TROCHA HISTORIE 113

Další ze vzpomínek byla na použití výbušek, dalo by se říct jako granátu.

Na různých cvičeních byli proti nám nasazováni příslušníci tehdejších Lidových Milicí spolu s příslušníky bývalé Veřejné Bezpečnosti, ta měla mimo jiné ve svých sestavách i psovody se psy. Námětem jejich nasazení proti nám obyčejně bývala „likvidace nepřátelského výsadku“.

Lidové Milice byly bez problémů, v jejich řadách sice „bojovali“ i mladší příslušníci, ale drtivou většinu tvořila starší generace, a ta vůbec neprojevovala zájem „ nahánět“ nějaké paragány někde po lesích. Obyčejně vytvořili rojnici, která prošla polem, někdy vystřelili i pár ran, moc ne, protože potom by museli zbraně vyčistit.

Za to Veřejná bezpečnost měla ve svých řadách dost mladých příslušníků, kteří prošli službou i v armádě, někteří i službou u výsadkových jednotek, tak že znali jejich taktiku.

V těchto jednotkách byli často zařazováni i psovodi se svými psy, a ti brali svoji službu velmi vážně. Několikrát se stalo, že jsme museli „prchat“ před vlčáky puštěnými na dlouhých vodítkách. Nebylo to nic příjemného, když Vám za „prdelí“ štěkal takový pes, a vy jste sice „zocelený“ zrychlenými přesuny, ale utahaný, musel před ním prchat někde do úkrytu, a čekat, až ho psovod z toho pronásledování odvolá.

Tak se zrodila myšlenka, že by bylo dobré nějak tyto pronásledovatele zastavit, ostrá střelba nepřipadala v úvahu, i když se v některé z kapes polní uniformy vzor 60, ostrý náboj vždy našel. Nevím, koho to napadlo, a kdo s tím nápadem přišel, že by možná stačilo strčit výbušku do nějaké prázdné plechovky, a v té plechovce ji odpálit. Prázdná plechovka se vždy našla, stačila jedna, a provizorní ruční granát byl na světě. Výbuška sice tu „pikslu“ úplně neroztrhala, ale úplně stačilo, když po výbuchu okolo Vás ta „piksla“ proletěla.

Po jednom cvičení, když se vyhodnocoval jeho průběh, tak řídící cvičení oznámil, že sice skončilo úspěšně, ale že si někdo z jednotky nasazených značkařů stěžoval na paragány, kteří proti nim používali tyto prostředky, odvolávali se při tom na zranění, které by takový prostředek mohl psům způsobit.

Ale jako obvykle, i tato stížnost zase vyšumělo do prázdna. Na dalším cvičení se psi již neobjevili, a i „ VB ubrala“ ze svých aktivit, častěji byli jako značkaři proti nám nasazováni vojáci základní služby od motostřeleckých útvarů, těm jsme se ale vždy dokázali „ztratit“, nebo se jim vyhnout.

To bylo takové odbočení od slamníků, ještě bych rád zdůraznil, že ty „strožoky“ se cpaly vždy v sobotu dopoledne, do oběda musely být nacpané, protože každou sobotu se prováděla kontrola čistoty ubikací, co taková kontrola obnášela, čtěte v následujících řádcích.

Tak tedy, každou sobotu se ubytovací prostor, to znamená umývárna, záchody, místnost pro uložení služební obuvi a světnice mužstva, musel pořádně uklidit. Ne že by všechny prostory byly za celý týden nějak znečištěné, úklid, tak zvané „ rajony“ se prováděly každý den, před večerkou, když se od stolku dozorčího roty ozvalo nezaměnitelné „nááástup na rajony“.

V sobotu se ale „drhlo“ všechno, s odstupem doby se ale divím, jak jsme to všechno mohli stihnout, tak že klasika, jednotlivým vojínům byla přidělována místa, která se uklízela, jednotlivá místa se přidělovala podle zásluhy, ti co jakýmkoliv způsobem „vyčnívali“ z řady, měli přidělení rajonu jisté, nejhorší na takový úklid byl prostor záchodů a umývárny, to byly místnosti, které byly permanentně v provozu až do poslední chvíle před kontrolou.

Úklid v těchto prostorách byl ale jednoduchý, na podlahu se „naplácala“ vrstva mazlavého mýdla, kartáčem na násadě se rozetřela a hadicí s vodou spláchla, sem tam se „ometla“ i nějaká pavučina, a bylo uklizeno. Mazlavým mýdlem ani vodou se nešetřilo, všeho bylo dostatek.

O jednom rajonu se ale chci zmínit podrobně, byla to světnice mužstva, v Luštěnicích to byla velká místnost, kde na „patrových“ postelích spala celá rota, což bylo zhruba sedmdesát pět až osmdesát vojáků. Jak jsem uvedl již dříve, tak tyto ubikace v Luštěnicích vybudoval „ Wehrmacht“, takže na chodbě nějaká dlažba, a v jednotlivých místnostech dřevěná podlaha.

No, a ta byla konkrétně ve světnici mužstva, udržována „hydrovoskem“, to byl takový přípravek v podobě drobných granulí, který se rozpustil v horké vodě, a potom se v neuvěřitelném množství nanesl na tu dřevěnou podlahu, kde se nechal zaschnout. Po úplném zaschnutí se tak zvaným „kombajnem“ podlaha „vyleštila“ do poměrně vysokého lesku.

O tom „kombajnu“ bych se rád zmínil trochu podrobněji, co to bylo. V podstatě to byla taková větší bedna, na spodu té bedny byla přibita řada kartáčů určených k čištění obuvi, které v budově zůstaly po odchodu vojáků do zálohy. Bedna sama o sobě by byla lehká, to nebylo žádoucí, proto byla naplněna cihlami a opatřena takovou rukojetí, za kterou ji po té místnosti „tahali“ dva vojáci, a to tak dlouho, až ten zaschlý hydrovosk uvedli do již zmíněného vysokého lesku.

A protože jsme byli na vojně, tak veškerá tato jistě bohulibá činnost, probíhala v časovém limitu, protože kontrola proběhla vždy ve čtrnáct hodin, a prováděl ji některý z velitelů čet, nikdy ne velitel roty.

Velitelé čet byli vojáci z povolání, a nebyli rádi jakémukoliv zdržení, při kontrole stál „mančaft“ u svých postelí, v polních uniformách vzor 60 „mlok“, ale na nohou byla po dobu kontroly povolena tak zvaná „ lehká obuv“ což nebylo nic jiného než vyfasované „erární“ kecky, služební obuv vzor 60 by totiž na čerstvě ošetřené podlaze zanechávala nesmazatelné stopy.

Kontrola čistoty „úspěšně“ skončila a konečně mohlo nastat osobní volno. V té době se zpravidla psávaly dopisy, jednak domů rodičům, a také slečnám, které někteří jedinci měli, těch ale nebylo mnoho.

Osobní volno mělo několik podob, vojáci, kteří mohli odejít na vycházku, si že šatny vyzvedli vycházkovou uniformu vzor 21, to byly tak zvané „kopřiváky“, a u dozorčího roty vycházkovou knížku, ten měl za povinnost zkontrolovat, jestli je dotyčný vojín „předpisově“ ustrojen, i tom se zmíním v následujících řádcích.

Předpisově ustrojen znamenalo, že čepice, tak zvaná lodička, nesměla být jakkoliv „naformována“ do tak zvaného „tudoru“, to znamenalo, že hrana lodičky byla po celé délce rovná, „tudor“ byla lodička uprostřed taková splasklá sešitá. To se kontrolovalo v létě, na podzim, v zimě a na jaře kdy se nosily zimní pláště, tak jejich spodní okraj musel být třicet centimetrů od země, nějaké „zkracování“ nebylo povoleno. Někde u útvarů na to měli dokonce takové pravítko. Pokud se kontrolnímu orgánu délka pláště nějak nelíbila, tak Vás poslal zpět na rotu, kde jste si plášť musel vyměnit.

Ostatní vojáci, a těch byla většina, svoje volno využili různě, dopisy se psaly na „pévéesce“ to nebylo nic jiného než politicky výchovná světnice, tam byla i televize, ta ale v té době vysílala jen jeden program.

V Luštěnicích v létě se prostě sbalila deka, se kterou jste se „zašil“ někde v lese, kde v tu dobu zrály jahody, maliny a ostružiny, prostě jste se jen tak natáhl, zapálil cigaretu a relaxoval. Nástup na večeři nehrozil, ta se v sobotu a v neděli vydávala tak zvaně „studená“, takže jste si k té dece přibalil nějakou konzervu, nebo sušenky, které bývaly součástí té studené večeře.

S tou dekou ale nebylo vhodné se moc vzdalovat od kasáren, mohl být vyhlášen bojový poplach, kde jste nesměl chybět.

Přesto se ale našlo dost jedinců, kteří to tak zvaně „riskli“ a zašli si na pivo do blízké vesnice, měla a doposud má jméno „Struhy“. V šedesátých letech minulého století byla součástí vojenského prostoru „Milovice – Mladá“, byla to malá vesnice, ve které byla i malá hospoda, ta bývala hlavně v létě v zájmu vojáků výsadkového střediska.

Jednou jsem se na to pivo, ještě s jedním kamarádem vydal i já. Místo polní uniformy jsme byli oděni ve slušivých erárních teplácích, snad proto, abychom byli méně nápadní, jsme dorazili do té hospody, hospodský za pípou se nezeptal na naše přání, a jen řekl „ první patro, dveře vpravo“, hlavou pak naznačil, kam máme jít. Takže, první patro, dveře vpravo byla malá místnost, kde již sedělo několik našich kolegů, ti odvážnější v „maskáčích“ jiní jako my v teplácích.

Za chvíli hospodský přinesl několik piv, dvě byla i pro nás, a také okamžitě donesená piva „zkasíroval“. Nevím jak ti ostatní, ale já jsem se s kamarádem po vypití vrátil do kasáren.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 18.října 2025

TROCHA HISTORIE 112

Stejně jako trhavinu jsme si dokázali „ušetřit“ i několik výbušek V-10, mezi vojáky se jim říkalo „dělobuchy“, že Vám ten název připomněl kynuté ovocné knedlíky? Tak o těch jsme si mohli nechat jenom zdát, za to již zmíněných výbušek jsme si užili dost. U těchto výbušek se ještě chvíli zdržím.

Výbuška V-10 byla zhotovena s několika vrstev papíru a ze silně voskovaného papírového motouzu, k výbuchu ji přivedl třecí zapalovač TZ-1.

Výbušky se používaly při výcviku a byly tři druhy, již zmíněná V-10 se zážehovou rozbuškou, potom V-10 Sz, tak zvaný sazák, a V-10 eL s rozbuškou, která se odpalovala pomocí elektrického proudu. V-10 Sz byla poměrně velká výbuška naplněná sazemi, tento typ se moc nepoužíval, výbuška měla dost velký rozměr a byla, dá se říct neskladná, při normálním výcviku se sice sem tam používala, při seskoku pro její velký rozměr byla prakticky nepoužitelná.

Výbuška V-10 el. se odpalovala elektrickým proudem o napětí 12 voltů, při normálním výcviku se moc nebo vůbec nepoužívala, používala se jen při nějakých ukázkách. K těm rozbuškám, málokdo ví, že část světové spotřeby rozbušek asi 40 milionů kusů, je vyrobeno v České republice firmou „Austin Detonátor“ ve Vsetíně.

Ale zpátky k těm výbuškám, jak jsem uvedl již dříve, tak na našich setkáních veteránů, které jsem po dobu jedenácti let pořádal v penzionu Mánes v naší obci, se u dobrého jídla, a ne méně dobrého pití, vzpomínalo na všechno, co se po dobu naší služby v Luštěnicích, nebo v domovských posádkách Stříbro a Karlovy Vary, přihodilo, a které jsme na vlastní kůži prožili.

Těchto setkání, o kterých se zmíním později, se pravidelně zúčastňovali i dva příslušníci třetího výsadkového praporu od 71 motostřeleckého pluku, 20 motostřelecké divize, která byla dislokována v Karlových Varech, i o dislokaci a jaké problémy její dislokace v Karlových Varech přinášela, se také zmíním později.

Oba dva bývalí příslušníci tohoto praporu pocházeli z Hradce Králové a tam také byli organizováni v Klubu výsadkových veteránů, tomu klubu a jejím příslušníkům se říkalo „hradečtí votroci“, nevím proč.

Mimochodem členem tohoto klubu byl i bývalý člen Dukly Prostějov zasloužilý mistr sportu, Václav Hynek. Všichni tři již ale slouží u nebeské roty, první odešel po nezdařené operaci srdce „ Venca Hynek“ 25.8.2020, za rok potom „Pepa Pešek“ 7.7.2021, a o tři měsíce později „Mirek Hlaváček“ 25.10.2021.

Na zmiňované výbušky vzpomínal Pepa Pešek. Vyšetřili jsme několik výbušek, ale co s nimi, v Luštěnicích to bylo jednoduché, ale ve „Varech“ to bylo o hubu. Tak jsme se domluvili, a jednou v neděli ráno po snídani jsme se vypravili na přehradu v Březové, v kapsách našich uniforem se nacházelo několik těchto „dělbuchů“ a zbývalo tedy jediné jak se jich zbavit.

Když jsme došli na přehradu, tak nás nenapadlo nic jiného, než že je budeme házet po lodičkách, byl to hloupý nápad, ale od nápadu nebylo daleko k činu. Pár jsme jich tedy do vody vhodili, někdo ale zavolal na posádku, a oznámil, co vojáci na přehradě dělají. Netrvalo dlouho a na přehradě se objevil „gazík“ s dozorčím posádky a také s několika příslušníky pohotovostní jednotky.

Ti nás z obou konců hráze obklíčili, a tudíž nebylo kudy utéct., dozorčí posádky se ukázal jako rozumný chlap, napřed se ujistil, jestli se v těch lodičkách nikomu nic nestalo, a pak přišla řada na nás. Dal nám na vybranou, buď vězení, anebo se hlásit na bráně v kasárnách opravdu v šibeničním čase, tam že si na nás počká.

Volba byla jasná, ruce na prsa, a fofrem do kasáren, bylo to asi deset kilometrů. Tak se nám zúročili zrychlené přesuny z Luštěnic, na bránu jsme doběhli, sice uštvaní, ale včas. Ke cti toho dozorčího, lze přičíst skutečnost, že z tohoto případu nevyvodil žádné důsledky. Někdo může namítat, jak to bylo možné, celý případ se vzhledem k vysoké kázni výsadkových jednotek, posuzoval s určitým nadhledem, stačilo říct „ postavte se s padákem na zádech místo těch kluků do letadla, a uvidíte“. Tím celá věc skončila.

Proto nás ostatní jednotky neměly moc v lásce, a nejen jednotky, ale i obyvatelstvo v určitých oblastech. I na to obyvatelstvo měl Pepa vzpomínku, byl zařazen u spojovací čety jako radista, jednou když měli soustředění na Kamenném Dvoře, což byl takový starý zámek za Sokolovem u Kynšperka nad Ohří. Ten zámek patřil armádě a my jsme tam měli procvičovat telegrafii, morseovku a jiné věci, když jsme si ve volnu chtěli zajít na pivo, tak jsme byli varováni, ať do hospody nechodíme sami, abychom nepřišli k úrazu.

V té době tam totiž bylo ještě hodně sudetských Němců, a ti neměli Čechy vůbec v lásce, jednou tam jejich děti po nás házeli půlky cihel, prostě Němci jsou Němci. To se shodovalo i s naším poznatkem toho, že i v okolí Stříbra bylo dobré pohybovat se nejlépe ve dvojicích nebo skupině, nikdy ne sám.

Další vzpomínka na „použití“ výbušky je od jednoho vojáka od osmé roty praporu ze Stříbra, kterou vyprávěl na našem setkání. Proběhlo nějaké cvičení, samozřejmě spojené se seskokem do neznámého terénu, ten byl asi čtyřicet kilometrů od kasáren, krajina okolo Luštěnic, nebo i Mladé Boleslavi, se vyznačovala poměrně písčitou půdou s nedostatkem spodní vody.

Mimochodem, proto v tomto prostoru, který vzdáleně připomínal bojiště v Africe, za II světové války cvičil maršál Rommel svůj „Afrikacorps“. Takže míst, kde se dala sehnat pitná voda, bylo poměrně málo, a jejich zdroje jako byly studánky, jsme na našich mapách, měli pečlivě zakresleny.

Ne vždy se to shodovalo se skutečností, takže doplnění pitné vody do našich polních lahví proběhlo u studny v nějaké vesnici, která byla v ose našeho návratu do kasáren. Tak se stalo, že jsme se zastavili v jedné vesnici, kde za plotem s brankou, byla u domu studna s pumpou. Branka nebyla zamčená, opatrně jsme vešli na zahrádku před tím domem, že si samozřejmě se svolením majitele, nabereme vodu.

Ten mezitím vyšel z domu a na naši žádost ohledně nabrání vody, odpověděl, že vodu si nabrat nemůžeme. Neptali jsme se proč, poděkovali jsme a odešli. Bylo to k večeru, začalo se stmívat, a někoho napadlo, že bychom se měli za to odmítnutí majiteli tak trochu pomstít.

I když jsme se dalším jednáním trochu zdrželi, několik z nás se vrátilo k tomu domku, na plot jsme přivázali výbušku, odjistili zapalovač a tak odjištěný zapalovač přivázali k brance. Majitel domu nás pravděpodobně z domu sledoval, protože sotva jsme dokončili tuto pro nás zajisté bohulibou činnost a opatrně se vzdálili, majitel vyšel z domu, a šel se podívat, co jsme u toho plotu vyváděli, otevřel branku, jejím otevřením uvedl do činnosti zapalovač, následoval výbuch, který toho pána zřejmě překvapil, nic se mu ale nestalo.

Když jsem se zmínil v předchozích řádcích o maršálu Rommelovi, tak málokdo ví, že se za druhé světové války jeho „Afrikacorpsu“ vozila voda z českého území, konkrétně z Klášterce nad Ohří, bylo to proto, že tato voda se v Africe tak rychle nekazila, byla to nějaká minerální voda, tato minerálka je dodnes k dostání v již zmíněném Klášterci nad Ohří.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 11.října 2025

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 111

Slamníky - pokračování

Stará sláma, která se ze slamníků vysypala, tak tu nikdo nekontroloval, takže drobné předměty jako náboje, prostě vypadly do té narůstající hromady.

Zde je ale nutné zdůraznit, že když se cpaly nové slamníky, tak se z nich vysypávala stará sláma, která, v nich byla po předcházejících vojácích, kteří odešli do civilu, takže jste zákonitě nevěděl, co do Vašeho slamníku „ukryl“ jeho předchozí majitel.

Slamníky se také stěhovaly z Luštěnic do Stříbra a ze Stříbra do Luštěnic. Nikdy nezůstaly na místě předchozího působení, bylo to z ryze praktických důvodů, slamníky které by zůstaly v Luštěnicích po dobu našeho pobytu u pluku, tak by určitě byly plné nějaké havěti, nebo malých hlodavců, jako byly třeba myši.
Baráky v Luštěnicích byly tak zvané „delta“ baráky, které zde postavila německá armáda, byly sice částečně zděné, ale pro tyto malé hlodavce nebyl problém se do nich dostat.

Ale zpět k té hromadě staré slámy, když byly slamníky nacpány, tak tu hromadu staré slámy, někdo podpálil, jak jsem již uvedl, musel to být někdo ze štábu střediska, respektive ze správy budov. Sláma začala hořet a také začalo „bouchat“ všechno to co v ní bylo ukryto. Slabší byly od munice do pistolí, silnější do útočných pušek nebo kulometů, sem tam „ vylétla“ i nějaká světlice, nebo se jasným plamenem rozhořelo žárové tělísko, které při výcviku „dovedlo“ propálit kolejnici, nebo shořela trinitrotoluenová náložka, která byla naštěstí bez rozbušky, k tomu ještě „začadila“ malá dýmovnice.

Hořící hromadu, která později již jen doutnala, čas od času někdo z bezpečné vzdálenosti zkontroloval, ta jak dohořívala, tak postupně i jednotlivých explozí ubývalo, nakonec sláma shořela a byl klid. Asi namítnete, proč se ten oheň neuhasil, tak na to neodpovím, protože nevím.

To byly Luštěnice, nevím, jak výměna slámy probíhala u útvarů, které byly dislokovány ve městech, později, a to se již u pluku ve Stříbře, začaly používat nafukovací matrace, ale i s nimi byla spousta problémů, v některých nedržel vzduch, anebo Vám ji nějaký „srandista“ jednoduše propíchl. O hodně později se v armádě objevily karimatky a „spacáky“, o tom se nám tehdy mohlo jen zdát, na čem spává současná armáda nevím, pokud tedy její příslušníci spí v kasárnách.

Ale vraťme se ke slamníkům, a co všechno se v nich dalo ukrýt. Zde bych velmi rád připomněl skutečnost, že moje vzpomínky spolu se vzpomínkami mých bývalých spolubojovníků, nemusí, a také se zákonitě nebudou, shodovat se vzpomínkami vojáků mladších ročníků.

Ještě se vrátím k té pšeničné slámě. Starší ročníky moc dobře ví, že pšenice jako taková nemá osiny, za to ječmen nebo žito jich má habaděj a hlavně dost dlouhých. Ty po vymlácení těchto posledních dvou jmenovaných obilovin zůstanou sice polámané, ale dostatečně dlouhé ve vymlácené slámě.

Není tedy žádoucí, aby tyto osiny byly spolu se slámou z ječmene nebo žita, nacpány do erárních „strožoků“, kde by určitě způsobovaly nějaké nepříjemnosti při spaní, třeba tím, že by se přes ne příliš hustou tkaninu „strožoku“, dostaly až na prostěradlo a dále na kůži spícího vojáka. Jen taková poznámka, kdo poznal jak takové osiny „koušou“ ví o čem je řeč.

Na našich setkáních veteránů, kdy jsme si připomínali všechno to, co jsme na vojně prožili, došlo i na vzpomínky na cpaní těch „strožoků“ a co v nich bývalo ukryto. Na jednom z těchto setkání, vyprávěl jeden z bývalých vojáků o tom, co všechno se ve slamníku dalo najít.

Měli jsme u roty vojáka, který byl doslova posedlý vším, co hořelo nebo bouchalo, byla to jeho taková vášeň, na tohoto vojáka někdo upozornil, že má ve slamníku ukryto několik trinitrotoluenových náložek, nastala tedy kontrola jeho slamníku, našlo se tam deset kusů dvěstěgramových trinitrotoluenových náložek, samozřejmě že nastalo vyšetřování, ale skončilo to tím, že zmíněné náložky tam mohl ukrýt, někdo z předchozích majitelů tohoto „strožoku“.

Zde si každý položí otázku, jak bylo možné, že deset kusů náložek bylo ukryto ve slamníku a nikde nechyběly. Tato trhavina se běžně používala při výcviku, a vždy něco „zbylo“, sice to nebylo moc předpisové, ale tak to prostě bylo, při ženijní přípravě nikdo nekontroloval počet „výbuchů“. V Luštěnicích probíhal ženijní výcvik na zbytku amfiteátru, který zde zůstal po Wehrmachtu. U střediska byl ženijní výcvik v pohodě, ve Stříbře se nic takového necvičilo. Později kdy TNT trhavina byla postupně nahrazována plastickou trhavinou Pl-Np-10, a bleskovicí Np-1, bylo „uschování“ této „plastelíny“ mnohem jednodušší. Dala se totiž „naformovat“ do libovolného tvaru, a třeba uschovat v noze kovové postele.

***
Další z mnoha vzpomínek na „strožoky“, kterou vyprávěl další z účastníků tohoto setkání. Po skončení přijímače jsem byl přidělen na jednu ze tří rot výsadkového praporu, při příchodu na rotu mně dozorčí poddůstojník zavedl k posteli, na které byla jmenovka s mým jménem, a na posteli srovnaná „hromada“ vojenských věcí, jejich převzetí jsem stvrdil svým podpisem na „výstrojním listu“, něco jsem musel narovnat do přidělené skříňky, něco do VV 08, to byla výsadkářská plná polní, a něco do nočního stolku, který byl u každé postele.

Ještě taková maličkost, postele byly nad sebou, a mně, byla přidělena ta vrchní postel, jako nováček jsem neměl nárok na ten spodní kavalec, prostě to tak bylo. Moc jsem o přidělení postele neuvažoval, jen jsem se snažil co nejrychleji, a hlavně „předpisově“, tu obrovskou hromadu věcí doslova „narvat“ do skříňky, nočního stolku, a také toho vojenského „ruksaku“, správně plné polní. Při této činnosti se u mě zastavil voják, který měl postel pode mnou, ten mým příchodem začal druhý rok své vojenské služby, a vznikl mu tedy, dá se říct „nárok“ na tu spodní postel.

Jeho jméno jsem již dávno zapomněl, ale co jsem nezapomněl, bylo pár slov, co jsme spolu prohodili. Moc času na nějakou konverzaci jsme neměli, já jsem se na té světnici v rámci plnění mých povinností mohl zdržovat, on ale ne, jen si vzal něco ze svého nočního stolku a odešel, zdržovat se na světnici v době výcviku nebylo povoleno, a pokud si myslíte, že jste se mohl na postel i natáhnou, tak na to rychle zapomeňte.

A co mně ten voják řekl? Bude se Tě na té posteli dobře spát, ve „strožoku“ je pár granátů, ne abys to někomu vykecal, počkej, až se bude měnit sláma. Takže jsem spával půl roku na posteli a slamníku, ve kterém bylo údajně „zašito“ několik granátů. Co Vám budu povídat, to, že každý večer usínám na granátech, jsem zapomněl, ono po výcviku, nějakém cvičení, seskoku, nebo stráži, jste byl rád, že jste mohl po vyhlášení večerky konečně „zalehnout“.

No, konečně nadešla doba výměny staré „proprděné“ slámy za novou, která voněla čerstvou sklizní. Táhl jsem svůj slamník na místo s hromadou nové slámy, a s napětím očekával, co se z něho vysype, bylo jich tam sedm, sedm ostrých útočných granátů RG 34, ale co s nimi. Nahlásit jejich „objev“ ve strožoku, tak to nepřipadalo do úvahy, nastalo by vyšetřování, jak se ty granáty do toho strožoku mohly dostat. Jak to dopadlo? Granáty se schovaly poblíž v lese, a při každém výcviku v taktické přípravě se nějaký „zlikvidoval“ do té doby než žádný nezůstal.
***

Toto vyprávění se nám ostatním účastníkům zdálo poněkud přitažené za vlasy, ale na vojně bylo možné všechno, zvláště v Luštěnicích, tam se na nějakou ránu nebo výstřel navíc, nehledělo. Jak vypadal „útočný granát“ vidíte na přiložené fotografii.

Ještě k tomu cpaní těch armádních strožoků, ozval se mně pán, také již vysloužilý voják, který si ty slamníky také pamatuje. Sloužil u nějakého strážního útvaru, řekl, že při cpaní slamníků používali takový zlepšovák, něco jako smeták, byla to hůlka, na konci které byl přibitý kus rovné desky, takto zhotovenou pomůckou novou slámu do slamníků tlačili, starou slámu také „ekologicky“ na místě spálili, a že se při tom pálení, také sem tam ozvaly nějaké slabší výbuchy. Slamníky určené k novému „nacpání“ vyhazovali z oken na druhém patře budovy, nově nacpané museli ale do toho patra vynést, říkal, že byly dost těžké, také že musely být všechny stejně nacpané, porovnejte s mými vzpomínkami.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 4.října:

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 110

Tak to byly naše, dá se říct základní zbraně jednotlivce, ke zbraním používaným v jednotkách patřil sice i univerzální kulomet vzor 59 a pancéřovka, ale osobní zbraní u střelců z kulometu to byla právě pistole vzor 52, a střelců z pancéřovek to byla útočná puška vzor 58.

Nevím, proč střelci z pancéřovek měli SaP 58, když pancéřovka byla stejně velká jako kulomet., ale byla asi o zhruba jeden kilogram „lehčí“ než UK 59, stejně ale při jakémkoliv pohybu dost „překážela“, když k tomu přidáme i „osmapadesátku“, tak střelcům z pancéřovek nebylo co závidět.

Ale vraťme se zpět k lovům. Jak jsem již uvedl dříve, tak nejlepší zbraní na lov byla malorážka, jednak nedělala při výstřelu moc velký hluk, a zasažená zvěř nebyla moc poničená jako při zásahu střelou z útočné pušky, hodně záleželo na tom, jaké se zvolilo střelivo.

K tomu střelivu, bylo to střelivo „22 LR“ to znamenalo ráži 5,56 Long Rifle, to byl náboj s delší střelou, nebo střelivo „22 SHORT“ tak zvaný „vrabčák“, to byl vlastně takový velký brok, také v ráži 5,56, ten jsme měli v oblibě. Oba tyto náboje měly okrajové zapalování.

Další takovou zbraní byla vzduchovka vzor 47 v ráži 4,5 mm, tuto zbraň jsme ale při lovu nepoužívali, možná na kratší vzdálenost by bažanta usmrtila, vzduchovka tohoto typu se používala hlavně při různých soutěžích, například jako byl sportovní den velitele střediska, nebo při nějakých akcích pořádaných pro školy a podobně, kdy si z ní samozřejmě pod dohledem vojáků, mohli zastřílet třeba pionýři.

V některé kapitole vzpomínek jsem připomněl událost, při které došlo k postřelení vojáka základní služby právě z malorážky, údajně se s ní pokoušeli zhášet světla, nevím, v té době jsem již u útvaru nebyl, ale oba, nebo lépe řečeno všichni tři, kteří byli tomuto incidentu přítomni, se zúčastňovali našich setkání veteránů, na kterých se vždy podobné události připomínaly. Ten třetí byl zdravotník, který postřelenému vojákovi poskytl první pomoc, a zařídil jeho odvoz do vojenské nemocnice v Plzni. Vojenská nemocnice Plzeň byla proto, že celá událost se odehrála u pluku ve Stříbře.

Ještě jedna připomínka této události, oba dva vojáci, z nichž jeden byl na funkci výkonného praporčíka roty, druhý pak jako správce materiálu roty, zemřeli v jednom roce, Mirek 31. ledna, Milan potom 11 června, čtyři měsíce po sobě, oba pocházeli z Jižní Moravy, kde také bydleli. Do jejich domovů jsem je jezdil dost často navštěvovat.

Na naše setkání veteránů výsadkářů, jeden z nich, vždy dovezl bednu bílého a bednu červeného vína, mimochodem moc dobrého. Ten druhý pak vždy dovezl dobrou slivovici. Takže paragáni, těmito vzpomínkami jsem Vás velmi rád připomněl, a jednou se tam nahoře, v tom pomyslném výsadkářském nebi určitě setkáme. Tak to byly zbraně a krátká připomínka toho co všechno se s nimi mohlo přihodit.


Tak to jsme cvičili taktickou, pozemní výsadkovou, chemickou a nevím jakou ještě přípravu, protože jak nám „vštěpovali“ do našich hlav, imperialisté za naší tenkrát západní hranicí nespali, ale jak později řekl jeden generál Bundeswehru při návštěvě Univerzity obrany v Brně, že z nás měli strach.
Takže po tom našem velmi intenzivním výcviku bylo také potřeba, abychom si odpočinuli a hlavně vyspali. Sice to až tak pravda nebyla, protože se seskoky prováděly i v noci, a samozřejmě že po nočním seskoku následovalo vždy nějaké cvičení nebo ostré střelby.

Tak jsme mohli konečně zalehnout, zde se dostávám k tomu, na čem jsme tenkrát spávali, mnozí z Vás tomu sice moc věřit nebudou, ale tenkrát tomu tak opravdu bylo. Je také potřeba připomenout, že vzpomínky se pohybují, dá se říct ve výsadkářském „pravěku“.

Vždy začátkem léta, když se v okolí kasáren ozvaly nezaměnitelné zvuky „kombajnů“ jinak sklízecích mlátiček, nastal, jak oznamoval denní tisk a tenkrát i televize pouze s jedním programem, boj o zrno. V kasárnách se objevily traktory s vlečkami od místního Jednotného zemědělského družstva (JZD), zkratku si prosím nepleťte s vysíláním televize „Šlágr“, tam tato zkratka znamená „Jen Zavolejte Diváci“. Na vlečkách potom čerstvá pšeničná sláma, jiná než pšeničná sláma se nedala použít, a to znamenalo jediné, musela se ve slamnících stará sláma, vyměnit za novou.

Zpravidla v sobotu, pokud bylo příznivé počasí, jste si svůj slamník neboli „strožok“ naložil na záda, a s ním, zamířil k neskutečné hromadě slámy na místě k tomu určeném. O kus dál jste slamník, který měl otvor kudy se cpala sláma, zašitý duší z padákové šnůry, za pomoci útočného nože otevřel, a starou slámu, která ve slamníku byla jeden rok, vysypal spolu s ostatními na jednu hromadu.

No a potom jste s prázdným slamníkem nastoupil na hromadu nové slámy, kde jste si ho musel co nejvíce nacpat novou slámou. Pokud si kdokoliv bude myslet, že to byla „brnkačka“, tak se hluboce mýlíte. Správně nacpané slamníky musely být stejně vysoké a také musely mít, dá se říct „ostré hrany“, byli jsme na vojně, nacpané slamníky na postelích musely tak zvaně „zařezávat“, a to všechno podléhalo kontrole. Takže když jste si myslel že, je „strožok“ správně nacpaný a má ostré hrany, tak Vás poddůstojník, který měl činnost cpaní slamníků na starosti, svým pohledem na Váš slamník rychle vyvedl z omylu.

Tedy zpět k té hromadě slámy, a chybějící tvar strožoku znovu docpat. Ještě k těm hranám - to se jednoduše udělala hrana ze slámy, a aby hrana držela, tak se obšila duší z padákové šňůry, a jak to na vojně bylo, tak různí zlepšovatelé do hran „zašili“ násady od košťat a smetáků, těch bylo ale málo, tak se použily rovné pruty z keřů divoce rostoucích lískových oříšků, těch bylo všady okolo dost, byli jsme v lese, a hlavně se použily ty, co byly ve starých slamnících.

Konečně byl kontrolní orgán s výsledkem Vašeho úmorného snažení spokojen, a vy jste mohl konečně ten slamník, často za pomoci kamaráda, dotáhnout na místo určení, tedy na Vaši postel. Správně a dobře nacpaný slamník, měl neskutečnou váhu, proto ten kamarád.

Když cpaní slamníků skončilo, tak na místě zůstala hromada staré slámy, počítejte se mnou, rota měla 85 vojáků, takže 85 strožoků staré slámy, a co s ní. Řešení bylo velmi, velmi jednoduché, ta hromada staré slámy se prostě zapálila, kdo to udělal nevím, ale vojáci základní služby to určitě nebyli, určitě někdo ze štábu střediska.

Stará sláma se „ekologicky“ zlikvidovala, ale ani tento způsob likvidace nebyl jednoduchý. Do slamníku se totiž dalo schovat mnoho věcí, hlavně všechny druhy nábojů, světlice, a také trhavina jak pevná tak plastická.

Všichni si určitě položíte otázku proč? Odpověď je velice jednoduchá, každý z vojáků, který v tom slamníku něco takového ukryl, počítal s tím, že až skončí ZVS, tak si něco, odnese z vojny na památku.

Ale pokud tedy došlo k výměně staré slámy za novou a ta stará se sypala na jednu hromadu, tak zákonitě muselo dojít i k vysypání „ukrytých“ nábojů nebo něčeho podobného.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 27.září

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 109

Jen pro zajímavost, PARAMETRY PISTOLE VZOR 52.
Ráže 7,62x25 Tokarev
Délka zbraně 211 mm
Délka hlavně 120 mm
Hmotnost prázdné zbraně 0,95 kg
Hmotnost nabité zbraně 1,04 kg
Úsťová rychlost 480m/s
Efektivní dostřel 50 metrů
Maximální dostřel 1800 metrů
Zásobník 6 nábojů

Ještě taková jedna zajímavost z této pistole se dal „udělat“ takový malý samopal, jednoduše se demontoval přerušovač a pistole po stisknutí spouště vypálila všech šest ran za sebou.

Vzpomněl jsem si na jednu příhodu s tímto „problémem“ Byl jsem jako voják s povolání na funkci výkonný praporčík, a po výcviku v Luštěnicích,jsme se na nějakou dobu vždy vraceli do Stříbra k motostřeleckému pluku do jeho sestavy jsme byli začleněni. Zatím co v Luštěnicích vládla taková pohoda, tak u pluku ve Stříbře jsme byli velmi často středem pozornosti. Konala se zde různá instrukčně metodická školení, různé předváděcí akce, a také ostré střelby.

Ty nebyly pro vojáky základní služby, ale pro vojáky z povolání. Jak jsem uvedl dříve, tak těchto střeleb se museli zúčastnit všichni vojáci z povolání, a střílelo se ze zbraní, které jsem popsal, to znamená SaP 58 a pistole vz.52.

Střelby byly vždy rozděleny nejen podle hodností, ale hlavně podle funkcí. Zvlášť střílely nižší hodnosti, jako byli praporčíci, zvlášť hodnosti, tedy důstojníci na funkcích velitelé čet a rot s hodností poručík až kapitán. Vyšší hodnosti jako major až podplukovník stříleli samostatně.

Takže byly vyhlášeny střelby velitelů čet a rot, kterých se musel zúčastnit i velitel naší roty, jeho jméno jsem dávno zapomněl, jen si pamatuji, že měl povolenou výjimku a mohl nosit brýle. Samozřejmě jsem od něho dostal rozkaz, abych mu připravil zbraň, což jsem učinil. U jeho pistole, se kterou odešel na střelby,jsem mu ale napiloval již zmíněný přerušovač, jak to dopadlo, jste určitě pochopili, stiskl spoušť, a vypálil všech šest ran najednou, samozřejmě k všeobecnému veselí všech zúčastněných.

Po návratu ze střeleb, mlátil „postiženou“ pistolí o stůl, a také nařídil kontrolu všech pistolí u roty. Já jsem v tichosti s tou jeho pistolí zašel za náčelníkem dělostřeleckého vyzbrojování, který byl již o celé události spolehlivě informován. V dílně jsme „vadnou“ součástku vyměnili, a zbraň potom bez problémů spolehlivě po vyzkoušení fungovala dál.

Ale vrátím se zpět do současnosti, když jsem po více jak půl století měl možnost vzít do ruky útočnou pušku BREN v ráži 5,56 s laserovým zaměřováním, a na střelnici z ní vypálit několik ran na terč, stejně tak když jsem měl možnost vyzkoušet neskutečně lehkou CZ-75 v ráži 9 milimetrů a později i armádní vzor 85, bezesporu bezvadné zbraně, tak „dvaapadesátka“ je nezapomenutelná.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 20.srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 108

Skutečnost, že jsme jako devatenáctiletí „kluci“ dostali, nebo lépe řečeno, nám byla přidělena tato zbraň, kterou jsme se museli naučit rozebírat a zase složit, třeba jen po paměti tak, že jsme na jednotlivé součástky zbraně neviděli, byly přikryté stanovým dílcem, udržovat ji čistou, a hlavně ji někde „nezapomenout“, mnohým z nás se tím splnil klukovský sen - mít opravdovou zbraň.

Když jsme několik roků před nástupem ZVS ve svých rodných vískách „bojovali“ v klukovských hrách s různými „ zbraněmi“ vyrobených z kusu dřeva, nebo se skutečnými zbraněmi, kterých se po okolních lesích válela spousta, a které zde ve svém „úprku“ zanechal bývalý Wehrmacht a které, protože byly opravdové, jsme museli ukrývat nejen před rodiči, ale hlavně před tehdejšími „esenbáky“ tedy příslušníky „Sboru národní bezpečnosti“ (SNB).

Najednou jsme měli v ruce zbraň, opravdovou zbraň, se kterou jsme se nemuseli schovávat, naopak, kterou jsme mohli sundat s ramene a na různých akcích na chvíli „ půjčit“ přítomným pionýrům.

Nevzpomínáme na ni ve zlém, i když byly chvíle, kdy bychom ji byli nejraději někam zahodili, kdy nám třeba při zrychleném přesunu moc překážela.

Možná také při výkonu strážní služby, kdy nám s plnými zásobníky ostrých nábojů sice dodávala pocit jistoty a bezpečí, ale po dvou hodinách služby, na našem rameni byla dost těžká.
Možná také, když jsme se vraceli po seskoku padesáti kilometrovým pochodem zpět do kasáren, skoro na konci tohoto pochodu, kdy nám již mnoho sil nezbývalo, tak tato zbraň pořádně ztěžkla.

V předchozích vzpomínkách jsem tuto zbraň zmínil i při „lovu“ zvěře, to ale bylo opravdu jen ve výjimečných případech, protože při zásahu bažanta střelou ráže 7,62, z něho moc nezůstalo, v drtivé většině se při jejich lovu používala malorážní puška, tak zvaná „malorážka“, i ta byla ve výzbroji našich jednotek.

Jak jsem se již zmínil dříve, lov byl výsadou Luštěnic, tam jsme totiž na výcvik mohli odejít bez toho, že by nás u východu z kasáren kdokoliv kontroloval, u pluku ve Stříbře se na výcvik musel použít jediný východ z kasáren, kde dozorčí útvaru vždy u odcházející jednotky, zvláště té naší, pozorně sledoval, jaké zbraně vojáci nesou, pokud zjistil „malorážku“, tak odcházející jednotku nechal zastavit, a malorážka se musela nechat na „bráně“, po návratu jednotky z výcviku se zase vrátila zpět.

Ale když jsem po více jak padesáti letech na střelnici u jednoho bývalého útvaru „vyfasoval“ deset ostrých nábojů do SaP-58, ty „napáskoval“ do zásobníku, a se zbraní zalehl, zamířil na terč vzdálený 300 metrů a začal střílet, tak jsem se na chvíli vrátil do doby, kdy jsem tuto zbraň měl prakticky každý den v ruce. Bylo v tom trochu nostalgie nad dávno minulou dobou.

V současnosti je tato zbraň postupně nahrazována novou útočnou puškou typu CZ-805 „Bren“ i z té jsem měl možnost si „zastřílet“, ale i přes její nesporné kvality nemůže vytěsnit vzpomínku na naše mládí a útočnou pušku SaP- 58.

U nové útočné pušky CZ BREN ještě chvíli zůstanu, v současnosti na trh s těmito zbraněmi vstupuje třetí generace těchto zbraní, které jsou ve výzbroji nejen AČR, ale i dalších ozbrojených složek jako je francouzská „GIGN“, mexická policie, vojenské letectvo Portugalska, nebo i Maďarská armáda.

Na letošním veletrhu IDET jsem tuto zbraň viděl, podle vyjádření tato zbraň vyniká vysokou přesností, stejně tak i odolností a naprostou spolehlivostí, ale jak jsem napsal, přes všechny tyto nesporné kvality nemůže vytěsnit vzpomínky na SaP – 58, a naše mládí.

Další zbraní u výsadkových jednotek byla pistole vzor 52, Touto zbraní byli vyzbrojeni vojáci z povolání na tabulkových funkcích velitel roty, čety, staršina, později přejmenovaném na výkonného praporčíka, ale i střelci z kulometů, dále i štáb praporu. Mnohem později byla pistole u těchto funkcí nahrazena samopalem vzor 61 „škorpion“, ale vrátím se zpět k pistoli vzor 52 a trochu historie o této zbrani.

Po skončení II. světové války se očekávalo, že nová Československá armáda bude i nadále používat základní konstrukce pistolí z meziválečné doby, které budou přestavěny na jiný typ střeliva. V úvahu přicházel náboj 9 mm „parabelum“ který se za druhé světové války velmi osvědčil, nebo sovětský náboj 7,62 x 25, označovaný jako „Tokarev“, který byl používaný v mnoha sovětských pistolích a samopalech.

Všechny přípravy na vývoj nových pistolí, byly ale v roce 1950 zastaveny, nová směrnice MNO nařizovala, aby tyto zbraně byly stavěny na sovětský, 7,62 mm náboj „Tokarev“, zdálo se, že Československo začne licenčně sovětské zbraně, konkrétně tedy pistole vyrábět.

Česká zbrojovka ale na poslední chvíli vývoj a výrobu nové pistole zachránila, výnos ministra národní obrany ze dne 17 května 1952 oznámil, že se do výzbroje armády zavádí nový typ pistole vzor 52, ráže 7,62 mm.

Svojí konstrukcí je tato pistole opravdu výjimečná, a není známo, že by pistoli tohoto vzoru, zavedla jako standartní zbraň, nějaká jiná armáda ve světě, za to si ji ale oblíbily některé nestátní ozbrojené skupiny, a to kvůli její vysoké průbojné schopnosti. Pro tuto pistoli totiž existuje jen jeden typ náboje, a sice vojenský náboj s ocelovým jádrem, používání tohoto náboje je však v současné době zakázáno, pistole si kvůli němu získala přezdívku „zabiják policistů“, je to proto, že výkonné střelivo tohoto typu bez problému probije většinu běžných neprůstřelných vest.

Mezi vojáky byla tato pistole celkem oblíbená, někteří si ale stěžovali na její poměrně velkou váhu, nově hmotnost, faktem ale zůstává, že ten kdo zvládl střelbu z „dvaapadesátky“, tak bez problémů zvládne střelbu i z lehčích typů, a to včetně legendární „CZ 75“.

Pistole vzor 52 ale bude i nadále představovat velice respektovanou zbraň, na kterou si po více jak půl století bývalí příslušníci výsadkových jednotek, kteří měli možnost s touto zbraní „bojovat“, rádi vzpomenou. Lze jen těžko uvěřit, že tyto zbraně mají za sebou více jak padesátiletou historii, a jsou tak nejen nejdéle vyráběné, ale i nejdéle používané zbraně jednotlivce v naší armádě.

Technické výkresy spolu s technologickými postupy a veškerými změnami použitými při jejich výrobě, jsou uloženy v archívu skladu „Správa hmotných rezerv Praha“ v areálu nynější akciové společnosti „Česká zbrojovka“ v Uherském Brodě.
Bohužel v této zmatené době má k těmto dříve tajným dokumentům přístup dá se říct kde kdo, zvláště naši „noví“ přátelé za naší západní hranicí.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 13.září

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 107

Vzpomínám si na jednu příhodu ze střeleb, kdy jsme u SaP-58 Pi použili nožičky a přístroj pro noční vidění NSP-2.

Měli jsme za úkol seznámit vojáky s používáním těchto přístrojů, které byly právě zaváděny do výzbroje některých jednotek, ale nebyly běžně používány. Bylo to asi pro jejich poměrně na tehdejší dobu vysokou pořizovací hodnotu, a také pro jejich poměrně velký rozměr, který byl dost nepraktický.

Stejně tak se neuvažovalo o tom, že by výsadkáři měli s tímto přístrojem skákat, ale zpět ke střelbám. Střílelo se na malé pěchotní střelnici, terče drželi na dlouhých latích vojáci ukrytí v okopech. Na každém terči byla připevněna objímka na malou žárovičku, tu napájela 4,5 voltová baterie, kterou voják držel společně s terčem, blikání těchto světélek mělo znázorňovat výstřely protivníka, dodnes jsem nepochopil proč, když jsme používali přístroj pro noční vidění.

Na terč bylo vypáleno asi patnáct střel a světélko zhaslo, řídící střelby žádal vysílačkou po obsluze terčů, proč světélko zhaslo, bylo mu sděleno, že v místě objímky se žárovičkou je v terči jen větší díra a lať, na které byl terč připevněn, byla prakticky ustřelena. Když jsme hledali důvod, proč k tomu došlo, tak jsme se jednoznačně shodli na tom, že pokud se u této zbraně použijí nožičky, tak střelba z této zbraně je velmi přesná.

Do této zbraně se používalo následující střelivo:

- náboj s normální střelou, byl bez barevného označení.

- náboj svítící, hrot střely byl označen zelenou barvou.

- náboj průbojný, zápalný, hrot střely měl červený a černý proužek

- náboj zaměřovací, hrot střely měl zelený a bílý proužek

- náboj svědečný, byl bez označení

- náboj školní na těle nábojnice jsou tři podélné prolisy

- náboj cvičný, neměl střelu, vrch náboje byl hvězdicově uzavřen

- náboj redukovaný, byl označen bílou barvou

U dvou typů nábojů je nutné vysvětlit k čemu nebo na co se používaly. Náboj svědečný, tento náboj se používal do poloviny sedmdesátých let u výrobce k ověření kvality a technických požadavků na střelivo. Náboje se vyráběly v sériích po 100 000 kusech, z tohoto počtu se odebral určitý počet nábojů, a ten se vložil do označených truhlíků, které byly následně úředně zaplombovány. Při případných problémech se střelivem se na nich ověřovala kvalita a technické zadání, to se dělo i se střelivem určeným pro export. Dochovaný počet exemplářů tohoto velmi málo známého náboje je velmi malý.

Dalším takovým velmi málo známým nábojem je náboj redukovaný. Používal se ke střelbě na zkrácené dálky, jeho maximální dostřel je 1100 metrů, až na tento dostřel může způsobit smrtelné zranění, špička střely tohoto náboje je zakulacená.

S náboji jako byl náboj zaměřovací, svědečný nebo redukovaný, vojáci u jednotlivých útvarů nepřišli do styku, já jsem měl možnost se s nimi seznámit při vyučování předmětu „konstrukce zbraní a střeliva“ ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově v kurzu praporčíků.

Na první pohled by se mohlo zdát že SaP-58 je jen kopií AK-47, nebo StG- 44, ale jde jen o omyl, konstruktéři samozřejmě vycházeli z tehdy těchto dvou existujících zbraní, ale nejdůležitější část zbraně, její vnitřní mechanismus je odlišný a použitý systém uzamčení závěru nebyl doposud u podobné zbraně této kategorie použitý.

SaP-58 má kadenci 800 ran za minutu, kdežto AK-47 jen 600 ran, je tedy lépe zvladatelnější než SaP-58, který má větší zdvih hlavně, ale díky většímu otvoru pro vyhazované nábojnice, je u SaP-58 menší pravděpodobnost zachycení prázdné nábojnice v komoře. Celá sestava závěru zůstává po posledním výstřelu vzadu, to pomáhá vojákům určit stav střeliva v zásobníku, u AK-47 tomu tak není, tam se po poslední výstřelu závěr vrací do uzamčené polohy.

Když se prováděly srovnávací testy mezi SaP-58 a AK-47, tak bylo vybráno několik kusů těchto zbraní obou typů, ty byly rozebrány a z těchto dílů byly složeny „nové zbraně“, potom bylo z každé zbraně vystříleno 20 000 nábojů, za každým střelcem stáli asistenti, kteří průběžně dobíjeli zásobníky, střelec po vystřílení zásobníku dal jen ruku dozadu, do ní dostal nový plný zásobník, nabil a pokračoval ve střelbě. Po každém vystříleném třetím zásobníku ponořil celou zbraň do sudu s vodou, a zbraň tak ochladil, po skončení tohoto srovnávacího testu, byly obě zbraně rozebrány, a zjišťovalo se jejich poškození, obě zbraně obstály na výbornou, jen u SaP-58 praskla vratná pružina.

Je nutné ještě dodat, že útočná puška vzor 58, se vyvážela do mnoha států mimo Československo, byly to země jako Irán, Indie, Libye, Etiopie, Eritrea, Kypr, Kuba, Afganistán, Angola? Guatemala, Guinea, Mosambik, Somálsko, a Tanzánie.

Byly to a dosud jsou spolehlivé zbraně, které snesly i „tvrdší“ zacházení, označení této zbraně jako „samopal“ není správné, do samopalu se používá pistolové střelivo, pro SaP-58 se používá již zmiňovaný náboj 7,62x39 mm.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 6.září

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 106

Ještě bych rád zmínil podobné zbraně vyráběné v Polsku, stejně jako u nás v Československu, byl i v polské armádě, po II. světové válce, nedostatek zbraní malých rozměrů. Polská armáda proto zadala požadavek na malý samopal, pro tehdy zaváděný náboj 9 mm „ Makarov“.

Na základě tohoto požadavku vznikl samopal „ PM 63 RAK“, měl ráži jako náš samopal vzor 23, tedy 9 mm, ale na rozdíl od našeho samopalu, ten polský měl tvrdě chromovanou hlaveň. Výroba tohoto typu samopalu byla ukončena v roce 1974, tato zbraň byla exportována do Vietnamu, a také do bývalé NDR, kde byla používána až do poloviny devadesátých let.

Jen pro zajímavost, samopal „PM 63 RAK“, použili teroristé při obsazení Iránské ambasády v Londýně v roce 1980.

Po skončení výroby této zbraně začala polská armáda používat samopal „Beryl“ ráže 5.56 x 45 ve standartu NATO, v podstatě jde o okopírovaný „AK 74“, pod tento typ jde podvěsit granátomet „Pallad“.

Československo bylo tedy jedinou zemí v rámci bývalé Varšavské smlouvy, která měla zavedeny ruční palné zbraně vlastní konstrukce, nikoliv licenčně vyráběné sovětské vzory.

Také útočná puška vzor 58, je zbraní plně domácího původu, její výroba započala ve zbrojovce Uherský Brod na přelomu let 1958 až 1959, a trvala až do roku 1988. V tomto období bylo vyrobeno 900 000 kusů této zbraně, a to ve všech variantách. Výsadková verze této zbraně je zavedena i ve výzbroji policie České a Slovenské republiky.

Neznámým počtem těchto zbraní, jsou vyzbrojeny i některé zahraniční speciální jednotky, jako je třeba speciální jednotka „Para comandos“ Indické armády, nezanedbatelný počet těchto zbraní se také objevil v Afganistánu.

Jedna zajímavost, zatím co se u zbraní typu „AK 47“ používalo při jejich výrobě lisování, a jejich výroba byla tedy jednodušší a hlavně levnější, u SaP – 58 převládalo „třískové“ obrábění, což jejich výrobu prodražovalo.

Při našem nástupu k výsadkovému středisku a předpokládanému složení přísahy, jsme dostali úplně nové zbraně. Byly v přepravních bednách, jemně nakonzervované zbrojním olejem, ten vytvářel jeho nezaměnitelnou vůni, která nás po celou dobu služby provázela.

Všechny tyto zbraně byly v provedení „V“ - písmeno znamenalo, že zbraň je především určena pro výsadkové a průzkumné jednotky, zbraň měla sklopnou ramenní opěrku. U každé zbraně bylo příslušenství, sumka na čtyři zásobníky, zpočátku plátěná a velmi nepraktická, později byla vyměněna za celokoženou, která byla rovněž na čtyři zásobníky, ale na rozdíl od té plátěné byla velmi praktická a také tak trochu i elegantní.

Dále byl u každé zbraně bodák, který je nedílnou součástí zbraně. Na první pohled se od ostatních bodáků nebo nožů lišil svým pouzdrem, které je vůči závěsníku vychýleno pod úhlem asi 40 stupňů, to se nikde ve světě nepoužívá.

Bodáky nebyly broušeny, byly tak zvaně „tupé“, jejich výměna za ostré, nebo jejich broušení se předpokládalo, až po vypuknutí válečného konfliktu. Bodák byl vyroben technikou přesného lití do ztraceného vosku, jakost materiálu byla předepsána oborovou normou ČSN 13180, dohotovení bylo provedeno třískovým obráběním.

Pouzdro bylo nebo lépe řečeno je sešito ze tří vrstev žluté přírodní kůže, u hrotu je zesíleno další vrstvou. Drtivá většina pouzder je šitá na levou stranu opasku, část však byla vyrobena i pro „leváky“, tedy s opačně směrovaným závěsným poutkem.

Armádní regulovčíci, a vojáci strážní služby v zahradách Pražského hradu, měli pouzdra bodáků ušitá z bílé lakované kůže, u regulovčíků byla pouzdra mnohdy na bílo obarvena jen u jejich útvaru.

Bodáky se původně neznačily, ale na žádost armády, že si je vojáci mezi sebou kradou, a to zvláště při odchodu do zálohy jako suvenýr, bylo MNO nařízeno bodáky číslovat, byl schválen klíč se čtyřmístnými čísly od 0001 do 9999, po vyčerpání se za čísla řadila písmena tedy 0001 A až do konce abecedy. Po vyčerpání, se písmena řadila do čísel tedy 0A001, postup se opět opakoval až do konce abecedy. Tato čísla neměla ale s výrobou nic společného, sloužila jen pro potřeby evidence u útvarů.

Poslední samozřejmostí zbraně SaP-58 byly i pomůcky pro její čištění. V plátěném obalu byly dva prodlužovací díly na vytěrák, samotný vytěrák, to byl takový kartáček, olejnička a plynový nástavec, který se používal při střelbě cvičnými, nebo chcete-li slepými náboji.

Zde je ale potřeba připomenout, že po střelbě slepými náboji bylo nutné plynový nástavec sejmout a na ústí hlavně, našroubovat chránítko ústí. To bylo nutné z ryze praktických důvodů, plynový nástavec by totiž neumožňoval střelbu ostrými náboji, i když jsem byl svědkem toho, jak jeden z vojáků při ostrých střelbách nechal na ústí hlavně plynový nástavec, a ze zbraně ostrým nábojem jednu ránu vystřelil. Při tom zvýšený zpětný ráz, mu zbraň „ vyrazil“ z ruky, ale také došlo k tak zvanému „vydutí“ hlavně, a zbraň musela být vyřazena.

Později se ve výzbroji objevilo několik kusů Sa-58, které měly na levé straně lištu pro upevnění zaměřovacího infra dalekohledu NSP-2, součástí této verze byla i sklopná dvojnožka, která se na zbraň připevňovala místo bodáku, dvojnožka byla nutná z důvodu váhy, a v té době i většího rozměru infra zaměřovače, bez použití dvojnožky bylo dost problematické zbraň s nasazeným NSP-2 v ruce udržet.
Při použití nočního zaměřovače bylo také nutné místo chrániče závitů na hlavni, nasadit kuželový tlumič ohně.

V současnosti AČR místo zastaralého zaměřovače NSP-2 používá moderní noční zaměřovač MEO 50 s 3,2 násobným zvětšením.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 30.srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 105

V předchozích vzpomínkách byla zmínka o zbraních, které jsme při „lovu“ používali, teď bych se rád o těchto zbraních zmínil trochu podrobněji.

Před naším příchodem ke středisku, byly oba dva výsadkové prapory vyzbrojeny staršími zbraněmi, byl to hlavně samopal vzor 26, který tehdejší výsadkové jednotky používaly. Charakteristickým rysem této zbraně byla konstrukce závorníku, podstatná část jeho délky je umístěna v prostoru nad hlavní a kolem ní. Tato konstrukce umožňovala podstatné zkrácení celkové délky zbraně, ale při zachování potřebné délky hlavně.

Podobné řešení bylo použito i u konstrukce samopalu „UZI“, nebo „Ingram M 10“ a také u některých samopalů vyráběných v Polsku.

Původní verze samopalu označená jako „vzor 23/25, používala střelivo v ráži 9 mm „Parabelum“, ale v rámci nutnosti unifikace střeliva se Sovětskou armádou, byla tato zbraň zrekonstruována pro náboj ráže 7,62 „Tokarev“, následně označena jako vzor 24/26, a výroba předcházejícího vzoru byla zastavena.

Samopal vzor 24 určený pro výsadkové jednotky, měl sklopnou ramenní opěrku, vzor 26 potom pevnou dřevěnou pažbu, nebo jen pažbu z ocelového pásového profilu. Jak jsem se již zmínil dříve, byl samopal vzor 24 krátce před našim příchodem z výzbroje praporů stažen, následně byly zbraně nakonzervovány, uloženy do přepravních beden a odeslány na Kubu.

Zde je potřeba zmínit se kdo a jak byla konzervace zbraní provedena. Byla vybrána skupina deseti vojáků, někdy víc někdy míň, bylo to podle toho, jak a kdy byli jednotliví vojáci určováni do služby dozorčích rot, nebo i jiné služby. Vybráni byli především ti, kteří byli v tehdejší KSČ, ale těch bylo strašně málo, u roty jsme měli jen jednoho, a stejné to bylo u dalších rot.

Takže, když ne straníci, tak vzorní vojáci, a když došli i ti, tak bylo vzato za vděk i těmi ostatními obyčejnými. Stejně to co dělali „vykecali“ všem ostatním, chodili totiž zapatlaní od nějaké „speciální“ vazelíny, která vydržela cestu přes moře na již zmiňovanou Kubu.

Nevím, jestli na tu Kubu přes to moře „doplavaly“, a také nevím, jestli s nimi byli spokojeni, ptáte se proč?

Odpověď na otázku je jednoduchá, jak mně vyprávěl voják druhého ročníku, který se mnou stával v řadě, a kterého jsem ve vzpomínkách několikrát zmínil, tak čištění zbraně po střelbách probíhalo následným způsobem. Na kusu padákové šňůry se udělalo několik po sobě jdoucích uzlů, šňůra se posypala jemným pískem, toho bylo u střediska dostatek, a tímto přípravkem se hlaveň „vydrhla“ do předepsané čistoty.

Hlaveň nebyla tvrdě chromována jako u SaP-58. Co na tom, že po takovém „čištění“ byla hlaveň za pár dní rezavá jako liška, jak se ale podle vyjádření toho vojáka, stačilo zase vzít tu šňůru, a celý postup čištění zopakovat. Ještě něco, o čem se často zmiňovali vojáci druhého ročníku v souvislosti s těmito samopaly, pokud byl náboj v hlavni a zbraň byla „natažena“, tak stačilo zbraň hodit na zem, a zbraň vystřelila.

Údajně to bylo dáno tou těžkou hmotou závorníku, který byl neuzamčený, nevím, později když se mně tato zbraň dostala do rukou, jsem to zkoušel, výsledek ale nebyl nikdy uspokojivý. Rozborka této zbraně byla velmi jednoduchá, v zadní části samopalu byl „bajonetový“ uzávěr, zatlačením a pootočením došlo k jeho uvolnění, a celý vnitřek doslova „vypadl“ ven. O této zbrani se zmíním ještě později.

Při této příležitosti trochu odbočím, a zmíním se o způsobu konzervace nejen zbraní, ale i ostatních součástek třeba k automobilní nebo tankové technice, se kterou jsme byli nejen seznámeni, ale i jsme si prakticky vyzkoušeli v kurzu praporčíků ve Vyšším vojenském učilišti ve Vyškově.

Byli jsme seznámeni z konzervací pomocí přípravku „VIK“, ta tři písmena znamenala, že se jednalo o Vypařovací Inhibitor Konzervační, byl to takový bílý prášek, který se rozpustil v obyčejné vodě, a do takto vzniklé emulze se jednotlivé součástky ponořily. Po vytažení z tohoto roztoku a po tom co emulze na součástkách zaschla, byla konzervace dokončena. Při namáčení do roztoku jsme museli používat gumové rukavice. Ty byly podle důstojníka, který tento způsob vyučoval, nutné ne proto, že by emulze byla zdraví škodlivá, ale proto, že na prstech bylo trochu potu, který jak je známo je slaný, a ten by býval celý způsob konzervace narušil.

Další způsob konzervace, se kterým jsme byli seznámeni, byla tak zvaná „kokonizace“, při tomto způsobu se jednotlivé součástky ponořily do již dodaného roztoku něčeho, co na namočené součástce po chvíli vytvořilo takový pružný obal, neboli „kokon“. Jeho odstranění ze součástky bylo docela jednoduché, prostě se jednoduše nožem nařízl, a obal se lehce sloupl.

Později jsem se při výkonu služby s oběma způsoby konzervace nesetkal, dál se prováděla pomocí vazelíny, a podle hesla „čím víc, tím líp“, vraťme se ale zpět k našim zbraním.

Samopal vzor 24 nebo 26 byl ve výzbroji bývalé ČSLA používán ještě v polovině sedmdesátých let, převážně u týlových jednotek, u bojových jednotek byl vyřazen z výzbroje již počátkem šedesátých let. Jedna zajímavost, samopal vzor 26 neměl přepínání druhu střelby, střelba se řídila stisknutím spouště, při menším stisknutí je střelba jednotlivými ranami, při stisknutí spouště „na doraz“ střílí zbraň dávkou. Podobný druh střelby měly i samopaly vyrobené v Polsku, zmíním je později.

U výsadkových jednotek byly ve výzbroji také lehké plamenomety, konkrétně u výsadkové brigády to byl typ „LPO-50“. Pro jednotky, které by nastoupily v rámci mobilizace, byly uloženy ve skladech „nedotknutelných zásob“, známé pod zkratkou „nz sklady“, tyto plamenomety byly ale z výzbroje postupně staženy a následně zrušeny.

Stalo se tak na základě ustanovení mezinárodního válečného práva, že žádná z bojujících stran nesmí používat takové zbraně a prostředky, které způsobují nadměrná poranění, nebo zbytečné ztráty. Naši noví přátele za západní hranicí, konkrétně vojska NATO, ale plamenomety ve výzbroji i nadále mají, navíc byly u jejich vojsk do výzbroje zavedeny plamenometné tanky.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 23. srpna

Fotogalerie:

TROCHA HISTORIE 104

U stravování v Luštěnicích ještě chvíli zůstanu.

Pravda je, že jídla bylo vždy dostatek a bylo i dobře připravené, kdo za tím stál, jsem uvedl již v minulém příspěvku. To by ale nesměla být armáda, lépe řečeno výsadkáři, aby si tak nějak k té dobré stravě ještě nepřilepšili.

Umístění střediska na okraji lesního komplexu „Svatojiřského lesa“ k tomu doslova vybízelo. Navíc, celý prostor za kasárnami, byl revírem Ministerstva národní obrany, o tom jsem se také již zmínil. Takže, co scházelo k tomu, abychom si nepřilepšili kouskem jakékoliv zvěřiny, a to jak by správně řekl každý myslivec, pernaté nebo srstnaté.

S pernatou to byl ale problém, z bažanta po zásahu střelou ráže 7,62 toho moc nezůstalo, musela se proto použít malorážka, tedy ráže 5,56, i tyto zbraně jednotky ve své výzbroji měly, tak to nebyl problém, navíc výstřel z malorážky nebyl tak hlasitý jako ze samopalu.


Vzhledem k tomu, že se v okolí samotných kasáren cvičilo, a střelba se ozývala ze všech stran, tak jedna rána se v tom lehce ztratila. Navíc nikdo z nadřízených nepátral o původu té střelby, prostě se cvičilo. Tak že pokud se podařilo cokoliv ulovit, tak se to zpravidla okamžitě zpracovalo, sůl, kmín nebo i paprika, koření, které bylo součástí „povinné“ výbavy, a vždy se nacházelo v některé z mnoha kapes na našich polních uniformách.

Menší kusy jako zajíc a bažant se upečené na ohni snědly hned, na srnce nebo muflony se nestřílelo, byly to velké kusy, byl by problém co takovým množstvím masa.

Ale ne pokaždé se podařilo něco ulovit, a to i přes to, že zvěř byla na střelbu v prostoru zvyklá, někdy se prostě stalo, že jsme neulovili, jak se říká ani brko, ony ty lovy také logicky nemohly být každý den, zpravidla probíhaly, když byla na denním rozvrhu naplánovaná taktická příprava.

Jednou se stalo, že se nepodařilo něco ulovit, a tak při návratu z „lovu“ do kasáren, někdo střelil do hejna vran, které se na podzim v okolí kasáren objevily. Střelená vrána by bez povšimnutí zůstala ležet na zemi, ale někdo z přítomných prohlásil, že z vrány je výtečná polévka. Takže na místě vrána okamžitě zbavená peří a vnitřností, takto připravená přinesena do kasáren, kde byla dočištěna a vhozena do hrnce ve kterém se začala vařit. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale výsledek v podobě uvařené vrány se stále nedostavoval.

Mezitím se z povolené vycházky vracelo několik vojáků, ti měli vypitá nějaká piva a tak měli i trochu hlad. Ta vrána, která se v tom hrnci vařila, voněla, tak že jeden voják toho nedovařeného opeřence z hrnce vytáhl, a začal konzumovat, samozřejmě za všeobecného veselí přihlížejících. Nevím, jak mu to chutnalo, pojídání toho nedovařeného ptáka jsem se nezúčastnil.

K tomu našemu „pytlačení“ jinak se to totiž nedá nazvat, velení střediska o tomto způsobu přilepšování ke stravě vědělo, a dost nelibě to neslo. Drtivá většina štábních důstojníků vlastnila lovecké povolení, v tomto případě ho vydávalo nějaké oddělení na MNO, a na kulovnici nebo brokovnici, bylo pro vojáka z povolání dost jednoduché získat povolení k jejich držení.

Tyto lovecké zbraně nestály hodně peněz, daly se koupit u tehdejší „ Veřejné Bezpečnosti“ jako tak zvané „konfiskáty“, to byly zbraně zabavené jako nelegálně držené, nebo z nějaké trestné činnosti. Zbrojní průkaz, do kterého se tyto zbraně zapisovaly, vydával „ NDV“, náčelník dělostřeleckého vyzbrojování příslušného útvaru, vydání „ZP“ schvaloval velitel útvaru, takže bez problémů.

K těm cenám, lepší brokovnice se dala koupit za dva tisíce, to byly v tehdejší době velmi slušné peníze, lepší znamenalo to, že na zbrani byly vyryty nějaké lovecké motivy. Osobní zbraně jako pistole se daly pořídit za několik stokorun, nebyl ale povolen nákup pistole s ráží 9 mm, povolení platilo na ráži 7,65. Já jsem u VB koupil pistoli ráže 7,65 za pouhých sto korun „ Československých“ Tak to bylo takové malé odbočení.

O takovém způsobu přilepšení ke stravování, se jednotkám, které byly umístěné ve městech, mohlo jenom zdát, stejné to bylo u jednotek pohraniční stráže, ty i když jejich umístění bylo někde poblíž lesa, tak si nemohli dovolit střílet po jakékoliv zvěři, výstřel na státní hranici znamenal minimálně vyhlášení poplachu pro úsek, kde se střílelo.

Ještě se na několika řádcích vrátím k odvozu zbytků jídla vojínem, který to měl na starosti. Shodou náhod jsem se s ním setkal, bylo to v době, kdy jsem byl v důchodu, ale chodil jsem si přivydělávat nějakou tu korunu, ne že bych musel, můj důchod mně bohatě stačil, a dost peněz jsem i ušetřil, ale po hadrové revoluci, byl velký zájem o profese, jako třeba soustružník kovů.

V té době zájem o tyto učební obory upadal, nikdo se v tomto nebo v podobných oborech nechtěl učit, každý chtěl být „manažerem“. Když mně, přes nějaké kamarády, oslovilo vedení jedné, tenkrát již soukromé firmy, jestli bych u ní nechtěl jako již zmíněný soustružník pracovat, tak jsem s jejich nabídkou souhlasil. Nabídli víc než dobré finanční podmínky, a také jiné výhody, které se týkaly pracovní doby a podobně.

Tak jsem, po dlouhé době začal chodit do práce, firma měla sídlo v bývalém areálu Agrostroje Prostějov, hned vedle autobusového nádraží. Na trase mé cesty do tohoto zaměstnání, se nacházel takový „bufet“, kde jsem se někdy zastavil, abych si koupil svačinu, ten bufet býval poměrně slušně obsazen zákazníky, kteří po ránu potřebovali k úplnému probuzení půllitr piva.

Hned vedle dveří seděl chlápek, zdál se mně sice povědomý, ale moc pozornosti jsem mu nevěnoval. Jednou paní, která tam čepovala pivo, na toho muže, zavolala „paragáne, máš zde to pivo“ načež se muž zvedl a pro to pivo si k pultu přišel.

Po této příhodě, mně bylo již jasné, odkud ho znám, ano, byl to bývalý vojín, který odvážel zbytky jídla od jídelny v Luštěnicích. Když si odnášel ten půllitr piva od pultu tak jsem ho oslovil i já, paragáne, nesloužil jsi náhodou v Luštěnicích? S neskrývaným údivem řekl, že ano, prohodili jsme pár slov, já jsem ale spěchal do práce, takže na nějaké dlouhé povídání nebyl čas.

Později jsem mu věnoval moji knihu „Pod vrchlíky padáků“, kterou byl velmi překvapen, a moc mně za ni děkoval, také jsem se ho také zeptal, jak se vlastně jmenuje, odpověděl, že Franta Ježek, u střediska v Luštěnicích jsem to jméno slyšel, teď jsem s jistotou věděl, že v Luštěnicích na tom PZH opravdu sloužil.

Několikrát jsem ho ještě v tom bufetu viděl, vždy jsme prohodili pár slov, ale jednou, když jsem se tam opět zastavil, tak tam nebyl. Na můj dotaz ta paní za tou pípou řekla, že zemřel.

R/MŘ

Pokračování v sobotu 16. srpna.