TROCHA HISTORIE 132

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 4

Čtenáře těchto vzpomínek bude také určitě zajímat, jak to bylo s vycházkami, nebo s volnem na opuštění posádky, tak zvanými opušťáky.

Vycházky na sobotu nebo na neděli nebyl problém, nebyli jsme bojová jednotka a tím pádem jsme nijak nebyli omezováni, ale i ve Vyškově platilo to co třeba ve Stříbře, a to bylo velké množství vojáků.

Pokud jste měl bydliště blízko Vyškova, třeba tak jako já asi třicet kilometrů vzdálené, tak nebyl problém zažádat o vycházku od nedělního rána a odjet na neděli k rodičům, pokud by z jakéhokoliv důvodu nebyla vycházka povolena, dalo se na vycházku odejít bez povolení, tak zvaně „na černo“, v kurzu praporčíků nás bylo několik, co jsme měli bydliště blízko Vyškova, já v Čechách pod Kosířem, další kolega v Brně, a jeden dokonce ve vedlejší obci Drnovice.

Ten si chodil domů, kdy se mu zachtělo. Do Brna odkud byl kolega Franěk, bylo nejen dobré vlakové spojení, ale také tam nehrozila žádné kontrola. Já jsem musel přes Prostějov, a tam bylo kontrol habaděj.

V Prostějově, ačkoliv se to nezdá, bylo vojenských útvarů několik, a každý z nich stavěl tak zvanou „lítačku“, tyto hlídky stávaly obyčejně na nádraží, kde měly přehled o tom, kdo z přijíždějících vlaků vystupuje. Ale i to se dalo obejít, stačilo vystoupit na druhou stranu, prokličkovat mezi nákladními vagony, poklusem obejít nádraží, a na autobusovém nádraží nastoupit do vhodného autobusu, směr moje bydliště.

Zpáteční cesta byla sice také problematická, ale u vlaků, které odjížděly z Prostějova, hlídky nestávaly. Tento způsob vycházek jsem ale nepoužíval, nestálo to za to.

Pokud bylo v létě moc teplo, a chtěl jste se osvěžit zlatavým mokem, stačilo zdolat strmý svah u kasáren, a v obci Hamiltony, která těsně sousedila s kasárnami, navštívit místní pohostinství. Zde nehrozila žádná kontrola, protože učiliště jako takové hlídku nestavělo. Teď ale k těm opušťákům, ty se neudělovaly, protože na vyučování jste nemohl chybět, a kluci co byli z Čech nebo ze Slovenska to měli domů dál, tak že by se jim to nevyplatilo.

Ale, byly Velikonoce, a my jsme předpokládali, že nějaké volno dostaneme, vycházelo to na sobotu, neděli a samozřejmě i pondělí. Velitel čety kapitán Trnavský nám s politováním oznámil, že žádné volno k opuštění posádky nebude, jako důvod uvedl, že takový rozkaz přišel z velení učiliště, to bylo v pátek ráno při nástupu do zaměstnání.

My co jsme to měli blízko domů, jsme již kuli plány, jak by se to dalo obejít, a z kasáren se na ty Velikonoce vzdálit i bez povolení. Páteční zaměstnání proběhlo v pohodě, po obědě se již nevyučovalo, odpoledne bylo „samostudium“ potom večeře, takový úklid aby se neřeklo, a byl klid.

Tenkrát se ale najednou na chodbě ozvalo „Šumava“ někdo prostě hlasitě zvolal „Šumava“. Zde je nutné napsat, co to slovo znamenalo, byli jsme na ně upozorněni při nástupu do kurzu. Bylo to heslo, které vyhlašoval krajský výbor KSČ v Brně, při vypuknutí nějakých nepokojů nebo něčeho podobného.

Po vyhlášení tohoto hesla četa nastupovala bez osobních zbraní, jako výzbroj se bralo pouze devět kulometů, nenastupovali ani velitelé, velení nad četou převzali noví velitelé, kteří přijeli v kabinách „vétřiesek“ před budovy roty. To bylo tak vše, co jsme o tom věděli.

V ten pátek se na chodbě tedy ozvalo heslo „Šumava“, kdo ho nahlas zakřičel, se ani následným vyšetřováním nepodařilo zjistit. Ale my jsme se jako jeden muž, bleskově převlékli do vycházkových stejnokrojů vzor 21, to byly ty známé kopřiváky, a nepovoleným způsobem se vytratili z kasáren, to ještě někdo stačil říct že „chlapi v úterý zase zde“.

Na baráku nezůstal nikdo, odjeli jsme všichni, já jsem byl tak za dvě až tři hodiny doma, ti co byli z Čech nebo Slovenska na tom byli podstatně špatněji.

Velikonoce uběhly jako voda, a bylo nutné vrátit se zpět, zase já jsem to měl bez problémů, až ve Vyškově nastaly komplikace. Na nádraží se objevily hlídky, to nebývalo zvykem, takže únik přes odstavené vagony, fofrem do Hamilton, tam osvědčenou cestou do svahu až na barák.

Na baráku již byli dva kluci, odněkud ze Slovácka, ti si dovezli nějaké víno a trochu cukroví, a protože kamna na světnici byla studená jako psí čumák, tak jsme si v nich zatopili, vzápětí na to se začali objevovat další účastníci toho Velikonočního úniku.

Samozřejmě, že jsme stačili likvidovat to víno, ze kterého za chvíli nic nezbylo, ti kamarádi, kteří se vrátili až mezi posledními, měli smůlu, na ně se nedostalo. Moc přesně si to již nepamatuji, ale někdo řekl, že by bylo dobré, aby na baráku byl i dozorčí jako normálně, ale do toho se nikomu nechtělo, nakonec padlo rozhodnutí, že ten kdo přijde jako poslední, bude muset tuto službu vykonávat.

Poslední přišel vojín jménem Šíp, měl přezdívku „tětiva“, bydliště měl někde u Brna a byl v naší četě jediný, který neměl poddůstojnickou hodnost. Takže po večerní konzumaci všech těch dobrot co jsme si z domovů dovezli, jsme konečně zalehli, dozorčímu bylo uloženo, aby následující den ráno normálně vyhlásil budíček.

Zde bych rád upozornil, že v kurzu praporčíků se nekonaly žádné rozcvičky jako u útvarů. Ráno nás probudilo „ budíčéééék“, tětiva si dal záležet, v zápětí se objevil velitel čety, již zmíněný kapitán Trnavský, to se již ozvalo „končit, pozor, soudruhu kapitáne dozorčí jednotky vojín Šíp, po dobu mé služby se nic nestalo“.

Kapitán Trnavský poděkoval a zmizel v kanceláři, my jsme odešli na snídani, po návratu ze snídaně místo odchodu na nějaké zaměstnání, dozorčí, kterým byl stále vojín Šíp, vyhlásil nástup čety před budovou, tam již stál kapitán Trnavský.

Za chvíli na to se objevil i velitel roty kapitán Luža, a my jsme začínali tušit nějaké nepříjemnosti. Velitel roty mávnutím ruky odmítl podávané hlášení a šel hned k věci „ soudruzi, to že jste bez dovolení odešli z kasáren, je hrubým porušením kázně, celou událost vyšetřím a vyvodím z ní patřičné důsledky pro zjištěné viníky“.

Nebylo pochyb, že to myslí smrtelně vážně, Luža byl pedant, nejen že vyučoval řády a předpisy, ale i svým vystupováním, a i svým vzhledem, ostře řezaná tvář s pichlavýma očima, nenechávala nikoho na pochybách, že celá událost nevyšumí do ztracena.

Dělat v armádě velitele školní roty, byl docela zajímavý „flek“ na rozdíl od velitele bojové roty u pluku, někde na západní hranici. Takže jeden po druhém jsme napochodovali „k výslechu“ do jeho kanceláře, přítomen byl i Trnavský a staršina roty nadrotmistr Beránek.

Zatímco Trnavský odevzdaně mlčel, Beránek dělal různé „ksichty“ a výslechy si evidentně užíval. Tak jsme jeden po druhém prošli „výslechy“. Výsledek byl ale předem jasný, všichni drželi bobříka mlčení, odpovědi na otázku kdo to heslo „Šumava“ zakřičel, byly ve stylu „soudruhu kapitáne, nevím, opravdu nevím, seděl jsem zrovna na záchodě“.

Co se týkalo různých „průšvihů“, tak vojáci nikdy nic neviděli, nic nevěděli, a nic neslyšeli. Mnohem později, když jsme se na hlavním nádraží v Praze, již jako vojáci z povolání, náhodou potkali s kapitánem Trnavským, a tuto událost si připomněli, tak nám řekl, že to celé vyšumělo nakonec do ztracena, mu osobně Luža tenkrát řekl, že žádný závěr z celé události dělat nebude.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 28.února 2026

TROCHA HISTORIE 131

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 4

Z výcviku ve spojovací přípravě mně také v paměti utkvěla jedna vzpomínka.

Nejen že jsme jezdili po okolí kasáren a cvičili navazování spojení, ale také jsme několikrát měli možnost navštívit zařízení, které se nacházelo přímo v kasárnách.

Bylo to vysílací středisko, se kterým jsme se, jak jsem se již zmínil, cvičili v navazování spojení, ale také dodržování hovorové kázně, to nebylo nic jiného než kontrolovaný „odposlech“ telefonních hovorů, ale také komunikace mezi posádkami tanků a dalších cvičících jednotek, jako byla třeba i ta naše.

Na vojně bylo nutné dodržování tak zvané hovorové kázně, každý jednotlivý velitel měl pro svoji funkci, na které byl zařazen, přidělené nějaké číslo, příklad, velitel roty měl číslo 22, pokud mu zazvonil telefon tak se měl správně ozvat „ funkce 22, příjem“ volající pak věděl, že se jedná o velitele roty.

Ale často se stávalo, že se po zazvonění telefonu volaný představil plným jménem i funkcí, kterou vykonával, tak že místo „funkce 22, příjem“ ozvalo „ kapitán Prda, devátá rota“, no a to bylo špatně, my jsme seděli v rámci výcviku spojovací přípravy v té místnosti, a všechny hovory odposlouchávali a také zapisovali.

Vyučující potom takovým „hříšníkům“ oznámil porušení hovorové kázně, a bylo na něm, jak s dotyčným provinilcem naloží. Zpravidla takový přestupek, podle jeho vyjádření končil nějakou lahví alkoholu, za to my jsme z toho měli srandu.

Podobné jako s představováním jednotlivých funkcí, to vypadalo i s určením místa, kde se mělo třeba konat nějaké cvičení, nebo na které letišti měla přistát letadla, která později provedla výsadek.

Na to byla i nějaká tabulka, třeba letiště „Boží Dar“ bylo vedeno jako „louka“ a mělo číslo „22“, no, nevím, k čemu takové jednání bylo dobré, pokud by někdo tuto činnost sledoval, tak časem zcela logicky musel přijít na to, co se pod jednotlivými názvy a čísly skrývá.

Ta doba byla prostě taková, dnes si můžeme jen zavzpomínat, a těmito vzpomínkami tu dávnou dobu připomenout.

Ještě bych čtenáře rád seznámil s jedním prvkem výcviku, i když se to výcvikem tak docela nazvat nedá, ale bylo to pro nás dost zajímavé. V rozvrhu zaměstnání bylo napsáno „střelecká příprava, seznámení s prostředky“.

Normálně jsme odešli na střelecký polygon v domnění, že budou nějaké střelby nebo něco podobného, z omylu nás vyvedl důstojník s hodností kapitána, který nás na polygonu již očekával. Kousek dál od něho stálo na zemi několik na první pohled divných bedniček. Po nezbytném hlášení našeho četaře že jsme se dostavili na avizovaný výcvik, nás důstojník vyzval, abychom přistoupili blíž t těm „tajemným“ bedničkám.

Následně z jedné z nich vyndal láhev, ve které nebylo vidět, co obsahuje, a vzápětí následovalo jeho vysvětlení. Vojáci, jeho oslovení v originále znělo jinak, jedná se o zápalnou láhev, každý z Vás budete mít možnost si ji vyzkoušet, při použití ale dbejte zvýšené opatrnosti, aby náhodou nedošlo k nějaké mimořádné události.

Po jednom přistupujte k uloženým lahvím, opatrně láhev vyndejte z bedničky, odejděte o kus dál ke stojícímu tanku a láhev na něj vhoďte. Teprve teď jsme zaregistrovali, že o kus dál stojí tank, později jsme se dozvěděli, že se jedná o anglický typ „Cromwell“. Jak nám bylo řečeno, tak to jsme provedli.

Láhev se po dopadu na pancíř tanku pochopitelně rozbila, obsah láhve začal hořet, a při hoření vydával poměrně hustý černý dým. Postupně jsme na ten tank, který byl samozřejmě nepojízdný „vyházeli“ k naší velké spokojenosti všechny láhve a po povelu „volno, kouřit povoleno“, sledovali, jak ten "sajrajt“ z těch lahví, na tom pancíři dohořívá.

Že to víc „ čmoudilo“ tak to nikomu nevadilo různé spolky ochránců nejen přírody, ale i „Gren Deal , Zelený Úděl“ byly v nedohlednu, a armáda si mohla dělat, co chtěla. Vyučující důstojník nám potom vysvětlil co vlastně v té láhvi je, byla to směs oleje, benzínu a ještě nějakých látek, které se po rozbití láhve smíchají a samy vzplanou. Láhve, které jsme použili při výcviku, pocházely podle jeho vyjádření ještě z válečných zásob.
Pravdou je, že jsem se později s něčím takovým u bojových jednotek nesetkal.

Ještě je nutné, abych se zmínil o podzimním a hlavně zimním období, když nastala tak zvaná topná sezóna, zmínil jsem se o tom v minulých příspěvcích.

Tak tedy, zatím co u útvaru nesměl být v kamnech před vyhlášením večerky ani popel, tak v učilišti, to až tak přísné nebylo. Ne že by toto nařízení neplatilo, ale vzhledem k jeho rozloze, nebylo ani dost možné aby to někdo zkontroloval. Ano, mohl být vydán rozkaz, aby jednotliví velitelé na dodržení tohoto zákazu dohlédli, ale nebyli jsme u bojové jednotky, a v učilišti bylo všechno jinak.

V místnostech kde byly ložnice, stála malá kamna značky „Petra“, ta spolehlivě místnost vyhřála, otázka byla, čím se v nich mohlo topit. Zatím co u jednotky se zpravidla jednalo o dost nekvalitní uhlí, v učilišti byly „hromady“ takových malých briket, byl to pod tlakem slisovaný uhelný prach z černého uhlí, ty měly neskutečnou výhřevnost.

Problém ale byl v tom, že z přiděleného množství se dost špatně místnosti daly vytopit, tak že bylo nutné si nějaké topení navíc zajistit. To zajišťování zdánlivě vypadalo dost jednoduše, stačilo zajít na tu ohromnou skládku, kde bylo topivo pod přístřešky uloženo, byly tam uloženy nejen ty „briketky“, ale i dřevo na podpal.

Skládka i samotné přístřešky byly obehnány dost vysokým plotem, který bylo pro získání žádaného paliva nutné překonat, a to pro nás kluky od bojových jednotek nebyl problém.

Takže jakmile se setmělo, vyrazili jsme na „lup“, na vedlejším baráku jsme před tím sebrali tři uhláky, ty se potom přes den ukrývaly na záchodech, dírou v tom oplocení jsme vlezli na tu skládku, a s plnými uhláky se vrátili na barák.

V kamnech se tedy topilo vesel dál i po večerce, dokud v kamnech nevyhaslo, dveře od baráku se pro jistotu zajišťovaly tak, že se kusem desky podepřela klika, ta nešla zmáčknout a tím pádem nešly ani otevřít dveře.

Tak to byla ta stará kasárna.

Když jsem měl možnost navštívit učiliště, při příležitosti slavnostní promoce vyšších důstojníků nejen armády, ale i policie, které se mezitím přejmenovalo na „Vysokou školu pozemního vojska“ tak jsem si na tuto „zimní“ epizodu ve vytápění vzpomněl.

Ze starých kasáren nezůstalo nic, nahradili je nové několika patrové budovy s učebnami a ubytováním pro studující příslušníky, kde si určitě studenti nemusí nosit „brikety“ do kamen.
Ještě taková malá poznámka, moje návštěva vysoké školy se uskutečnila po více jak šedesáti letech od mého „studia“ ve „Vyšším vojenském učilišti“

R/MŘ

Pokračování v sobotu 21.února 2026

TROCHA HISTORIE 130

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 3


Při tomto druhu výcviku, který byl prováděn na obrovském tankodromu nad kasárnami, kde nebyla nouze o velké vodní plochy, jsme byli před každou jízdou upozorněni, že pokud se pří jízdě přes takovou „kaluž“ zastaví z jakéhokoliv důvodu motor tanku, a tank zůstane v té „kaluži“ stát, není přípustné znovu motor startovat, i když tyto vodní plochy na tankodromu nebyly dostatečně hluboké na to, aby po zastavení motoru do něho obrovským „výfukem“ natekla voda.

To se mohlo stát při nácviku tak zvaného „hlubokého brodění“.

Pro posádky tanků u bojových jednotek, bylo „hluboké brodění“ obávaným výcvikem, mohlo při něm dojít k utopení posádky tanku. Výcvik spočíval v namontování jakéhosi „komínu“, kterým do tanku nejen pro osádku, ale hlavně pro motor proudil vzduch.

Ten komín sloužil i k nouzovému opuštění tanku, pokud se tank pod vodou zastavil, byli jsme seznámeni se skutečností, že při tomto výcviku byli přítomni potápěči, motorové čluny a také vyprošťovací tanky, které pomocí ocelových lan „utopený“ tank vytáhly.

K provádění tohoto druhu výcviku sloužilo tak zvané „Štrculovo moře“ ve VVP Libavá, vodní plochu vojáci pojmenovali po nějakém generálovi.

Pokud se tak stalo, a pokoušeli byste se motor nastartovat, mohlo dojít k jeho fatálnímu poškození, výsledek takového pokusu nám byl představen na jedné učebně, kde byl po takové události poškozený motor rozebrán, a dalo by se říct pro „výstrahu“ vystaven, voda je totiž jak je známo „nestlačitelná“ a jako taková dovedla po jejím vniknutí do motoru, motor docela zničit.

Nevěřícně jsme hleděli na ojnice pístů, které byly neuvěřitelně pokroucené, stejně jako rozervané válce, a písty, které z nich trčely, stejně jako blok motoru, který byl také neskutečně poničený. Zde je nutné zmínit se o tom, že tento motor nebyl žádný drobeček, měl obsah 38,8 litrů, dvanáct válců do „V“, chladila ho voda a jako palivo byla použita nafta.

Kapitán, který „KBV“ (konstrukce bojových vozidel) vyučoval, nikdy nezapomněl připomenout, že pokud by se taková událost někomu z nás přihodila, tak by Vojenská správa nějakou částku na úhradu škody po viníkovi vyžadovala. Tak že pokud se při této formě výcviku jako byly tyto jízdy, před Vámi taková velká vodní plocha objevila, bylo nutné nepodlehnout panice, „narvat“ plný plyn, a s burácejícím motorem tu „kaluž“ zdolat, i s tím „řevem“ instruktora v interkomu že „člověče co to děláte“!

Omlouvám se za toto odbočení, ale prostě tomu tak bylo, a to i přes to, že ta „kaluž“ nebyla dostatečně hluboká na to, aby se v ní tank po zastavení motoru, tak zvaně utopil. Zde je také nutné položit si otázku, proč jsme jako příslušníci výsadkového vojska, museli tento druh výcviku vykonávat, to jsme se dozvěděli až před samým ukončením praporčického kurzu.

S účastníky kurzu se počítalo s přidělením k tankovému pluku v Přáslavicích, kam také někteří, převážně tankisté po skončení odešli, nebo lépe řečeno byli přiděleni, o tom se ale zmíním později.

Nás od výsadkového vojska bylo v tomto kurzu pouze pět, tři byli od 22 výsadkové brigády, jeden od 4 výsadkového výcvikového střediska v Chrudimi, a za Luštěnice jsem byl já. Ostatní byli od tankistů, motostřelců, ženijního vojska, a také strážní jednotky, poslední jmenovaní byli po jednom vojínovi.

Ale zpět k vyučování, jedním z předmětů byla i topografie, ten kdo byl na vojně, tak asi bude vědět, co tento předmět obnášel, učili jsme se číst mapy, zakreslovat do nich různé značky, orientovat se podle nich, a také se orientovat v terénu pomocí buzoly. Pokud se tento předmět vyučoval na učebně, tak to bylo bez problémů, na školní lavici ležela mapa, na které jste pomocí buzoly nastavoval azimut pochodu.

Horší to bylo ale při výcviku v terénu, ve dne to ještě šlo, protože jsme okolí kasáren znali, ale v noci jste se musel spoléhat na to, co jste se při hodinách topografie naučil. Jednou v zimě nám byl přistaven autobus, který nás odvezl někam do vojenského prostoru, v autobusu jsme dostali azimut, a po vystoupení z autobusu jsme se pomocí buzoly museli do autobusu vrátit. Ten ale z původního místa odjel a my jsme ho po zadání azimutu museli najít, nebyla to žádná procházka růžovým sadem.

Pro nás, kteří jsme byli v kurzu od jednotek výsadkového vojska, to až takový problém nebyl, po seskoku zpravidla do neznámého terénu, jsme se museli vracet do kasáren, k tomu jsme potřebovali právě mapu a buzolu, ale pro kluky, kteří byli od motostřeleckých, tankových nebo jiných jednotek, to problém byl.

Ještě se zmíním o dalších předmětech, jako byla střelecká, zdravotní, spojovací a také ženijní příprava, nesměla chybět i tělesná příprava, při které jsme mohli využívat právě ten již zmiňovaný bazén.

Z těchto předmětů byla zajímavá ženijní příprava, kdy jsme si prakticky mohli vyzkoušet vybudování okopu pro tank ve věžovém postavení pomocí trhaviny, zase ty tanky a zase jsme my od výsadkových jednotek hráli prim, protože jak jsem se již někde v předchozích příspěvcích zmínil, tak pomocí trhaviny jsme cvičili budování okopu pro ležícího střelce.

K tomu tenkrát stačila malá, šedesáti gramová náložka TNT, ale zde bylo potřeba něco silnějšího, tím byla protitanková mina, tu jsme zakopali do země a následně jsme měli minutu na to, abychom se po zapálení třecího zapalovače schovali v bezpečné vzdálenosti. Protitanková mina obsahovala 8,5 kilogramu TNT, a dokázala v zemi vyhloubit dostatečnou jámu, do které se po menší úpravě vešel tank ve věžovém postavení. Tak že nejenom teorie, ale i praktická cvičení s „ostrou“ trhavinou, v tomto případě protitankovou minou.

Dalším takovým zajímavým předmětem byly i spojovací příprava. I s radiostanicemi jsme také měli určité zkušenosti od bojových jednotek, ale zde jsme byli ve „škole“, tak že na učebně opět teorie, a potom praxe v terénu, naložili nás na „vétřiesku“, to byl nákladní automobil používaný v té době v armádě, a mám za to, že je používaný dodnes, s tím náklaďákem nás odvezli někam dál od kasáren, a my jsme museli navazovat spojení s radiostanicí, která byla v kasárnách.

Při jednom takovém cvičení jsme se dostali až k vysílači Dobrochov, ten stával a stojí dodnes, a i přesto že nevysílá, využívají ho mobilní operátoři. Na kopci „Předina“, v současné době je veden pod názvem „Brno-Komárov“.

O vysílač se koncem druhé světové války vedly urputné boje, za války vysílač patřil Wehrmachtu, tedy německé armádě, která ho ke konci války vyhodila do vzduchu. Když jsme se, jak jsem již zmínil, dostali s našimi radiostanicemi, což byly v té době v armádě používané sovětské radiostanice „R-105“, které se v licenci vyráběly i u nás, do jeho bezprostředního dosahu, tak nás tento vysílač svým výkonem „rušil“, a my jsme museli odjet na jiné místo, abychom mohli opět navázat spojení s řídícím cvičení.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 14.února 2026

TROCHA HISTORIE 129

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ 2

Cesta do jídelny vedla z kopce, celá kasárna byla vybudována na mírném svahu, nebyl to žádný nějaký prudký svah, středem kasáren vedla hlavní cesta, po obou stranách byly jednak učebny a ubikace, ale také budova velitelství a štábu, s velkým nástupištěm, přes hlavní cestu naproti nim jídelny a kuchyně.

Nad jídelnou něco, co v jiných kasárnách nebylo, letní kino, a nad ním velký bazén, ten mně nepřekvapil, bazén jsme v Luštěnicích měli, a pokud byl napuštěný, což v letních měsících býval, tak jsme ho mohli i využívat, zde byl ale zákaz koupání ve volném čase, využíval se pouze v tělesné přípravě.

Po cestě jsem se zeptal svobodníka, vedle kterého jsem se zařadil při vyhlášení nástupu, co ešusy, ty dostaneme až v jídelně?. Odpověď mně zaskočila, tady se jí z talířů, o tom jsem se vzápětí mohl přesvědčit na vlastní oči.

Po příchodu do jídelny jsme se postavili do fronty, a začali pomalu postupovat směrem k dlouhému výdejnímu pultu, na jeho začátku stála hromada talířů, vedle nich příbory, ale stejně jsme používali jen lžíce.

Za pultem řada kuchařů v bílých „mundůrech“, to byli vojáci základní služby z roty technického zabezpečení (dále jen RTZ) kteří s neskrývaným pohrdáním dávali najevo, jak se jim protiví obsluhování „dýzláků“, jak nás účastníky kurzu praporčíků nazývali. Jídlo nebylo špatné, porce normální, ale Luštěnice, i když byly v „ešusech“ to nebyly, po jídle se talíře a příbory dávaly na určené místo.

Na jídlo bylo dost času, po obědě bývala časová mezera na další vyučování, odpoledne bývaly zpravidla jen dvě vyučovací hodiny, potom jen nástup roty, přečtení denního rozkazu, do večeře samostudium, po příchodu z večeře osobní volno, mohli jsme být i na pokojích, a tam se třeba natáhnout na postel.

Na rozdíl od útvaru zde nebyla tak zvaná „péveska“, tedy politicko výchovná světnice, ale politická příprava byla jedním z několika předmětů.

Nejdůležitějším předmětem byla „hospodářská administrativa“, vyučoval ji kapitán Jirků, byl to předmět o tom, na co všechno má voják nárok, různé normy, vyplňování výstrojních listů, ale hlavně kde se všechno musí zapsat, protože armáda není holubník.

Z jeho výkladu jsem si zapamatoval, že všechno se zapisuje do knihy „vzor 1“, že stravovacích norem je pět, plus tak zvaná „l-norma“ na kterou měli nárok piloti, navigátoři, radisté, prostě létající personál, a také třeba to, že v případě válečného konfliktu důstojníci „vyfasují“ hodinky, které se na výstrojním listu u vyšších důstojníků označí velkým písmenem „H“, u nižších důstojníků pak malým písmenem „h“, přeloženo do normálního vyjadřování, velké písmeno „H“ byly nějaké větší hodinky, malé písmeno „h“ nějaké menší hodinky.

Součástí vyučování hospodářské administrativy byla i praktická cvičení.

To jsme ráno po snídani odešli do prostoru nad kasárnami, někde ke kótě „Stříbrná“, tam nám dovezli soupravy na vaření, vydali potřebné suroviny k vaření, a museli jsme si z toho všeho připravit oběd, z tohoto „výcviku“ si pamatuji, příhodu, která se stala když jsme již měli „uvařeno“ a náš výtvor nesli ke kontrole, tak kolega který nesl něco, co se s trochou fantazie dalo nazvat omáčkou s kousky masa, zakopl o kořen, a všechno vylil na zem do trávy.

Takže na jídlo nám zůstaly jen nějaké těstoviny, které byly původně plánované jako příloha k tomu kuchařskému zázraku, jsme si po tom na kusu plechu na ohni opékali, vysvobozením nám byla až večeře, která byla v kasárnách.

Kapitán Jirků nechápal, když jsme mu vysvětlovali, že soupravy na vaření v terénu jsou k ničemu, daleko jednoduší je vydat vojákům konzervované dávky potravin „KD“, anebo ještě jednodušší je si něco ulovit, nebo chytit v potoce nebo rybníku.

Jen pro zajímavost, na kótě „Stříbrná“ teklo několik potoků, kde se dalo „nachytat“ spousta raků, ti ještě v té době nebyli chráněni, ale i kdyby byli, tak nám to bylo jedno. Proto jsme na jeho vyučování v terénu nesměli nosit zbraně.

Dalším předmětem, který jsem si zapamatoval, bylo „KBV“ neboli „konstrukce bojových vozidel“, to byly tanky, obrněné transportéry a jiná technika, jako byl třeba „ROD-200“, což nebylo nic jiného než zařízení na podvozku, tak zvaný „raketový odminovač“ ze kterého se odpálila salva raket do předpokládaného minového pole, kde rakety přivedly k výbuchu nastražené miny.

V tomto předmětu to nebyla jen teorie, která se vyučovala, ale také třeba praktické jízdy s tehdy již moderními tanky T-54 a T-55 „Řeka“, nebo s polopásovými vozidly pro pěchotu „OT-810“, známějšími pod přezdívkou „Hakl“. Z tanků se prováděly i střelby, ne s plnou sto milimetrovou ráží, ale s takzvanou „vloženou hlavní“, na tento způsob výcviku existovala na tehdejší dobu moderní střelnice, tanky byly skutečné, ale v hlavni jejich kanonů byly namontovány malorážkové hlavně.

Jízdy s tanky byly pro nás docela zážitek, jezdilo se na obrovském tankodromu nahoře nad kasárnami, samozřejmě pod dohledem instruktorů, to byli opět vojáci základní služby od již zmiňované RTZ, a kteří, stejně tak jako ti kuchaři, dávali najevo, jak s námi pohrdají.

Kolové transportéry typu „SKOT“, přeloženo do normální řeči byl „Střední Kolový Obrněný transportér“ byly ještě ve vývoji, takže do našeho výcviku nezasáhly, do výzbroje armády byli zařazeny někdy v roce 1964.

Ale byli jsme seznámeni s jejich vývojem, stejně jako s transportéry „TOPAS“, to byl plovoucí transportér, zase „ Transportér Obrněný Pásový Střední“ OT-62, nebo taková zajímavost vyrobená v Maďarsku, v naší armádě jako OT-65 byl to malý transportér pro šest osob, který uměl i plavat, název FUG, byla počáteční písmena maďarského názvu „ Felderítȍ Úszo Gepkoczi“ u něho si vzpomenu, že byl čtyřkolový, ale pokud bylo potřeba aby projel nějakým těžším terénem, tak se z jeho podvozku dalo vysunout další, dalo by se říct pomocná kola.

S těmito transportéry jsme byli seznámeni, ale nejezdili jsme s nimi. Za to s T-54 a OT-810 jsme si ježdění užili dost, T-55 se při tomto výcviku nepoužívaly, byly to tanky vyvinuté údajně pro „brodění“, bez přípravy mohly projet vodou, kde hladina dosahovala výšky 1,4 metru.

Pro nás kluky od výsadkových jednotek, nebo motostřelců, byl tento druh výcviku zážitkem, já osobně na to dodnes rád vzpomínám.

Tank se nestartoval pomocí baterie, ale pomocí stlačeného vzduchu, před samotným startem, se musely nastavit otáčky motoru na hodnotu pěti set otáček za minutu, potom pustit ten stlačený vzduch, a někde vzadu začal burácet mohutný dvanáctiválcový naftový motor, který docela svižně poháněl tento třiceti šesti tunový kolos.

Někoho možná napadne, proč se třeba také nevyučovala výsadková příprava, zakončená seskokem z letadla nebo v té době do armády zaváděnými vrtulníky Mi-4, no něco jiného je jezdit třeba i s tím tankem, kde vedle Tebe sedí nějaký instruktor, který tě říká, co máš dělat, ale ve vzduchu tě nikdo nemůže poradit, co máš dělat.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 7.února 2026

Dnes, před chvílí nám "pan"! veterán M. Řezníček poslal dva příspěvky, pokračování vzpomínek si přečtete odpoledne, po návratu technické redaktorky z "pracovního procesu" a druhý, na který nemohu do odpoledne čekat... takže jej přepisuji... s velikým poděkováním!!!!

---

R/1

Napsal mně doktor obojího práva-

"připomeň dobu minulou, bude to dobrá zpráva" !

.. i když od té doby mnoho roků uplynulo

jaké to tenkrát na vojně bylo- by neškodilo...

Poslechl jsem, sedl a začal psát

na léta ta dávná v mysli své vzpomínat...

jak za rána tichého, nebo noci tmavé balon k nebi stoupal

pod ním koš s muži mladými, ještě chlapci, tiše se houpal...

Barva zelená jejich obličejů s uniformami maskovacími ladila-

to když dušička jejich v dálce strachu se ztratila.

Povel "vpřed" - nad hlavou otevřela se padáku bavlna,

dušička do té uniformy maskovací se vrátila....

S padáky na zádech v řadách stávali; možná zase měli strach

to když za letouny s nimi při startu zvedal se prach,

přesto v těch řadách stávali vždy znova a zas

ať slunce hřálo , nebo pálil mráz.

Náboje a trhavina po kapsách, padák otevřel se na zádech,

když po výskoku z letadla z té výšky tajil se ti dech.

Útočný nůž na opasku a na rameni samopal,

noční pochod dlouhý... nad ránem sotva jsi na nohou stál.

Polní láhev bez vody je beznadějně prázdná...

trocha vody někde ve studánce , cenu měla zlata !

Vzpomínky se vracejí, mnoho uplynulo času,

na hlavách našich šedých, pár zůstalo vlasů....

Nevadí, baretem červeným šediny zbylé přikryjeme,

těch, co s námi tu již nejsou, na poli Božím vzpomeneme.

Ne! baret výsadkář nikdy nesmeká,

jen pozdravem vojenským poctu vzdá!!

Až domů se vrátíš, tak na stránky veteránů se podívej,

s námi, co ještě jsme zůstali, vzpomínej..

Tím, čím jsme byli jsme my, jiní být nemohli,

kam se ti jiní báli jít, tam my jsme šli!

Z Prostějova, Holešova, Chrudimi - ba i z Luštěnic!

že tím, čím byli jsme my, jiní být nemohli

byli jsme armády meče hrot! v ý s a d k á ř i ! nic víc...

TROCHA HISTORIE 128

VYŠKOV - KURZ PRAPORČÍKŮ


Takže z domova v pět hodin ráno prvním autobusem do Prostějova, tam na rychlík z Jeseníků do Brna, ten zastavoval v Nezamyslicích a potom až ve stanici mého určení, kterou byl Vyškov.

Po vystoupení z vlaku jsem se prvního „nádražáka“ zeptal, jak se dostanu do kasáren, ochotně mně vysvětlil cestu, a dodal, že „synku musíš ale po svých“ tady žádná „poulička“ nejezdí.

Vydal jsem se tedy na cestu do kasáren, od toho zaměstnance ČSD jsem se dozvěděl, že se nacházejí v lokalitě nazývané „Kozí Hůrka“, a že musím přes Dědice. Po jeho sdělení se mně vybavila školní léta, když jsme se učili, že Dědice byly rodištěm našeho prvního dělnického prezidenta, tak že konečně uvidím místo, kde bývalý prezident působil.

Tak jsem se vydal na cestu, v Dědicích jsem opravdu narazil na jednom domečku na pamětní desku s popisem, že se v tomto domě narodil již zmiňovaný prezident, sdělení jsem si bleskově přečetl a přidal jsem do kroku, tak abych se co nejrychleji dostal do kasáren, jak jsem později zjistil, byl to ještě kus cesty.

Malé odbočení směrem k prezidentu Gotwaldovi, ať se to komu líbí nebo ne, byl to on a jeho vláda, která zavedla důchody, z počátku byly sice malé, ale byly.

Konečně jsem dorazil na vchod do kasáren, tam jsem se hlásil u dozorčího, kterému jsem sdělil, že nastupuji do kurzu praporčíků.

Po chvilce čekání v místnosti u vchodu do kasáren přišel voják s hodností desátníka, byl to absolvent VKVŠ, přeloženo do češtiny „ vojenské katedry vysoké školy“, který mně položil několik otázek, z těch jsem si zapamatoval, že jsem měl vypočítat, kolik je potřeba místa pro ubytování deseti vojáků, dodnes nevím, co jsem tam tenkrát napsal.

Po několika dalších otázkách na které jsem odpověděl, tak mně ten „absík“, tak jsme tyto absolventy nazývali, předal pomocníkovi dozorčího, který mně odvedl na místo, kde jsem příštích deset měsíců působil. Byl to barák typu „delta“ skoro stejný jako byly baráky v Luštěnicích, podobnost byla čistě náhodná, i zde se stejně jako v Luštěnicích „vyřádil Wehrmacht“, který zde za druhé světové války působil, i zde měl rozsáhlé cvičiště, které jsem měl možnost později podrobně poznat.

Než popíši, co jsem po dobu působení nejen já, ale i řada „kolegů“ od bývalé ČSLA, kteří spolu se mnou do kurzu nastoupili, tak bych se velmi rád zmínil o místě, kde byla kasárna umístěna, oficiální název zněl „Vyšší vojenské učiliště, hrdiny Sovětského svazu, kapitána Otakara Jaroše“. Učiliště nemělo krycí číslo, používala se zkratka VVU OJ, bylo vynecháno „hrdiny Sovětského Svazu“.

Samotná kasárna vznikla v roce 1936 vyvlastněním lesů, které patřily Olomouckému arcibiskupství, o rok později došlo k vybudování dělostřelecké, pěchotní a také letecké střelnice. V kasárnách byl umístěn i pluk tehdejší útočné vozby, ten byl vyzbrojen lehkými tanky LT-35, v samotném Vyškově pak bylo zřízeno učiliště útočné vozby.

V roce 1937 vzniklo i vojenské letiště Vyškov. Po zabrání části Československa, byl celý vojenský prostor zabrán Němci, v kasárnách na Kozí Horce byla umístěna Německá praporčická škola tankových vojsk, v roce 1940 bylo vystěhováno třicet tři obcí na Drahanské vrchovině.

Účelem vystěhování bylo nejen rozšířit vojenskou střelnici, ale hlavně vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku, právě přes německý ostrůvek na Vyškovsku a tak je spojit s německými obcemi na Brněnsku.

Po ukončení druhé světové války, se lidé z vystěhovaných obcí začali vracet do svých značně poničených domovů, přičemž ale nebylo jasné, jestli střelnice zůstane zachována a to ve svém rozsahu.

V květnu v roce 1945 bylo rozhodnuto, že střelnice zůstane zachována v rozsahu, v jakém byla před okupací.

Pomocník dozorčího mně dovedl k jednomu baráku, vrátil se zpátky, já jsem otevřel dveře, a zůstal stát na chodbě u stolku, kde seděl voják se třemi žlutými pásky na náramenících, a s červenými šňůrami dozorčího na jeho uniformě. Ten mně zavedl k jedněm dveřím, na které zaklepal, zevnitř se ozvala hlasitá a poměrně ostrá výzva ke vstupu.

Vstoupil jsem dovnitř, za psacím stolem stál důstojník s hodností kapitána „ soudruhu kapitáne, svobodník Řezníček, hlásím nástup do kurzu praporčíků“.

Soudruhu svobodníku, přijel jste o jeden den později, jak to zdůvodníte?

Sáhl jsem do kapsy uniformy, a beze slova kapitánovi podal dvě potvrzení o zpoždění vlaků, které jsem si nechal vystavit v nádražní pokladně na nádraží v Olomouci.

"Proč jste nejel přes Brno??" byla otázka kapitána.

Moje odpověď byla v tom smyslu, že jsem na směr Olomouc měl vystavenou jízdenku, pokud bych býval jel přes Brno, tak bych býval musel vystoupit v České Třebové, tam počkat na spoj směr Brno, v Brně potom na směr Přerov, takže ještě delší cesta.

Moje odpověď byla asi uspokojivá. "Dozorčí Vás zavede na ubikaci Vaší čety, můžete odejít".

Vypadl jsem z kanclu toho nepříjemného kapitána, k dozorčímu jsem si neodpustil dotaz, co to ten kapitán je. Odpověď byla, že je to velitel školní roty, hodnost znáš, jmenuje se Luža. O něco později jsem toho velitele poznal lépe, v kurzu praporčíků vyučoval jeden z předmětů, byly to řády a předpisy, a opravdu si dával záležet.. jeho hodiny jsme neměli rádi.

Z baráku, kde měl kancelář ten velitel roty, jsem odešel do dalšího baráku, tam další dozorčí, ale jen voják základní služby se stejnou hodností jakou jsem měl já, tedy svobodníka.

"Mám se zde hlásit"

"Jasně, zaklepej na první dveře vpravo"!

Zaklepal jsem na první dveře, ozvalo se „ano“, za psacím stolem seděl důstojník také s hodností kapitána „ soudruhu kapitáne“ dobře, dobře zněla odpověď, tak vítej ve Vyškově, dozorčí Ti ukáže, kde budeš spát, jinak rozvrh zaměstnání visí u dozorčího, chvilku vydrž, nahlásím Tě na oběd a večeři, na další dny to zařídí staršina, ten je nahoře v tom baráku kde jsi hlásil příchod.

"Soudruhu kapitáne, nemám „ešus“".

"Zde ho nepotřebuješ, však uvidíš, zatím zajdi ke staršinovi, vyfasuješ nějaké věci. Soudruhu, stačí, můžeš odejít".

Odešel jsem z kanceláře, dozorčí mně zavedl do místnosti, kde bylo asi deset postelí, žádné nebyly na patro jak v Luštěnicích.
Dotaz na dozorčího, prosím Tě ten kapitán, jó Trnavský, to je v pohodě, velí naší školní četě. Kapitán Trnavský byl opravdu a to víc než v pohodě, na rozdíl od velitele roty, nevyučoval žádný předmět.

Odešel jsem ke staršinovi školní roty, měl hodnost nadrotmistra, a byl v pohodě, u něho jsem vyfasoval „topo brašnu“, autorizovaný sešit s upozorněním, že z něho nelze trhat listy, a že bude potřeba sešit předkládat ke kontrole poznámek, a tím pádem i studijních výsledků, ještě malou polní, tak zvané „žebradlo“.

Vrátil jsem se zase zpátky na barák, kde mně byla přidělena postel, mezitím se odněkud z některé učebny vrátila větší skupina vojáků, a ozvalo se známé nááástup na oběd. Samozřejmě že jsem výzvy uposlechl, a byl jsem zvědavý, co bude dál následovat, na takovém plácku mezi baráky jsme se na povel jednoho z vojáků s hodností desátníka seřadili, a dá se říct že „spořádaně“ odešli do jídelny.

R/MŘ

Pokračování v sobotu31.ledna 2026.

TROCHA HISTORIE 127

JEŠTĚ NĚCO K TĚM VYCHÁZKÁM...

Pokud jste vycházku dostal a na ní jste si chtěl užít nějaký taneček, tak obyčejně v neděli odpoledne, se konaly odpolední čaje.

Jaká na nich panovala atmosféra, je jistě každému čtenáři těchto vzpomínek starého zbrojnoše víc než jasné. Sál kde se konaly, byl narvaný k prasknutí, a to ještě před samotným začátkem hudební produkce. Bylo to podle známého přísloví že „ kdo dřív přijde, ten dřív mele“ zde to platilo dvojnásob, sál plný „khaki“ uniforem, mezitím nějaká děvčata, těch ale bylo poskrovnu.

Mezi nimi sem tam i nějaká starší paní nebo pán, který pozorným okem sledoval, jestli se jeho čerstvě plnoletá dceruška příliš „netulí“ k obránci vlasti, který zde, často až z druhého konce republiky, vykonává tu nejčestnější povinnost.

Je víc než samozřejmé, že taková produkce jakou ty „čaje“ byly, neunikla pozornosti „LÍTAČKY“, to byla skupina zpravidla jednoho důstojníka a dvou vojínů, nebo i poddůstojníků, která měla za úkol kontrolovat chování příslušníků lidově demokratické armády na veřejnosti, ale hlavně jestli každý z těch kontrolovaných má vycházku povolenou či nikoliv, stejně ale tato hlídka nestačila všechny zkontrolovat.

Někteří „žíznivější“ jedinci se i bez podepsané vycházky, a bez kontroly na „bráně“ správně u vchodu do kasáren, vydávali za chutí piva, bez této kontroly.

K této poněkud „dobrodružné cestě sloužila a také se používala, tak zvaná „BRÁNA BORCŮ“.

To byl výjezd z kasáren mimo hlavní silnici pro případ vyhlášení bojového poplachu, kdy z kasáren vyjíždělo větší množství techniky, a nebylo žádoucí, aby tato technika blokovala hlavní silnici, která vedla okolo kasáren směrem k tehdejšímu hraničnímu přechodu „Rozvadov“ (ten je tam dodnes, ale vede k němu dálnice).

To byla, dnes již historická cesta „Via-Carolina, která spojovala tehdejší Prahu s Norimberkem. Po tehdejší hlavní silnici se mimo jiné v té době pohybovalo dost osobních aut s poznávacími značkami států „imperialistů“ za naší tehdejší západní hranicí, a nebylo žádoucí, aby ti „imperialisté“ o činnosti naší armády něco věděli. Oni stejně věděli, ale zase ne až tak moc. Proto byly na plot, kterým byly kasárny oploceny, připevněny staré vyřazené pláštěnky z protichemických prostředků jednotlivce, aby nebylo z jedoucích vozidel na nádvoří kasáren vidět.

Jednou nám bylo orgány vojenské kontrarozvědky ( VKR) sděleno, že pravidelný pondělní rozvod pluku vysílala nějaká televizní stanice tehdejšího západního Německa. Bylo to ale úplně jedno, pokud neviděli to co se děje za plotem kasáren ve Stříbře, mohli to spatřit o kus dál v kasárnách vojenského útvaru 1745 v Boru u Tachova, správněji nedaleko vesnice „Vysočany“ po které byla kasárna pojmenována, byla to navlas stejná kasárna jako ve Stříbře.

Ti co tato kasárna v padesátých letech stavěli, tak to byly jednotky „Pomocných technických praporů“ (PTP), měli nějakou pamětní desku u bývalého vchodu do kasáren.

V minulé kapitole jsem se zmínil o řece, která protéká údolím, nad kterým se město Stříbro nachází, ta řeka tam teče dodnes, jmenuje se Mže, v letech naší základní služby, přesněji roku 1959 až 1964 na ní bylo vystavěno vodní dílo, nebo chcete-li, přehrada „ HRACHOLUSKY“.

Je to dost impozantní dílo, hráz je sypaná, délka jejího vzdutí je 22 kilometrů, a prakticky dosahuje až k samotnému městu Stříbro, její hloubka je 31 metrů, na Wikipedii se dočtete že zadržuje 56 000 000 m3 vody a její rozloha je 470 hektarů.

Za naší základní služby nebyla přehrada ještě dokončená, ale později, když jsem byl u pluku jako voják z povolání, již dokončena byla, a je to poměrně vyhledávaná rekreační oblast. V některých místech je ale přístup k její vodní hladině dost problematický. Břehy v jejím okolí jsou strmé a někde i skalnaté.

Ještě jedna zajímavost ze Stříbra, na kótě „Jirná“ bylo vybudováno utajené velitelské stanoviště, odkud by se v případě válečného konfliktu řídily operace taktického uskupení 1 armádního sboru.

Tak to bylo takové malé odbočení jen proto, aby čtenáři těchto vzpomínek měli představu o tom, co posádka ve Stříbře byla, a také co se v jejím okolí nacházelo... Ale zpátky k tomu co v době výkonu mé základní služby následovalo.

V minulém pokračování těchto vzpomínek jsem uvedl, že jsem se v jednom rozhoru s kamarádem zmínil a začal jsem uvažovat o tom, že bych zůstal na vojně jako voják z povolání, ten rozhovor byl ještě v Luštěnicích.

Teď u pluku ve kterém jsme v jeho sestavě působili, moje úvaha začala nabývat dost konkrétní podoby. Dodnes nevím, kdo se na velitelství zmínil o tom, že bych na vojně zůstal, ale jednoho dne se od stolku dozorčího roty ozvalo „ Řezníček, k velitelu roty“!!!!

.. ono to vypadá dost humorně, ale v ten den sloužil jako dozorčí roty voják, který pocházel ze Slovenska, navíc z oblasti někde blízko hranic s Maďarskem, takže měl problémy s vyslovováním mého jména, které začínalo měkkým „Ř“.

Jeho výzvy jsem samozřejmě uposlechl a  vzápětí zaklepal na dveře kanceláře, velitele roty, ozvalo se „Vstupte“ ...
a já, jak mně nařizovaly předpisy jsem se v postoji „pozor“ zahlásil „ soudruhu nadporučíku, vojín Řezníček, přišel jsem na Váš rozkaz“.

Odpověď velitele byla „dejte si pohov“, a pokračoval, jste povýšen do hodnosti svobodníka, a kádrovým rozkazem velitele 1 armády odvelen do kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově, takže si našijte svobodnické „frčky“ to za prvé, za druhé všechny svoje věci odevzdejte staršinovi, ten Vám vydá „ ŽUPKU“, a studenou stravu na jeden den, odjedete nejbližším vlakem do Vyškova, kde se budete hlásit na přijímací pohovor do kurzu praporčíků, rozuměl jste?

Moje odpověď, ano soudruhu nadporučíku. Velitel roty ještě přidal „můžete odejít“ a nakonec moje „provedu“.

Sbalil jsem svoje věci, s nimi odešel ke staršinovi roty, staršina byl četař základní služby, v civilu byl údajně zahradníkem, a z titulu svojí funkce měl dost nepříjemné chování vůči ostatním vojákům základní služby, ale to mně již bylo jedno.

Staršina vypsal „župku“ oproti podpisu vydal jednu KD „Vysočina“ zkontroloval věci, které jsem odevzdával, a bylo to.

Jo ptáte se, co to byla ta „ŽUPKA“, byla to zkratka pro „Žádanku o úvěrovou přepravu“, na ní byly vypsány železniční stanice odkud a kam, žádanku jste předložil v nádražní výdejně jízdenek, na jejím základně Vám vydali jízdenku nejkratším směrem do určené cílové stanice, v mém případě to byla železniční stanice Vyškov.

Odešel jsem na nádraží a prvním rychlíkem odjel do Plzně, tam přestoupil na další rychlík směr Praha, v Praze pak na nějaký rychlík směr Olomouc, z Prahy na Moravu a dál na Slovensko těch vlaků bylo hodně, mně stačil jen ten Olomouc, odtud pak do Prostějova a na skok domů do Čech pod Kosířem.

Moc dlouho jsem doma být nemohl, datum nástupu ve Vyškově bylo neúprosné. Takže jsem se trochu doma porozhlédl, na cestu vyfasoval rychle udělaný řízek s krajícem chleba, také nějakou bankovku, a odjel směr Vyškov.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 24.ledna 2026

TROCHA HISTORIE 126

NEJEN...Nášivky!!!

Ještě chvíli se u nášivek a to nejen u nich zdržím, nemá smysl všechny tyto nášivky na těchto stránkách zveřejňovat, respektive jejich fotografie.

Jak jsem již uvedl dříve tak po hadrové revoluci se s nášivkami „roztrhl pytel“, každý velitel, pokud mu to jeho funkce a zařazení umožňovalo, chtěl mít tu „svoji“ nášivku, a mně nepřísluší se do tohoto dění „montovat“, moje vzpomínky jsou z doby, jak jsem již dříve uvedl z „ výsadkářského pravěku“, proto o současnosti jen malá nebo nepatrná zmínka.

Nášivky si dnes vydává prakticky každý KVV a následně je „dává“ na trh s militáriemi, samozřejmě že nejdřív pokryje požadavky svých členů, ono nechat si zhotovit takovou nášivku není zrovna levná záležitost, stejné je to i s odznaky.

Existuje ale jeden spolek, který odznaky, nášivky a spoustu podobných věcí s tématikou výsadkového vojska vydává jako na běžícím pásu. Pokud byste čekali, že vydané produkty jsou nějak „zfušované“, tak se hluboce mýlíte. Všechno je profesionálně zpracované a na vysoké úrovni, možná jste o této organizaci slyšeli, ano jsou to „Červené barety“, sídlo mají v Prostějově, a jsou i na internetu, mají všechno, nejen odznaky a nášivky, ale i trička nebo moc pěkné kravaty. To bylo takové malé odbočení jen proto, aby čtenáři těchto stránek byli, jak se říká „v obraze“, ale rád bych tuto kapitolu uzavřel ještě dvěma fotografiemi nášivek, jedna ta „Plzeňská“ je na pevné přišití, ta z Holešova je již „moderní, na suchý zip, úroveň jejich zpracování posuďte sami.

Ale jak to bylo dál?

Byl určen termín našeho návratu do posádky ve Stříbře, jednou v neděli těsně před odjezdem z Luštěnic jsem seděl spolu s Pavlem na kusu kmenu borovice, který zůstal po odpálení bleskovice při ženijním výcviku, ležet kousek od baráku naší roty, na zemi v lese.

Neděle byla dnem odpočinku, na rotě byl klid, a pokud bylo solidní počasí, tak bylo běžné, že se chodilo do lesa, s celtou, správně stanovým dílcem, na který jste se někde natáhl a relaxoval, to jsem popsal již někde v některé předchozí kapitole.

A zase, tento způsob odpočinku, tak to byly Luštěnice, dost dobře si nedovedu představit, že si tu „celtu“ rozložím na kus betonu v kasárnách někde ve městě.

Ale zpět ke mně a k Pavlovi, Pavel byl voják druhého ročníku, nepleťte si ho prosím s prezidentem, v civilu byl lesníkem někde na Šumavě, na rotě měl nějakou funkci v ČSM, to byl „Československý svaz mládeže“, chodíval na nějaká školení nebo porady na štáb střediska, a vždy jsem od něho dostával informace tak říkajíc „z první ruky“, tak tomu bylo i tentokrát.

Seděli jsme na té kládě, pokuřovali „Bohušovky“ což byly cigarety z kádédávky „Vysočina“ a „kecali“ o všem možném.

Bylo to v ke konci léta a Pavel to měl „za pár“, na podzim měl odejít do civilu, měl, ale neodešel, přišla totiž „Kubánská a Berlínská krize“, o tom jsem se také již zmiňoval. No a při té naší debatě se Pavel zmínil o akci náboru nových vojáků z povolání, že to téma měli na nějaké schůzi již zmiňovaného svazu mládeže. Zeptal jsem se ho, jestli se někdo přihlásil, odpověděl, že neví, protože se budeme vracet zpět do posádky a tam se uvidí.

Ještě chvíli jsme tak „kecali“ o všem možném, mezi tím se Pavel zmínil ještě o tom náboru „ víš, kdybych neměl doma v civilu tak dobrý flek, tak bych i zadýzloval“, to byl „odborný“ termín pro podepsání závazku vojáka z povolání. Na to jsem mu odpověděl, že sice mám ještě rok do odchodu do civilu, ale tam mně moc dobrý „flek“ nečeká, spíše naopak, práce na tři směny a navíc v úkolové mzdě. Pavlova odpověď byla jednoznačná „ tak se přihlas a podepiš to“, tím naše debata skončila.

Příští týden po té neděli jsme vlakovým transportem odjeli do Stříbra, prapor z Karlových Varů zabalil padáky, a do své posádky odletěl letadly, někde u Karlových Varů potom seskočil. Nevím proč, ale náš prapor jel vlakem, byla to dost ne zrovna moc příjemná cesta, první zastávka byla v Mladé Boleslavi, pak samozřejmě Praha, Beroun, Plzeň, a nakonec Stříbro. I když jsme jako vojenský transport měli přednost, tak v těch větších stanicích, jsme museli čekat.

Po příjezdu do Stříbra pochod z nádraží přes celé město k neskrývanému odporu místních obyvatel, o tom jsem se také již zmínil v předchozích kapitolách.

Posádka ve Stříbře to byla naše „černá můra“, žádný výcvik jen strážní služba na obrovském „muničáku“ Jirná, mizerná strava, sem tam vycházka do městečka plného vojáků, a nevraživost ostatních jednotek vůči „paragánům“ Ve Stříbře nebylo moc míst, kam se dalo zajít na pivo, které v té době stálo jen 1,70, obyčejné desetistupňové, dvanácti stupňová „Plzeň“ stála tři koruny a dvacet haléřů.

Chodívalo se do hotelu „Evropa“ restaurace tam byla ve třetí cenové skupině, také se dalo zajít dolů k řece, restaurace se v tom místě nazývala „Tchaj van“. Ještě tam byla vinárna, na jméno si nepamatuji, jen si vzpomínám, že tam zpívala nějaká starší dáma, kterou na housle doprovázel nějaký místní umělec, jako vojáci základní služby jsme tam nechodili, později jako vojáci z povolání jsme chodívali na „smažák“ neboli smažený sýr, ten stál v té době neuvěřitelných „šest korun“.

Stříbro bylo posádkové město, lépe řečeno městečko, mimo 57. motostřelecký pluk „Františka Palackého“ později přejmenovaného na „Československého – Kubánského přátelství“ (hrozný název) v městečku byl ještě dislokován protiletadlový pluk, a protože rakety „země – vzduch“ byly v nedohlednu, měl ve výzbroji protiletecké kanony ráže 82 milimetrů, pluk měl sídlo v bývalém konviktu kláštera Minoritů.

Z toho vyplývalo jediné, a to že, se po městečku pohybovalo daleko více vojáků než civilů. Podobná situace jako s tím pivem, byla i s místními „děvčaty“, ta která tam byla, tak tu již měl ve své péči nějaký vojín, který byl rád, že si sem tam mohl „vrznout“, navíc, moc si nemohl vybírat, „push-up“ podprsenky nebyly ještě v módě, stejně jako ty rakety. Jo, bylo tam několik slečen, velmi známých tváří, ty již ale byly „silně jeté“, a pokaždé, když z nádraží odjel vlak s „čerstvými“ záložáky, tak měly za odjíždějící bývalou láskou, za rohem nádražní budovy, připravenu novou náhradu.

V tomto směru vynikaly dvě dámy, nikdo jim neřekl jinak než „Božky“, jednu z nich si „oblíbil“ velitel 3 praporu „malý Jožo“, údajně si ji později vzal za manželku. S těmi děvčaty jste mohl zažít i úsměvnou příhodu, jednou byl vyhlášen nástup pluku, ale ne v pondělí, jak bylo zvykem.

Na nástupišti stál celý „landvér“, z budovy štábu vyšel velitel pluku s nějakou slečnou, na povel zástupce velitele, se jednotlivé prapory rozestoupily, a slečna s doprovodem evidentně znechuceného velitele pluku, prošla několika řadami vojáků, aby na konci s odmítavým pohybem hlavy, oznámila, že žádný s přítomných nepřipadá do úvahy.

Samozřejmě že to bylo za všeobecného veselí nastoupených vojáků. Od té doby koloval po kasárnách vtip o slečně, která marně hledala pachatele sexuálního činu, kterou na ní spáchal nějaký voják, když se jí ptali na jméno toho vojáka, tak řekla, „jmenoval se Milan a měl červené trenýrky“, to bylo tak všechno co si z toho románku s obráncem vlasti pamatovala.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 17.ledna 2026

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 125

Ke všem odznakům byly samozřejmě vydávány i průkazky, těmi jste musel prokázat kontrolním orgánům, že můžete některý z těchto odznaku nosit, za své praxe si ale nepamatuji, že by nějaká kontrola oprávnění nošení proběhla.

Několik fotografií průkazek mám od bývalých spolubojovníků, zajímavostí jsou na nich podpisy bývalých velitelů výsadkového střediska a to jak majora Viléma Jirouška, tak podplukovníka Ladislava Doležala, který velení střediska po majoru Jirouškovi převzal, budou ve fotogalerii.

Jednou takovou další zajímavostí výsadkového vojska byly i rukávové nášivky, a to v době kdy u jiných jednotek armády se nic podobného nenosilo, první nášivky se objevily až po zavedení nových vycházkových uniforem vojáků základní služby, tyto nášivky ale neměly s výsadkovými jednotkami nic společného, byly nejen na uniformách, ale i na výstrojních doplňcích jako byly nově zavedené, bundo košile.

Jak jsem již uvedl, tak tyto nášivky jen „upozorňovaly“ že jejich nositel je příslušníkem ČSLA. Později byl u výsadkového vojska zaveden ale opět na krátkou dobu rukávová nášivka kosočtvercového tvaru, nebylo to nic jiného než tak zvané „parapiče“, ty první byly tkané, další potom jen tištěné na silonovém podkladě.

První nášivka byla tak zvané „vajíčko“, tento znak byl zaveden k odlišení československých výsadkových jednotek od ostatního druhu vojsk věstníkem MNO číslo 24/49 (1949), nikoliv rozkazem, tento znak se nosil převážně na blůzách vzor 19, nad levým nadloktím, na blůzách polních maskovacích stejnokrojů vzor 60 „mlok“ se nenosil, z prostého důvodu - nebyl by vidět.

Nově zavedené koso čtvercové nášivky měly hlavně za úkol usnadnění orientace výsadkářů na ploše vysazení při seskoku více jednotek, nevím, jak to usnadňovalo rozpoznávání jednotek v noci. Tak, až do zrušení 22 výsadkové brigády bylo původní rozlišení následující:

Zelená- 65 výsadkový prapor „ Karpatský“
Žlutá – 72 výsadkový prapor „Hronský“, školní
Modrá – 71 výsadkový prapor „Jana Švermy“
Červená – štáb 22 výsadkové brigády a velitelské roty spojovací, ženijní a chemická rota
Černá – 22 výsadkový dělostřelecký protitankový oddíl
Hnědá – týlové a dopravní jednotky, které nebyly vysazovány.

Po zrušení výsadkové brigády a jejím přeorganizování na výsadkový pluk se význam barevného rozlišení změnil, nebylo však nikde uvedeno, co se mělo rozlišovat, tak že to byl spíše takový folklór a každý velitel si použití nášivek vyložil po svém, po roce 1970 se nášivky například nosily následujícím způsobem.

Červená- štáb a zabezpečovací jednotky výsadkového pluku
Modrá – 1 padákový prapor
Zelená – 4 výsadkový prapor ZU, prakticky to co zbylo z rozpuštěného 7 výsadkového pluku
Žlutá – školní a výcvikové středisko
Hnědá – 5 výsadková průzkumná rota, nástupce 1 výsadkové průzkumné roty, dříve 1. výsadkové výcvikové středisko Luštěnice
Černá – 6 výsadková průzkumná rota, nástupce 4 výsadkové průzkumné roty, dříve 4. výsadkové výcvikové středisko Chrudim

Informace o používání nášivek kterékoliv řady jsou pouze informativní, například v roce 1995 – 96 používali silonové nášivky poslední řady příslušníci 44 výsadkového průzkumného praporu v Bechyni, kteří byli dislokováni na mírové operaci IFOR

Co ale nelze opomenout je skutečnost, že i veteránské kluby bývalých výsadkářů mají svoje nášivky, které si na rozdíl od armádních nechávají, zhotovit sami, samozřejmě za svoje náklady. Některé z nich mám nejen na fotografiích, ale i v některém šuplíku mého psacího stolu, je víc než samozřejmé, ať se to komu líbí nebo ne, že mezi nimi nechybí ani ta „naše“ luštěnická.

R/MŘ

FOTOGALERIE S POPISKY:

Pokračování v sobotu 10.ledna 2026

TROCHA HISTORIE 124

ODZNAKY VÝSADKÁŘŮ

Ještě bych se velmi rád zmínil o odznacích výsadkářů jiných armád, se kterými jsem při své službě u výsadkového vojska přišel do styku, nebo později již jako „veterán“ ve spolku bývalých příslušníků 1. výsadkového výcvikového střediska, přišel do styku.

V první řadě je to odznak výsadkářů „ Slovenské republiky“, za naší základní vojenské služby bylo jedno, jaké národnosti jste, odznak byl pro všechny stejný, ale později po „ hadrové revoluci“, kdy se Slovensko osamostatnilo, došlo v jejich armádě zákonitě k vývoji jejich nového odznaku příslušníků výsadkového vojska. Neznám podmínky pro jeho udělení, mám ale za to, že odznak je velmi zdařilý, to můžete posoudit na přiložených fotografiích.

Dalším odznakem, se kterým jsem přišel do styku, a to za poněkud, dá se říct náhod, je odznak francouzských výsadkářů. Jak jsem uvedl v některé předchozí kapitole tak výsadkové středisko navštívila delegace výsadkářů z Laosu, kterou vedl velitel jejich výsadkářů maršál Kong-Lee. Na tom nebylo nic divného, byla taková doba, a do střediska takové nebo podobné delegace jezdily, ptáte se proč?

Ne, nebylo to proto, aby se v našich luzích a hájích rekreovaly, ale z mnohem jiného důvodu, v naší vlasti tyto delegace nakupovaly zbraně a vybavení, pro svoje armády. Naše republika byla v té době významným prodejcem zbraní, což jí přinášelo ne zrovna malé zisky a to v tehdejší „tvrdé “měně, to nebylo nic jiného než „US dolary“.

Takže po středisku se pohybovala tato „exotická“ delegace, někteří její příslušníci byli v uniformách jejich armády, zase nic divného, ale na těch jejich uniformách vynikal odznak francouzských výsadkářů, dost veliký padák s křídly a pěticípou hvězdou.
Pro takovou delegaci se dělaly velkolepé ukázky, při kterých se předváděla výzbroj a výstroj naší jednotky, samozřejmě za pochvalného přikyvování členů této delegace.

Všechno ale jednou končí a tak skončila i návštěva této delegace, zřejmě k oboustranné spokojenosti. No a tak jsme se dostali k tomu odznaku, delegace odjela, nevím to přesně, ale asi odletěla z letiště „Boží Dar“ do Afriky. Já jsem se jednou v neděli spolu s jedním kamarádem prošel místy, kde se tato delegace pohybovala, a na zemi v trávě, trochu zašlápnutý ležel tento odznak, samozřejmě, že jsem jeho nález nikde nehlásil, maršál byl již dávno v Africe, a ten odznak nikomu z jeho delegace asi nechyběl, kdo ví, jak se říká, náhoda je blbec.

Odznak teď leží v zásuvce mého psacího stolu, spolu s jinými odznaky, jejich seznam jsem si nechal ověřit, pro jednoho ze svých synů, který všechny tyto odznaky jednou podědí, protože stejně jako já sloužil u výsadkového vojska, ale v současné době již dvacet tři let žije mimo území ČR.

K tomu odznaku francouzských výsadkářů, pokud jste občan Francie, a jako voják francouzské armády máte nějaký seskok padákem, tak se vám seskoky započítávají do vypláceného důchodu, tu jejich „paraplacku“ Vám dají po provedení třech seskoků.

O našem odznaku jsem se již zmínil, po rozdělení republiky si pochopitelně Slovenská armáda nechala vytvořit vlastní odznak, který vypadá moc dobře, ale jak jsem já k tomu odznaku přišel.

Po hodně letech odchodu do civilu nebo chcete-li do zálohy, jsem se stal členem klubu, který sdružoval a doposud sdružuje, bývalé příslušníky výsadkových jednotek bývalé „Československé lidové armády“, těch klubů a spolků je mnoho, některé jsou hodně viditelné jako je třeba KVVV Praha, a KVV Prostějov, to jsou spolky kde je v jejich vedení některý z bývalých generálů, a které jsou „bohatě“ dotovány z nějakých fondů buď MNO, anebo města ve kterém působí.

Jsou ale i spolky, kde sice v jejich vedení je známá osobnost, ale které „žijí“ převážně z členských příspěvků, třeba jako KVV Liberec, který vede bývalý člen Dukly Prostějov Chromek, KVV Jindřichův Hradec v čele s „Čejenem“ správně Čejkou.

Jsou ale i ostatní kluby, jako Hradec Králové, Olomouc, Plzeň, Holešov, nebo Zlín, v jejich „stínu“ se potom doslova skrývají i Luštěnice. Všechny tyto velké spolky mají jednu velkou výhodu, jejich členové pochází z jednoho místa a to v místě kde spolek působí.

Luštěnice ale sdružují bývalé „paragány“ kteří mají svoje bydliště po celé naší republice nebo i na Slovensku. Mně se podařilo dát dokupy bývalé spolubojovníky z Luštěnic, a jedenáct roku po sobě jdoucích v naší obci Čechy pod Kosířem, v penzionu „Mánes“ zorganizovat velmi zajímavá setkání, nás veteránů, o tom ale bude některá z dalších vzpomínek.

Některé z těchto spolků, ale hlavně Prostějov, což je taková dá se říct vlajková loď, veteránů, pořádají různá setkání, soutěže, nebo memoriály, kterých se zúčastňují členové i těch menších spolků a to nejen našich, ale i Slovenských.

No a „kolegové“ ze Slovenska na tyto „podujatia“ sem tam dovezou i nějaký jejich odznak, v tomto případě i jejich současnou „paraplacku“, kterou lze na takovém setkání nebo soutěži, za příslušný peníz získat, nic na to nemění i skutečnost, že oficiální měnou Slovenska je euro. Naši přátelé Vám takový odznak prodají i za naši poněkud nestabilní měnu, chcete-li za českou korunu.

To je skutečnost jak jsem já tento odznak získal, prostě jsem si ho na jednom takovém setkání koupil, nepamatuji si přesně cenu, ale asi to bylo za „pětikilo“ tedy pět set korun českých, teď spolu s jinými leží v zásuvce mého psacího stolu.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 3.ledna 2026

Fotogalerie s popisky: