávat, jak jsem napsal dříve, mohl být vyhlášen bojový poplach.

To se stalo osudným i jednomu vojákovi, měl hodnost četaře, na vojně byl již třetím rokem, byli to tak zvaní „ kontra mazáci“, vzhledem k napjaté mezinárodní situaci, pozdržela armáda jejich odchod do zálohy, místo v říjnu, odešli z vojny až před Vánočními svátky, tato doba jim byla započítána jako mimořádné cvičení.

Ale k tomu četaři, odešel na pivo, ačkoliv moc dobře věděl, že může být vyhlášen bojový poplach, shodou náhod bojový poplach byl vyhlášen, nebyl cvičný, ale tak zvaně „ostrý“, po jeho vyhlášení jsme se přesunuli do prostoru, kde byly vybudovány dřevo zemní úkryty, a čekali na další rozkazy.

Tam se při kontrole zjistilo, že dotyčný voják chybí, nevím kolik měsíců za to „ samovolné vzdálení“ dostal, ale s ostatními se před těmi Vánoci domů nevrátil.

Ale vrátím se k sobotnímu osobnímu volnu, po skončení prohlídky byl zpravidla vyhlášen nástup na vydání studené večeře, tu vydával staršina roty, později přejmenovaný na výkonného praporčíka. Ten pro ty konzervy, sušenky a chleba musel spolu s několika vojáky zajít do útvarové kuchyně, tam se již zmíněné produkty daly do stanových dílců, a odnesly na rotu, kde je potom staršina vydával.

V osobním volnu se zpravidla psaly dopisy, k tomu účelu sloužila již zmíněná „péveeska“, většinou se odpovídalo na doručené dopisy od rodičů, nebo kdo ji měl, tak i několika málo slečen, které zpravidla někde v místech bydliště
„ netrpělivě“ čekaly na návrat svého vojína, těch ale bylo opravdu málo.

Byla zde ale jedna činnost, o které bych se velmi rád zmínil. Ve volnu vojáků vznikaly různé předměty, dalo by se to nazvat i upomínkovými na vojenskou službu. Nejčastějším takovým předmětem bylo malování na vrchlík hedvábného padáčku, ten byl velmi pečlivě složen ve světlici, ve které se po vystřelení a dosažení výšky otevřel, a začal se pomalu snášet k zemi, pod ním hořelo zapálené tělísko, které docela solidně osvětlovalo terén.

Tyto světlice se používaly hlavně při nočních střelbách, kdy osvětlovaly terče. Po vyhoření osvětlovací náplně se padáčky volně snášely k zemi, někdy skončily na stromech, někdy se dostaly i do rukou vojáků, kteří byli na střelbách přítomni.

V tomto případě se jednalo o střelby jednotlivců, nebo družstva. Tyto střelby probíhaly na malé pěchotní střelnici, která byla součástí výsadkového střediska, střelnice se nacházela v lese, asi deset minut chůze od ubytovacích prostorů střediska. Při střelbách se musely na přilehlé cesty stavět stráže, protože nedaleko střelnice vedla a stále vede silnice mezi obcemi Luštěnice a Brodce. Střílelo se ale od ní směrem do vojenského prostoru. A zase, který vojenský útvar, mimo útvary Pohraniční stráže, měl ve svém prostoru něco podobného?

To byly Luštěnice, ale k těm padáčkům, po vyhoření, jak jsem uvedl již dříve, některé padáčky skončily na borovicích, které byly okolo střelnice, některé, po změně větru skončily mimo borovice a staly se tak „kořistí“ vojáků, kteří měli již „odstříleno“. To byl jeden ze způsobů, jak bylo možné padáček získat, také se používala odstřelovací puška a pokus padáček i s kusem větve na které visel, sestřelit, tento způsob ale nebyl moc úspěšný, ne že bychom se netrefili, ale „ušetřených“ nábojů moc nebylo.

Další způsob byl světlici tak zvaně „vykuchat“, padáček od osvětlovacího tělíska oddělit, prázdnou nábojnici v signální pistoli „vystřelit“, a osvětlovací tělísko potom někde v ohni spálit. Mnoho z Vás si ale položí otázku, jak bylo možné světlice vykuchat, ano, i když na vojně byla, dá se říct veškerá munice velmi pečlivě evidována, vždy se našel způsob, jak se to dalo obejít. Nemá cenu se o tom zde rozepisovat, prostě to tak bylo, navíc jsme byli útvarem, jehož existence byla až do nedávné doby velmi pečlivě utajována, tak že nikdo si s nějakou municí nelámal hlavu.

Poslední způsob získání padáčku byl, co se týká „čistoty“ miniaturního vrchlíku, nejlepší, na zašpiněný vrchlík se moc malovat nedalo. Ten se sice dal „vyprat“, ale po vyprání se barvy na vypráním porušené struktuře tkaniny tak zvaně „rozpíjely“. Když se Vám konečně podařilo nějaký padáček získat, tak jste se mohl dát do malování, k tomu bylo potřeba nějakou podložku, na kterou se padáček dal „připínáčky“ napnout a připevnit.

K tomu účelu se velmi dobře hodil kus překližky, který jinak tvořil poličku ve skříňce, kde jste měl uloženy věci, potřebné k výkonu vojenské služby. Takže podložka byla na světě, zbývaly jen barvy, ty se používaly anilinové, jiné svým složením nebyly vhodné, ty jste si ze začátku půjčil od kolegy ve zbrani, to do té doby, než Vám v balíku z domova Vámi požadované barvy spolu se štětci, rodiče poslali.

Konečně jste měl všechno potřebné pohromadě, a mohl jste začít „tvořit“. Motiv zobrazený na padáčku byl víc než jasný, byli jsme výsadkáři, takže na padáčku nemohlo být nic jiného, než výsadkář v polní maskovací uniformě vzor 60 „mlok“, letící vzduchem, na blankytně modrém nebi, s ještě neotevřeným padákem na zádech, doplněný místem útvaru a rokem služby.

Malovalo se podle „šablony“, kterou vytvořil někdo, kdo byl víc nadaný kreslením, takto vytvořená šablona kolovala po rotě, jaký byl výsledek, tak to posuďte sami na přiložené fotografii.

O tyto „výtvory“ byl zájem, našlo se totiž dost vojáků, kteří nebyli schopni sami padáček namalovat, kdo to uměl, tak kolegům padáček namaloval.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 25.října 2025